Ruce pryč, ty starý pokrytče!

Zvuk hádky doléhal až na začátek ulice. Byla to taková ta šťastná rodinná událost, kdy nikdo nedbá na to, co poví sousedé, protože potlačované křivdy, ať už skutečné nebo domnělé, vyplavaly na povrch a každý pospíchal, aby přiložil své polínko do ohně.

A oheň plápolal na všechny strany. Z nějakého důvodu se rodina Trojákova rozhodla, že potřebuje na čerstvý vzduch, takže jejich affaire de famille, jak by řekla Lýdie Krajcarová, se přeměnila na affaire publique, záležitost veřejnou.

Přirozeně, vznešená čtvrť, plná přízemních domů za masivními zdmi, nebyla stavěná, aby sousedům dovolila nahlížet do soukromí ostatním, ale rozruch trval dost dlouho, aby se na místo dostavili i zástupci médií, reprezentovaní třemi reportéry toho špinavého druhu, který se živí fotografováním neslavných momentů slavných.

„Paparazzi?“ udiveně se zastavil Záviš. „Co ti tady dělají?“

Vzápětí se všechno vysvětlilo, když branka dvoru, ze kterého hluk vyházel, se otevřela a na ulici vypochodovala Světlana Trojáková se zamračeným výrazem na tváři a malým elegantním batůžkem na zádech.

Na rozdíl od Gabriely, která své dočasné útočiště opouštěla ve spěchu a rozrušená, její zlatovlasý protiklad si zachoval veškerou majestátnost podrážděné bohyně.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ vyřítil se za ní statný čtyřicátník v žluté rozhalence. Byl to pohledný chlapík, stejně jako Světlana přírodní blondýn, který by působil přitažlivě, kdyby nebyl celý rudý v obličeji - a navzdory přikázání společnosti, bez sebe zlostí.

Sotva chytil Světlanu za zápěstí, ta ho setřásla jako otravného psa: „Ruce pryč,“ vyprskla a ukázala na shromážděné reportéry. „Ruce pryč, ty starý pokrytče! Mysli na svou závratnou kariéru.“

„Tak to prr, mladá dámo!“ nenechal se muž. „Ani se nesnaž naznačovat, že jsem kdy stavěl kariéru nad své děti.“

„Nic takového, drahý papá. Jen chráním tvou dobrou pověst.“ odpověděla Světlana - a podle Záviše upřímně. „Ale ještě na mne sáhneš a popovídám si s těmi milými lidmi o tobě a tvých nedávných zálibách.“

„Zálibách? Jakých zálibách? Nikdy jsem neudělal nic, zač bych se musel stydět.“

„Ach ano, ta trapná věc s Gabrielou,“ odsekla Světlana. „Kdekdo má dnes konkubínu, tak proč adopce, že? Vyhnals ji, protože ti překazila plány.“

„O čem tady žvaníš? Vyhnal jsem ji, protože ohrozila bezpečnost mých dětí. Zradila moji důvěru.“

„Kolikrát ti mám opakovat, že jít tam byl můj nápad. Ona nás varovala, že se budeš vztekat.“

„A kolikrát ti mám já opakovat, že mne nezajímá, čí to byl nápad. Kdyby projevila trochu vděku, zašla by za mnou dřív, než se stala škoda.“

„Proč by zrovna na nás měla donášet? Nalhávej si, co chceš! Jsem si jistá, že dokážeš najít přijatelné vysvětlení. Tamhle máš reportéry, běž se obhájit k nim, pane nevinný a ublížený,“ uťala ho stroze. „Děkuji za všechno a sbohem.“

S těmi slovy se otočila na podpatku a vydala se ulicí nahoru, kde stáli Záviš s Medardem. Reportéři využili příležitost a bezostyšně cvakali fotoaparáty. Dívka si jich nevšímala, ale také kvůli nim nezrychlila krok. Zdálo se, že je na podobnou pozornost zvyklá.

„Kdo je k čertu ten chlap?“ zamumlal Záviš. Bylo mu jasné, že jde o Trojáka staršího, ale nechápal, proč budí takové pozdvižení.

