Zatkněte ho#
„Ve jménu velectěné paní gubernátorky! Uvolněte cestu!“
Přes zkoprnělé vojáky u hlavní brány, kteří se nezmohli na nic víc než otevření vrat, aniž by dostali jakýkoliv rozkaz, prošla malá skupinka. V jejím čele šla vysoká štíhlá žena oblečená do bílých šatů, bohatě prošívaných platinovou nití.
Nad dokonalými pečlivě vykrojenými rty, které vypadaly více namalované než skutečné, se vyjímala diamanty zdobená obličejová polomaska, která vybízela každého muže a ženu, aby si pod ní představovali tu nejbáječnější tvář pod sluncem.
„Má paní,“ zablábolil Juraj a potlačil touhu vrhnout se na kolena.
Ne každý měl ale jeho sebeovládání. Dokonce i Krabatý zapomněl na žaludeční potíže a blaženě se usmíval, což ostře nesouhlasilo s jeho jinak tuberkulózním vzhledem.
Plukovník, který před chvílí užuž vydával rozkaz, aby Juraje zatkli, zapomněl na svět kolem sebe a vrhl se dopředu, aby přivítal vzácnou návštěvu - kníry ztopořené tak, že mu sahaly až k obočí.
Všeobecné omámení postihovalo bez výjimky muže i ženy. I krásné Anjelice klesla čelist; snad pochopila, proč ji Juraj ohodnotil na osm bodů z deseti.
BUCH! BUCH! BUCH!
Jako přes vatu k Jurajovi dolehly tři údery. Když se otočil, uviděl Světlanu, jak mlátí medicínskou holí do podlahy a zalévá okolí jasným světlem. Nebyla ale sama, kdo se odvážil ničivému vlivu Revizorčina kouzla vzdorovat.
Někteří starší studenti akademie a i někteří starší kadety vyvolali nad své hlavy podoby ochránců. Totéž provedl se zaťatými zuby i Juraj, který dobře věděl, že Světlana pozná a vychutná si svou podobu, která se mu vznáší nad hlavou.
Naštěstí nejsem sám, kdo se tady ztrapní! napadlo ho.
Gabrielu objímal poloprůhledný nahý svalnatý muž s rohy, krvavými slzami pod zavřenými víčky a černými křídly na zádech; vypadal jako z obálky romantického slaďáku o temných silách.
„Ctěná paní Revizorko!“ vykřikl plukovník. „Co vás přivádí?“
„Jsem tady, abych zabránila odpornému zločinu,“ řekla Revizorka a dodala svou oblíbenou mantru: „Ve jménu velectěné paní gubernátorky!“
„Přirozeně, v jejím slavném jménu,“ souhlasil plukovník, otočil se a ukázal na Juraje. „Zatkněte ho! Zostudil naše kasárna!“
Vojáci měli potíže vnímat a vyplnit jeho rozkaz. Hýbali se neochotně a ztuhle.
„Co to dělají?“ zeptala se Revizorka rozmrzele, když viděla, že se četa vojáků blíží k Jurajovi, kopí připravená k útoku.
„Ten mladý muž se odvážil na veřejnosti obléct bílou barvu. Předstírá, že je něčím, čím není. Proto jste přece tady, ctěná paní. To přece chcete!“
„Proč bych, u všech všudy, měla chtít, abyste zatkl mého chráněnce, člověče?“
„Chrá-chráněnce?“
Trvalo notnou chvíli než každý pochopil, co Revizorka vyhlásila urbi et orbi.
„Chráněnec?“ zopakoval plukovník a mávl rukou. „Nechte ho být! To je v pořádku!“
Ale když se otočil, Juraj zaznamenal, že nic není v pořádku. Plukovník, který se mu zatím jevil zcela příčetný, vykazoval podobné známky jako svého času rozparáděný cukrář. Měl nepřátelský výraz zdivočelého psa, kterému berou kost.
