Kamkoliv přijdete, buďte pyšný jako bůh!

„Kirké?“

Zatímco vysvětloval pověst o kouzelnici, roztřesený majitel cukrárny přinesl dva zdobené poháry s desertem. Jeden z nich nepřátelsky položil před Juraje, kdežto druhý s tisícem úklon položil před ni. Následně zkameněl a z koutku úst mu tekly sliny. Jeho nepatrný vnitřní plamen ho nedokázal uchránit před svůdným kouzlem. Juraj raději vstal a pomohl mu odejít. Zato sklidil šťavnatou snůšku nadávek a výhrůžek, sotva se očarovaný muž vzpamatoval natolik, aby mohl mluvit.

„Jestli se jí jen dotkneš, ty chlípné prase, vykuchám tě,“ sípal celý brunátný. „Ztrať se, protože já ji musím mít pro sebe. Hnusíš se jí! Táhni!“

Jakmile se ale ocitli ve vnitřních prostorách, plných mosazných přístrojů a skleněných vitrín, cukrář se vrhl na podlahu a bil čelem o kachličky v nejlepší orientální tradici.

„Ctěný pane, já se omlouvám,“ naříkal. „Odpusťte mi, prosím. To jsem nemluvil já, ale nějaký démon. Byl jsem posedlý.“

„Démon? Važ slova, kamaráde,“ napomenul ho Juraj, kterému se také ulevilo. „Kdyby tě ten tvůj démon uslyšel, byl bys vyřízený. Počítám, že nejsi zvyklý na takové zákaznice.“

„Je to obrovská čest!“

I slepý by poznal, že cukrář by takovou čest rád přenechal jiným.

Hrdlička musí mít ocelové nervy, pomyslel si Juraj s něžnou vzpomínkou na malou prodavačku. Ji návštěva téhle dámy tolik nesemlela. Může být, že ženy jí odolají lépe?

O tom ale pochyboval. Velká část hrůzy, kterou Revizorka vyvolávala, ležela v síle vnitřního plamene, který ji obklopoval a působil na psychiku těch, kteří mu neuměli vzdorovat.

„Uděláme to takto,“ řekl Juraj. „Pokud si ta dáma něco objedná, necháš tác na výdejním okénku a já si pro něj přijdu.“

„To se nehodí.“

„Chceš nás snad obsluhovat osobně?“

„Ne, ctěný pane,“ splaskl cukrář a zoufale dodal. „Prosím, nejezte ten pohár.“

„Proč?“

„Já ho totiž otrávil.“

Juraje zamrazilo. „Nemám slov!“

„Ctěný pane, pochopte. To, že s ní sedíte, je neomluvitelný zločin. Musíte zemřít. Jste prach ulice, který se musí zamést,“ vychrlil ze sebe cukrář. „Nenávidím vás.“

Při pohledu na rozzuřeného muže Juraj pochopil, že následky budou trvat ještě chvíli.

„Drž si od ní odstup,“ poručil mu. „A neodpovídej na naše volání. Pokud vyjdeš a uděláš nějakou nepředloženou hloupost, neručím za sebe. V její přítomnosti rozhodně ne.“

„Pane, já se omlouvám. Jsem ženatý muž. Dvacet let jsem byl věrný. Ale nikdy jsem nepoznal skutečnou lásku,“ drmolil cukrář. „Vy byste ji nikdy nemohl milovat tak jako já. Táhněte do pekel!“

„Ano, ano. Už běžím.“

Juraj napustil do sklenice studenou vodu a vylil ji nešťastníkovi na hlavu. „Lepší?“

Cukrář zvedl hlavu se slehlými vlasy.

„Lepší, pane. Promiňte mi, prosím.“

Ale v jeho pohledu zůstával náznak šílenství. Od tebe si, chlape, nic do úst nevezmu, pomyslel si Juraj, trochu zaskočený, že nebezpečí hrozí z tak nepravděpodobného úhlu.

Vrátil se k jedinému stolu na terase. Revizorka klidně pojídala svůj desert, nejspíš už několikátý, jak usoudil z řady dokončených pohárů. Pohled na rudé jahody, jak mizí mezi růžovými rty, byl tak hříšně vybízivý, že zkameněl na místě.

„Vy nebudete, pane Trojáku?“ zeptala se ho klidně a ukázala na jeho pohár se zjevným úmyslem ho sníst.

Chuť k jídlu ti tedy nechybí, pomyslel si, ale stále nebyl schopný se hnout. Teprve když si jeho mlčení vyložila jako souhlas a natáhla se přes stůl, vyrazil vpřed a vyrazil ji pohár z ruky. Střepy a ovoce se rozpleskly na podlaze, která mazlavé zbytky zázračně vstřebala.