„Má Laura by byla v sedmém nebi!“ vzdechl si Medard. „Počítá se mezi jeho ohromné fanynky. Kdyby tušila, co se tady děje, všeho by nechala a běžela sem. Copak ty jsi nikdy neslyšel o Evženu Trojákovi a Kamile Kousavé? O Kočkách v růžích?

„O čem? O mickách v růžích? Nějaká úchylka?“

„Kočky v růžích jsou seriál, hit letošního roku. Jsou úplně všude. Laura je hltá rok. Myslíš, že by mi podepsal fotku?“

Medard musel svou Lauru milovat, když věřil, že by se za dané situace Evžen Troják věnoval fanouškům. Ale Záviš neztrácel čas marnými úvahami. Místo toho poručil malé víle, aby objednala nové e-taxi, protože tušil, že jeho ústup bude muset být rychlý a pohotový.

„Neblázni, holčičko,“ křičel brunátný Troják starší - a jeho vlídná zdrobnělina, nejspíš určená pro reportéry, nekorespondovala se zuřivým hlasem. „Stejně nemáš kam jít.“

„To není tvoje starost! Hleď si sakra matky, ta tě potřebuje víc než já,“ zaječela Světlana přes rameno. „Tisíckrát jsi nám opakoval, že společnost požaduje, aby se o sebe každý staral sám.“

„Ale ty jsi moje dítě!“

„Tak si mne škrtni na seznamu. Odepiš další neperspektivní investici.“

Záviš žďuchl do Medarda.

„To je naše nápověda,“ vybídl ho. „Čas, abychom vstoupili na jeviště.“

„Cože? Jak na jeviště?“

„No tak, vypni hruď a mysli na Lauru. Bude bez sebe nadšením, až jí oznámíš, žes unesl dceru slavného herce.“

„Tím si nejsem jistý. Takové vzrušení není nic pro mne.“

„Nepovídej! Dostaneme se na přední stránky posledního bulváru.“

„Lákavá představa pro někoho, ovšem já…“

Záviš ho ale ignoroval a divoce zamával rukama. „Tady jsme! Tady jsme!“ zařval tak, že poplašil okrasné pávy, kteří bezstarostně zobali zrní a bránili ulici před všetečnými plasťáky.

Vstup nových hráčů na scénu překvapil všechny, včetně samotné Světlany. Záviš lépe než kdokoliv jiný věděl, že lidé ve stresu uvítají jakoukoliv skulinu, když jsou zahnaní do kouta. Navíc měl svůj trumf v ruce.

„Honem, o Gabrielu jsme se už postarali,“ pobídl ji, aniž by se k ní přiblížil. Musíš k nám jít sama, oslovil ji v duchu. Poslední věc, po které toužil bylo, aby ho Troják starší skutečně obvinil z únosu.

Ten se ostatně vzpamatoval rychleji než jeho dcera: „Kdo jste, pane?“ zavolal. „Co tady děláte? Moje dcera vás nezná!“

Byl by pravděpodobně přijal, kdyby se objevili mladší ročníky, které mohl považovat za dceřiny přátele. Ale dva neznámí muži kolem čtyřicítky ho spolehlivě vyděsili.

„Mluv za sebe,“ křikla Světlana, potěšená z toho, že může odporovat. „Je Gabriela opravdu v pořádku?“

„V naprostém,“ uklidnil ji Záviš. „Postarala se o ni má snoubenka.“

Jako každý obratný manipulátor, i on dával přednost pravdě před lží, ale zde si nemohl pomoct. Být muž se snoubenkou znělo důvěryhodněji než být samotář, u kterého mohla podezřívavá Světlana hledat postranní úmysly - jak mu ostatně naznačila při jejich prvním setkání.

