Žebráci si nemůžou vybírat!#
„Vzpomínáš si na urážlivé nápisy, které se objevují na zdech univerzity?“ zeptal se Jakub. „Na výzvy k popravám stříbronosů a zlatonosů?“
„Ano. Co s nimi?“
„Podepíšu přiznání, že za nimi stojím,“ nabídl nervózně.
Gabriela nebyla tak hloupá, aby na okamžik uvěřila, že by Jakub byl součástí studentského odbojového hnutí. Takový dokument, ať už pravdivý nebo ne, by Jakuba vyřídil. Následovalo by vyloučení, vyšetřování, stop jakékoliv kariéře v korporacích.
„Jsi si jistý? Jde o svět, kam se i stříbrní bojí.“
V hlavě jí stále zněl rozčilený projev Evžena Trojáka, který mluvil o traumatickém zážitku, o skutečné bolesti. Na rozdíl od Světlany, pro kterou představoval NT-vysílač předmět vzpoury proti autoritě, Gabriela lépe chápala rizika spojená se Hrou.
„Tím lépe,“ odvětil Jakub skoro nadšeně. „My dva všem dokážeme, komu patří budoucnost.“
Nebo také selžeme při první příležitosti, pomyslela si. Kdybych mohla, ani bych o Velehradského nabídce neuvažovala.
Jakub si její váhání vyložil jinak.
„Umím jít za svým,“ ujistil ji. „Dobrá, dnes jsem nula. Ale zítra? Kdo ví! Nemám v plánu být nula navždy. Dokud zůstanu na škole, budeš mne mít na povel. Jsem užitečný.“
Přeloženo: Stanu se otrokem, když si budeš přát. Potlačila nesmyslnou touhu poručit mu, aby panáčkoval.
„Nabízíš sliby,“ upozornila ho.
„Nic jiného nemám,“ přiznal. „Prosím, dej mi šanci.“
„Jak si přeješ. Ale žádné záruky. Tvoje přiznání si nechám, ať dopadneš jakkoliv.“
„Tonoucí se stébla chytá,“ souhlasil trpce a vytvořil na tabletu dokument, který jí podepsaný přeposlal. Pečlivě ho zkontrolovala, jestli nenajde případné nesrovnalosti, na které by se mohl odvolat.
„Jsi hlupák,“ zhodnotila ho.
„Ale ctižádostivý,“ ušklíbl se. „Ta nejhorší sorta. Teď prosím ty.“
„Tak tedy poslouchej.“
Aniž by cokoliv tajila, předala mu veškeré informace, včetně vlastního pozorování a varování Evžena Trojáka. Čím déle Jakub poslouchal, tím zaujatěji se tvářil.
„Tohle je, co jsem potřeboval,“ vydechl. „Vstupenka mezi elitu. Chápu správně, že když neuspěji napoprvé, mohu se vrátit?“
„Ano. Jde o podvědomý blok. Čím méně budeš chtít, tím snadněji tě NT-vysílač ovlivní.“
„Proč?“
„Kontraintuitivní, že ano?“ podotkla. Šlo pouze o její dedukci, ale byla si jistá, že se nemýlí. Není náhodou, že do Hry se vstupuje ve spánku. „Kdo do Herního Centra přijde s pocitem, že mu jde o všechno, selže.“
„Pak jsem vyřízený.“
„Ne nezbytně,“ opravila ho podrážděně. „Existují drogy, které tlumí mozkovou aktivitu. Připravím je pro tebe.“
„Nebudu pak ospalý?“
Zadumaně si ho změřila, zaujatá problémem. Jistě, napadlo ji. Lékař by mohl poznat příznaky. Pokud ale použiji třísložkový přípravek s načasovaným dávkováním, pak kandidáta bezpečně provedu každou fází. Minuta na utlumení, patnáct na povzbuzení a pak znecitlivit.
„Co s mučidly?“ zamumlala. „Znecitlivění nesmí tvé ovlivnit kognitivní schopnosti.“
„Mučidly?“ zopakoval nervózně.