Být jejím protegé je opravdu poukázka na malér, pomyslel si. Nikdo nezůstane na mé straně. Ani Prachovec s Krabatým - ne snad, že bych v to kdy doufal!
Náhle se za ním ozval tlumený hlas.
„Hodně štěstí, příteli,“ uslyšel. „Ať už skončíš jakkoliv, nikdo ti nemůže upřít odvahu hrdiny.“
„Nebo hloupost nevědomého,“ opáčil Juraj lítostivě a otočil se na Azimíra, kterému se nad hlavou vznášel velký dravý pták se sveřepým pohledem. „Na tebe nepůsobí?“
„Samozřejmě že ano,“ opáčil Azimír. „Ale umím se ovládat.“ Pak pro sebe zabručel: „Napsal bych otci, že velitelem se tady stal člověk, který neumí ani vytvořit prostého ochránce. Ale to by byla voda na jeho mlýn. Varoval mne, že mám dát přednost akademii, náš pán Všeználek!“
Juraj se rozhodl rodinné vztahy Azimíra a jeho otce nekomentovat. Raději prohlásil: „Marně přemýšlím, proč má potřebu působit zmatky.“
„Kdo? Ona? Protože velectěná gubernátorka chce, aby nás děsila pouhá její přítomnost. Nařizuje své Revizorce, aby nás měnila ve slabomyslné blázny,“ dodal Azimír s trpkou nechutí. „Při každé vhodné příležitosti. Ta ženská je postrach slušné společnosti! Nikdo jí neodolá!“
Záviš jí odolal! namítl Juraj v duchu. Jak jen to dokázal?
Revizorka si ani plukovníka, ani fascinovaného davu nevšímala.
„Co se tady děje?“ zeptala se. „Co ty meče, můj milý? Rozhodl ses snad postavit klanu velectěného pana vévody?“
„Měli jsme drobné nedorozumění, ctěná paní,“ řekl Azimír rychle, jako by chtěl být on, koho označila za svého milého, „ale pokud si přeješ, aby náš spor skončil, stane se tak.“
„Nepřeji si nic ukončit,“ pronesla Revizorka stručně. „Pokračujte, vy dva. Mé záležitosti počkají. Pouze, můj milý,“ obrátila se na Juraje, „žádám, aby vyhrály bílé barvy. Vyjádřila jsem se jasně?“
Než mohl Juraj odpovědět, Azimír vyhrkl: „Ve válce i v lásce vyhrává ten lepší.“
„V tom případě se těším na vítězství toho lepšího,“ odvětila Revizorka a obrátila se na omámeného plukovníka. „Potřebuji místo k sezení, člověče. Nehodlám stát celý den!“
Zbraně se blýskaly jako blesky. Tohle nebyl krotký souboj se cvičnými meči, na který byl Juraj zvyklý. Po krátkém úvodním otrkání se oba soupeři pustili do sebe hlava nehlava.
Jemu vážně nezáleží, jestli mne zraní nebo zabije, pomyslel si. Jestliže neměla druhá strana ohledy, on sám se nehodlal držet zpátky. Scestné představy Prachovce, že bude šetřit protivníka, se ukázaly nepodloženým nesmyslem.
I kdybych stokrát chtěl, nemůžu. Tady jde o život!
Toto a skutečnost, že jejich střetnutí sledovaly desítky cizích očí, mu přinášelo čiré potěšení.
Konečně se můj trénink vyplatí.
Jedním z důvodů, proč tolik toužil po tom stát se bijcem v kleci, byla prozaická úvaha. Dráha bojových umění neměla v moderní společnosti valnou budoucnost.
