Hrabal ses mi ve spodním prádle?

Jako první na pouliční pódium vstoupila krásná žena, předobraz či starší dospělejší verze Světlany. Matka a dcera se na sebe podobaly. Nejen po fyzické stránce, ale i ve vkusu a stylu oblékání. Obě dávaly přednost světlým tlumeným barvám, snad s jedinou výjimkou šperků, kde se dcera spokojila s čistým zlatem, zatímco matka se nebála experimentovat s exotickými materiály, od afrických náramků na zápěstí a kotnících až po diamanty zdobenou ebenovou sponu, co držela účes složený z devíti pramenů spletených do copánků.

„Ta ženská je rozená trpitelka,“ poznamenal Záviš, když zaznamenal její boty na podpatku tak vysokém, že jejich majitelka běhala po špičkách a měla co dělat, aby nepřepadávala dopředu.

„Bože můj,“ ucedila Světlana mezi zuby. „Kde my se hádáme na krev, ona se stačí převléct a učesat.“

„Ta neuvěřitelná shoda!“ zamumlal Medard, když si se Závišem vyměnili uznalé pohledy. Oba dva si všimli, že i Světlana opustila rodný dům jako ze škatulky.

„Nevím, oč jí jde,“ povzdechla si dívka, „ale předvede nám parádní číslo. Zrazená Médea hadr! Má na sobě novou blůzu, tak nás ušetří té části, kdy si bude trhat šaty.“ S trpitelským výrazem pak Světlana citovala: „Jsem žena, ne však slabá, tiché povahy a chabé vůle.“

(Euripides - Medea)

Madame Trojáková si libovala v rozmáchlých vláčných gestech, které by našly uplatnění na baletu: Dlaně napřažené dopředu, s hlavou zakloněnou, hrdinka bojovala proti osudu, přesvědčená, že osobní nasazení překoná i nepřízeň bohů.

Ale smrtelnice se marně vzpírala olympským okovům. Z branky vyšel Juraj Troják, mizerně usazený ve své roli, když matku neceremoniálně odstrčil, aby mohl projít s vysokým turistickým batohem na zádech, ze kterého vyčuhoval dřevěný cvičný meč jako vztyčená anténa.

„Prosím, vrať se dovnitř,“ řekl měkce. „Neřekl jsem, že odcházím natrvalo. Nenechám Světlanu samotnou. Jakmile se uklidní, vrátíme se.“

„Ale co když ne? Všechny mé děti pryč,“ vykřikla zhrzená matka. „Co jsem komu provedla, že jsem si zasloužila takový konec?“

Juraj se vydal směrem k čekajícímu taxíku. „Vždyť nikdo neumírá,“ poznamenal s lehkých pohrdáním. „Jako bys Světlanu neznala. Ani jedna z vás si nenechá ujít příležitost udělat scénu.“

Když jeho matka naznačila, že se za ním rozběhne, zakroutil hlavou a ucedil: „Opatrně na těch podpatcích. Ať se nezabiješ.“

Protože natlučený nos by oslabil efekt, kterého chtěla dosáhnout, mučednice se spokojila se statickou pózou a naříkavým štkaním.

„Žádný strach,“ poznamenal Juraj, když procházel kolem otce. „Znám ty lidi. Pomohli nám dostat se do… Ty víš kam,“ zarazil se a ohlédl se na čekající reportéry.

Takže otec je patřičně proškolil, pomyslel si Záviš uznale.

„Neuklidnil jsi mne,“ odtušil jeho otec zamračeně. „Zřejmě ti nedošlo, čemu jsem chtěl zabránit.“

„A tobě zase nedošlo, že jsme dospělí,“ odtušil Juraj podrážděně. „Přišel čas, abychom se osamostatnili.“

„Osamostatnili? Dva studentíci? Nechtěj mne rozesmát. Neumíš si představit, v jakém světě žijeme. Chránil jsem vás, jak nejlépe jsem dokázal.“

„Nejvyšší čas přestat. Vychoval jsi namyšlenou princeznu.“

I když nepadlo žádné jméno, Světlana se neklidně zavrtěla. Přesto si odpustila komentář; a i přes její odmítavý výraz si Záviš domyslel, jak je ráda, že ji Juraj nenechá odejít samotnou.

Udatný bratr v roli věrného psa, pomyslel si.

„Dobrý kluk,“ vyjádřil se Medard.

„Idiot,“ zavrčela Světlana, ale v očích měla slzy.

„Oba máte pravdu,“ rozsekl je Záviš a spolu s taxikářem pomohl Jurajovi s batohem a taškami. „Ty máš ale krámů,“ podotkl.

