Střež se hrozeb, které přicházejí ve slušivém balení

„Omlouvám se, pane řediteli. Zdá se, že ruším. Za jiných okolností bych si nikdy nedovolil…“

Z reproduktoru zazněl pečlivě podlézavý hlas. Chvěla se v něm ostražitost zaměstnance, který ví, že volá nevhod, ale ví, že kdyby nevolal, dostal by se do většího průšvihu. Medard si všiml, že Olga Kubaljaková ho pozorně sleduje a potlačil vyděšené chvění. Ten podlézavý hlas totiž patřil Závišovi a jestliže Záviš opět předstíral, že je někým jiným, malér se snášel na cizí hlavy.

Jak to Světlana říkala? Stárnoucí nafoukaný páprda, který si honí ego? Musím působit odměřeně.

„Co je zase?“ vyštěkl Medard. „Mám spoustu práce.“

Přitom se omluvně usmál na čekající Olgu, která mu úsměv oplatila. Zřejmě se jí zamlouvalo, že na ní pracuje.

„Pane řediteli, obávám se, že…“

Jestliže Záviš nevypadl ze své role, Medard musel pokračovat.

„Mluv, chlape!“ zahulákal. „Napřed mne vyrušíš a pak to z tebe leze jako z chlupaté deky.“

„Já jen…“ Záviš zaváhal a zašeptal. „Jde o tu důvěrnou záležitost. Jste sám, pane řediteli?“

Důvěrnou záležitost? Jakou důvěrnou záležitost? Medard pochopil, co se po něm vyžaduje. Ustoupil deset metrů dozadu a zvedl ruku, aby zabránil své nové známé ho následovat. Ta ženská je zatraceně zvědavá, napadlo ho, když zaznamenal, že stačila zkrátit vzdálenost mezi nimi, než se zastavila.

„Musíš být sám,“ naléhal Záviš, tentokrát už méně podlézavě, a řezavě dodal. „Dalších deset metrů. Pak zvedneš ruku a nedovolíš ji se přiblížit. Závisí na tom tvůj život, můj neopatrný pane řediteli.“

„Jak jinak!“ zabručel Medard, zatímco ho poléval studený pot. „Ty nebudeš mít nikdy dobré zprávy, co?“

Samozřejmě, že ta ženská je problém, pomyslel si. Co jsem také mohl čekat? Kdo jsem já, aby mne uháněla kráska jako ze žurnálu?

Zatímco couval, pěkně podél zdi, až k ptačí voliéře, kde na něho štěbetal jakýsi drzý pták, který se domáhal zrní, uraženě přemítal, zda opravdu je mimo svoji ligu. Byl trochu ješitný na svůj vzhled; poslední dobou zhubl, začal opět cvičit a díky pleťovým přípravkům, o které se s ním Záviš podělil, omládl. Proč by se krucinál o mne nemohla zajímat fešná třicítka?

„Jsem sám,“ řekl nakonec. „Stačí?“

„Vidím tě na kamerách. Stačí.“

„Co se děje?“

„Dřív než ti odpovím, můj drahý řediteli, můžu mít otázku?“

Závišův hlas zněl velmi jízlivě. Medard si ho představil, jak se baví, usazený v pohodlí své pohovky, a sleduje jeho tápání na pouliční kameře.

„Ne, nemůžeš,“ odsekl, překvapený vlastní odvahou. Nejlepší obrana je útok. „Je mi jasné, na co chceš zeptat. Chceš se mne zeptat, proč jsem na ulici, místo abych trávil čas s ubrečenou Libuší Ťavolovou, jak jsme se dohodli. Nemám pravdu?“

„Ani trošku,“ ujistil ho Záviš. „Vždycky jsem obdivoval, když mí spolupracovníci projevili notnou dávku samostatnosti, která je mohla zabít. Sebevražedné sklony lumíků mne vždycky fascinovaly. Jsi zkrátka muž mnoha žen. Kdo je podle tebe ten sexy vamp?“

„Olga Kubaljaková,“ odpověděl Medard. „A jsem si jistý, že o ní víš víc než já.“

„Něco málo,“ souhlasil Záviš. „Mohl bys ji nazvat mou kolegyňkou.“

„Pracuje pro tebe?“

„Rozhodně ne. Působí v příbuzné oblasti.“

„Potížistka?“

„Kdepak. Potížisté se zaměřují na pracovní skupiny, kdežto ona svou péči věnuje jednotlivcům. Gratuluji, můj drahý řediteli, zdá se, že její zákazníci ji poštvali na tebe.“

Provokatérka?