Když od sebe na moment odskočili, přičemž oba funěli jako lokomotivy, Juraj poznamenal: „Nevedeš si špatně, můj vznešený příteli. Ale budeš muset přidat, pokud nechceš, aby tě sličná Anjelika ošetřovala na lůžku.“
„Zmlkni! Nechápu, co se děje! Viděl jsem tě šermovat minulý rok. Nikdo se takhle nezlepší za pár měsíců.“
„Ostří mé čepele brousila monstra, která jsem zabil,“ řekl Juraj jako pravý furiant a štiplavě dodal, „zatímco tu tvou otupila slova pochlebníků.“
Ukázal na početný zástup kadetů různých hodností, kteří do jednoho přišli, aby vyjádřili podporu vévodskému klanu. Proti nim stál jeden Prachovec a jeden Krabatý, nijak potěšení, že velitel jejich světnice má navrch.
„Možná,“ připustil Azimír, „ale za tím je víc.“
Ještě chvilku a budu tě muset umlčet navždy, pomyslel si Juraj. Vrhl se vpřed, aby nedal příležitost Azimírovi rozvíjet nebezpečné úvahy.
Nešlo o to, jak se na posedlost dívala zdejší společnost. Mezi přihlížejícími mohli sedět Hráči a Záviš trval na důsledném utajení.
„Velmi dobře! Výborně! Skvělý úder!“ ozývalo neustále se z vévodské kliky, když Azimír mávl mečem, zatímco Prachovec s Krabatým se zmohli na nesmělé: „Opatrně, až mu neublížíš!“, když se zdálo, že by mohl Juraj bodovat.
Ve chvíli, kdy věřil, že jeho podpora nemůže dosáhnout nižšího dna, Světlana vstala a zahulákala: „Nakopej tomu blbci zadek! Hip, hip, hurá! Žalude, do něj!“
Těžko určit, co bylo horší: zda skutečnost, že označuje potomka vznešeného klanu jako blbce, či fakt, že pokřikuje jako fanynka na fotbale a prozrazuje sebe samu jako Hráče, nebo že…
„A všichni se mnou! Ža-lud! Ža-lud! Ža-lud!“
Obrácená k obecenstvu čelem, ctihodná sestra Sladké paní Lady vyzývala dav, aby ji následoval v nejapném skandování. Vedle ní stál Raťafák a rozjařeně bušil sekerou o podlahu do rytmu.
„Ža-lud! Ža-lud! Ža-lud!“
Napřed váhavě, ale pak s čím dál větším nasazením se studenti přidávali. Snad proto, že se chtěli zavděčit Božidarovi - nebo snad proto, že je Světlana zalévala bílým světlem a oni se dostávali do stavu nepříčetné euforie.
„Za-bi-ju! Za-bi-ju!“ cedil Juraj mezi zuby. „Přísahám při všem, co je mi svaté, že se dopustím vraždy! Chci vidět krev!“
Jestli až doteď vyznával základní opatrnost, která ho brzdila, nyní všechno chodil za hlavu. Jako rozzuřený slon si klestil cestu přes Azimírovu obranu. Snadno vykrýval jeho údery, konečně ve stavu, kdy jeho tělo provádělo tisíckrát provedené cviky, aniž by o nich muselo přemýšlet.
Jeho soupeř, který nikdy předtím nic takového nezažil, vyděšeně ustupoval, přivyklý na jednotvárný styl, který znal z kasáren nebo od soukromých učitelů. Byla to brutální nepředvídatelná smršť, která ho nutila takřka utíkat.
Ústup byl tak náhlý, že Azimír vrazil do první řady svých stoupenců, kteří pro své početné zastoupení mu neuměli včas uvolnit prostor; mačkali se jako vystrašené stádo, které čelí přírodní pohromě.
„Vraťte se! Vraťte se!“
Porážka v náruči pochlebníků, napadlo Juraje, když viděl, jak Azimír zavrávoral. Někteří jeho věrní, ne však všichni, se vrhli vpřed, aby ho bránili vlastním tělem.
„Velmi dobře,“ vykřikl Juraj a chytil prvního za klopy. Pohánělo ho nadšené povzbuzování davu a přítomnost krásné Revizorky. Rozhořel vnitřní plamen, uplatnil baronovu techniku, zvedl kadeta nad hlavu a odhodil mladíka několik metrů stranou.
