Kým ses stal?#
Když skončily s prací v laboratoři, Gabriela i Světlana zjistily, že neodcházejí samy, ale ve společnosti Aničky a Aloise; ti na ně trpělivě čekali, zatímco zbytek se vypařil. Alois trávil zbylý čas hleděním do skript a Anička oddaně a úmorně nabízela občerstvení každých třicet minut. A pokud zrovna nevařila čaj, hlasitě telefonovala, takže svět kolem brzy znal všechny její známé a jejich potíže.
Pak se k jejich skupině přidal Juraj. Anička zmlkla a po očku si ho prohlížela. Nejenom proto, že se jí zamlouval, ale také proto, že ho doprovázel Lukáš Mechový a jeho korzáři. Univerzitní revolucionáři byli hlasitá banda a nikoho nepustili ke slovu.
Naštěstí se objevila Lýdie, která svou stříbrnou známkou dokázala umlčet i největší povyk.
„Dobrý den,“ zahučeli revolucionáři neochotně.
„Dobrý den,“ odpověděla Lýdie a přistoupila k Lukášovi. „Ty jsi Medardův starší syn, že ano?“
„Ano, prosím,“ odpověděl Lukáš, náhle mlčenlivý jako ryba.
„Pozdravuj ho.“
„Ano, prosím.“
„Ráda jsem tě poznala.“
Když pochopila, že vyhublý korzár nehodlá zapříst společenskou konverzaci, Lýdie se obrátila se na Gabrielu, kterou důvěrně chytila pod paží.
Jak vrtkavé a přelétavé je ženské srdce, povzdechla si Světlana.
Snesla by, že si Gabriela myslí na Juraje - své dvojče nepovažovala za konkurenci - ale nyní si našla i novou nejlepší přítelkyni. Navíc zrzavou!
Světlana jako sečtělá žena považovala blond barvu vlasů za fádní a tak trochu ordinérní. Hledala proto, na kom by se zahojila.
Á, tady mám svého krasavce!
Po srážce s Lýdií, Lukáš šoupal nohama a červenal se.
„Páni, to byla drsné,“ zašeptala mu škodolibě do ucha. „Myslela jsem, že ji pověsíš na nejbližší větvi. Krajcarová je prokletý stříbronos! Proč jsi ji nechal žít?“
„Všechno má svůj čas,“ zabručel rozpačitě Lukáš. „Navíc je to tátova známá.“
„A kus,“ přidal se Koš, který zálibně sledoval Lýdiiny křivky. „Má pěkný haksny.“
„Revoluce se musí utopit v krvi,“ nabádala je Světlana - ale protože ti dva nereagovali, rozhodla se hledat další oběť. Její bratr vypadal zachmuřeně a nesvůj.
„Tak co, Žalude,“ poplácala ho po rameni. „Jak jde život na strojní fakultě? Vidím, že sis konečně našel přátele. Jako tvá milující sestra, in loco parentis, jsem nevýslovně šťastná.“
„Tys mi ještě scházela,“ zabručel Juraj. „Poslouchej, nádhero, cestou jsem potkal našeho tátu a měl jsem s ním delší rozhovor.“
Světlana okamžitě ztratila zájem.
„Blahopřeji,“ usekla, „že pozdravuji. A ať mi laskavě nevolá. Proč neobtěžuje tebe?“
„Neměl číslo.“
„Náš otec roku! Ty, jeho nejvěrnější syn - a on ti ani neumí zavolat. Doufám, že už ho přestaneš omlouvat.“
„Měl starosti.“
Ať už chtěla nebo ne, Juraj jí tiše povykládal o setkání v parku. Nezapomněl ani zmínit, že od Evžena dostal klíče od bytu. Jejich vztah se vždy zakládal na jednostranné důvěře. Juraj před ní málokdy měl tajemství, zatímco Světlana se málokdy namáhala se svěřovat.
„Náš tatík,“ prohlásila Světlana, když pochopila, že se od ní čeká zhodnocení, „žije v pokřiveném světě. Jestli doufáš, že tě uklidním, tak jsi vedle. Ale teď si nemusíš dělat starosti. Dokud je Evžen neotřesitelně populární, nic mu nehrozí. Studio začne vymýšlet psí kusy, až Kočky v růžích začnou ztrácet na sledovanosti. Tomu ale nevinný jinoch jako ty nemůže rozumět,“ pohladila ho láskyplně po tváři.
