Prý mi nehodláš ustoupit?

V jednom ze svých nesčetných rozhovorů, Médeia Trojáková bezelstně přiznala: „Když jsem na jevišti, jsem šťastná. Všechno, co jsem obětovala, se mi vrací v podobě několika hodin, kdy jsem hvězdou svých diváků. Tehdy mi připadá, že cena, kterou jsem zaplatila, je nepatrná.“

„Kdyby řekla, že jde o cenu, kterou donutila zaplatit jiné, nepletla by se,“ ušklíbla se tehdy Světlana, která četla matčiny výlevy pro noviny proto, aby je jedovatě komentovala. „Herečka nejapná!“

Nicméně, poprvé v životě Juraj matce rozuměl. Když pochodoval v čele své malé skupiny na kasárenský dvůr, cítil, že mu patří a lichotí pozornost davu.

Ignác, který se držel v jeho stínu, se neudržel

„Všichni na nás čumí, pane,“ poznamenal. „Nikdy by mne nenapadlo, že se dočkám dne, kdy budeme středem pozornosti. Gratuluji, pane.“

Žalud se neklidně ošil. Dobře věděl, že za svůj úspěch vděčí posedlosti, tomu, že byl dost odvážný či neopatrný, aby se otevřel cizímu vědomí.

„Klid, kamaráde,“ zamumlal Juraj, aby ho ukonejšil. „Vím, co dělám.“

„O tom pochybuji,“ ozval se pan z Prachovců. „Tohle je svinská polízanice! Moje rodina mne vydědí!“

„Copak? Nejsi zvyklý na početné publikum?“

„Čert tě vem!“

„Já mám vážně žaludek jako na vodě,“ ozval se kadet Krabatý. „Zapomněl jsem pilulky na zažívaní.“

„Každý špílec si žádá komickou figurku,“ napomenul ho Juraj, „ale bych raději, kdybys mlčel. Pane z Prachovců, ty jsi světaznalý člověk. Jak hodnotíš kvalitu našeho obecenstva?“

Pan z Prachovců si povzdechl.

„Pro pozornost cokoliv? No dobrá, kým začít? Támhle sedí druhý syn vévody z Praříče a s ním celá jeho klika. Proslýchá se, že Božidar a Azimír se nemusí - vévoda prý dává přednost tomu prvnímu, i když je ten v pořadí druhý. Jenom nepoznávám ty dvě tmavovlásky, co stojí stranou.“

„Jedna z nich je má mladší sestra,“ poznamenal Juraj. „Druhou neznám. Nicméně tuším, proč ji přivedla,“ dodal zamyšleně. *Jsem jen vlákno v pletivu intrik a úkladů. Gubernátorka věří, že využívá Šest společníků ke svým cílům. Zatímco my se snažíme o pravý opak!“

Byť kasárna pro kadety a akademie shromažďovala výkvět zdejší společnosti, studenti akademie zářili jeden jako druhý výrazným vnitřním plamenem. Kasárna paběrkovala na druhé lize, na méně nadějných synech klanů, rodů a obchodních domů.

Vlastně je záhada, proč u nás skončil Azimír. První syn vévody tady nemá co dělat!

„Pěkná holka!“ ozval se pan z Prachovců, kterého se Juraj soukromě a neuctivě rozhodl přejmenovat na Prachovce, na adresu Gabriely nebo Kudlanky. „Ovšem netuším, proč je s nimi ctihodná sestra chrámu Sladké paní Lady s doprovodem. A rozhodně netuším, co provádí.“

„To je má starší sestra, komediantka nejapná,“ poznamenal Juraj, který s nelibostí sledoval, jak se Světlana, bez ohledu na důstojnost léčitelky, snaží zvednout mexickou vlnu. „Čert aby ji vzal!“

„Máte sklony k teatrálnosti v rodině?“

„Ve vlastním zájmu mne s ní neházej do jednoho pytle! Já jsem proti ní nudný patron!“

„Pravda bolí, což? Budiž, tam ty dvě přednosti poznáváš?“

Několik metrů od Božidara, obklopená vlastní klikou pochlebovačů, seděl důstojně předmět dnešního sporu, krásná Anjelika. Snad aby dala najevo napětí a úzkost (z ničeho jiného by ji Juraj nepodezříval) občas položila dlaně na své nadměrné přednosti a přitahovala zraky vojáků, kteří neustále prováděli podvědomé vlevo hleď!

