Ty jim říkáš cukříci?

I přes obdivné výkřiky nadšených prváků, Gabriela nedokázala svého ochránce udržet dlouho. Ne pro nedostatečný vnitřní plamen, ale pro nutné soustředění, které přelud vyžadoval. Po pravdě netušila, k čemu je dobrý, kromě toho, že přitahoval pozornost davů.

Juraj, který jako první Šest společníků o existenci mentálních štítů informoval, tvrdil, že rozvinutý ochránce otupil kouzlo svůdné Revizorky. Velice nerad zmínil, že se dívka nad jeho hlavou podobala jeho sestře. Všichni chápali, že šlo o úlitbu jeho intelektuální poctivosti. Proto Záviš rychle zarazil Světlanu, než si ta stačila vychutnat svůj nový triumf.

Kupodivu Lištička o tvorbě, ani funkci ochránců mnoho nevěděla, takže Světlana musela vyvolat tajemného Adonise. Zatímco Gabriela cítila nechuť, když pozorovala, jak se zlatovláska tiskne na ztuhlého Záviše, Lýdie se zalykala žárlivostí.

Následně jim Adonis poskytl přednášku, která hraničila s metafyzikou a zanechala je více zmatené, než byli na začátku.

Hra svá tajemství nedává zadarmo. Čáry a máry nejsou můj obor, stejně jako vyvolávání duchů.

„Kde ses naučila ho vyvolávat?“ zeptala se zvědavě Kudlanka, jako by jí četla myšlenky. „Ukážeš mi, jak na to?“

„Možná.“

„Hej! Nebuď labuť! Já se s tebou také dělím.“

„Dělíš se kvůli zisku,“ podotkla Gabriela chladně. „Nezapomínej, že já a moje sestra poskytneme zboží.“

„Jsme přítelkyně, ne?“

„Nejlepší,“ souhlasila Gabriela a významně zmlkla.

„Já tě naučím své triky. Podívej.“

Kudlanka se otočila na Kateřinu, která je doprovázela, a pokynula jí prstem. Omámená Kateřina k ní přišla a hladově ji hltala světle modrýma očima. Připomínala dychtivé štěně.

„Máš mne ráda, holčičko?“

„Ano, slečno,“ vydechla Kateřina. Pod vlivem Kudlančina kouzla se stala dokonale bezbarvou malátnou loutkou.

„Uděláš mi laskavost?“

„Ano, slečno.“

„Drž se od nás na deset metrů a hlídej, jestli nás někdo neposlouchá.“

„Ráda, slečno.“

Když se Kateřina vzdálila, Gabriela si všimla, že Kudlanka okamžitě uvolnila vnitřní plamen a s úlevou vydechla.

„Mohla bych ji samozřejmě donutit spáchat něco zábavnějšího,“ podotkla Kudlanka rychle, jako by se omlouvala, že její ukázka nebyla dostatečně působivá, „ale nechci přitahovat pozornost.“

„Chápu,“ řekla Gabriela, ale nevěřila jí ani slovo.

Předstírej, že jsi silná, kde jsi slabá, a slabá, kde jsi silná.

Tak znělo Závišovo ponaučení, včetně závěrečné doušky: Neučím vás nic, co by korporátní odborníci neznali. Naštěstí pro nás, oni kašlou na pravidla, protože se cítí být neporazitelní. Ovšem, Šest společníků postrádá podhoubí nadřazenosti - jsme neustále na štíru s penězi. Tady i tam!

Nejen truchlivá finanční situace byla důvodem, proč Gabriela nic nenamítala nic proti Kudlančině přítomnosti. Pro moderního člověka bylo požehnáním mít někoho, kdo mu ve Světě rozuměl. Kulturní bariéra zůstávala příliš vysoká. Zejména pro Kudlanku, která se jako korporátní Hráč bránila splynutí duší, představovala Gabriela kotvu hozenou její příčetnosti.

Být tady rok a neustále potlačovat druhé já, pomyslela si Gabriela znepokojeně. Ta holka musí šílet. Není divu, že nás Adonis varoval, abychom se nebránili.

Znaly se sotva několik dní, ale Kudlanka se chovala, jako by byly kamarádkami léta. Ale občas v černých hmyzích očích probleskl chtivý svit, když sledovala obnažené nehtodrápy.

Zatím Světlana dorazila ve velkém stylu. Uprostřed školního nádvoří, přímo u zdobené kašny s heroickou sochou ženy na zdobeném trůnu, rozbila novopečená ctihodná sestra tábor. Nijak se nenamáhala, aby zůstala nenápadná. Přilétla na vznášející se ostrov akademie s oddílem chrámových strážců a trpasličím zálesákem, který se lačně rozhlížel kolem sebe, jako by přemýšlel, co by mohl ukrást.