„Nejsou moje,“ vysvětlil mladík rozpačitě. „Musel jsem sbalit i za naši primadonu.“

Světlana okamžitě vyskočila: „To ses neodvážil,“ zasyčela. „Hrabal ses mi ve spodním prádle?“

„Ano, nějaký problém? Nebo jsi hodlala chodit naostro?“ odtušil a obrátil se na Medarda. „Nebude vám vadit, když se posadíte vedle ní? Nerad bych, aby mi vyškrábala oči.“

Když se spolehlivá přehrada v podobě strnulého vousáče rozložila mezi sourozenci, nastalo hrobové mlčení.

K vozu přistoupil Evžen Troják, nyní už poměrně klidný a méně brunátný v obličeji. „Ať se stalo cokoliv,“ začal smířlivým tónem, „nechci, abyste odjížděli s pocitem, že se nemáte kam vrátit.“

„My víme,“ odpověděl Juraj.

„Mluv sakra za sebe,“ zamumlala Světlana a dodala jedovatě: „Laskavě nepředstírej, že odtamtud utíkáš kvůli mé maličkosti. Oba víme, že Velehradský není žádný nezištný spasitel.“

„Co tím myslí?“ obrátil se Evžen Troják podezřívavě na Juraje.

I Záviš zvědavě nastražil uši.

Juraj pokrčil rameny: „Jenom spekulace. Včera se nám ozval Jakub Lízal. Prozradil nám, že se o nás zajímá jistý stříbrný. Doufal, že nejsme v maléru.“

„V nic nedoufal,“ opravila ho Světlana. „Ten slizký úhoř mu dal moje číslo. Tolik bylo jasné, sotva mi dnes Velehradský zavolal. Že ano, pane chrabrý zachránce?

Malý ničemný bastard, zaklel Záviš v duchu, byť s kapkou obdivu. Jakmile pochopil, oč mi šlo, rozhodl se, že bude hrát na obě strany.

„Můžete kdykoliv vystoupit a vrátit se domů,“ odtušil lhostejně.

„Bylo by to pro vás lepší,“ ozval se Medard s niterným přesvědčením. „Máte milující rodiče. Proč jim přidělávat starosti?“

„Moji milující rodiče mi můžou políbit…“ začala Světlana, ale Juraj ji přerušil. „Děkujeme, pane Mechový, ale zůstáváme.“

Schopnost rychlé dedukce museli mladí Trojákovi zdědit po otci, protože ten si hbitě dal dvě a dvě dohromady.

„Vy se chystáte zavést mé děti do toho světa?“ obrátil se vyčítavě na Záviše. „Copak nemáte svědomí?“

„Když ne já, proč ne vy?“ zeptal se Záviš. „Jak dlouho jste uvnitř?“

„Já? Nikdy! Jednou stačilo. Vícekrát se nevrátím.“

Ve svém upřímném zděšení si herec nezadal s Kouckým.

„Málem jsem zemřel,“ zašeptal. „Naprosto skutečně zemřel! Možná jsem i dodýchal. Kdo ví? Ta bolest byla skutečná! Nechali mne tam ležet jako mršinu. Kdybych se neprobudil do reality, jsem si jistý, že bych umřel tady i tam.“

„Přeháníte!“

„Možná. Doufám, že ano. Ale co když ne? Každou noc cítím nůž, jak mi párá břicho.“

„Smrt ve virtuálu!“ zasmála se Světlana pohrdavě. „Pitomější důvod, jak nás zastavit, nevymyslíš?“

„Ehm,“ ozval se Medard. „Věř mi, že virtuální realita vypadá jinak.“

„Vás taky…?“ nedokončil Evžen Troják a soucitně si přejel prstem po krku.

„Něco velmi podobného,“ vykoktal Medard, najednou celý nesvůj.

„Ale vrátíte se tam, ne?“ řekla Světlana. „Ne jako ten zbabělec.“

„Opravdu bys tak neměla o otci mluvit,“ zarazil ji Medard přísně. „Pokud jde o mne, pak jsem na jeho straně. Stálo mne veškerou odvahu nepřestat.“

„Pak si zasloužíte moji úctu.“

„Děkuji. Ale to ještě neznamená, že souhlasím, abychom tam zavedli vás, dvě sotva odrostlá děcka. Měli byste vystoupit.“

„Aha,“ odtušila Světlana a vyzývavě se podívala na Záviše. „A vy máte jaký názor?“

„Naprosto stejný jako můj přítel. Měla by ses vrátit domů a hrát si s panenkami.“

„Podle vás nejsem dost dobrá?“

„Naopak. Až moc. Tady Medard je plasťák bez vakcíny, zítra může dodýchat. Já mám na krku odměnu významné korporace. Po Gabriele neštěkne pes. My nemáme co ztratit. Ale ty? Přemýšlej o tom.“

Světlana ukázal na Juraje.