„A co s bytem?“ zašeptal a nenápadně se ohlédl po Lukášovi. „Můžeme se tam oba odstěhovat.“
Se zhrozeným výkřikem se chytila za srdce.
„Zdědils rodinné hnízdečko lásky a vlastní sestru chceš jako první oběť? I ty krvesmilný chlípníku!“
„Co blázníš?“
„Ty blázníš! Nemůžeme se od Mechových odejít,“ napomenula ho Světlana. „Zapomněls na učení svého nového idolu?“
„Koho?“
Právě procházeli univerzitní branou. U zdi, čerstvě počmárané novou dávkou šibenic a kosočtverců - nejen Lukášovi korzáři se činili - postával vysoký šedivý muž s nepřístupným výrazem. Opozdilí studenti Záviše obcházeli obloukem jako vzteklého psa, kterého někdo zapomněl odvázat od sloupu.
„Jeho,“ kývla Světlana bradou. „Náš paranoidní Šupák už věrně čeká. Zkus mu navrhnout, že se oddělíš od smečky a on ti vysvětlí, proč to není nápad hodný tvého génia. Navíc, já jsem u Mechových spokojená. Že, Lukáši? Haló! Miluješ mne, Lukáši? Nechceš, abych tě opustila, že ne?“
„Zalez, Trojáková!“
„Náš vztah se zlepšuje každou minutou,“ zahihňala se a tiše dodala. „Divadlo začíná! Sleduj!“
Jako vždy, aby dali najevo svou náklonnost, Lýdie se Závišem se pozdravili, neochotně se objali a velice obřadně se políbili.
„Ta strhující vášeň! Burácející plamen lásky!“
„Nech je být,“ zabručel Juraj. „Byla bys raději, kdyby ji zmermomocnil tady na lavičce?“
„Byla,“ přiznala Světlana a vykročila dopředu. „Chcete, vy dva, ukázat, jak se ocucávat věrohodně?“
„S radostí.“
Na rozdíl od Lukáše nebo Juraje, které její vyzývavé chování přivádělo do rozpaků, Záviš pouze natáhl ruce s jasným gestem: „Tady mne máš. Pouč mne.“
Že jsem nedržela zobák! Zapomněla jsem, že Šupák nezná stud.
Světlana se zarazila a prohlásila: „Ani náhodou. Lýdie by mi nikdy neodpustila.“
Rusovláska a s viditelnou úlevou odstoupila stranou.
„Žádné obavy,“ ujistila. „Nejsem ani za mák žárlivá. Posluž si.“
„Páni!“
Mám se líbat na veřejnosti se Šupákem? Jak šokující!
Pokud něco nesnesla, pak pomyšlení, že by nad ní někdo měl navrch. Zrudnout rozpaky bylo něco, co dělaly stydlivé holky jako Kopretina. Osudová žena si vždycky poradí.
Přistoupila k Závišovi, položila mu dlaně na tvář a sklonila se k jeho rtům. Ten dotek zůstal chladný a neosobní, jako se tisknout k panákovi k výstavní skříni, zkrátka kůže na kůži. „Musíš se víc snažit, kamaráde,“ zašeptala. „Nebuď takové dřevo.“
„Je to lepší než se mnou, miláčku?“
Zvědavá Lýdie je sledovala. V zelených očích měla zájem vědce, který zkoumá zvyky cizího živočišného druhu.
„Máš se dusit žárlivostí,“ napomenula ji Světlana. Co to s těmi stříbrnými je? Copak neumí alespoň předstírat?
Protože pocházeli z herecké rodiny, Světlana i Juraj uměli věrohodně zahrát duševní rozpoložení, které se od nich očekávalo. Ne každý se ale namáhal.
Juraj se suše zasmál a zopakoval její předchozí slova: „Ta strhující vášeň! Burácející plamen lásky!“
„Ještě jsem neskončila,“ odsekla. K její úlevě se ne každý k jejímu představení stavěl lhostejně. Anička se otáčela na místě, jako by sháněla svědky pro své pohoršení. Lukáš a jeho korzáři zapomněli i potahovat z cigaret, jak je zaujala.