„Přístroj pro nervově indukovanou bolest. Velmi nápadité.“
Podíval se na ni jako na monstrum. „Nápadité?“ otřásl se. „Pochopil jsem, že jde o nepříjemný proces.“
„Naprosto,“ ujistila ho a překvapeně se ho zeptala: „Tobě bolest vadí?“
„A komu ne?“
„Nikdy tě nenapadlo, že řízené utrpení napoví o povaze testovaného subjektu?“
„Jsi šílená? Kdo by chtěl dobrovolně trpět?“
„Ano, to je ta potíž,“ povzdechla si. „Naštěstí pro nás, ty nemáš na výběr. Osobní preference nás nemusí trápit.“
*Co to s ním je?“ pomyslela si, když si všimla, že od ní v hrůze odstoupil.
„Považuji náš rozhovor za inspirativní,“ konejšila ho. „Otevírají se nám zajímavé obzory, Jakube. Když vyvineme přípravek, který usnadní zájemcům o Hru dostat se dovnitř, vyděláme oba.“
„Vyvineme? Ty a já? Tebe chválí, že jsi génius. Bojím se zeptat, k čemu budu já!“
„Ty? Velmi si vážím tvých sociálních dovedností. Jsem si jistá, že si vezmeš na starost obchodní stránku. A pak tu je samotný vývoj, pro který budeš nepostradatelný.“
Slovo nepostradatelný si Jakub přeložil jako pokusné morče.
„Zlaté oči! Chystáš se na mně experimentovat!“ vyhrkl.
„Pro naše společné dobro,“ ujistila ho vážně a dodala. „Musím ti poděkovat. Dnes jsem měla špatný den se spoustou zbytnělých emocí. Ale tvůj malý problém mne stimuluje. Nyní můžeš jít. Potřebuji si promyslet další postup. Neříká se při podobných příležitostech, že zůstaneme v kontaktu?“
Jakub nevypadal, že by se chystal nastoupit do nabídnutého člunu.
„Co když odmítnu?“ zeptal se.
„Kdybys odmítl být užitečný,“ vysvětlila, „nebudu potřebovat přiznání, které jsi podepsal. Odevzdám ho vedení univerzity.“
Sotva se jeho vzdálené přísliby změnily blízkou a ne příjemnou spolupráci, Jakub se otřásl. „Já nechci…“
„Proč bys měl chtít odmítnout?“ pokračovala Gabriela, která nerozuměla jeho obavám. „Máš snad strach, že tě vynechám nebo ošidím? Myslela bych, že budeš mít radost.“
„Nesmírnou,“ ujistil ji vlažně.
„V tom případě sbohem.“
Lehce rozladěná Gabriela se otočila na podpatku a zamířila k proskleným dveřím institutu. Divný přístup, pomyslela si zklamaně. Jakub není tak ambiciózní, jak tvrdí. Čekala bych větší zápal pro věc!
Nepokoj, se kterým zápasila od chvíle, kdy odešla od Trojáků, ustupoval soustředěnému zaujetí. Jak stimulovat subjekt, abych nahradila indukovanou bolest? uvažovala. Potřebuji dlouhodobý účinek na nervovou soustavu. Pokud možno bez trvalých následků.
Vystoupila po schodem do prvního patra, kde se zastavila před dveřmi, na kterými stálo:
Ing. Lýdie Krajcarová, Ph.D. Ředitel(ka)
To Gabrielu vrhlo zpátky do studených vod, ve kterým plavala o vlastní přežití.
„Vstupte,“ ozvalo se, sotva zaklepala. Poslechla a vešla do místnosti, kde skromně zůstala stát za polstrovanými dveřmi. Za pracovním stolem seděla rudovlasá žena, oblečená v černém kostýmku, vedle sebe sklenici s vodou. Liščí zelené oči se nezvedly - zůstávaly upřené na knihu v červené vazbě s titulem Toxikologie - III. díl. Pod ní ležel sešit s poznámkami.
Toxikologie? uvažovala Gabriela. Nezabývá se její institut materiálovým inženýrstvím?
Kniha byla otevřená na stránce popisující účinky hadích jedů.
