Spěchejte, miláčci, ať nezmeškáte slevu

„Dobrý nápad!“ ozvalo se. „Musím přiznat, že Theodorik má slušnou šanci. Jak ji znám, ta divoška by si dala říct, kdyby se jí nabídl s olejíčkem v ruce.“

Když Božidar otevřel užasle oči, spatřil, jak se do lehátka vedle něho hrne Gabriela a rozepíná si horní knoflíky uniformy.

„Nepotrpím si na formality,“ prohlásila. „Theodorik ať začne a my dva si popovídáme. Nemůžu slíbit, že se nechám svést, ale proč nedat přírodě šanci.“

„Začne? S čím?“

„S masáží. Děkuji za nabídku a jsem celá pro!“

Ozvalo se několik pohoršených hlasů.

„Ty!“

„Jak se opovažuje!“

„Holka z pohraničí a bez vychování!“

Jediní Božidar a Gottfried se nenechali vyvést z míry. Druhý jmenovaný škodolibě uvolnil místo pro ztuhlého kolegu, jako by ho pobízel, aby se za postavil k nabídnutým zádům. Mezi nimi zřejmě panovala soutěžení o vévodskou přízeň a on si užíval, když mohl svého soka zesměšnit.

„Mladší slečna z Mechového kopce?“ řekl Božidar vláčně a zvedl ruku, aby zabránil dalším výčitkám. „Jaké nemilé překvapení! Právě jsme o tobě mluvili.“

„Vím, nejsem hluchá. Dost se mne dotklo, co jsem slyšela na adresu svého bohatého, pardon, drahého přítele. Jeho postava je majestátní a impozantní, řekla bych. Nelíbí se mi, když mu nadáváš do odporných tlusťochů.“

Nastalo ticho. Ti citlivější poznali, že rozhořela vnitřní plamen, a i ti méně citliví zaznamenali, jak jí nehtodrápy vyjely z lůžek a s nimi se výhružně vztyčil psychoaktivní bičík.

A jsme tam, kde jsem nechtěla být, zaúpěla Gabriela. Koneckonců, Bachanovi by prospělo, kdyby ho jeho chůva nekrmila sladkostmi od rána do večera.

Její druhé já ale vrstvy tuku, díky kterým Bachan připomínal lachtana, nepřipomínkovalo. Zato mělo vyvinutý majetnický pud. Kopretina se Světlaně do ničeho nemíchá, napomenula Gabriela sebe sama. Už se zase hodláš prát?

O nic méně spokojená s vývojem situace, Kudlanka na ni vrhla vyčítavý pohled.

„Přicházíme v míru, druhý pane z Praříče,“ promluvila jako slušně vychovaný mimozemšťan. „Má přítelkyně tě chtěla pozdravit a třeba, ehm, špatně slyšela. Nejspíš jsi nemyslel stejného Bachana jako ona.“

„Na zdejší akademii je jen jeden,“ připomněl Theodorik. „Údajně museli zesílit podlahu, aby se nepropadl. Hahaha!“

I hlupák by pochopil, že mne hodlá vyprovokovat! pomyslela si Gabriela. Takže se uklidníme, ano? Musíme zapracovat na našem sebeovládání! Krucinál, proč je tak těžké si poručit, když jsme dvě u kormidla?

Než ale stačila reagovat, uslyšeli několik výkřiků od kašny, kde se rozložila ctihodná sestra se svými nohsledy.

Člověk musí pracovat s tím, co má, promluvil Záviš v jejích vzpomínkách, odevzdaný jako muž před popravou. Proto naše blondýna přiláká pozornost na sebe. Nejspíš by bylo moc chtít, aby se nepředváděla.

Nebyla to ale Světlana, kdo soutěžil o přízeň davu.

„Hej, zelený mužíku! Víš ty, kdo já jsem?“ hulákal Theodorikův sluha, celý brunátný. „Když se tě zeptám, kdo je tvá paní, okamžitě odpovíš. Žádné lelkování.“

Muž, kterého se výzva týkala, byl příliš zaujatý okolím, aby dotčeného nezdvořáka vnímal.