Revizorka nevzrušeně zvedla obočí: „Netušila jsem, že jste tak hladový.“

„Právě jsem vám zachránil život,“ vypravil ze sebe. „Možná jsem se neměl obtěžovat. To, že cukrář zešílel, padá na vaši hlavu.“

„Snažil se vás otrávit?“ zamračila se. „Kdybych se nepotřebovala s vámi setkat, nešla bych mezi prostý lid. Mají na mne přehnanou reakci, někdy se nevzpamatují.“

Juraje zamrazilo, když si vzpomněl na obětavou Hrdličku. „Chcete říct, že bude mít trvalé následky?“

„Doufejme že ne. Mít tisíce ctitelů je ale únavné. O tom se ostatně brzy přesvědčíte sám, pane Trojáku.“

„Já nehodlám mít tisíce fanynek,“ ujistil ji.

„Fanynek? Hezké slovo! Vy jste roztomilý, vůbec ne jako ten bastard,“ vzdychla si. „Skoro lituji, že jsem z vás udělala svého chráněnce. Jestliže chcete někoho obviňovat, obviňujte Velehradského. Kdyby přivedl bratr do města, mohl jste v našem světě žít déle.“

S neblahým tušením se posadil zpět ke stolu. „Jak to?“

„My, kteří sloužíme velectěné paní gubernátorce, vychováváme další služebníky, své chráněnce. Ti mí bohužel nikdy nevydrželi dlouho.“

„Proč?“

„Protože rychle umírají,“ podotkla pochmurně. „Má přízeň je jako polibek smrti. Představte si stovky žárlivých cukrářů, kteří vás chtějí utratit jako psa. Někteří z nich jsou muži s velkým vlivem. Oni se dozvědí, že někdo nový oblékl bílé barvy, a budou doufat, že když vás odstraní, vaše místo se uvolní pro ně.“

„Asi by nepomohlo, kdybych se hned svlékl do naha?“ usmál se Juraj. Smrtelné nebezpečí ho nezajímalo. Jeho malá dušička se mohla zbláznit, že ho veřejně nazvaly svým chráněncem. K tomu jediným, pochechtával se blaženě, už napůl šílený.

„Svatá Světlano, pomož mi,“ vykřikl a zakousl se do vlastní ruky. Já tušila, že se beze mne neobejdeš, uslyšel v hlavě.

Tohle byla oblíbená fráze jeho sestry. Nyní se k ní upínal, zatímco si hryzal prsty.

„Vím, že mladý pán z Mechového kopce za nic nemůže,“ podotkla Revizorka, která si jeho výkřik špatně vyložila. „Není zločin otevřít se posedlosti. Bude to ale jeho tělo, které tady zemře. Slibuji proto, že se postarám o jeho sestry.“

„Mé sestry nechej na pokoji!“

Žalud, který se do té doby, velmi rozumně a velmi ustrašeně krčil v hlubinách podvědomí, převzal kormidlo. Nejspíš si domyslel, co by znamenalo, kdyby děsivá Revizorka projevila přízeň dalšímu členu jeho rodiny.

„Ve svém vlastním zájmu,“ doporučila mu Revizorka, „byste měl přenechat jednání panu Trojákovi, mladý pane z Mechového kopce. Začínáte slintat.“

Na to už ubohý Žalud neuměl reagovat. Sotva převzal vládu nad tělem, její kouzlo se do něj opřelo plnou silou. Chudáka Žaluda dokázala ochromit i obyčejná Hrdlička, natožpak tahle Nemesis všech mužů.

Běž zpátky, hrdino!

Juraj, kterému pobyt v podvědomí pomohl se vzpamatovat, se prodral na povrch a rozhořel vnitřní plamen na plný výkon. Udržovat ho vyžadovalo takové soustředění, že svůdné kouzlo se nemělo kde uchytit.

„Působivé,“ zatleskala Revizorka. Bylo to jemné tlumené tleskání, protože nosila hedvábné rukavičky s platinovým vzorem. „Toto byl druhý důvod, proč jsem si vás vybrala. Genetická informace barona z Mechového kopce a jeho první manželky ve spojení s vaším intelektem, pane Trojáku, vytváří příslib něčeho úžasného - věčná škoda, že vás mí ctitelé ubijí. Chápejte, prosím, že jsem bezmocná. Čím více bych se vás snažila chránit, tím více by vás nenáviděli.“

„Tomu rozumím,“ řekl Juraj při vzpomínce, jak žárlil na Adonise jen proto, že o něj ona měla starost. „Byl ještě nějaký třetí důvod, proč si mne vybrat?“

„Samozřejmě, že ano.“

„Jaký?“

„Vaše vlasy.“

„Mé vlasy? Co je s nimi?“

„Jsou báječné,“ řekla zasněně a stáhla si rukavičky. Když se objevily její dokonalé prsty, Juraj málem nechal vyhasnout vnitřní plamen. Bláznivá představivost mu vykreslovala neuvěřitelně živé obrazy toho, co by…

Drž se, bratříčku, je to jen ruka, prachsprostá ruka, takových jsou tucty.

Pomocí vnitřního plamene vytvořil rozmazaný hologram sestřiny podoby. Ta před ním roztáhla paže jako živý štít a pohrdavě ucedila: „Cede, puella pulcherrima! Frater meus asinus est!“

Ustup, dívko nejkrásnější! Můj bratr je osel!