Toxické poruchy nervosvalového přenosu | Působení hadích neurotoxinů -presynaptické toxiny ß-neurotoxiny (ß-bungarotoxin,notexin,taipoxin) inhibují uvolnění ACh
„Hned se ti budu věnovat,“ poznamenala Lýdie a opsala si dva odstavce. „Zatím si udělej pohodlí. Ty jsi slečna Márová, že?“
„Ano, paní ředitelko,“ odpověděla Gabriela - a ani ji nenapadlo, aby ji vzala za slovo a opustit svou pozici.
„Prosím, posaď se,“ zopakovala žena netrpělivě. „A říkej mi Lýdie. Jak jsem byla informována, budeme společnice v podnikání. Partneři,“ dodala s lehkým náznakem úsměvu, „si tykají.“
„Ano, slečno ředitelko.“
„To bude složité,“ povzdechla si Lýdie a přistoupila ke strnulé Gabriele. Chvíli si jí prohlížela. „Myslím jsem tě učila. Nadaná,“ odříkávala pro sebe. „Pěkná tvářička, sirotek bez zázemí, společensky neaktivní. Vynechala jsem něco?“
„Bezdomovec,“ doplnila Gabriela, trochu dotčená suchým výčtem.
„Ano, bezdomovec,“ kývla Lýdie a bezohledně se zeptala: „Proč jsi odmítla stát se konkubínou? A pravdu, prosím. Lži o adopci můžeš vynechat.“
„Nechtěla jsem.“
„Prostě jsi nechtěla? To je vše? Žádné morální, fyziologické nebo jiné důvody? Víš, můj otec se nikdy neoženil. I moje matka je konkubína.“
„Nejsem vaše matka,“ odsekla Gabriela. „Mám jiné cíle. Promiňte, prosím,“ dodala způsobně s pocitem, že se nechala unést.
„Nic se nestalo. Kdybys odpověděla jinak, nemohla bych tě mít ráda.“
Mít ráda? Slyšet taková slova od stříbrnosky bylo přinejmenším překvapivé. Všeobecné mínění se shodlo, že stříbrní a zlatí jsou lidé s vypreparovanými city.
Jako by četla její myšlenky, Lýdie pobaveně podotkla: „Vždycky jsem tušila, že mi filosofie společnosti nevyhovuje. Díky nedávným událostem jsem přestala věřit na imperativ sobectví. Postarám se o tebe a budu doufat, že získám loajální přítelkyni.“
„Chápu.“
„Pochybuji,“ odvětila Lýdie, dotlačila Gabrielu do koženého křesla a nabídla jí čaj, který se dívka neodvážila odmítnout. Z malé kuchyňky se ozvalo syčení vody v konvice a cinkání nádobí. Několik minut po chvíli, kdy se Lýdie optala: „Zelený, černý nebo bylinkový?“ se ozvala rána a zvuk střepů na podlaze, spolu s bolestným výkřikem.
Gabriela vyskočila a našla Lýdii, jak se otřeseně opírá o stěnu, u nohou rozlitý čaj, který ji musel opařit. Přesto o svou situaci nejevila zájem, prazvláštně strnulá s pohledem upřeným kamsi na lednici. Teprve, když k ní Gabriela přiskočila, aby ochladila a ošetřila nohu zarudlou v nártu, se Lýdie vzpamatovala a pomohla jí.
„Děkuji.“
„Stalo se něco, slečno ředitelko?“
„Pogratuluj mi. Právě jsem se zasnoubila,“ zašeptala Lýdie vyděšeně.
„Zasnoubila?“
Měla jsem dojem, že na zasnoubení jsou třeba dva, pomyslela si Gabriela a zkoumala prázdnou kuchyňku. Nechce snad naznačit, že my dvě….?
„Zprávu mi donesl Stínošlápek,“ pokračovala Lýdie, která mávla směrem ke své pravé straně, jako by někoho představovala. „Dost ho to vzalo. Koho by napadlo, že bude žárlit.“
Zešílela? uvažovala Gabriela. Zasnoubení? Chová se, jako by jí oznámili úmrtí v rodině. Kdo je to Stínošlápek? Její oblíbený pes? Plyšák? Neumí se smířit s realitou? Zemřel někdo, na kom ji záleželo?
