Dívá se na mne jako na zjevení Boží!

„Na drink?“

I přes své mdlé vzezření, místopředseda studentské rady se nebál kout železo, dokud bylo žhavé. Ale nakonec, pomyslel si Záviš, co může ztratit? Buď urazí cízího stříbronose nebo sblížení vyjde.

Kdyby na Lízalově místě stála pěkná studentka, bylo by jasné, co nabízí. I když s postupem virtuální reality a rostoucímu odporu k fyzickému kontaktu mezi populací měla podobná sázka malé šance na úspěch. Lidé snili o dokonalých tělech, které znali z digitálního světa, ať už vymyšlených nebo vypěstovaných pomocí drahé kosmetiky, plastické chirurgie a potravinových doplňků.

Za normálních okolností by se Záviš s Jakubem Lízalem neobtěžoval; neměl rád mladé ambiciózní typy, kteří věřili ve filosofii společnosti. Ale zde, protože potřeboval najít Světlanu a spol, si nemohl dovolit minout nabídnutou příležitost.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Mám chvilku času. Myslím, že mi můžeš pomoct, Jakube. Přes ulici jsem viděl Měsíční kameny. Sedneme si tam.“

Jakub Lízal přikývl, náhle trochu pobledlý. Měsíční kameny provozovaly síť luxusních kaváren a restaurací, dostupnou pro stříbrné občany a výš. Občané-kandidáti sem nemohli bez pozvánky, takže pro Jakuba Lízala by vstup sem měl symbolický význam jako zastávka v sedmém nebi. Ovšem dovolit si tamní ceny…

„Žádný strach,“ podotkl Záviš a odpustil si obvyklý úšklebek. „Platím já. Jak jsem řekl, můžeš mi pomoct.“

Můžeš mi pomoct, pomyslel si pobaveně. Nikoliv potřebuji pomoct. Dávám ti příležitost, můj mladý příteli, být užitečný.

„Jistě, pane, s radostí. Jak přesně?“

„Někoho hledám. Ale to počká, nejde o nic důležitého.“

Existovalo několik důvodů, proč by se Jakub Lízal mohl chtít z pátrání po Světlaně a spol vykroutit. Za prvé, poskytovat kontaktní údaje o třetí straně bylo samo o sobě nelegální a objevilo se dost skandálů, aby kohokoliv vystrašily. Za druhé, lidé jako Jakub Lízal věřili, že počet příležitostí je omezený, takže sabotovat někoho jiného znamenalo prospět sám sobě. Za třetí, pokud Jakub Lízal chtěl se Závišem zůstat v kontaktu, stačilo říct: „Poptám se a dám vědět. Dáte mi vizitku?“

Třetí možnost byla pro Jakuba Lízala výhodná. Pro Záviše už méně, protože ten nechtěl rozdávat své číslo a ani čekat.

„Myslíte, že je otevřeno?“

Kdokoliv, kdo stál před Měsíčními kameny poprvé, by se zeptal na totéž. Budova neměla okna a její jediné vchodové dveře více než cokoliv připomínaly vrata před síní s pokladem.

„Je otevřeno,“ přikývl Záviš a přiložil svůj identifikátor na čtecí zařízení. Objevil se nápis:

Pro další komunikaci použijte prosím chytrou čelenku nebo chytré brýle. Nebo si přejete jednat s lidským pesonálem?

„Jsem zde! Mám to vyřídit?“

Aniž by dostala pokyn, malá víla nabídla své služby, když se ocitla tváří v tvář avatarovi v podobě číšníka v nažehlených kalhotech, bílé košili a nablýskané sametové vestě.

Ne, ať zavolá živého zaměstnance.

„Jste blázen?“ odsekla malá víla. „Víte, jak dlouho bude trvat, než se někdo objeví? Jak můžete být efektivní, když promrháte pět minut svého života čekáním?“

Sklapni!

Jindy by Záviš s malou trápitelkou souhlasil, ale dnes, pokud chtěl svého hosta ohromit, lidský číšník, který by je uvedl dovnitř, měl větší váhu než nehmotný avatar.