„Zdá se mi, že jste vynechal jednoho člena,“ podotkla. „Proč?“

„Protože se mi zamlouvá. Rád bych ho měl v týmu.“

„Pchá! Raději už pojeďme.“

Pak Světlana přestala ignorovat otce a obrátila se na něj: „Slyšels, papá? Budu ve vynikající péči. Navzdory svým řečem, Velehradský nás nepustí, ani kdybychom chtěli. Všimni si, že odcházím, abych mu dokázala, že stojím za víc. A upřímně, můj pitomý bratříček ty sladké kecy sežere i s navijákem.“

„Chytrá holka,“ poznamenal Záviš pochvalně. „Ta se nenechá napálit.“

„Ke své škodě,“ zahučel temně Juraj. „To je celá ona. Rozhodla se sama, ale chyby hledá kolem sebe.“

„Dlužíš ji snad něco?“

„Ne. Jedu s vámi, protože chci.“

„Drahé matce tvrdils úplný opak,“ sykla Světlana. „I kalhotky jsi mi sbalil, abych se nemusela vracet.“

Juraj se hluboce začervenal: „Za dobrotu na žebrotu. Pojeďme, prosím.“

Když Záviš pochopil, že téma rozhovoru se přesunulo k oblastem, které nesouvisely se Hrou, ztratil zájem a vybídl taxikáře, aby vyrazil. Za sebou nechali otřesené rodiče a hejno zklamaných reportérů.

„Kam to bude, pane?“ zeptal se řidič.

„Medarde, dej mu adresu.“

„Já?“

„Jistěže ty! Nebo čekáš, že si ty dva nastěhuji k sobě? Slyšels, že mi nedůvěřují. Bydlíš přece v rodinném domě.“

A já už mám jednoho nechtěného nájemníka, dodal Záviš pro sebe, náhle nervózní z představy, že se bude vrátit do bytu, který přestal s Lýdiiným příchodem považovat za bezpečné útočiště.

„Co třeba hotel?“ navrhl Medard nejistě.

„Nepřichází v úvahu. Ty bys je nechal jen tak?“

„Postaráme se o sebe,“ ozvala se Světlana. „Možná jste nepochopili tu část, kde chci být nezávislá.“

„Nepostaráte,“ ujistil ji klidně. „Pokud se věci zvrtnou, budete po probuzení potřebovat podporu. Lýdie se klepala ještě dvě hodiny po tom, co nás málem…“

„Málem co?“ zeptal se Juraj.

„Málem rozšlapal megamamut. V naše světě totéž, jako se postavit parnímu válci.“

„Kdo je Lýdie?“ zeptala se Světlana.

„Moje snoubenka, společnice v našem podnikání.“

„Vy opravdu máte snoubenku?“

„Neměl bych mít?“

„Nejste ten typ,“ vysvětlila Světlana škodolibě. „Myslela jsem, že jste lhal, abych si nedělala starosti o Gabrielu.“

Mizerná psycholožka! Tahle spí u tebe, kamaráde, oslovil Záviš v duchu Medarda. I kdybys jí měl postavit stan na zahradě.

Neřekl ale nic a vážně zíral do modrých očí, dokud je dívka nesklopila.

„Omlouvám se,“ zamumlala. „Vím, že nejste špatný člověk. Musíte ji skutečně milovat.“

„Nesmírně,“ podotkl Záviš suše. I když hodlal Lýdii informovat o její nové roli, měl v plánu jednat velmi šetrně a ubezpečit ji, že jde o dočasné opatření, se kterým nejsou spojené žádné závazky.

BUCH! BUCH!

Ve zdi taxíku se objevila malá brána, na ni kdosi zabušil a bez vyzvání vešla malá víla doprovázená spřežením bílých koní a za zvuku Mendelssohnova svatebního pochodu.

Ve zdobeném kočáře seděli vedle sebe jako ženich a nevěsta postavy z pohádky Kráska a zvíře.

„Oznámila jsem novinu o vašem zasnoubení Stínošlápkovi. Gratuluji,“ zatleskala avatarka upjatě. „Přijal ji, aniž by hnul brvou, jak se sluší na skutečného nindžu. Když se vyplakal, upozornil svou paní, že už není k mání.“

Cože?

„Neslyšel jste? Vyřídila jsem za vás tu trapnou povinnost s námluvami. Čtu vaše myšlenky, víte? Dumal jste, jak to s Lýdií skoulet.“

A co na to ona? optal se Záviš s obavami.

Malá víla ho předběhla, což ho vyděsilo - a zároveň se mu ulevilo. Šlo o choulostivou záležitost, kterou si Lýdie mohla vyložit všelijak.

„Ona?“ opakovala malá víla se zdviženým obočím. „Ta neplakala. Bůhví proč! Ale nejspíš utrpěla nervový šok.“

„Proč? Co řekla?“

Tentokrát promluvil nahlas a všichni se po něm otočili.

Malá víla nechala Záviše v napjatém očekávání, aby pak pokračovala s důrazem na každém slově: „Poděkovala mi a oznámila, že bude o zasnoubení informovat rodiče a vedení korporace. Pokud se ptáte na můj názor, pak nejspíš zešílela.“