„Je mi líto,“ řekla nahlas, „vaší ztráty.“
„Nejde jen o ztrátu,“ odpověděla Lýdie nepřítomně. „Vzato kolem a kolem, získala jsem víc, než jsem doufala.“
„Jde tedy o dědictví?“ nadhodila Gabriela. Pak by se vše vysvětlilo! Ztráta a zisk jdou v takové chvíli ruku v ruce.
„Ano, o dědictví,“ připustila Lýdie. „To jsi uhádla pozoruhodně rychle. Žádná citová angažovanost,“ dodala trpce. „Nic jiného! Jaký máš ty názor na Záviše Velehradského?“
„Raději bych se mu vyhnula,“ odvětila Gabriela upřímně. Proč mluvíme o Velehradském?
„Vyhnula? Pak to jsme dvě. Ale žebráci si nemůžou vybírat.“
„Vy jste se zasnoubila s Velehradským?“ užasla Gabriela. „Proč?“
„Protože nemám na výběr. Protivím se mu. Vím to. Proto mne překvapil jeho návrh. Pochop, musela jsem reagovat rychle, aby neměl možnost se rozmyslet.“
Nemělo by to být naopak? pomyslela si Gabriela. Když porovnala krásnou sebevědomou ženu před sebou s obrazem ošuntělého a sešlého Záviše Velehradského, pak jedinou roli, kterou by mu přisoudila, byl odmítnutý nápadník.
„Neukvapila jste se?“
„Stínošlápek má také ten dojem,“ přiznala Lýdie. „Dokonce i Závišova malá víla nesouhlasí.“
„Malá víla? Stínošlápek?“
Je ještě příčetná? Kdyby mne někdo nutil, abych se zasnoubila s Velehradským, nezešílela bych také? pomyslela si Gabriela. Ten chlap budí v lidech hrůzu!
„Ano, naši virtuální pomocníčci,“ usmála se Lýdie, když si všimla, jak se dívka zmateně rozhlíží. „Nemůžeš je vidět, protože nenosíš chytrou čelenku. Stínošlápek trucuje tamhle u konvice.“
„On poslal avatara, aby vám navrhl zasnoubení?“
Gabriela nikdy nekladla důraz na romantické záležitosti, ale při představě, že by k takové události mělo dojít tak neosobně a chladnokrevně, se jí zatočila hlava.
„Ten bastard,“ pronesla procítěně. Na okamžik zapomněla na rozdíl mezi nimi a podnikla neohrabaný pokus Lýdii obejmout. „Nevím, co si myslí!“
„Konečně teplo lidského těla,“ vzdychla si Lýdie a objetí opětovala tak vřele, že se Gabriela začervenala. Vzápětí Lýdie ztuhla: „Ne,“ vykřikla. „Tohle nemůže myslet vážně! Blázen jeden!“
Když Gabriela zvedla tázavě hlavu, všimla si, že ze zelených liščích očí tečou slzy.
„Můj drahý snoubenec postupuje rychle,“ vysvětlila Lýdie.
Postupuje rychle? Požádal ji o ruku? Po čtvrthodinových zásnubách?
„To snad ne,“ vykřikla ohromeně. „Nemůže chtít svatbu!“
Lýdie se rozchechtala s náznakem hysterie v hlase.
„Vdavky by nebyly zlé,“ ucedila. „Svatba nikomu neublíží. Je to horší, než si představuješ.“
„Jak?“
„Můj drahý snoubenec chce, abych schválila útok na svou nevlastní sestru. Chce ji vyřídit, aby moje rodina věděla, že se mnou musí počítat.“
„To nemůžete!“
Gabriela sice netušila, co v korporátním světě obnáší takový útok, zda najatého zabijáka nebo zmlácení na ulici, ale nevěřila, že by Lýdie nabídku přijala.
„Právě naopak,“ řekla Lýdie unaveně. „Jediné, co nemůžu je nesouhlasit. Celé roky jsem odolávala… Stínošlápku,“ dodala pevně, „máš mé svolení. Postupuj podle jejich instrukcí. Já, Lýdie Krajcarová, schvaluji všechny potřebné akce, které vyřadí mou sestru, Darinu Krajcarovou, z nástupnické linie.“