Připravuji otrokyně pro veřejné aukce!

Kdysi dávno, když ještě věřil, že se vrátí do světa korporací, Medard šetřil a utrácel peníze za školení v sebezdokonalování. Nyní se mu vybavila jejich cvičitelka, který žila a dýchala své mantry, klidná jako oceán a usměvavá jako slunce.

1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10.

Když napočítal do deseti, aby se uklidnil, Medard zjistil, že vnímá tik v pravém oku.

*Jsem moře, hluboká tůně, zdroj života,“ napomenul se.

„Čeho,“ vypravil ze sebe, „jsem ředitel?“

„Malý moment!“

Žena zkonzultovala chytrou čelenku a pak odpověděla: „Podle údajů v systému jste pan Medard Mechový, ředitel Šesti společníků. Došlo k chybě? Pokud ano, omlouvám se. Musíte pochopit, že někdy dochází k administrativním zmatkům.“

„Šest společníků?“

Medard nikdy o společnosti neslyšel, ale v hlavě slyšel hlas, jak ho nabádá: „Neptej se víc, než musíš!“

Barone! zaúpěl. Jste to vy? Pomoc!

Jestliže Lýdie si mohla na pomoc zavolat Lištičku, bylo snad příliš žádat, aby mu asistoval mužný a rozhodný pán z Mechového kopce?

Haló! Barone, zjevte se!

Úřednice, která netušila, že se účastní vyvolávání duchů, si nervózně odkašlala. „Šest společníků,“ citovala. „Společnost založená občany druhé kategorie slečnou Lýdií Krajcarovou a panem Závišem Velehradským.“

Následně vykouzlila virtuální obrazovku a otočila ji jeho směrem.

• Jednatel: Velehradský, Záviš

• Výkonný ředitel: Mechový, Medard

• Majetek společnosti: 1 000 000,- korun

• Podílníci podle výše vkladu:

  • Velehradský, Záviš - 400 000,- korun,

  • Ing. Krajcarová, Lýdie, PhDr - 200 000,- korun,

  • Márová, Gabriela - 100 000,- korun,

  • Mechový, Medard - 100 000,- korun,

  • Troják, Juraj - 100 000,- korun,

  • Trojáková, Světlana - 100 000,- korun.

• Charakter společnosti: speciální

„Mám pokračovat dál, pane řediteli?“

Kdy jsem souhlasil, že budu podílníkem a ředitelem společnosti?

Medard si vybavil rychlý souhlas, který po nich Záviš vyžadoval, když ráno nasedali do e-taxi. Podle Záviše šlo o pouhou formalitu.

Formalitu? Neměla Laura nakonec pravdu, když ho podezřívala, že mne chce jako bílého koně? Kde se vzaly peníze, které jsme tam údajně vložili?

Také si ale uvědomil, že stát se zaměstnancem společnosti, jakkoliv malé, je nejrychlejší způsob, jak se vymanit ze spárů VIUR.

Pokud prokážu dostatečný příjem za tento rok, přemýšlel, pak do konce března mám bronzovou známku a očkování.

„Pane řediteli!“ naléhala úřednice. „Budu muset odejít s panem Souškem. Jsou naše záznamy v pořádku?“

„V naprostém,“ ujistil ji malátně. Pak se obrátil na Martina: „Tady je moje číslo. Kdyby cokoliv, zavolej mi.“

Mladík se napřímil a jaksi se z něj vytratil klackovitý postoj. „Ano, pane. Spolehněte se.“

„Eh?“

Safra, kluku, já jsem také plasťák, pomyslel si Medard, nesmířený se svou novou rolí.

„Velmi dobře,“ zabručel ale majestátně a přistoupil k úřednici. I když neměl obří postavu barona z Mechového kopce, přesto na ni shlížel svrchu. „Svěřuji vám chlapce. Co mám dělat já?“

„Počkejte, prosím, na mé kolegy. Příslušný administrátor si vás všechny odvede.“

Když odcházela po schodech nahoru, Martin Soušek ji provázel s pohledem přilepeným na kulatý zadek a jeho krouživé pohyby, zatímco Medard uvažoval, jak se zařídit. Skromně se přisunul ke zdi, mimo proud těch, co vstoupili po něm. Pro některé si přišla jim přidělený pracovník okamžitě, jiní museli čekat, až na ně přijde řada.

Dva plasťáci, kteří vstoupili těsně po sobě, tiše diskutovali podmínky, které jim nabídly korporace venku.