„Za chvíli přijede e-taxi,“ pobízel ji. „Jestli chceš odsud zmizet, dávám ti příležitost. Kde zůstal tvůj bratr?“

„Ten zbabělec uklidňuje matku,“ odfrkla si Světlana a rozhodným krokem si zamířila k nim. „Jako by to nebyla ona, kdo všechno spískal! Teď pláče celá šťastná, že je trn v patě pryč, a předstírá, jak moc je jí líto, že Gabriela táhla k čertu.“

Fotoaparáty reportérů se opět rozcvakaly, blesk stíhal blesk jako předzvěst senzačního titulku Dcera populárního herce utíká do náruče staršího muže.

Zatímco Medard si horlivě zakrýval tvář a provinile se snažil nacpat Světlanu i s jejím batůžkem do vozu, Záviš zamával mediální smečce a volal: „Dámy a pánové. Nikdo z nás nemá status celebrity a já vám výslovně zakazuji nás natáčet. Pokud se naše fotky objeví na veřejnosti, připravte se, že vás každý z nás bude žalovat.“

Reportéři se neobtěžovali odpovědět, zaujatí výjevem. Případné výpalné pro jejich redakce neznamenalo problém.

„Ani si tě nevšimli,“ stěžoval si Medard. „Laura čte bulvár každý den, nic jí neuteče! Copak mají právo tohle dělat?“

„Nemají právo to dělat, ale výhrůžky je nezastaví,“ vysvětlil Záviš. „Proto zatáhni břicho a narovnej se. Když tě má Laura uvidět na fotkách, tak v plné kráse. Ale neboj se, vyrazíme z nich balík na naše malé podnikání.“

Nahrála jsi všechno? zeptal se pak v duchu malé víly.

„Samozřejmě, včetně záznamu z pouličních kamer,“ zasalutovala malá víla a zlomyslně se zasmála. „Myslím, že je čeká ošklivé překvapení. Za neautorizované natáčení občana-kandidáta a plasťáka jsou nejvyšší sazby. I vy z nich něco vytřískáte, protože škodí vašemu podnikání.“

Za dobu svých problémů s nespavostí Záviš nepřijal žádnou zakázku, proto možnost, jak si přilepšit, přivítal. Mezitím k němu doklusal Evžen Troják.

„Pánové,“ řekl zamračeně. „Okamžitě mi oznamte, s kým mám tu čest. Jinak vám nedovolím odvést moji dceru.“

„Nemáš jediné právo tu vyzvídat,“ zakřičela Světlana, když si stáhla okénko vozu. „Zapamatuj si, že jsem plnoletá. S kým a kam odjíždím, do toho ti nic není.“

„Ticho, ty malá… nevděčnice,“ vrátil jí to otec - podle všeho se chystal použít jadrnější výraz, ale na poslední chvíli se ovládl. „V ničem ti přece nebráním. Jen chci mít jistotu, že jsi v bezpečí.“

Ale odpovědi se nedočkal.

„Dejte mi na sebe vizitku,“ ozval se Záviš, který nemohl odolat pokušení získat kontakt na potenciálního Hráče. „Zavolám vám, ať si neděláte starosti.“

„Nakašlat na něj,“ ozvala se Světlana nepřátelsky.

Jako známá osobnost, která si chrání své soukromí, Troják starší zaváhal, ale pak rychle a skoro stydlivě strčil kartičku do Závišovy dlaně.

„Děkuji, pane…? Pane…?“

Záviš nechal narážku bez odezvy.

„Ručím za diskrétní jednání,“ řekl místo toho tónem obchodníka s erotikou a srdečně potřásl rukou, kterou herec zapomněl stáhnout. „Můžete se spolehnout, že nebudou problémy.“

Takto se v moderních filmech loučili mafiáni, když uzavřeli špinavý kšeft. Trojákovi naštěstí narážka nedošla, což Záviše zamrzelo, protože měl dojem, že herec jako profesionál selhal.

V každém případě nemělo smysl se zdržovat. Dva noví společníci musí stačit, uvažoval. Jeden nemůže mít všechno.

Když se vracel do vozu, mrzutý, že se nepodařilo zajistit posledního ze Světlaniny trojice, strhl se rozruch u branky vily. Shromáždění reportéři se jako na povel otočili v naději, že drama získalo nové dějství.