Jen hlupák se plete do cizích záležitostí!

Pokus o vraždu? Přímo na ulici? To snad ne!

Společnost, ve které Záviš žil, byla decentní snahou o přežití nejschopnějších. Lidé neumírali na ulicích, VIUR nechávala dost času na uklizení začínajících případů. Pacienti dodýchavali v nemocnicích, na specializovaných oddělení, kde neděsili ostatní neočkované plasťáky. Násilí, kromě ritualizovaných soubojů, se tolerovalo v určitých mezích.

Proto se i Záviš zarazil, když byl svědkem útoku, ve kterém se dva muži pokoušeli ubodat mladou ženu nožem. Ta se bránila černým kufříkem, ze kterého odlétávaly kousky kůže. Od nich si udržoval uctivý odstup Jakub Lízal a další přihlížející, kteří hulákali jako na lesy, aniž by se do rvačky zapojili.

Mafie, uvědomil si Záviš, když zahlédl černožluté vosí roušky na tvářích útočníků. Ty sloužily jako varovné znamení: „Hleď si svého nebo počítej s následky.“

Proto nikdo nezasahoval v dojemné víře, že se najde někdo odvážnější.

„Oficiální doporučení pro takové případy,“ ozvala se malá víla, když viděla, jak si Záviš vysvléká sako a omotává si ho kolem levé ruky, „je držet se stranou a čekat na příjezd policie… Ale že jsem se vůbec obtěžovala,“ dodala s beznadějným zavrtěním hlavy. „My dva se konce roku fakt nedožijeme.“

Když se rozbíhal, Záviš s úžasem ucítil, jak se v něm ozývá ještěr a jeho nadšení z lovu.

Může vliv Hry přetrvávat i v reálném světě?

„Proč ne?“ ozvala se malá víla. *Včera jsme našli virus, ze kterého byste se časem zbláznil. Pokud si myslíte, že jste zvíře, zkuste ty chlapy pokousat.“

Jeden muž ve vosí roušce se Závišovi postavil do cesty.

„Ztrať se, hrdino,“ zavrčel. „Nebo si tě najdeme.“

Záviš naznačil, že chce muže oběhnout, a když ten vyrazil, aby ho zastavil, Záviš změnil směr, zvedl paži a srazil mafiána na zem, až jeho hlava zaduněla o tvrdý asfalt.

Další dva se ani neohlédli, když mezi ně vpadl a udeřil na jejich nechráněné krky. Jeden padl, zatímco druhý měl štěstí a pohotově uskočil stranou.

„Co blázníš, šílenče?“ zakřičel a ohnal se nožem. „Nevidíš, kdo jsme?“

Ještěr v Závišovi toužil vrhnout se vpřed bez ohledu na následky a Záviš mu nebránil. S každým úderem přicházelo vzrušení, takové jaké nikdy předtím nezažil. Ještě včera s Xantipou Millerovou bojoval chladnokrevně, posedlý kontrolou, kdežto ještěr neuměl přemýšlet v jiných než v primitivních termínech, v pouhém ztělesnění zvířecí zuřivosti.

Vzrušení netrvalo dlouho. Pouliční rváč nebyl výzvou pro Záviš, který jako stříbrný měl přístup k řadě technologií, které zdokonalovaly lidské tělo. A byť Záviš nezašel do takových extrémů jako Xantipa Millerová, aby pil supertonické nápoje jako vodu, prošel podobnou proměnou jako ona.

Co ho zarazilo, bylo zrychlení jeho reakcí. Zdálo se, že ještěrova nadvláda dokázala obejít vyšší části mozku a dovolila mu vnímat svět na primitivní úrovni.

„Nikam nepůjdeš!“

Když zjistili, že selhali, mafiáni ve vosích maskách se pokusili o útěk. Záviš zadržel pouze jednoho, který ohrožoval ženu nožem.

Škoda, pomyslel si. Automatický systém společnosti za každého zadrženého pachatele připisoval body. Záviš možná neměl naději stát se zlatým občanem, ale také netoužil klesnout na bronzovou úroveň.

„Jste v pořádku, slečno?“ zeptal se, když svazoval svou trofej.