„Ohó, primitivní mentální štít ve vašem věku, pane Trojáku? Jste tak vzácně talentovaný.“

Mentální štít? Juraj se málem rozplakal. Ze všech možných osob, které jsem si mohl vybrat, jsem si vybral právě ji, aby mne chránila? A ta její latina! Koho vůbec před kým chrání? Mne před ní, nebo ji před mnou?

„Kdo je ta dívka?“ zeptala se Revizorka a zvědavě si Světlaninu podobu prohlížela. „Vaše vyvolená?“

„Namyšlená káča,“ odtušil Juraj. Chtěl sice vykřiknout: „Jak bych mohl mít jinou vyvolenou než tebe!“, ale ovládl se.

„Mentální štít,“ vysvětlila Revizorka, „má často podobu těch, kteří jsou našemu srdci nejbližší.“

„Máte v zásadě pravdu,“ souhlasil Juraj. „Ona je blízko mému srdci. Leží mi totiž v žaludku. C-co t-to děláte?“

Zatímco seděl, Revizorka ho obešla a zabořila mu prsty do vlasů. I když šlo o vjem po všech stránkách příjemný, Juraj měl obavu, že pokud se tohle dozví horda ženiných ctitelů, budou mít o to větší touhu ho sprovodit ze světa.

„Doufám, že jste, pane Trojáku, nechtěl udělat nic tak hloupého jako se nechat ostříhat,“ poznamenala, zatímco mu rozdělila vlasy na jednotlivé prameny a začala je splétat. „Chcete prozradit tajemství svého původu?“

„Mého původu? Myslíte původu mé mladší sestry?“

Juraj neměl žádný důvod se domnívat, že Žaludova a Kopretina matka byla něčím výjimečná. Zato Gabriela si několikrát stěžovala, že ve Hře má být jejím dědečkem arcidémon Černobog. Z nějakého důvodu se jí vznešený předek vůbec nezamlouval.

„Nikoliv, o ni mi nejde,“ nesouhlasila Revizorka. „Současná baronka je jednou z tisíce dcer. Je jistě výjimečné, ale ten starý chlípník se výjimečně činil, aby se jeho plémě nestalo právě vzácným. Původ vaší mladší sestry není tak neobvyklý jako původ mladého pána z Mechového kopce.“

Pak se zarazila a rozmrzele se opravila. „Ona samozřejmě není vaše mladší sestra, pane Trojáku. Ta dvojjedinost mne mate. Rozumíte mi alespoň trochu?“

„Rozumím vám skvěle,“ ujistil ji a donutil se vstát. Tajemství tvého původu bude muset počkat, pomyslel si na Žaludovu adresu. Blížila se šestá hodiny, tedy čas, když se brány do Hry uzavíraly. Kdyby Žalud zůstal ve společnosti krásné Revizorky sám, následky by byly nepředstavitelné.

Zítra ráno bych se možná neměl kam vracet.

„Odcházíte, pane Trojáku?“ zamračila se, viditelně zklamaná, že nestačila dokončit jeho účes. „Zdá se, že nerozumíte zdejším zvykům. Jsem to já, kdo opouští vás, ne naopak.“

„Za chvíli přestanu být dvojjediný,“ sykl. „Jestli mne budete zdržovat, budete nás mít na svědomí.“

„Ach tak! Chápu! Pak se tedy rozlučme. Věřte mi, že ta poslední věc, kterou bych chtěla, je vás ohrozit.“

Myslíš víc, než se ti už podařilo, ušklíbl se Juraj v duchu a začínal souhlasit se Závišem, že Revizorka má v sobě cosi dětsky připitomělého. Dětsky roztomilého, opravil se vzápětí, znechucený tak nejapnou myšlenkou. Ona stojí nade vší kritikou!

Předmět jeho úvah k němu přistoupil a políbil ho na tvář. Jurajovi se podlomila kolena.

„Vyřiďte prosím panu Velehradskému, že chci svého bratra zpět,“ zašeptala Revizorka. „Velmi brzy, prosím. Stokrát si může myslet, že mu nyní nemůžu ublížit, ale mýlí se. Jste tu vy, pane Trojáku. Jsou zde také dvě dcery z Mechového kopce. Každý z vás v mém dosahu.“

„Chcete nám vyhrožovat?“

Měl potíže se soustředit, ale všiml si, že Revizorka vynechala Lýdiinu Lištičku. Přehlédla ji? Nebo netuší, že patří k nám?

Něžně ho pohladila a on si připadal jako oddaný pes.

„Nikdy, pane Trojáku,“ řekla. „Stal jste se mým chráněncem. V očích veřejnosti jste předmětem mé přízně, neublížila jsem vám, naopak - pozdvihla jsem vás z bláta do nebes. Kamkoliv přijdete, buďte pyšný jako bůh!“

A s těmi slovy odešla.