A co mi nabízí děvče jako já?

„Pane Bachane, slyšela jsem, že se vyznáte v právu? Možná bych přivítala malou radu.“

Abaddon! Místo zhouby! zasténala v duchu Gabriela. Právě se blížila k té nesvaté trojici, když zaslechla, jak krásná Leonora mění taktiku. Protože nápor šarmu neuspěl, naopak vedl k tlouštíkově nervóznímu ošívání, kráska se přizpůsobila.

Domácí úkol na jedničku! I hlupák by poznal, že se Leonora pečlivě připravila, aby chytila Bachana do lepkavých osidel.

„Ale ne, Leonoro,“ vykřikla její levá pobočnice, sestřenice Neporazitelného Bivoje, a tvářila se jako opatrnost sama. „Chystáš se ptát na radu v té delikátní záležitosti na veřejnosti?“

Na svého bratrance se příliš nepodobala. Měla tmavé vlasy, vysokou šíji a působila spíš křehce než silně. Pohybovala se ladně a trochu teatrálně. Gabriele připomněla Médeiu Trojákovou, která se vyznačovala plynulými gesty, jaké běžný člověk většinou čekal u animovaných postaviček.

„Samozřejmě, že ne zde,“ odpověděla Leonora na připravenou narážku. „Pan Bachan nabízí své služby za peníze. Jistě mi neodmítne konzultaci.“

„Jde o zapeklitý právní problém, Leonoro,“ přidala se třetí. „Bude pan Bachan s to ho vyřešit?“

„Kdo jiný než on?“ odpověděla Leonora sladce, jako by její oběť měla patent na rozum.

Hlavně drž zobák, napomínala Gabriela Bachana, když pochopila, kam nastražená past směřuje. Polechtat tlouštíkovu domýšlivost a domluvit si s ním schůzku v soukromí. Ani Světlana by si nevedla lépe.

Jeden z důvodů, proč se zdráhala zakročil, bylo, že to nebylo poprvé, co se stala svědkem podobné scény. Školní bohyně z univerzity tak získávaly své příznivce, považovaly-li je ovšem za hodné své přízně. Nebo, alespoň v případě Světlany, za dostatečně pitoreskní, aby ji pobavili.

Světlana ovšem nepotřebovala kompars, aby kořist ulovila.

„Pane Bachane, měli bychom jít,“ ozval se klučina, předchozí oběť Theodorikovy šikany. I on nejspíš chápal, že zájem třetího ročníku přináší trable. „Už tak máme zpoždění.“

„Pravda, pravda.“

S majestátním zafuněním sáhl Bachan do náprsní kapsy a vytáhl odtud zlaté cibule zdobené drahými kameny. Když otevřel víko, ozvala se jemné melodie a hlas jeho chůvy: „V deset hodin přednáška. Zbývá posledních dvanáct minut. Pokud se zpotíš, přichystala jsem náhradní prádlo do komody.“

„Věci práva mají svůj čas,“ zaduněl tlouštík a zřejmě doufal, že mu Leonora uvolní cestu. „Jsem si jistý, že budeme další příležitost si hovořit o kličkách a nástrahách našeho soudního systému, slečno z Podlubí a Mrzce. Nyní ale, pokud dovolíš…“

„Samozřejmě, že dovolím,“ řekla Leonora, ale nehnula se z místa. Jako rozený generál nenápadně pokynula svým společnicím, ty pochopily a s jemnou úklonou se vzdálily. Jejich velitelka bystře poznala, že Bachan se cítí stísněně, když před ním stojí ona a za ním zástup spolužáků.

„Nenaléhala bych, kdyby ta věc snesla odklad a já nebyla zoufalá,“ pronesla Leonora, v šedomodrých očích první kapky slzí a v pěstěné ručce krajkovaný kapesníček.

Amatérka, pomyslela si Gabriela znechuceně a založila ruce. Světlana by se nikdy nesnížila k špinavým trikům. Pláč a nářek sluší beznadějným hysterkám.