„Přejete si, pane?“

Netrvalo ani pět minut a masivní dveře se otevřely, tentokrát se skutečným člověkem mezi nimi.

„Stůl pro dva,“ poručil si Záviš. „Pak nám doneste dvakrát Volání nebeské volavky, k tomu Slzu žhavého ohně. Pronto!“

„Samozřejmě, pane.“

Když číšník s úklonou odešel, malá víla vyskočila na chromované zábradlí po jeho levé ruce, založila ruce v bok a zahulákala: „Nebeskou volavku a Žhavý oheň? Obě stojí majlant! Kdy já dostanu svůj Profi balíček?“

I když ji nemohl slyšet, Jakub Lízal musel myslet na totéž, protože se tvářil ohromeně a vděčně.

I Závišovo srdce krvácelo, ale etuda, kterou zahrál, nebyla z jeho hlavy. Zkopíroval ji verbatim jako repliku někdejšího jednání s jedním svým zlatým zákazníkem.

Bylo zde všechno: nevycválané způsoby, žádné ohledy na hosta a předražená objednávka na efekt.

Ale zatímco Záviš svého zákazníka trpěl se skřípěním zubů, Jakubovi Lízalovi takové chování imponovalo. Možná si představoval, že jednou tak vstoupí do Měsíčních kamenů on sám, doprovázený suitou horlivých poskoků.

„Tohle místo je úžasné,“ prohlásil, když se posadil do kožené sedačky a rozhlédl se po okolních telestěnách, která živě zprostředkovávaly dění na ulici a dopřávaly tak iluzi otevřeného prostoru.

„Je to předražená pevnost,“ prohlásil Záviš pohrdavě. „Jenom ti, co si nevěří, mají potřebu se schovávat uvnitř.“

„Pevnost, pane?“

Bylo až děsivé sledovat, jak mladík hltá každé jeho slovo. Záviš osobně dával přednost lidem, kteří nevěřili nikomu a ničemu.

„To jsi nevěděl? Ovšem, ty sem nechodíš, takže je to pochopitelné,“ dodal s despektem právého stříbronose. „Měsíční kameny jsou navržené tak, aby v případě pouličních protestů, poskytovaly bezpečné útočiště lidem jako jsem já - a jednou možná i ty.“

„Ano, pane. To je nesmírně poučné.“

Ano, pane? Poučné? Nic víc?

Záviš si představoval sám sebe, jak na Lízalově místě se zvedá od stolu a vychrstne stříbrnému náfukovi Volavku do tváře. Copak ten kluk nemá žádnou sebeúctu? Dívá se na mne jako na zjevení Boží!

Záviš ukázal na rudý kalíšek z broušeného skla, ve kterém byl nalitý Žhavý oheň.

„Napijeme se. Nemám moc času, Jakube, takže velice stručně. Jedna studentka mi pomohla, když jsem se dostal do duelu. Dnes jsem šel kolem univerzity a napadlo mne, že bych jí nebo jejímu bratrovi poděkoval. Nemám moc času, proto doufám, že mi pomůžeš celou věc vyřídit rychle.“

„Samozřejmě, pane. Jak se jmenují?“

Zatímco mladík se ochotně nabízel, Záviš mávl rukou a ukázal na sklenici, aby dal najevo, jak málo ho ta záležitost s poděkováním zajímá.

„Žhavý oheň tě nasměřuje na správným směrem,“ vysvětlil s přesvědčením, které mohl jen předstírat. „Říká se, že kdo jednou ochutná Žhavý oheň, nedokáže přestat, dokud si ho nebude moct dopřávat pravidelně.“

„To bych musel být alespoň stříbrný,“ podotkl student zasněně.

„Přesně tak.“

Tajemství Žhaveho ohně stálo a padalo s jeho složením. Šlo o směs návykových látek, které vyvolávaly mírnou euforii, kombinovanou s alkoholem.