Při vzpomínce na Olžinu jemnou ruku Medardovi otrnulo. „Žádný problém. Kdyby se mne pokusila vyzvat na duel, zvládnu ji. V pěstním zápase ji rozmáčknu jako malinu.“

„Proč by tě u všech všudy měla vyzývat?“ užasl Záviš. „Máš snad dojem, že to, co předvádí, je pozvánka na souboj? Zrovna já bych tobě neměl napovídat, ale ona se tě snaží svést - takové ty běžné tetřeví tance, máchání pery, holá kůže a šepotání primitivních pudů.“

„Aha, aha. Co se dá dělat!“

Medard si málem promnul dlaně. Jsem šťastně ženatý muž, napomenul se. Baronka Sylvie se nepočítá. I s ní jsem svým způsobem ženatý. Jakápak nevěra!

„Stultorum mater sempiter gravida!“ ozval se Záviš, jako by mu četl myšlenky.

„Cože?“ Medard nesnášel cizojazyčné odbočky, ve který si jeho společníci libovali.

„Matka hlupáků je stále těhotná,“ vysvětlil Záviš. „Chci říct, že….“

„…že se jí rodí stále nové děti. A já mám být jedním z nich,“ zabručel Medard. „Nemusíš si dělat starosti. Ona by mne nesvedla. Malý flirt - proč ne, ale abych s ní vlezl do postele, ani náhodou. Nepodvedl bych Lauru.“

„Ona by se tě neptala na názor,“ ujistil ho Záviš. „Má za sebou velmi úctyhodné skóre a při vší úctě, chlapíka jako ty si dá k snídani. Možná se ti zdálo, že ji odháníš, ale tvé tělo říkalo: Jsem tady a k mání, kdykoliv si vzpomeneš.“

„Myslel jsem, že na řeč těla je odbornicí Lýdie?“ zeptal se Medard uštěpačně. Dneska nade mnou nezvítězíš, dneska ne! přísahal sám sobě. Jsem dospělý a vím, co dělám!

„Nemusíš být hned uštěpačný! Snažím se šetřit tvoje city, ale můžeme mou milovanou snoubenku požádat o nezávislé posouzení.“

„Neobtěžuj se,“ odtušil Medard. „I kdybych se s ní vyspal, pak co - Laura je velmi tolerantní, někdy až moc. Pořád hledá, jak by přinesla trochu vzrušení do našeho nudného života,“ dodal trpce. „Nejspíš by byla první, kdo by se pídil po pikantních podrobnostech.“

Docela dobře si uměl představit, jak sedí s Laurou v kuchyni a ona mu klade ty své otázky, ve kterých se tolik vyžívala. Výčitky svědomí, ty můj chudáčku? Hryzaly tě, co? Zkroucený pocitem příšerné viny, že?

„Ach, ty pikantní podrobnosti!“ zasnil se Záviš. „Ty jsou vždycky stejné. S Olgou bys zažil něco, co s žádnou jinou. Byl by to nezapomenutelný vrchol tvého postelového dovádění. Zaručeně!“

„To je tak dobrá?“ zeptal se Medard se záchvěvem vzrušení.

Baronka Sylvie mu velmi rozšířila obzory a při představě, že by měl totéž zažít i v realitě, padaly jeho poslední zábrany. Vzpamatuj se, napomenul se. Příležitost sice dělá zloděje, ale ty musíš být pevný jako skála.

Čekalo ho ovšem zklámání.

„Kdo ví!“ řekl Záviš zlomyslně. „Její smyslné kouzlo stojí a padá s pečlivým dávkováním jisté drogy. Vnutila by ti ji před samotným aktem, typicky ve sklenici s vínem. S každým opakováním bys chápal lépe a lépe, že bez ní už nemůžeš být. Jakmile by s tebou skončila a neměla by pro tebe použití - nebo její zákazník, což vyjde na stejno - sebevražda bývá zaručený lék na nešťastnou lásku. Velmi dobrovolně by ses odebral na druhou stranu, lumíku můj zamilovaný.“

„Nezabil bych se. Mám rodinu a děti.“

„Ani by sis na ně nevzpomněl. K jejím největším úspěchům patří i stříbronosové, kteří si dávkovali modré pilulky. I ty svedla, využila a opustila, ty bys byl lehký zářez na pažbě.“

„Ještě něco?“ zeptal se Medard otráveně. A čemu mám ještě věřit? Pomalu se přikláněl na Světlaninu stranu, která tvrdila, že Záviš má ve zvyku přehánět, aby je vystrašil.

„Snad ano. Taková sentimentální libůstka. Ráda navštěvuje pohřby svých milenců.“

„To sis vymyslel!“

„Kéž by! Považuji její přístup za velmi neprofesionální,“ podotkl Záviš znechuceně. „Číst její záznamy mne dráždí. Ve své kariéře nasekala tolik chyb, že se jeden diví, že ještě dýchá.“

„Když za sebou nechává hromady mrtvol, nemá kdo by se jí mstil,“ zachechtal se Medard. „Dobře, kamaráde, chápu. Já se od ní budu držet dál, ale na takové divoké historky by ti neskočila ani má Laura. Trochu potěšení a drog ještě nikoho nezabila.“

Bylo to poprvé, co si Medard gratuloval, že má nad svým přítelem navrch.