„Sem si hezky rozšířil vobzory,“ prohodil k Světlaně, která se také rozhlížela kolem sebe - a nejspíš litovala, že se nemůže účastnit zdejšího školního dění. „Samá fešná žabka. Někerý tvrděj, že dyž člověk dosáhne jistýho věku, neměl by se koukat po vosnáctkách.“

„Ano, pane Raťafáku?“ protáhla se Světlana líně. „A jaký je váš názor na tak delikátní problém?“

„Já se zbabělejma žvástama hluboce nesouhlasím,“ prohlásil Raťafák kategoricky. „Dybych nebyl napůl ženatej s Jolanou, už bych tady slečinkám vokázal, vo co přicházej… Co je porád, mladej?“ obořil se nevrle na neodbytného sluhu. „Sem zaměstnanej, vedu rozprávku tady se ctěnou slečnou.“

„Už třikrát jsem se tě něco ptal, zakrslíku. Jak se opovažuješ si mne nevšímat?“

„Todle je mý prokletí,“ postěžoval si Raťafák Světlaně, ve které našel nadšenou posluchačku. „Dycky se najde trouba, kerej má dojem, že je lepší jen já, anžto vyrost o píď výš.“

„Komu říkáš trouba?“ ohradil se sluha, uražený ve své stavovské pýše. Možná už několik zálesáků potkal a měl je za pokorný uctivý druh.

Raťafák se váhavě rozhlédl.

„Dyž mu dám do čumáku, budu mít potíže?“ optal se hlasitě. „Sem čerstvě propuštěnej ze špitálu, moje bába by řekla, že se mám šetřit.“

Teodorikův sluha zbrunátněl.

„Naposled se ptám, ty malý lejno. Komu sloužíš?“

„Velectěnýmu panu Ještěrovi. Poslyš, mladej, právě si mi řek, že sem malý hov-fujtajbl… Takdle se fakt před ctěnou slečinkou nemluví!“

„Budu mluvit, jak uznám za vhodné,“ ujistil ho pohrdavě sluha. „Jsi ubožák, který netuší, že na oslovení velectěný mají nárok velmistři významných sekt nebo hlavy vévodských klanů. Vsadím se, že tvůj Ještěr je leda cechmistr nicotné gildy.“

„Von mi řekl, že sem malej fujtajbl,“ zadumaně uvažoval zálesák. „Plivli na mou čest, jak řekla ta vošklivá holka, dyž s ní došpásovali tři mezuláni. Navíc plivl na čest velectěnýho Ještěra. Co teď, ctěná slečinko?“

Se Světlanou se přihodila zvláštní proměna. Náhle ztratila svou ležérní pózu, napřímila se a zvážněla.

Díky nebesům, pomyslila si Gabriela. Kopretina převzala kormidlo. Kdyby Raťafák rozbil tomu blbci hubu, Theodorik naši rodinu vážně rád mít nebude. Moment! Kopretina? Netvrdila Světlana, že Kopretina se do Ještěra zabouchla?

„A kruci! Myslím, že přijdeš o sluhu, kamaráde,“ řekla škodolibě. Její druhé já si nedokázalo pomoc, byť rozumnější Gabriela panikařila.

„Cože?“

„Ve jménu sladké paní Lady…“

Kopretina zalila celé nádvoří bílým světlem. Méně odolní studenti a veškeré služebnictvo se začali třást náboženským zanícením.

„Zab ho!“ dokončila majestátně. „Nikdo se nebude otírat o velectěného pana Ještěra.“

„Počkej, zakrslíku! Neopovaž se…“

BUM!

Vzápětí už sluha sbíral zuby po podlaze, jak mu do tváře přistála zálesákova pěst.

„Přestaňte!“

Několik zřízenců, kteří měli na zdejší akademii udržovat pořádek, se pokusilo zakročit, aby zabránilo dalším škodám. Chrámoví strážci, kteří Světlanu doprovázeli, se okamžitě a bez váhání vrhli kupředu, aby je zastavili.

„Panenko skákavá,“ zamumlala Kudlanka. „Tvá sestra je stejné pako jako ty.“

„Sestra?“ zeptal se Božidar, který přihlížel s unaveným úsměvem. „Čí sestra?“

Všem je v zásadě jedno, co se s tím chlapem stane!