„Výborné,“ mlaskl mladík pochvalně. Ale jeho slova moc neznamenala, protože by chválil i koňskou moč, kdyby ji u Měsíčních kamenů podávali.

„Pane Velehradský,“ pokračoval pak. „Řekněte jméno a já vše zařídím. Spolehněte se.“

„Zapomeň na to. Možná později. Teď si nalej Volání volavky. Už jsem pil lepší čaje, ale nepopírám, že ta dóza je výjimečná.“

S výrazem uchváceného kunsthistorika, Záviš obdivoval nepraktickou konvici ve tvaru volavky, vyrobenou z jemného porcelánu a pokrytou zlatými pásky. O nic jiného nejevil zájem.

Když Jakub Lízal pochopil, že ztratil z nějakého důvodu příležitost prokázat službu stříbrnému, zpanikařil.

„Věřte mi,“ vyhrkl, „jako místopředseda studentského výboru mám přístup k databázi studentů. Jakmile povíte jméno, máte do pěti minut číslo.“

„Neschopný babral,“ podotkla malá víla, která se nudila, protože restaurace byla prázdná. „Mně by stačilo deset vteřin.“

Záviš unuděně zívl. „Mám dojem, že jsem se unáhlil. Ta studentka mne sice ošetřila, ale byla impertinentní. Nechme to být.“

„Pane Velehradský, stačí mi jméno.“

„Tuším se jmenovala Světlana Trojáková. Ale zapomeň na to. Její bratr se jmenoval Juraj.“

„Tito? Malý moment.“

Skutečně netrvalo dlouho a mladík napsal Světlanino a Jurajovo číslo na kus tvrdého papíru, který se ukázal být zároveň vizitkou Jakuba Lízala.

„Chytrý tah,“ komentoval Záviš pochvalně, ale neobtěžoval se vytáhnout a nabídnout svou navštívenku.

„Kdybyste cokoliv potřeboval, dejte mi vědět, pane Velehradský.“

„A máme, co jsme chtěli,“ zajásala malá víla. „Konečně můžeme z téhle díry vypadnout.“

Ale Záviš nepospíchal. Nejen proto, že nechtěl, aby jeho společník věděl, jak je pro něj kontakt na Světlanu důležitý, ale i proto, že se mu vrátila schopnost spát, takže mohl vychutnat účinek drogy a přítomnost pochlebovače, který visel na každém jeho slovu.

„Omlouvám se, ale budu muset jít,“ ozval se náhle Jakub Lízal.

„Cože?“

„Opravdu se moc, ale moc omlouvám, pane Velehradský, ale je poledne a já se snažím zastihnout ředitelku Ústavu pro pokročilé stavební technologie. Chci se s ní domluvit na své diplomové práci. Chodí tuhle dobu na oběd.“

„Chápu.“

Malá víla na něj uštěpačně hleděla a klepala si na kulaté hodinky, s ciferníkem větším než její hlava. Záviš s hrůzou zjistil, že nejen ztratil hodinu svého času klábosením s mladíkem, ale ještě hůř že si ji užil.

Jak se zklamat sám v sobě, pomyslel si.

„Proto vy lidé nikdy nic nedokážete,“ prohodila malá víla. „Můžeme vypadnout, vaše ubohosti. Už jsem zaplatila. Zdejší avatar se nechává pozdravovat a doufá, že vás zase uvidí.“

Co jsi mu na to řekla?

„Že hloupý jste na to dost!“

Máš pravdu, pomyslel si Záviš pokorně. Čekal žádost o Profi balíček, ale malá víla jen kroužila kolem a mlčela.

Před restaurací se dva muži rozloučili.

„Musím běžet! Na shledanou, pane Velehradský!“

Student ukázal na mladou, seriózně oblečenou ženu, která vycházela z bran univerzity s kufříkem v ruce, a rozběhl se za ní.

Právě ve chvíli, kdy Záviš zacházel za nejbližší roh, uslyšel za sebou křik: „Pomoc! Vražda!“