Než sevřou trpkou beznaděj!

Kdysi to snad býval muž, ale tolik jen hádala, protože místo obličeje mělo stvoření rozšklebenou masku bez měkkých tkáních; kde kdysi bývala brada a rty, zůstala jen zdeformované spodní čelist pokrytá hrbolatými nádorovitými útvary.

Maso ubožák dávno ztratil a jeho kůže se napínala nad něčím, co by mohla být vysušená egyptská mumie, nebýt namáhavého chrčení, které se ozývalo ze staženého hrdla.

„Který idiot mi ho sem poslal umřít?“ zeptala se mrazivě. I když rozzlobená, s rostoucím vzrušením cítila, jak se v ní hromadí nefalšovaný odpor a hnus. Ano, silné emoce. Měla bych být vděčná! Někteří cvoci tvrdí, že pravé umění nás nenechá chladnými.

Naklonila se nad pacienta, aby jí neunikla nejmenší podrobnost. K jejímu úžasu ji sledovalo jedno zdravé oko, zasazené ve vyžraném očním důlku.

Bezpochyby vnímá, pomyslela si. Poslední stádium rakoviny. Konečná! Zbývá ho jen nadrogovat a nechat tiše dodýchat.

„Kdo ho sem poslal?“ zeptala se znovu. Už se nedivila, že její oddělení připomínalo smuteční průvod. Až do dnešního dne dokázala vždycky překvapit, nyní ale každý chápal, že narazila na meze svých možností. „Ráda bych si s tím blbcem promluvila.“

Musí být promořený metastázemi. Nikdo nemůže vážně čekat, že ho vyléčím!

„Jeho Svatost,“ řekla Myška tiše. „Poslal ho sám velekněz.“

„Ten zakrslý páprda?“ zamumlala Světlana a nevšímala si, jak se pohoršená Myška, která ji zaslechla, chytila za hrudník. „Co tím asi sledoval?“

Ostatní ctihodní bratři a sestry, nezasvěcení do tajemství jejího náhlého vzestupu, mohli mít námitky, ale velekněz by její případnou nedostatečnost měl pomáhat zakrývat. Jeho úmluva s Lištičkou zahrnovala i Kopretinu.

„Možná jde o omyl,“ zašeptala Myška.

„Stařík není senilní, ať už k němu mám tisíce výhrad,“ odsekla Světlana a způsobila další pohoršení. Úcta k autoritám zde byla hluboce zakořeněná. „Co se dá dělat?“ pokračovala. „Podíváme se, jaké dary nám nesou Danajští.“

Zvedla medicínskou berli a tlumeným světlem ozářila lidskou trosku na pojízdném lůžku. Z hloubi podvědomí se vynořila Kopretina, která se k jejímu zkoumání přidala a snažila se splynout.

Její přítomnost měla tišivý účinek, napůl příjemný a napůl dráždivý. Kopretiným myšlenkám scházela překotnost, na kterou byla Světlana přivyklá. Nemám nic proto tomu, že jsi důkladná, ale zdržuješ mne, pomyslela si nespokojeně.

Pokud šlo o ni, diagnóza byla křišťálově jasná, i když překvapivě příznivá.

„Gratuluji,“ řekla k chrčícímu pacientovi. „Ctihodný velekněz vše vyléčil. Děkujte naší sladké paní Ladě za požehnání, které přináší její přízeň. Bratři a sestry, pomodleme se!“

Náboženské průpovídky si můžeš odpustit, napadlo ji trochu nespravedlivě. Ať chtěla nebo ne, bílé světlo vyvolávalo posvátný rauš.

Sotva skončilo povinné mumlání, které z poničené tváře jejího pacienta vycházelo jako zanícené klokotání, okolostojící se nedůvěřivě zahleděli na znetvořeného muže.

„Je skutečně vyléčený?“ zeptala se Myška.

„Dokonale a naprosto vyléčený, ani stopa po zhoubném bujení - když ovšem nebudeme počítat celkový stav jeho těla. Pořád tě zajímá, proč nám ho velekněz poslal?“

„Ano, ctihodná sestro.“

„Ví, že jsem hvězda, když přijde na regenerativní procesy,“ řekla Světlana skromně. „Doufá, že z našeho poničeného Quasimoda vyrobím idol dívčích srdcí. Pro chrám to bude výtečná reklama.“

A pro mne nakonec také, pomyslela si. Jen jestli mne stařík nepřeceňuje!

Stále měla v živé paměti, jak se svíjela výčitkami svědomí, když se pokusila léčit Jolanu. Medicínská berla uměla zázraky, ale i zázraky přicházely s vysokou cenou. Chrám měl dobré důvody, proč nevysvěceným zakazoval samostatně berlu používat.