„Hele, Vrána,“ ozval se nejistě Koš. „Nechtěla bys taky…“
„Leda bych byla mrtvá,“ odpověděla Vrána a vážně se zahleděla směrem, kde stáli Juraj s Lukášem.
Gotický chtíč, moc dobré, bratříčku, mlaskla Světlana jazykem o patro. Ani na okamžik nezapochybovala, kdo vzbudil dívčí zájem.
„Mlaskání patří k věci?“ optala se Gabriela, která se postavila z druhé strany a s hlubokým odporem sledovala, jak Světlana hladí Závišovy jizvy. „Je mi šoufl,“ přiznala.
Vzbudit v Závišově těle reakci byl nadlidský úkol. Krucinál, vím přece, že někdy má své chvilky. Hlavně když hledí na vlevo. Vzrušují ho brunety? Co na tom záleží!
Četla dost odborných studií, aby věděla, že ve chvíli, kdy s mužem začne cloumat vzrušení, přestane být vybíravý. Začichala podezřívavě nosem, ale necítila z něj charakteristickou nasládlou vůni po modré pilulce. Je snad prkno od přírody? Nebo možná…
Kousla ho pod bradu, aby vyzkoušela, jak bude reagovat na bolest. Zašeptala mu do ucha pár sprostých slovíček. Nalepila se na něho jako liána, ale účinek zůstával nepatrný. Nejhorší bylo, že Záviš se poctivě snažil spolupracovat, jako by i on se chtěl dostat povzneseného stavu tělesné rozkoše.
„Takový je vždycky?“ zeptala se tiše.
Lýdie klidně přikývla.
Pane na nebi, stříbrné manželství je terno!
Při vzpomínce na jejich první setkání a na soustředěný pohled, který věnoval Gabriele, se přímo zeptala: „Vzrušuje tě Gabriela?“
„Snad ano,“ odpověděl nejistě.
„No fuj!“ ozvala se dotčená a odstoupila dva kroky zpět.
„A co cítíš, když se ji představíš nahou?“
„Odpor.“
Gabriela se urazila, dotčená ve své ješitnosti: „Co prosím?“
„A Lýdie?“
„Soucit.“
Lýdie Záviše láskyplně pohladila. „Děkuji, miláčku. To je od tebe moc hezké.“
„Hodně netradiční,“ poznamenala Světlana a ukázala na Juraje. „A co můj drahý bratr? Co on?“
„Totéž co ty,“ ušklíbl se Záviš.
„A to je?“
„Vůbec nic.“
„Něco s tebou není v pořádku.“
„Nepovídej.“
„A co tohle?“
Náhle osvícená, Světlana sáhla do kabelky, aby vytáhla telefon. Rychle vyťukala příslušné heslo a otočila obrazovku jeho směrem. „A jak se ti zamlouvají tyhle krásky? Co povíš teď?“
Obrázek, který mu ukázala, ho ohromil. Pak s úlevou vydechl. „Držím se na nulových hodnotách.“
Světlana, stále na něj nalepená, věděla, že neříká úplnou pravdu, ale byla příliš šokovaná, aby záležitost komentovala. Rychle schovala telefon zpátky do kabelky, aby zachovala lékařské tajemství.
„Co jsi mu ukázala?“ zeptala se Lýdie zvědavě.
„Rajcovní skupinku baculatých holek. Musela jsem ověřit, jestli na něho nejsme moc hubené.“
Když se na ni Záviš vděčně podíval, pochopila, že ji prosí o pomoc. Oba věděli, že mu neukazovala baculaté, ani jiné holky, dokonce mu neukázala ani příslušníky lidského rodu.
Bylo to pro ni zadostiučinění. Dával často najevo, že ze sourozenecké dvojice si více cení Juraje - a ten mu za to zobal z ruky.
A já také toužím být užitečná. Zavděčit se Šupákovi? Můj ambiciózní cíl?