Jakkoliv s metodou nesouhlasila, zůstávala bezradná. Mám docela omezený repertoár. Buď násilí nebo nic. Ale jak Bivoj správně poznamenal, kdybych vyprovokovala rvačku, následky by se mi nemusely zamlouvat. Stačí, jak dopadl Juraj.

I když obdivovala, jak chladnokrevně se Juraj postavil ke skutečnosti, že za ním budou slídit zabijáci Revizorčiných ctitelů, ona sama byla odhodlaná se pletichám a intrikám vyhnout. Moudřejší ustoupí, rozhodla se. Zatím si Bachan vede přiměřeně. Ne každý umí vzdorovat školním bohům.

Leonora jí naháněla větší hrůzu než Božidar, druhý syn vévody z Praříče. Božidar možná uvažoval, jak ji přetáhnout na vlastní stranu, ale pro Leonoru, která používala ženský druh zbraní, by společensky neobratná Gabriela neměla cenu. Mít tu tak Trojákovi!

Kterýkoliv z dvojčat by si uměl poradit lépe než ona.

„Mladší slečno z Mechového kopce, na okamžik!“

Než se stačila rozmyslet co dál, cestu ji zastoupila sestřenice Neporazitelného Bivoje. Druhačka se přátelsky usmívala a nabízela ji ruku pokrytou šperky s vyobrazením dravého hmyzu: „Jsem mladší dcera z klanu…“

Zde jemně zaváhala, dotkla se paže, kde chyběl klanový znak, a pokračovala. „Na mém klanu ve skutečnosti nezáleží. Jsme tak nedůležití, že bych zbytečně zatěžovala tvoji paměť. Všichni mi říkají Kudlanka a všichni ví, ke komu patřím.“

Ladně ukázala štíhlým prstem na Leonoru, zatímco Gabriela, která se rozhodla mlčet, zvedla obočí, sáhla do kapsičky školní uniformy, vytáhla odtamtud kapesníček a otřela si rudou tekutinu z nehtodrápů. V látce se objevily vypálené doutnající díry.

„Působivé,“ vzdychla Kudlanka a lichotivě dodala: „Vnučka arcidémona se nezapře.“

V jejím zvonivém hlase zněl téměř lačný podtón, jako by užuž odhadovala Gabrielinu cenu na černém trhu. Měla hubené propadlé tváře, vystouplé lícní kosti, ostrou bradu a tmavé výrazně kulaté oči, kterými připomínala nočního tvora.

„Chci využít tuto příležitost, abych se omluvila,“ pokračovala druhačka. Přestože se nedočkala odpovědi, nezdála se vyvedená z míry. „Možná to nevíš, ale ten hlupák, co ti způsobil potíže, je můj bratranec. Bylo by nešťastné, kdybys měla dojem, že stojím na jeho straně. Už rok se snažím, aby mne nikdo s ním, ani s naším klanem nespojoval.“

„Proč?“ zeptala se Gabriela zvědavě. „Bivoj se zdál být pyšný na svůj původ.“

„Starý klan, který se potácí na hranici bezvýznamnosti,“ řekla pohrdavě Kudlenka a mimoděk tak napodobila slova, které Bivoj použil na Leonořinu adresu. „I když je nejstarším syn, Bivoj nemá ani schopnosti, ani možnost klan postavit na nohy. Raději než se utopit na děravé bárce, dávám přednost pevnější lodi. Asi jako ty.“

Spiklenecky mrkla, jako by naznačovala, že ona a Gabriela jsou na tom stejně, obě závislé na přízni bohatších spolužáků.