Ne snad, že by si ji tady někdo mohl dovolit, pomyslela si a v duchu se zachichotala: Na velikosti záleží!

S postupem času se ukázalo, jakou měl Záviš ďábelskou intuici, když rozeznal význam vnitřního plamene od samého začátku a nutil Medarda, aby vyzvídal na její démonické maceše, baronce Sylvii.

Chrám sladké paní Lady, který málokdy nabíral mezi členy ušlechtilých rodů nebo klanů, měl ohromný nedostatek noviců s rozvinutým vnitřním plamenem. Ve Hře nebylo nic vzácnějšího než přípravky, postupy a zdroje, které kultivovaly organické rozhraní. Dědičné vlohy hrály obrovskou roli a krevní linie byly sledovány pečlivěji, než by kdy dokázaly šlechtitelské stanice plnokrevníků.

Kopretin původ sám o sobě nestál za nic. Její otec baron byl pravděpodobně levoboček, naroubovaný z anonymní rodové větvě, který se vyšvihl díky svým silovým technikám, ke kterým přišel bůhvíkde. Kopretina a Žaludova matka se vytratila neznámo kam a nezůstal po ní jediný záznam.

„Ctihodná sestro,“ ozvala se Myška a vytrhla ji ze zamyšlení. „Budete ho léčit, nebo ho zatím máme odvést pro další pozorování.“

Další pozorování? Jinými slovy, Myška mi chce dopřát čas, abych se vymotala z celé té šlamastyky. Hodná holka!

„Chléb, který jíme, si musíme zasloužit,“ prohlásila Světlana povzneseně a vyhrnula si dlouhé plandavé rukávy. „Připravte regenerační roztok a náhradní tkáně. Nepotřebujete ode mne seznam, přepokládám.“

Medicína chrámu byla postavená na pěstování orgánů, což byla technologie, kterou Hra daleko předstihovala možnosti jejího světa. Za předpokladu ovšem, že zdejší technologie mají oporu ve vědě, jak ji známe. Šupák si stokrát může domýšlet, že vstupujeme do Hry, abychom ukradli místní tajemství, ale já jako vědec musím zůstat skeptická.

„Ctihodná sestro, jste si jistá?“ zeptal se bratr Celestýn, vždycky připravený o ní pochybovat.

„Jak se jmenuješ, že mne oslovuješ?“ připomněla mu přítmí jeho nemilosti.

„Ctihodná sestro, tady nemáte co získat,“ oponoval jemně. „Dokázala jste své schopnosti dostatečně. Jestliže dojde ke komplikacím, vaše pověst ztratí.“

Rozhlédla se po zasmušilém davu.

„Kdo souhlasí s naším bezejmenným bratrem?“

Všichni váhavě zvedli ruku.

„Velmi dobře,“ řekla spokojeně. „Slouží vám ke cti, že máte starost o svou nadřízenou. Ale na mém oddělení je pacient na prvním místě, reputace až na druhém. Vzpomínáte si na naše, cituji zde bratra bezejmenného, nafoukané heslo?“

„Nic mne nemůže zastavit, anžto jsem stvořená k překonávání překážek,“ ozval se bezejmenný bratr a ublíženě dodal. „Ctihodná sestro, já jsem přece na vaší straně.“

Světlana mu velkomyslně odpustila předchozí přešlapy.

„Velmi správně, bratře Celestýne. Takové bude naše oddělení. Ničeho se nebudeme bát! Své úspěchy vytroubíme do světa, zatímco svá selhání obratně zameteme pod kobereček,“ dodala rozverně. „Nyní se budeme věnovat případu Quasimodo. Sestro Myško, ty připrav vše potřebné. Máme návod?“

„Návod?“

„Portrét, kresbu, cokoliv, co by mi napovědělo, jak ten ubožák vypadal, když byl ještě mladý a krásný. Pokud ne, nezbude než improvizovat. Ano, prosím?“

Sklonila se na chrčícím pacientem, ale nedokázala rozeznat jediné slovo. Netrpělivě vytrhla list papíru z bloku strnulé Myšky, sebrala jí z ruky tužku a rychle načrtla obrysy znetvořeného obličeje vlasovými tahy, aby získala základní proporce.

Její vzdělání, ke kterému přišla, když se snažila zabít bezbřehou nudu svého života, zahrnovalo i výtvarná umění. Před užaslými zraky starších noviců a novicek vytvořila idealizovanou rekonstrukci pohledné mužské tváře; sama sobě se smála, že postupuje jako bájivý paleontolog, který široké veřejnosti lže o tom, jak vypadali dinosauři.