On i jeho velitelka si vysloveně užívali, jak je studenti okukují. Raťafák se dokonce na nejbližší studentky vyzývavě šklebil a významně hladil mohutnou kouzelnou sekeru, snad aby naznačil, že je schopen něžné lásky.

Létat pod radarem je schopnost, kterou někteří z nás postrádají, ozvala se vzpomínka na odevzdaného Záviše. Jestliže musí Trojákovi dělat divadlo, ať ho dělají.

I Juraj?

Měla vždycky dojem, že Juraj pozorností, kterou jeho sestra přitahuje, trpí.

I když i on se mění. Rozkvétá a je o něj zájem.

Gabriela nežárlila na Vránu, protože o tu se dělili sourozenci z Mechového kopce, nikoliv ona. Vadily jí ale Sabina a Amálie, které se poslední dobou držely Lukášových Korzárů, i když by měly podle všech nepsaných pravidel posluhovat členům Elity, nechat se od nich ponižovat a doufat, že jednoho dne se stanou plnohodnotnými členkami školního klubu.

„Nebudeš se prát, že ne?“ ozvala se najednou Kudlanka.

„Prát? Proč bych se s ní měla prát?“

„Nemyslela jsem se sestrou, myslela jsem tamty tři. Poslyš,“ Kudlanka ji úzkostlivě chytila za rukáv. „Já nejsem materiál na krvavé bitky. Dávám přednost diplomacii, jestli mi rozumíš. S každým vycházím po dobrém.“

Dokud mu nevrazíš kudlu do zad, napadlo Gabrielu. Byla si jistá, že za Kudlanku mluví její já ze skutečného světa, velmi civilizované a rozumné já, nikoliv bezohledný zabiják, který prodává paměťové krystaly svých obětí.

„Jaké tři?“ zeptala se Gabriela a rozhlédla se po nádvoří. Náhle se rozzářila, protože našla tři mladíky, krásné jako obrázek. „Vida, cukříci!“

„Cukříci?“

I Kudlanka, která většinou dávala přednost upjatému chování, vyprskla smíchy. „Ty jim říkáš cukříci? Nečekáš, že ti zazpívají, viď že ne? I když máš docela pravdu, opravdu se na ně podobají.“

„Cukříci?“ zeptala se Kateřina, ještě omámená z toho, jak si s ní Kudlanka pohrála.

„Sliční hošani,“ ušklíbla se Gabriela. „Půjdeme je pozdravit?“

Jenom Hráči věděli, že Cukříci byli svého času oblíbená chlapecká kapela, která si libovala v dlouhých vlasech, splývavých oblečcích a téměř ženském make-upu, takže na plakátech si je pletli s půvabnými dívkami.

„Pozdravit?“ Kudlanku přešel veškerý smích. „Na tvém místě bych se jim vyhýbala.“

„Hloupost, mám s Božidarem moc hezký vztah. S Theodorikem jsem vyrovnala účty a Gottfried by mi snesl modré z nebe. Ještě jsem jim nepoděkovala, že na mne poslali tvého bratrance.“

„Prosím, trochu tišeji,“ zasténala Kudlanka. „Snažím se tajit, že já a Bivoj pocházíme ze stejného klanu. Opravdu chceš provokovat vévodského syna?“

„Jaképak provokování? Prváci spolu musí vycházet.“

Synchronizovaná Gabriela skutečně neměla nepřátelské úmysly. Tři mladíci jí přišli nesmírně sexy, nejen pro drahé šaty, hladké tvářičky, ale i pro výrazný vnitřní plamen, který ve Hře určoval, kdo a jak je přitažlivý.

„Vždyť jsou k zulíbání a mírní jako panda.“

„Jsi cvok, holka! Ti tři jsou hotový postrach. Zeptej se svých kamarádů z koleje, jak jsou mírní. Na koho si zasednou, ten tady dlouho nevydrží. I starší ročníky se jich bojí.“

„Nesmysl, budou rádi, že s nimi prohodím pár slov. Co se škádlívá, to se rádo mívá. Ale jestli chcete, vy dvě, nemusíte chodit.“

Mírná Kateřina nabídku využila a svižně se vzdálila, zatímco Kudlanka pokračovala odhodlaně v cestě.

„Nějaká odvážná,“ podotkla Gabriela.