Protože v ní poznal spřízněnou duši, co dychtí po přízni davů, Juraj ji pozdravil kývnutím hlavy. Anjelika ho vznešeně ignorovala, uražená až po konečky prstů.

„To sis mohl odpustit!“ zasyčel Prachovec. „Copak se neumíš ovládat? Mohl ses tvářit, že ji neznáš!“

„Je mi zle,“ řekl Krabatý. „Azimír se na nás kouká.“

„Tak se na něj koukej také,“ doporučil mu Juraj a sám se zařídil podle vlastní rady.

Pokud mohl soudit, Azimír z Praříče představoval zdejší ideál: hořel v něm silný vnitřní plamen, měl mezi kadety řadu stoupenců a pocházel z významného klanu. Stejně jako jeho mladší bratr, i on byl pohledný, s hřívou hustých vlasů sčesaných podél uší do složitého účesu sepjatého ozdobnou sponou. Jako většina kadetů se neobtěžoval s nařízenou uniformou, pokud nemusel, takže každý mohl vidět jeho nezřízeně drahé šaty.

Přesto vypadá, jako by byl nespokojený, pomyslel si Juraj.

Nemohl si nevšimnout, že důvodem nespokojenosti není ani on, ani mladší bratr Božidar, se kterým Azimír údajně soupeřil. Ve skutečnosti se Azimír kabonil pokaždé, když se ohlédl na svou snoubenku.

Vyčítá ji, že ho dostala do téhle patálie? Neměl by se raději mračit na mne?

„Zdravím tě, první mladší pane z Praříče,“ řekl raději a čekal se sepjatýma rukama.

Azimír ho dobrých pět minut ignoroval, než se uvolil odpověď. „I já tě zdravím, první mladší pane z Mechového kopce,“ řekl a ledabyle mu oplatil pozdrav. Pak se rozmrzele, nicméně tiše zeptal: „Opravdu jsi nemohl nechat tu otravnou holku na pokoji?“

„Proč nechat sedmikrásku odkvétat u cesty, když k ní můžeš čichnout?“

„Když k ní čicháš, máš ji také utrhnout. Alespoň bych se jí zbavil!“

„Jak málo galantní! Netrhám kvítí, které kvete pro jiné,“ usmál se Juraj. „I když krásná Anjelika ti možná navykládala ledacos.“

„Té holce nevěřím ani její vycpané poprsí,“ odpověděl Azimír znechuceně. „Chci slyšet, co se přihodilo! Slyšel jsem, že rody z pohraničí si zakládají na své pravdomluvnosti.“

„Držme se verze krásné Anjeliky,“ uťal ho Juraj. „Naprosto mi vyhovuje!“

„Takže mi nehodláš ustoupit?“

„Hodlám tě porazit, čili ano, nehodlám.“

„Na bezvýznamného kluka z pohraničí si troufáš,“ řekl Azimír se zdviženým obočím. „Věřil jsem, že jde o nedorozumění, ale zdá se, že mé zprávy nelhaly. Opravdu mne chceš mít za odrazový můstek? To je pozoruhodná, ehm, odvaha.“

„Nebo kapitální hloupost,“ zamumlal Prachovec a šťouchl do Krabatého, který získal ponurý odstín odkvetlé a uschlé pelargónie. „Vzpamatuj se! Když na popravu, tak s hrudí vypjatou, ty poseroutko! Ten náš cvok už to nemůže udělat horší.“

Jurajovi se zdravý pesimismus Prachovce zamlouval.

„Oba jsme starší kadeti, ani jeden nemáme nárok na titul,“ poznamenal k Azimírovi. „Ty i já jsme ctění, mladší první pane, nejsme žádné vznešené excelence, bez ohledu na náš původ. Nemusíš si hrát na víc než jsi.“

„Pravda,“ připustil Azimír. „Tituly uděluje velectěná paní gubernátorka na základě zásluh. Ale pokud věříš, příteli, že ty a já stojíme na stejné startovací čáře, pleteš se.“

Sotva dořekl, odstoupil o pár kroků dozadu, tasil meč a rozhořel vnitřní pramen.

La esperanza es la capacidad de ver que hay luz a pesar de toda la oscuridad, pomyslel si Juraj v chrabré španělštině a uštěpačně přeložil nahlas pro zoufalé okolí: „Naděje je schopnost vidět světlo navzdory všem temnotám.“

Tentokrát nepanikařil pouze jeho doprovod. I Žalud s Jurajem si museli přiznat, že Azimír není navoněný panáček. Jeho vnitřní plamen kolem něj vytvářel působivou auru, kterou vnímali i ti, kteří seděli na improvizované tribuně.