„Vážně? Rašíd ad-Dín Sinan a jeho hašašíni by nesouhlasili,“ podotkl Záviš suše. „Stává se z tebe nezávislý filosof, kamarádíčku. Vsadím se, že se teď chystáš vydat se za upíří Olgou a dokázat mi, že se pletu. Ještě než provedeš svou poslední hloupost, prohlídni si přílohu, kterou jsem ti poslal.“

S těmi slovy zavěsil.

Hlavně, že máš poslední slovo, ušklíbl se Medard a netrpělivě prohledával ikony telefonu, aby našel email.

Pro Olgu K.

V příloze našel jediné video. Na něm muž stříbrnou občanskou známkou velmi uvolněně seděl na střeše domu a popíjel z láhve. Svůj telefon, na který se natáčel, nechal opřený pod svými nohami a občas zvedl láhev, jako by někomu připíjel.

Na pozadí zapadalo slunce a ozýval se hluk ulice.

„Nechci tě obtěžovat, má nejdražší,“ řekl muž klidně. „Vím, že si nepřeješ mne vidět a ani ode mne dostávat zprávy. Vysvětlila jsi mi celkem jasně oč šlo a že naše další schůzky nepřipadají v úvahu. Na zdraví!“

Po důkladném loku muž pokračoval. „Alkohol trochu rozpouští to, co bych nazval nepříjemným svíravým pocitem na hrudníku - jako by se o mne pokoušel infarkt. Ani modré pilulky nezabírají. Je to nesnesitelné, věř mi…“

Další lok. Bylo šokující sledovat, jak upravenému stříbronosovi teče vodka po bradě a kape na hedvábnou košili. Ještě jeden lok.

„Můj stav se neustále zhoršuje,“ vzdychl si. „Je mi všechno fuk, všechno buřt, jak povídají plasťáci. Myslím na tebe jako poslední blázen. Ale já nejsem jako oni, nestane se ze mne troska jenom proto, že se mi přihodila tahle lapálie.“

Zachechtal se a dopil láhev. Pak sebral telefon z podlahy, namířil ho na sebe, přišel ke kraji střechy a skočil dolů. Za ním se rychle míhala okna, jak míjel jednotlivá patra.

Ještě stihl vítězoslavně zakřičet, než dopadl na zem.

„No potěš,“ komentoval Medard. „To bylo rychlé.“

Nezarazilo ho ani tak, jak bystře ten stříbronos prosvištěl deset pater, ale kromobyčejná lehkost, s jakou ten chlap přistoupil od slov k činům. Když byl mladší, Medard si prožil pár ztřeštěných projevů zamilovanosti, psal i výhružné zprávy, ve kterých temně vyhrožoval, že všechno skončí, ale bez potíží ty útrapy přežil do dalšího dne.

Zatímco tenhle je obyčejný hrdina, stříbrný nebo ne. Laura by o něm pověděla, že je chlapsky rázný.

Někde v něm ale hlodalo podezření, že za odhodlání neznámého muže povzbudil dryák krásné Olgy.

Video uzavírala fotografie z pohřbu. Mezi smutečními hosty někdo zakroužkoval ženu v černém závoji, která svírala bílý papírový kapesníček a otírala si vlhké oči. Při troše dobré vůle mohlo jít o Olgu Kubaljakovou - nebo také nemuselo, ale Medard Záviše nepodezříval z falšování důkazů.

„Jedna vlaštovka jaro nedělá,“ namítl sám sobě nejistě. „Že se jeden rozmázne na chodníku neznamená, že já budu další na řadě.“

Jako na odpověď se objevil seznam čtrnácti mužských jmen s daty úmrtí. Mezi každou smrtí býval několikaměsíční rozestup, z čehož Medard vyvozoval, že Olga udržovala své vztahy přísně monogamní, dokud své milence láskyplně nedovedla k sebevraždě. Svého posledního pohřbila před třemi týdny.

Hotová černá vdova, pomyslel si Medard.

Když ale zvedl oči, aby zkontroloval, zda Olga Kubaljaková stojí, kde ji nechal, a viděl její přátelský úsměv, možná trochu ambiciózní, ale rozhodně prostý všeho zlého, nemohl se přimět, aby se jí bál.

A jak čekáš, že bude vypadat? ozval se mu v myšlenkách škodolibý, vlezlý a povědomý hlas. Jako příšera z filmu? Pak by tě sotva svedla, kamarádíčku. Střež se hrozeb, které přicházejí ve slušivém balení.

„Vyhráls, blbče!“

S pocitem příšerné ztráty Medard zamával na nejbližší pouliční kameru a jako zastydlý puberťák ukázal Závišovi vztyčený prostředník. Pak se obrátil na podpatku, položil ruce na bradavky a rozvážným klusem se vydal mezi domy, do džungle voliér a štěbetajících ptáků. Zkoprnělou Olgu Kubaljaková nechal daleko za sebou.