„Dobrá zpráva je,“ řekla zvesela, „že chyba není jen na jeho straně. Vy dva, hodláte rozpustit ledy?“
„Ano,“ řekli oba stříbrní tak váhavě, jak jen to šlo. Záviš, který Světlanu stále objímal, se k ní sklonil. Cítila horký dech na levém uchu. Passionnante! pomyslela si, ale příliš se netrápila. Věděla, že má slabost pro starší muže - a pokud si odmyslela celou Velehradského osobnost, jeho jizvy a vzhled, mohl být i on pro ni atraktivní.
„Jestli nám chceš pomoct,“ zašeptal, „musíš donutit Lýdii, aby přestala brát modré pilulky. Ty víš které, že ano?“
„Cože? Počkej!“
Až do té chvíle nechával vývoj na ní. Náhle se Závišovo tuhé tělo proměnilo, přizpůsobilo se situaci a on ji políbil na měkkou kůži hrdla.
„Nač bych měl čekat?“ zašeptal smyslně.
Jednooký had se probouzí?
Začal se jí dotýkat tak rafinovaně, že se mu vytrhla z náruče a rychle odskočila. Musela bych být slepá, abych si nevšimla, že to není on. Z výstavního panáka zručný Casanova v jedné minutě? Netvrdil, že svou Herní osobnost vymazal Ještěrem?
„Řekla bych,“ poznamenala k Lýdii, když se vzpamatovala, „že Záviš potřebuje delší předehru. Najednou si vedl náramně. Co třeba masáž na dobrou noc?“
Lýdie pokývala hlavou. „Víš sama, že mám problém se ho dotýkat.“
„A kdo by neměl?“ ozvala se Gabriela a významně ji objala, aby naznačila, že Lýdie snese její, nikoliv Závišův dotek.
„Já nejsem jako ty,“ bránila se Lýdie. „Jizvy mi nevadí. Já chci Záviše milovat.“
Sbohem lásko, která přicházíš spontánně, pomyslela si Světlana. Když chceš, tak musíš. Aby využila příležitost, promluvila tónem, který si vyhrazovala pro ty, které považovala za své pacienty. „Neposunete se dál, pokud bereš hormonální přípravky pro stříbronosy.“
„Nemůžu je přestat brát,“ protestovala Lýdie. „Blázním bez nich.“
„Ach ty nepatrné vedlejší účinky!“ ušklíbla se Světlana. „Mechoví mají podobný problém, ale oni se k němu postavili čelem. Viď, Lukáši!“
„Jaký máte problém?“ zeptal se Koš zvědavě. „Hlavně si neberte půjčku od mafie. Je lepší chcípnout hlady než mít ty svině na krku. Náš táta by mohl vyprávět.“
„My taky chcípneme hlady, safra,“ zasyčel Lukáš zuřivě. „Ani jsme si nemuseli brát půjčku. Všechno díky slečně Dokonalé.“
Světlanu mu poslala vzdušnou pusu.
„Nemůžu je přestat brát,“ trvala Lýdie na svém. „Kvůli okolnostem,“ dodala pak zlověstně. Tajuplně zašeptala: „Se Závišem se něco stalo. On by tě nikdy ne-“
„Všimla jsem si. Koho sis zavolal na pomoc, můj malý Záviši?“
Světlana dávala přednost přímému útoku. Když Závišovi ukázala obrázek pářících ještěrů, kladná odezva ji zaskočila, ale nepřekvapila. Nakonec on sám přiznával, že má v hlavě zvíře, kterého ho místy ovládá.
Dokonce mu přičetla k dobru, že se za animální choutky stydí a nechce je probírat na veřejnosti. Ovšem, jakmile se proměnil, jeho Ještěr by sotva věděl, jak si poradit s lidskou ženou.
Když jde o Ovidia a Ars amatoria, Ars amandi, je Šupák nemotorný trouba. Ale ten, kdo mne objímal, měl tolik zkušeností, že by mohl učit. Vrátilo se jeho alter ego? Takový mramorový Adonis si kývne a každá souhlasí. I moje Kopretina by si dala říct.
„Kým ses stal?“ zeptala se zvědavě.
„Kým jsem se stal?“
Záviš jí věnoval svůj nejlepší ještěří úšklebek.
„Oddaným bratrem,“ řekl klidně. „Velmi oddaným bratrem.“