„Můj parník se právě chystá sebrat tvůj vlečný člun,“ ušklíbla se Gabriela. „Nejsi tu proto, abys mne zdržela?“

„Tak napůl,“ přiznala Kudlanka, „ale jen napůl. Leonora je trochu snob. Pochybuji, že by stála o to, aby ji tvůj tělnatý sponsor doprovázel. Obchodní domy do slušné společnosti nepatří. Navíc Leonora opravdu potřebuje právní radu.“

„Co ta druhá půlka tvých důvodů?“

„Slyšela jsem, že jsi z Theodorika vyrazila nějaké tolary. A také soudím, že Mechový kopec nepatří k bohatým rodům. Tvá uniforma, docela upřímně, páchne chudobou. Nic ve zlém, také jsem chodila v podobné,“ rychle dodala, když se Gabriela zamračila. „Ale polepšila jsem si.“

„Našla sis sponzora?“

„I když je slečna Leonora k svým věrným nesmírně štědrá, ne všechno, co nosím, mi koupila ona. Povězme, že jsem se díky ní dostala k jistým příležitostem.“

„Blahopřeji,“ suše poznamenala Gabriela, aniž by tušila, jak na vychloubání reagovat.

„Závidím ti,“ přidala pak po pravdě a natáhla ruku, aby prozkoumala látku Kudlančiných šatů. Ani šaty od Šik&Šik na ni tolik nezapůsobily. Kudlančin oděv vzbuzoval dojem nesmírného luxusu a musel stát desítky zlatých hřiven.

Možná že Juraj neudělal tak špatný obchod, pomyslela si závistivě. Živá obrazotvornost, ke které neměla sklony, ji vykreslovala scénu, jak se prochází po akademii, zavěšená do přítelkyně Kudlanky, vystavená obdivu davů.

Přítelkyně?

„Ve svém vlastním zájmu,“ sykla tiše, „bys měla přestat. Nebo dojde k násilí.“

Kdyby Gabriela neslyšela, jak na své okolí působí krásná Revizorka, nikdy by ji nenapadlo, že sladké představy ji podsouvá někdo jiný. Z Kudlanky vycítila záchvěv vnitřního plamene.

„Nevím, o čem mluvíš,“ řekla její společnice, hned ale omluvně dodala: „Ne každá z nás je vnučkou arcidémona. Děvčata jako my si musejí pomáhat, jak umí. Některým společenských překážkám musí pilná holka pomoct. Nebuď hned nabroušená, prosím.“

„A co mi nabízí holka jako ty?“

„Přátelství?“

„A dál?“ Gabriela se rozhodla citovat Záviše: „Vztahy se mají budovat na vzájemné potřebě. Co přesně mi přinese tvé přátelství? Nestojím o potíže.“

Někoho jiného by výslovné do ut des, něco za něco, zarazilo či urazilo, ale Kudlanka vypadala potěšeně. „Slyšela jsem, že v divočině lidé často umírají. Vždycky jsem přemýšlela, co se děje s jejich paměťovými krystaly.“

„To není žádná záhada. Sežerou je monstra.“

„Jistě ne všechny.“

„Lidské krystaly se bez výjimky drtí a uchovávají v urnách. Naše rody ctí pietu.“

Gabriela věděla, že lže, protože baron z Mechového kopce a jiná pohraniční šlechta krmili lidskými krystaly jimi chovaná monstra. Což bylo nejen neetické, ale vysloveně zakázané úřadem gubernátorky. Stejně zakázané jako prodávat za otroky ženy a muže s rozvinutým vnitřním plamenem, pomyslela si Gabriela, která začínala tušit, kam rozhovor směřuje.

„Možná bych věděla, jak takové krystaly zpeněžit,“ zašeptala Kudlanka vábivě. „Velmi dobře zpeněžit.“

„Kolik?“

„Za kvalitní materiál se platí ve zlatých hřivnách, za méně kvalitní ve stříbrných tolarech. A můžu tě ubezpečit, že mé kupce nezajímá, odkud je zboží. Rozdělíme se půl na půl.“

I když poměr byl pro ni nevýhodný, Gabriela se rozhodla nesmlouvat, jen kývla hlavou směrem k Leonoře, která okupovala stále netrpělivějšího Bachana.