„Raději se ptej, jestli budeš v pořádku ty,“ zasyčel spoutaný muž. „Jen hlupák se plete do cizích záležitostí. Najdeme si tě. Skončils, rozumíš?“

„Tiše. Tuhle písničku zpívali jiní ptáčci a já jsem ještě tady,“ nevzrušeně poznamenal Záviš. „Vyhrožovali mi korporace, politici, vojáci i mafiáni. Jak vidíš, nejsem vyřízený.“

Ovšem většinou jsem měl za sebou silného sponzora, dodal poctivě pro sebe. Tentokrát hraju sám za sebe.

Příliš se nevzrušoval, protože pokus o vraždu za bílého dne bylo moc i na městský organizovaný zločin. Mafie existovala, utlačovala bronzáky a plasťáky, ale zabíjela málokdy, a rozhodně ne občany se stříbrnou známkou.

„Jste v pořádku, slečno?“ zeptal se znovu.

Jak byl zvyklý, rychle ji přejel pohledem. Byla to pohledná kráska, téměř třicetiletá, s rusými vlasy, které slunce obarvovalo do zlata. Oči měla zelené, protažené, trochu liščí, a tvář ve tvaru srdce s vystouplými lícními kostmi, podpořenými make-upem.

Svou stříbrnou známku nosila v rozhalence, decentně schovanou pod zapnutými knoflíky, odkud nyní identifikátor vyklouzl. Její oblečení působilo napůl formálně a napůl pohodlně. Kožený kufřík stála držela jako štít před sebou a z něj skrz díry koukaly bílé dokumenty.

„Slečno ředitelko,“ ozval se Jakub Lízal, který dosud přihlížel z povzdálí. „Jste v pořádku?“

Žena vrhla po studentovi znechucený pohled.

„V naprostém,“ odsekla stručně. „Děkuji, Jakube, jak jsi tu udatně křičel. Ocenila bych větší podporu.“

„Ti chlapi měli vosí masky,“ vysvětlil mladík rozpačitě. „Nevěděl jsem, co mám dělat.“

„Vedl sis dobře,“ ozval se Záviš a poklepal ho po rameni. „Společnost vyžaduje, abychom se postarali v první řadě sami o sebe. Nechtěl ses zaplést s mafií. Kdo by se ti divil?“

„I tak se za sebe stydím.“

Ke cti Jakuba Lízala bylo třeba říct, že se nespokojil s nabídnutou výmluvou.

„Opravdu tomu věříte?“ zeptala se žena s nádechem nepřátelství v hlase. „Pokud ano, proč jste se obtěžoval?“

„Divný způsob, jak mi poděkovat, slečno.“

„A mám vůbec za co děkovat, vážený pane Velehradský?“

Když zaznělo jeho jméno, Záviš se k ní otočil, paranoia roztočená do nejvyšších otáček. V životě jsem ji nepotkal.

„Odkud mne znáte?“ zeptal se ostře.

„Neměla bych?“ ušklíbla si. „Jsem si jistá, že oba víme, jak si navzájem stojíme.“

Chce se mnou hrát hry? Záviš zavrtěl hlavou a obrátil se na Jakuba Lízala: „Kdo je to?“

„Ředitelka Ústavu pro pokročilé technologie. To je instituce, která spadá pod naši univerzitu. Jsem si jistý, že jde o nedorozumění.“

„Její jméno?“ vyštěkl Záviš.

Když student zaváhal, žena se zasmála: „Netrapte našeho bojácného chudáčka, pane Velehradský. Nejde o nedorozumění. Nebo mi chcete namluvit, že vám jméno Lýdie Krajcarová nic neříká? Že jste tady čirou náhodou?“

Krajcarová? Lýdie?

„Paměť děravá jako cedník!“

Když Záviš zavrtěl hlavou, malá víla mávla svou kouzelnou hůlkou a vytvořila hologram scény, ve které se objevila stylizovaná, ale snadno rozeznatelná postava Xantipy Millerové a její melodramatický výjev.

Aha!

„Jaký je váš vztah s mladým panem Alfrédem?“ zeptal se Záviš.

„Můj nevlastní bratr,“ odpověděla Lýdie chladně. „Proč tak přehráváte, pane potížisto? Nebyl jste to vy, kdo na mne poslal ty tři lotry? Mám vám být vděčná, že jste mne zachránil?“

„Přesně tak,“ ozval se zajatý mafián. „Byl to on, kdo mne sem poslal.“

Záviš ho nakopl, až muž odletěl metr daleko.