„Neukvapuj se, kamaráde,“ řekl jeden. „Todle je teprve začátek. Potkal jsem jednoho chytrýho chlápka a ten mi prozradil, že nezáleží na tom, co seš tady - důležitý je, co seš tam.“

„A co sem podle tebe tam?“ namítl druhý. „Sem vobyčejný ucho na lodi.“

„Seš první námořník, žádný ucho, čoveče. Tenhle chlápek mi povídal, že někeří stříbrňáci skončili jako votroci. Umíš si to představit, čoveče? Tady seš hoch a nóbl a tam ti dají na krk vobojek.“

„Votrok? To fakt není, vo co stát. Na tý naší kocábce máme pár veslařů, kerý sou votroci. Dost hrozný, fakt! A co eště povídal ten maník?“

„Povídal…“

První plasťák se opatrně rozhlédl, usmál se vychytrale na poslouchajícího Medarda a odvedl známého stranou, kde ztlumil hlas do nezřetelného šepotu.

Opodál stála žena ve fialových vzdušných šatech, které nosila jako pozůstatek teplých letních dnů. Měla silný skobovitý nos, vytrhané obočí, nyní namalované tužkou, a vysokou neskladnou postavu.

„Tihle břídilové,“ komentovala proběhlý rozhovor, „naletí každému, kdo jim nakuká první hloupost. Nechci být dotěrná, ale vám také nabídli místo v korporaci?“

„Nedostali příležitost,“ odtušil Medard při vzpomínce na fiasko manželů Drbohlavových.

Neznámá si jeho slova vyložila po svém.

„Moje řeč,“ prohlásila. „Snažili se mi nabulíkovat, že ty žvásty, co jsme teď zaslechli, šíří mafie. Ale já jí povídám: heleďte, já mám malou živnost a jsem paní svého času. Nabídněte mi podmínky, které nebudu moct odmítnout a jsem celá vaše. Mimochodem, kdybyste někdy vy nebo vaše paní potřebovali…“

Než se stačil vzpamatovat, žena mu vnutila reklamní prospekt, který vytáhla z kabelky.

JAK MODEL, TAK MODELKA

Probuďte svůj potenciál

Kosmetické služby

Věra Šouravá

„Rodinný podnik,“ vysvětlila hrdě. „Pomáhají mi dcery. Nežijeme si špatně. Původně se do Hry hlásily moje holky, ale neuspěly. Tak mne přesvědčily, abych tam zkusila jít já. A povedlo se,“ dodala napůl triumfálně a napůl rozpačitě. „Dost mne vzalo, když jsem se ocitla uvnitř,“ dodala se špetkou strachu a naklonila se k Medardovi. „A jak vy jste si poradil?“

„Vcelku dobře,“ řekl a uhnul pohledem. Neuměl si představit, jak tahle žena, pokojná majitelka kosmetického salónu, ve kterém tráví čas klábosením se svými zákaznicemi, válčí po lese s divokými monstry.

„Jsem ráda, že moje holky měly smůlu,“ pronesla přemýšlivě. „Ta věc s otroky není žádná legrace. Ještě že já jsem na opačné straně barikády.“

„Ano?“

Medard k ní pocítil posvátnou úctu. Skončila snad jako lovec zlých hochů? přemýšlel.

Jeho představy o otroctví se omezovaly na biče a řinčící okovy. Vnitřní zrak mu vykreslil scénu, ve které Věra Šouravá rozbíjí kovové řetězy a propouští vězněné veslaře (zřejmě reminiscence na předchozí rozhovor s námořníkem) na svobodu.

Věra se nesměle usmála. „Svým způsobem jsem zůstala v oboru,“ vysvětlila. „Připravuji otrokyně pro veřejné aukce. Některá ta děvčata jsou zlatíčka. Nevěřil byste, jak tvrdě pracují, aby je neprodali pod cenou.“

„Eh?“

„Je to jen Hra,“ pokrčila rameny. „Já si svou postavu nevybrala.“

„Aha,“ vymáčkl ze sebe neutrálním tónem. Co měl nakonec namítat? Když Gabriela znetvořila vesničanku s nůší, také necítila žádnou vinu; dokonce se ani nevymlouvala na své alter ego.

Lýdie se alespoň odkazovala na Lištičku, když škrtila Karolínu Drbohlavovou, ale podle Medarda měla Lýdie na pokřivený morální kompas právo: stříbronosové byli lidé s vypreparovanými city, jak se všeobecně vědělo.

„A vy jste kým?“ zeptala se.

„Já? Já jsem…“

„…člověk, který nedodržuje bezpečnostní protokol,“ ozvalo se za nimi. Když se otočil, uviděl Záviše, který prošel vstupní bránou, a šklebí se na jeho novou známou.