Pouze vojáci, bez výjimky bezbarví, nereagovali, stále zaujatí poprsím krásné Anjeliky nebo jiných krásek. Žaluda zamrzelo, když si všiml, že většina zdejších dívek na Azimíra hledí s nepokrytým zájmem, a to včetně jeho sester. Pouze Božidar a jeho kumpáni se kysele mračili, nejspíš je taková ukázka překvapila stejně nepříjemně jako Juraje.

„Nespoléhám pouze na původ,“ vysvětlil Azimír klidně. „Skutečně chceš v té frašce pokračovat, první mladší pane z Mechového kopce? Při vší úctě, na své straně nemáš mnoho výhod. Nic proti tobě. Právě naopak, tvá odvaha se mi zamlouvá!“

„No neber to!“ ozval se pan z Prachovců. „Podaná ruku, příměří, olivová ratolest! Předstírejme, že se nic nestalo!“

Juraj zakroutil hlavou. „Budeš se muset mnoho naučit, mladší pane kadete. Takové finále by diváky vysloveně zklamalo.“

„Ty jsi zatraceně jediný, kdo má dojem, že je na divadle,“ odsekl Prachovec. „Co čekat od nebetyčného osla, že? Jsi snad z herecké rodiny?“

Bingo, kamaráde! ušklíbl se Juraj a furiantsky pokračoval: „Pokud jde o mne, jsem rád, že náš souboj nebude příliš jednostranný. Obecenstvo miluje hrdiny, kteří se vyškrábou na vrchol proti všemu očekávání.“

„Na vrchol, ano? Nic proti, ale my padáme do propasti a na hubu!“

„Zvláštní,“ řekl Azimír a snad poprvé se na Juraje pozorně zadíval. „My dva jsme se minulé roky míjeli. Čekal bych, že s takovou osobností budeš dělat potíže dříve. Přihodilo se něco, o čem bych měl vědět?“

Dříve? Tuší snad, že jsem posedlost? pomyslel si Juraj znepokojeně. Naštěstí já jsem připravený.

„Jsem rád, že ses zeptal,“ řekl.

Pak odstoupil a naznačil svému doprovodu, aby mu uvolnil místo. Také on tasil meč a rozhořel vnitřní plamen. Pokud jde o poměřování pindíků, pak jsem právě prohrál, pomyslel si pochmurně. Jeho vnitřní plamen byl sotva poloviční.

Ale i tak si všiml, že překonal veškerá očekávání. I krásná Anjelika mu věnovala rychlý užaslý pohled.

Čas na překvapivé rozuzlení!

Dramaticky se rozpřáhl a vyčkával dlouhé vteřiny, aby k sobě přitáhl pozornost davu. Když se okolní šum uklidnil, přesměroval vnitřní plamen do kouzelných šatů a jedním příkazem je donutil změnit barvu z nenápadné zelenohnědé na zářivou bílou. Sotva proměna skončila, vypuklo všeobecné zděšení.

Plukovník, velitel kasáren, který se do té chvíle bavil s Božidarem, zbledl jako stěna a provedl gesto, kterým zbožní zahánějí zlé duchy. I knír do špičky natočený knír se mu svěsil podél brady.

„Pletl jsem se!“ zaúpěl Prachovec. „Ten mrzák dokázal, že naše situace může být i horší!“

I Azimír ztratil svůj povznesený klid. „Zbláznil ses?“ sykl. „Nosit bílou barvu na veřejnosti? Popraví tě! Velectěná gubernátorka neodpouští!“

A dál? pomyslel si Juraj, zaražený nemilým ohlasem. Zradila mne ta ženská? Chtěla přece, abych se před Azimírem prohlásil.

Podle pokynů měl dokázat, že jestliže za Azimírem stojí vévodský klan, za ním stojí neméně vznešená existence Revizorky. Bohužel se zdálo, že se přepočítal. Nikdo mezi přítomnými neuvěřil, že by mohl mít cokoliv společného s děsivou postavou samotné gubernátorky nebo jejími posluhovači. Každý na něj hleděl jako na podvodníka!

Půjde o překvapivé vyvrcholení mého kusu, jestliže mne plukovník dát zatknout, napadlo ho, zatímco stál na nádvoří s rozpřaženýma rukama jako šašek a čekal na zázrak.