„Dobrý pokus,“ ucedil Záviš. „A proto jsem tě zajal, abys mohl proti mně svědčit, že? Tyhle historky si nech pro policii.“

„Slečno ředitelko,“ ozval se Jakub Lízal nesměle. „Byl jsem s panem Velehradským v restauraci. Odešli jsme odtamtud na můj popud. Kdybych nechtěl s vámi mluvit, seděli bychom tam a vy byste byla…“

Student delikátně nedokončil

„…mrtvá,“ Lýdie chladně dopověděla. „Takové zvláštní shodě náhod mám věřit? Buď jsi naivní hlupák nebo pracuješ pro něj.“

„Věřte si, čemu chcete,“ zabručel Záviš. „Nemusíte mi být vděčná. Odevzdám tady našeho malého mafiánka policii a odcházím.“

„Budu svědčit proti tobě,“ zavrčel zajatec. „A ta holka mi to ráda dosvědčí. Ona ví, že jsi za tím ty.“

Lýdie ho praštila svým probodaným kufrem tak silně, že se jeho obsah rozsypal.

Kromě dokumentů se na zemi ocitla i povědomá krabička s logem HC. Záviš ji rychle zvedl a podal ji ženě schovanou v dlaních. Další Hráč? pomyslel si. To opravdu nevypadá jako náhoda.

„Opatrně,“ napomenul ji.

S podezřívavým, ale ne zcela nepřátelským pohledem, Lýdie schovala krabičku do kapsy: „Vy víte, co to je?“ zeptala se šeptem.

„Ze stejného důvodu jako vy,“ přikývl.

Houkání policejních sirén začínalo sílit. Dva vozy dorazily k Závišovi, zatímco další majáky zaznívaly odněkud z dálky, pravděpodobně na stopě dvou dalších zabijáků.

Díky všudypřítomným kamerovým systémům měla policie přehled, který prakticky znemožňoval podobné útoky v ulicích města.

Záviš nepochyboval, že oba uprchlíci nemají šanci. O to více ale pochyboval, že za útokem stála mafie.

„Nakonec,“ poznamenal a prohlížel si svého zadrženého, „vosí masku může mít každý. Řekl bych, že jsi obyčejný pouliční rabiát, chlapče. Ukaž mi krk.“

Jak předpokládal, za tričkem zajatce našel tetování pouličních gangů, jasnou známku, že mafie nemá s útokem nic společného.

Z vozu vystoupila policejní hlídka s vytaženými obušky.

„Pane,“ řekl policista, „odstupte prosím od zadrženého.“

„Ne tak rychle,“ odpověděl Záviš. Počkal až malá víla nachystá potvrzení o zadržení, včetně kompletní nahrávky všeho, co se dosud přihodilo, pouze s vynecháním detailu o krabičce s logem HC.

„Přepokládám,“ řekl mezitím, „že jeho dva kumpány jste už zadrželi.“

„Samozřejmě.“

„Výborně, alespoň něco málo se vám podařilo.“

Záviš si dal záležet, aby zněl hodně nespokojeně.

„Dali jste si na čas. Slečna Krajcarová bude s vámi chtít mluvit o kompenzaci. Podobně jako tento mladík,“ Záviš ukázal na Jakuba Lízala, „který s nasazením vlastního života volal o pomoc. Pokud jde o mne, budou mi stačit občanské body na mé konto.“

Lýdie a Jakub se tvářily ohromeně. O jaké kompenzaci je tady řeč? Policista jen přikývl s kyselým výrazem. Policie, jako skoro všechno ve společnosti, patřila do korporátní sféry. Její povinností bylo zajišťovat bezpečí - a pokud to nedokázala, pak občané vystavení útoku měli nárok na kompenzaci, ať už finanční nebo ve formě občanských bodů stržených z konta samotných policejních složek.

Přirozeně, takových útoků se odehrávalo ve společnosti velmi málo, takže lidé o této možnosti nevěděli - a policie jim ji aktivně nenabízela.

„Proč mi pomáháte?“ zašeptala Lýdie. „Je to váš další trik? Myslíte si, že potřebuji peníze nebo pár bodů na konto?“