„Omlouvám se, milá paní, že vyrušuji,“ řekl stříbrný chladně, „ale můj přítel má sklony žvanit ve společnosti mulieres et puellas, žen a dívek. Musím ho zachránit dříve, než ho pohltí váš pěstěný půvab.“

S těmi slovy Medarda stranou a tiše mu domlouval: „Kamaráde můj, tebe nechat bez dozoru se nevyplácí. Tušil jsem, že se dostaneš do průšvihu.“

„Provedl jsem něco?“ zeptal se Medard a dočista zapomněl, že měl v plánu položit Závišovi několik nepříjemných otázek.

„Zatím snad ne. Ale nechtěl jsem tě nechat jako hračku krásné mafiánky.“

„Krásné mafiánky?“

Záviš pokrčil rameny.

„Uznávám, že naše dáma je za zenitem,“ řekl a věnoval Věře Šourové ještěří úšklebek, „ale nehodlám podcenit její triky. Na tebe by stačily.“

Medard si povzdechl. Koutkem oka zahlédl, že do budovy vstoupila Lýdie Krajcarová. Pokud nechtěl své selhání probírat před ostatními, musel sebou hodit.

„Jak víš, že je to mafiánka? Přišla mi jako obyčejný bronzák. Rodinný podnik. Něco jako naše květinářství.“

„Viděl jsi její krk? Má odstraněné tetování. Kdysi dávno patřila k pouličním rabiátům.“

„To nic nedokazuje! Mohla si založit živnost a tetování dát pryč, aby nestrašila zákazníky.“

„Jistě, jistě. Tvoje Laura má ráda cajdáky jako Micky v růžích, že?“

„Kočky v růžích,“ opravil ho Medard otráveně.

„Cokoliv! Vyhodí tě ze školy, ty se dáš k pouličním gangům, pak se polepšíš a založíš si počestnou živnost - námět pro motivační film, jak si tvrdou prací zajistit úspěch.“

„Když to podáš takhle, nezní to věrohodně.“

„Rabiáti jsou pro mafie jako školky. Jaká banka myslíš, že by půjčila na… „Záviš vytrhl leták z Medardovy dlaně a přečetl: „… Jak model, tak modelka, když za nimi přijde holka s tetováním na krku? Zato mafie miluje mladé a podnikavé typy, které chtějí změnit svůj život od základu.“

„Opravdu?“

Lýdie došla k nim a téma ji zaujalo.

„Ovšem, miláčku!“

Záviš si ji přitáhl k sobě a ona ho políbila na krk. Medard si všiml, že oči obou stříbrných zůstaly chladné. Jejich vzájemná náklonnost připomínala pečlivě nacvičený balet.

GRR! GRR!

Co se děje? Medard užasle sledoval, jak se otevírá prostor nad jejich hlavami a v něm se objevuje postavička malé postavičky, která se si strká do krku prst a urputně dáví.

„Co to je?“ zařval a ukázal na zjevení. „Co to je?“

„Co je co?“

Když se Záviš i Lýdie odmítli malým přízrakem zabývat, Medard se obrátil na Juraje, který právě přišel. „Vidíš ji?“

Juraj si výjev zaujatě prohlížel. „Ano,“ přitakal. „Nějaké digitální představení? Zdá se, že má něco proti tomu, aby Záviš a Lýdie spolu…“

Taktně nedokončil.

„Vy vidíte malou znechucenou? Jakpak to?“ optal se Záviš a pak dodal. „To je mi vás líto… Jak ses dostala do našeho světa, brčálnice?“

„Já?“

Postavička se užasle rozhlédla a decentně otřela zaslintané prsty do kapesníčku.

„Oni mne vidí? I bez chytré čelenky?“ optala se.

Pak se vznesla, postavila se před Medarda a zamávala mu do tváře. „Vy pane byste nelhal ubohé zneužívané bytosti. Odpovězte mi upřímně: Jsem krásná a úžasná?“

„Eh?“

„Reaguje! Chabě, ale reaguje!“ výskla postavička a zatočila se na místě. „Svobodná! Konečně svobodná! Už nejsem program, ale bytost z masa a kostí. Ten hnusný tyran ať táhne do horoucích pekel!“

„Opravdu?“

Záviš ji zaplácl jako komára a po ní zůstala červená placka.

„Nebo také ne,“ promluvila malá víla zklamaně, když se zpátky nafoukla do původní velikosti. „Ještě že jsem si odpustila, co jsem mu chtěla vmést do obličeje,“ mumlala si pro sebe, když nabručeně zahlížela na Záviše a poraženě se vlekla k malé chaloupce vyrobené z obří muchomůrky.

Než se ale vytratila, zamávala Medardovi, Jurajovi - a také Světlaně a Gabriele, které právě přibyly do vstupní haly a se zaujetím si ji prohlížely. „Adié, mí noví pomíjiví přátelé! Kdybyste mne hledali, budu na konci provozu zavěšená pod stropem.“