„Zatracený šílenče!“ zařval jeden z kadetů a pokusil se ho srazit pěstí. Aniž by se zastavil, Juraj využil protivníkův pohyb proti němu - a věrný zásadám bojových umění ho přetáhl nad sebe a praštil s ním o zem.
„Pojďte všichni!“ zahulákal. „Zvládnu deset dvacet takových, jako jste vy. ¡No pasarán! Neprojdou!“
„Kdybys držel zobák, uděláš líp i s tou svou hatmatilkou.“
Velmi neochotně ale přece, Prachovec a Krabatý se postavili po jeho boku.
„Co to má znamenat, pánové?“ pokračoval Prachovec hlasitě. „Copak nerozumíte, že jde o souboj jeden na jednoho?“
Smečku rozzuřených vlků by mohl napomínat stejně dobře.
„Mladší pán z Mechového kopce má proklatě dbát na pravidla,“ ozval se jeden z mladších kadetů, vysoký mladík s průhlednou pletí a ruměncem na tvářích. „Proč staršího kadeta natlačil na nás?“
„Ticho!“
Azimír se ztěžka postavil a sklopil meč.
„Tohle je má prohra,“ řekl důrazně. „Uznávám porážku! Stačí!“
„Můžeme pokračovat,“ protestoval Juraj, který si užíval každou vteřinu.
„Drž zobák!“ napomenul ho znovu Prachovec a obrátil se na Azimíra. „První mladší pane z Praříče ustupujete tedy mladšímu pánovi z Mechového kopce?“
„Naprosto,“ řekl Azimír klidně.
„Cože? Ještě není nic rozhodnuto!“ čertil se Juraj, který si připadal podvedený. „Tohle měla být velkolepá bitva! Nemůžeš jen tak hodit ručník do ringu, v sázce je tvoje čest! Bojuj, kamaráde, bojuj!“
„Jaká čest?“ zeptal se Azimír klidně. „Od samého začátku jsem měl v úmyslu prohrát. Pravda, nečekal jsem porážku tak potupnou, ale aspoň mne nikdo nemůže obvinit, že jsem se jí vzdal úmyslně.“
S neblahým tušením se Juraj optal: „Koho ses vzdal?“
„Jí!“
S hladkou úklonou se Azimír uklonil směrem, kde seděla krásná Anjelika a prohlásil se smutným úsměvem, který nemohl než být falešný: „Ve válce a lásce skutečně vyhrávají ti lepší. S mladším panem z Mechového kopce se nemůžu měřit. Proto opouštím ze svých nároků na slečnu z Lipové aleje a slavnostně prohlašuji, že s mladším panem z Mechového kopce nemám žádný spor.“
„To myslíš vážně?“ sykl Juraj, o nic méně ohromený než krásná Anjelika. „Ona s tím nikdy nebude souhlasit! Jsi synáček vévody, zatímco já nikdo.“
„Jak sám víš, tituly se pronajímají, nedědí. Krásná Anjelika ráda opustí mou maličkost ve prospěch služebníka velectěné gubernátorky,“ zašeptal Azimír. „Blahopřeji, ty šťastlivče. Vytrhl jsi mi obří trn z paty. Jsem ti zavázaný. A teď pokud dovolíš,“ Azimír svěsil hlavu jako opuštěný milenec, „odcházím oplakávat svou lásku do černočerné světnice. Při nejbližší vhodné příležitosti tě vyhledám a stanu se tvým nejlepším přítelem, žádný strach. Sdílená radost je dvojnásobná radost, není-liž pravda?“
A když Juraj vzhlédl, ke své hrůze zjistil, že laní oči krásné Anjeliky hladí střídavě na něj a na Revizorku, jako by vážily pro a proti té nenadálé změny. Pak se rozzářily teplem nové něžné náklonnosti. Slečna z Lipové aleje učinila volbu!