Když se Raťafák rozmáchl sekerou, aby naříkajícího sluhu popravil, nikdo neprotestoval. Většina studentů naopak vraždu brala jako osvěžení nudného odpoledne.

„Moje sestra,“ řekla Gabriela nahlas. „Starší dcera barona z Mechového kopce. Stačilo se zeptat, cukříku můj.“

„Ty nehorázná divoško!“

„Já nic neprovedla!“ ohradila se Gabriela. „Proč si stěžuješ na mě?“

Mezitím Světlana vykopla Kopretinu od kormidla a majestátním gestem zarazila Raťafáka, který čekal na pokyn jako oddaný popravčí.

„Chvalte sladkou paní Ladu pro milosrdenství, které přináší,“ deklamovala vznešeně, ale neodpustila si dodat. „Krveprolití až po svačině, děkuji pěkně. Ukaž, ubožáčku můj…“

Ladně prozkoumala sluhův rozbitý obličej a zběžně ho vyléčila pomocí medicínské hole. „Jako tvůj lékař ti doporučím, abys dával přednost kaším. Už nebudeš mít čím kousat. Což mi připomíná…“

Široce se usmála. „…mé oddělení se nově zabývá estetickou medicínou. Cokoliv potřebujete změnit, změním a opravím. Křivý nos, chybějící zoubky, vše, co matka příroda zanedbala na vašich rozkošných rýpáčcích. Stačí si poručit. Pánové, prosím naučený sbor!“

„DNES ZA PENÍZE, ZÍTRA ZA JEŠTĚ VÍCE PENĚZ,“ zaburáceli chrámoví strážci, nyní viditelně zahanbeni, že je používá jako živý tlampač.

Ctihodná sestra pokývala hlavou.

„Ano, ano,“ řekla spokojeně. „Spěchejte, miláčci, ať nezmeškáte slevu. Pořadník se plní a ceny stoupají.“

Napřímila se a oprášila si dlaně, aby dala najevo, že s pracovním nasazením skončila. S rozkošně zadumaným gestem si položila ukazováček na spodní ret, bádavě se rozhlédla a jako by poprvé zahlédla Gabrielu, nadšeně zamávala a vydala se k ní.

Herečka za každých okolností, pomyslela si Gabriela a předstírala, že si ničeho nevšímá. Plán vyžadoval, aby rod z Mechového kopce upoutal pozornost. Nakonec, ne všichni, co zdejší akademii navštěvovali byli nadaní, ale většina patřila k vlivným klanům, rodům nebo obchodním domům.

Jsme moderní lidé, víme, jak si udělat reklamu, uštěpačně poznamenal Záviš v jejích vzpomínkách. Chceme být vidět a slyšet. Jakou bychom jinak měli cenu?

Světlana mezitím došla až k jejich skupině, k lehátkám, na kterých ležela Gabriela s Božidarem, a rozzářeně je sledovala teplým pohledem hlubokých modrých očích.

„Má milovaná sestřička si konečně našla přátele,“ řekla, aniž by vnímala zaražené okolí. „Jsem moc ráda, že na ni dáváte pozor. Víte, ona byla vždycky plachá a stydlivá.“

Svědčilo o síle jejího kouzla, že se ji nikdo nesnažil opravit.

„Plachá a stydlivá?“ poznamenal pouze kdosi. „Spíš zuřivá fůrie!“

„Ty jsi starší slečna z Mechového kopce?“

„Ano. A ty, ctěný pane?“

„Theodorik, starší syn hraběte z Větrné hůrky. Můj sluha ti způsobil potíže. Omlouvám se za něj. Samozřejmě ho potrestám.“

Cože?

Gabriela překvapeně vzhlédla. „Se mnou jsi tak milý nikdy nebyl, když jsem vykoupala tvého sluhu ve žhavé lávě.“

S Theodorikem se udála zázračná proměna. Jeho nasupený výraz povolil a vystřídal ho vlahý úsměv. A zázraky pokračovaly…

„Já jsem Gottfried z klanu Hundštejnů,“ pospíšil si jeho rival a provedl mělkou úklonu se sepjatými dlaněmi. „Kdybych tušil, že ta divoš… Chci říct, kdo by tušil, že se sestry mohou tolik lišit!“

„Jsme jako noc a den, co?“ zahučela Gabriela. „Aby ses nepo-“

„Gottfried a Theodorik? Líbí se mi vaše zbožná jména, pánové! S takovými jmény nemůžeme než být přátelé,“ přerušila ji Světlana sladce. „Nomen omen! Jméno jako znamení.“

Oba cukříci ochotně kývali hlavou, byť pravděpodobně nepochopili biblický odkaz.