„Nejsem odvážná, ani co by se za nehet vešlo,“ odsekla Kudlanka. „Jenomže Leonora patří k jiné politické klice než vévoda z Praříče. Hrabě z Podlubí a Mrzce, její tatík, se přilepil na vévodu z Dlouhých jezer. Má milovaná sponzora bude bez sebe štěstí, když jí přinesu čerstvé klepy. Proslýchá se, že tvůj táta klofl významného patrona, ale nikdo netuší, kdo by to mohl být.“

„Aha.“

Při vzpomínce na šarádu se spáleným dopisem, Gabriela si umínila, že musí Záviše upozornit, že se baron z Mechového kopce zapletl do vysoké politiky.

„Ty bys mi nemohla něco naznačit?“ naléhala Kudlanka. „Leonora by ocenila, kdybych zjistila, co má tvůj táta za lubem.“

Gabriela protočila panenky svých kozlích očí.

„Jasně, počkej chvilku, abych ti mohla nadiktovat všechna naše rodinná tajemství,“ ušklíbla se. „Spadla jsi z višně, ty šílenče? A nezkoušej na mne žádné triky, já nejsem Kačenka. Cítím tvůj vnitřní plamen!“

„Nic ve zlém, kamarádko moje. Nezlob se!“

„Já se nezlobím,“ usmála se Gabriela, která už byla v duchu u svých cukříků. „Nezařídili se špatně, co povíš?“

Jak Kudlanka správně poznamenala, zdejší studenti se sdružovali podle politické příslušnosti. Protože druhý syn vévody se na akademii neobjevoval každý rok, bylo pochopitelné, že se kolem něj vytvořilo hejno příznivců, včetně druháků a několika třeťáků, jak poznala podle proužků na rukávu. Dokonce se mezi nimi objevilo i několik neurozených studentů z koleje profesorky Neškodné.

Sám Božidar ležel na lehátku pod vysokým slunečníkem, oči držel líně zavřené, takže vynikaly jeho dlouhé černé řasy, které by v skutečném světě musely být nalepené pod víčky, aby dosáhly požadovaných kvalit. Pod nimi jemně cizelovaný nos, jen v náznacích mužský, a ostře vykrojené rty teple růžové barvy.

Své drahé zdobené šaty s platinovým vyšíváním měl u krku povolené, aby k ramenům mohly zajíždět dvě štíhlé dívčí dlaně, které mu masírovaly šíji. Studentka v prosté, obyčejné uniformě Božidara vláčně a trpělivě laskala.

Nikdo další se neodvážil ležet, i když sluhové rozestavili na dlažbě několik lehátek. Pouze Theodorik, Gottfried a několik dalších sedělo v kruhu kolem Božidara a předhánělo se v tom, jak ho lépe zabavit.

„Zatracení žvanilové,“ řekl předmět jejich zájmu nevlídně. „Už jste zjistili, kdo je ta ctihodná sestra a co dělá na nádvoří akademie?“

„Poslal jsem svého sluhu,“ řekl rychle Theodorik. „Právě se baví s trpaslíkem, kterého si přivedla.“

„Trpaslíkem? Proč by ctihodná sestra chodila po naší škole s trpaslíkem? Ladin chrám může podporovat všelijaké výstřednosti a jeho velekněz vzbuzuje otcovu nelibost pravidelně, ale cirkusová čísla do svého programu ještě nepřidali.“

„I když k tomu nemají daleko,“ podotkl zlomyslně Gottfried. „Slyšel jsem, že pro peníze udělají cokoliv.“

„Mají hluboko do kapsy,“ poznamenal Božidar. „Ale mého otce odmítl velekněz léčit. Jak dlouho budu ještě čekat? Ten tvůj sluha, můj milý Theodoriku, je neschopný. Je to ten samý, co si ho podala mladší slečna z Mechového kopce?“

Theodorik se zatvářil kysele.

„Přesně ten,“ řekl. „Ještě jsem nestačil ho vyměnit. Mám také hluboko do kapsy, pokud by ses ptal. Rodina se dozvěděla, co se stalo, a odmítá mi poslat další peníze. Musel jsem si půjčit.“

„Od Bachana?“

„Samozřejmě že ne!“

„Proč samozřejmě? Byl bych rád, kdybys s obchodním domem U pohodlné cesty udržoval dobré vztahy. Měl by sis brát příklad z Gottfrieda, ten se předsudky nezatěžuje. Slyšel jsem, že toho odporného tlusťocha loví naše otrokářka Leonora. Jak mám podle vás vysvětlit otci, že mne předběhla klika Dlouhých jezer? Je tady někdo schopný svést alespoň tu divošku z pohraničí? Slyšel jsem, že je s Bachanem jedna ruka.“