„A co ona?“

„Nemusíme obtěžovat sponsory s našimi záležitostmi. V jejich očích musí být nepatrné až směšné,“ vzdychla Kudlanka pokorně. „Co je pro dědice domu U pohodlné cesty pár desítek zlatých hřiven? Prach u cesty, pouhé nic. Zatímco pro nás…“ Významně nedokončila.

„Rozumím.“

Gabriela přikývla, i když uvnitř si nebyla jistá, zda chce s Kudlankou jít do holportu.

Možná by si Bivoj měl dát na svou drahou sestřenici pozor! Nenaznačoval, že mizí studenti kolem Leonory? Co když za těmi záhadnými únosy, nebo lépe řečeno, vraždami stojí ona? Zjevně hledá nový zdroj paměťových krystalů.

Jako moderní člověk, Gabriela považovala vraždu za tabu, za krajní řešení. Kudlanka v mezích zdejší morálky vraždu mohla vnímat jako příležitost k přivýdělku.

Ovšem, je to logické, když není žádné tělo na obtíž, kterého se jeden musí zbavit. Stačí počkat v temném koutě, nezanechat stopy a sesbírat paměťové krystaly.

Ucítila záchvěv strachu a zároveň šimravé vzrušení. Strach z toho, že by mohla zmizet i ona sama, možná hledaná, ale nikdy nenalezená. Vzrušení vyvěralo z netušených možností, které se před ní otevíraly.

Zákony džungle dávají příležitost všem, vzpomněla si na jedno ze Závišových kázání. Vyspělá společnost si proto dává záležet, aby zákony pro slabé platily. Říkají tomu potírání zločinu a korupce, velkolepé představení pro zastrašení mas.

„To je vše?“

Všimla si, že Leonora už slaví vítězství. Ubohý Bachan, při vědomí, že se vznešené krásky jinak nezbaví, usilovným kýváním souhlasil s každým návrhem a netrpělivě se dral kupředu, aby nezmeškal hodinu. Přitom nezapomínal posílat vyčítavé pohledy na Gabrielu, jako by ta selhala ve svých strážních povinnostech.

„Pospícháme,“ zafuněl, když se konečně vymanil a prošel kolem ní. „Nesnáším, když chodím pozdě.“

„Pan Bachan nesnáší, když chodí pozdě,“ zopakovala oběť Theodorikovy šikany, jako by Gabriela byla hluchá. „Mladší slečno z Mechové kopce, zbývají poslední minuty.“

„Zdá se, že ruka je v rukávě,“ poznamenala Kudlanka a kývla na spokojenou Leonoru. „Budu muset také jít,“ dodala.

Zvedla levou ruku, jako člověk, který se chce podívat na hodinky. Sotva zjistila, že má prázdné zápěstí, zarazila se. Pak se omluvně ušklíbla, když viděla, že ji Gabriela bedlivě pozoruje. „Nejspíš před sebou nebudeme mít tajemství, dcero Satanova,“ řekla významně. „Některých návyků se dívka nezbaví, ať si dá pozor sebevíc. Nezbývá nám tedy než být kamarádky, co povíš?“

„Budeme kamarádky,“ souhlasila Gabriela trpce. V duchu proklela své druhé já pro její pubertální satanismus. To bylo o fous. Naštěstí jsme se prozradily obě.

Ve Hře zjevně náramkové hodinky neexistovaly. Lidé zde dávali přednost solidním cibulím, jaké nosil Bachan. Záviš nás varoval, že každý Hráč může být spíše nepřítel než přítel, zejména takový, který ve Hře strávil více času než my. A zdá se, že se nemýlil.

Ani na okamžik nepochybovala, že kdyby odmítla Kudlančinu nabídka, byl by to její paměťový krystal, který by skončil na černém trhu, někde mezi zbožím, o jehož původ se nikdo nezajímal.

Najednou si připadala velice zranitelná.