„Co povíte?“ zeptala se a ukázala skicu všem kolem, než ji předložila pacientovi. „Líbí?“

Nepřetržité chrčení na moment ustalo, jak se oko bez víček snažilo zaostřit.

„Ctihodná sestra,“ ozval se bratr Celestýn. „Není to moc?“

„Moc co?“

„Moc odvážné,“ zašeptal bratr Celestýn, rozpolcený mezi touhou namítat a nebýt v nemilosti.

„Jeho Svatost slíbila, že zachráníme co se dá,“ přidala se plaše sestra Myška a ukázala na chroptícího pacienta, který se zoufale snažil vyjádřit. „Mohli bychom vyvolat naděje, které nejsme s to splnit.“

„Nejsme s to splnit?“ opakovala Světlana zamyšleně. My? Proč stále mluví v množném čísle? Cítí se být zodpovědní za má případná selhání? Znala personál svého oddělení teprve krátce a stále ji překvapovalo, jak snaživě a (poměrně) uvěřitelně každý vyjadřoval svou oddanost. Ovládá je hluboce zakořeněný smysl pro hierarchii, se kterým nelze otřást.

Záhady vnitřního plamene, nad kterými bádali Záviš a Gabriela, ji neupoutaly. Co ji skutečně zaujalo, byla psychologie zdejších postav, jejich sklony k feudální struktuře, k zakořeněné úctě k rozvrstvení společnosti.

I na Marxe je tady příliš brzy, povzdechla si.

„Tak co?“ zeptala se nahlas a zamávala kresbou před obnaženým okem pacienta. „Spokojený? Slibuji, že až s vámi, můj milý, skončím, budete vypadat ještě o fous lépe.“

Tak smělé prohlášení vyvolalo neklidné ošívání mezi přítomnými léčiteli.

„Slibuji pouze, co mohu splnit,“ napomenula je. „Po technické stránce nevidím problém. Nebuďte takové poseroutky.“

Věděla, že jim křivdí. Jejich možnosti zůstávaly bez medicínské berle a rozvinutého vnitřního plamene omezené. Starší dcera z Mechového kopce měla, co jim scházelo a i něco navíc - nesnesitelnou povýšenost moderního lékaře, který se cítí být téměř bohem, jakkoliv málo své řemeslo ovládá. Postoj, který chtě nechtě Světlana převzala za svůj, když se stýkala s profesory - a hlavně svými spolužáky, kteří jí dnes a denně ohromovali mírou své neznalosti.

Scuto ignorantiae tegor, gladio arrogantiae ferio.

„Kryji se štítem nevědomosti, biji mečem domýšlivosti,“ přeložila si nahlas a zasmála se. „Oč se vsadíme, že tohle si všichni myslíte?“

„Neodvážili bychom se,“ pospíšila si Myška, zatímco bratr Celestýn souhlasně zabručel, než ho kdosi zezadu nakopl.

„Nic jsem neřekl,“ zaprotestoval chabě. „Někdo by třeba namítl, že…“

„Záhadný pan Někdo se opět vynořil,“ ušklíbla se Světlana. „Že ho pozdravuji! Ale nyní vážně. Budeme pokračovat, vážený pane Quasimodo?“ zeptala se a pátravě se zahleděla do znetvořené tváře. Počáteční nával odporu v ní ale uvadal, tak rychle, že ho k sobě přihrnovala a chtělo se jí plakat, že ho ztrácí.

Jsem Velehradského citově vyprahlé dvojče, pomyslela si. Ani nepotřebuji modré pilulky.

Zatímco ona naříkala nad vlastní lhostejností, stal se malý zázrak. Pacient, vyčerpaný zbytečnými pokusy komunikovat s vnějším světem, vytrvale zíral na list papíru mezi jejími prsty, jako by se bál, že se nakreslená pohledná tvář někam ztratí. Pak se zpoza napůl chybějícího spodního víčka vynořila první slza, následovaná slanou stružkou.

„On pláče,“ ozvala se Myška dojatě.

Kde rozum s hlavou nesmějí,
tam vládne bláznů hbitý rej,
co obejmou vratkou naději,
než sevřou trpkou beznaděj.

Jak příhodné! pomyslela si Světlana, když recitovala sloku z pochmurné básně, na kterou narazila náhodou.

Předchozí majitel jejího bytu zasunul malou sbírku poezie do tajné škvíry ve stole a podle ošoupaných a umatlaných listů ji četl častěji než náboženské písně ku slávě sladké paní Lady.

I jí se zamlouval jejich ponurý tón, který v jednom vyvolával nutkavé hnutí uvázat si provaz kolem krku a pověsit se do průvanu. Jsem něčí vratkou nadějí, ač sama objímám trpkou beznaděj, napadlo ji.