„A kdo je toto?“ ukázala na Božidara. „Nač stát, když si můžeme lehnout, že? Proč vy ostatní stojíte?“

„To je druhý syn vévody z Praříče,“ pospíšil si Theodorik.

„A jeho zdejší, ehm, přátelé,“ dodal Gottfried významně. „Až na ni,“ dodal, když ukázal na Kudlanku. „Ta patří k Leonoře z Podlubí a Mrzce. Možná neznáš zdejší poměry, proto bys měla vědět, že studenti ze vznešených rodů a klanů se seskupují podle zájmů svých rodin.“

„Politické třenice mne nezajímají,“ ujistila ho Světlana jako pravá prostomyslná blondýnka. „Bolí mne z nich hlava. Zdravím tě, druhý pane z Praříče.“

Gabriela Božidarovi přičetla k dobru, že jako jediný neroztál ve výhni hřejivého slunce.

„Zdravím tě, starší slečno z Mechového kopce,“ řekl. „Málokdy se vidí tak silný vnitřní plamen ve tvých letech. Váš rod přináší samé překvapení. Každý z vás je výjimečný, zdá se.“

„Každý z nás nebo každá z nás?“

„Každý. Nebo snad vy dvě nevíte, že mladý pán z Mechového kopce urazil snoubenku mého staršího bratra? I když s nechutí, můj bratr neměl jinou možnost, než vyzvat ho na meče.“

Ta slova způsobila nový rozruch.

„Na meče? Se samotným klanem vévody z Praříče?“

„Panečku! Tahle rodinka vážně není normální!“

Kudlanka se pleskla do čela, aby vyjádřila své nejniternější přesvědčení. Nicméně Gabriele, která ji zespodu pozorovalo, přišlo, že hromada nových klepů Kudlanku těší. Má zálibu v bulváru? Chová se jako obyčejná holka.

Ostatním se gesto zalíbilo a s chutí ho zopakovali. Svoje připomínky si nechali pro sebe. Zejména mužské osazenstvo bylo Světlanou nadšené. Studentka, která masírovala Božidarovu šíji, ctihodnou sestru žárlivě pozorovala.

„Na meče?“ zeptala se Světlana překvapeně, i když o Jurajových eskapádách věděla první poslední. „Jak k tomu došlo?“

„Záleží na tom? Neměla by si každá z vás dělat starosti?“ zeptal se Božidar.

„Určitě bychom měly,“ kývla Světlana.

„Bylo by totiž nemilé, kdyby můj bratr příliš ublížil tomu tvému,“ doplnila Gabriela a ušklíbla se. „Nechtěl jsi nás požádat, abychom ti zajistili následnictví?“

„Následnictví?“

Božidar se měkce rozesmál. „Promiň, divoká slečno z Mechového kopce. Zapomněl jsem, že tvůj rod vyniká bláznivou odvahou a nemístným sebevědomím. Můj mužný bratr Azimír, ať už má stovky chyb, rozhodně neprohrává své souboje. Pokud ale prohraje, budu tvému rodu dlužit obrovskou laskavost.“

„Pak tě musím zklamat,“ řekla Světlana. „Náš rod proslul zejména mírumilovností. Nevraždíme na povel. Povězte mi někdo, kdy a kde se má konat ta estráda?“

„Estráda?“

„Souboj. Duel. Na meče. Mano a mano. Cokoliv, v čem si adrenalinové mládí libuje.“

„Pokud se nemýlím, pak právě dnes. Když mi, vy dvě dámy, budete dělat doprovod, rád se vypravím podívat, jak tvůj bratr udělí tomu mému lekci.“

„Dnes?“

Gabriela vyskočila z lehátka a chytila Kudlanku za ruku. „Slyšelas? Zvou nás. To si nesmíme nechat ujít!“

A protentokrát s ní její nová kamarádka ze srdce souhlasila…