Nesváděj nic na chudáka, kterého Ještěr vymazal

Protože neměl tu pochybnou výhodu, že by jeho druhé já přebírala vládu nad tělem, když se dostal do říše Hry, Záviš se probouzel strnulý a s nevolností.

Jindy zůstával ležet ve svém vyhnanství v obývacím pokoji a hleděl do stropu, dokud se mu neustálil žaludek a hlavně nepřekonal nechuť, kterou cítil pokaždé, když se vracel do třikrát prokleté reality.

Být tam je osvobozující, pomyslel si, zatímco být tady svazující.

Nebylo mu ale dopřáno dumat nad okovy skutečnosti, protože z ložnice, kde spala Lýdie s Gabrielou, uslyšel zděšený nářek a pláč.

Vyskočil a zakopl o předmět, který na podlaze neměl co dělat a ve kterém rozpoznal elegantní přezůvky. Ty zde zapomněla Lýdie, když mu přála dobrou noc s polibkem - ten mu už dokázala věnovat, aniž by si každý z nich připadal vysloveně hloupě.

„K čertu!“ zahulákal a vpadl bez klepání do ložnice, kde spaly obě ženy. Našel Lýdii, jak objímá Gabrielu, obě dvě ještě pod přikrývkou a s neupravenými vlasy.

Z nějakého důvodu Gabriela usedavě plakala. Když zahlédla Záviše, napřáhla k němu paže a zavolala: „Pane Ještěre, zachraňte mne! Nenechávejte mne s ní! Já nechci!“

Ještěre?

„Ty nejsi Gabriela?“ zeptal se. Zůstala baronova mladší dcera v těle i po probuzení?

V zásadě proti mladé šlechtičně neměl námitky; souhlasil se Světlanou, že mladší dcera z Mechového kopce dodává Gabriele osobnost, která netečné černovlásce zoufale chybí. Na druhou stranu, baronova dcera byla jako neřízená střela.

„My jsme obě,“ zakvílela Gabriela, když ji neochotně chytil do náruče, takže se všichni tři ocitli v prohřáté posteli. „My jsme obě!“

„Řekla bych, že se ty dvě spojily,“ poznamenala Lýdie a zkoumavě si prohlížela dívčiny dlaně. „Všimni si prstů. Mají charakteristické pohyby podle toho, kdo je u kormidla. Teď trpí na solidní schizofrenii.“

„Jsme obě,“ zopakovala Gabriela. „Máme strach.“

„Plural majesticus si odpusťte,“ poznamenal Záviš, proti své vůli pobavený.

„Plural co?“ zeptala se černovláska nevinně.

„Královské množné číslo,“ vysvětlil. „Možná bys měla nechat naší Gabriele víc volnosti. Ona by věděla, o čem mluvím.“

„Bojíme se obě. Ona tady není, že ne?“

„Kdo?“

„Ona!“

„Kdo je ona?“

Ani Záviš, ani Lýdie se neúčastnili událostí na kasárenském dvoře, proto netušili, co se ve Hře přihodilo.

„Revizorka!“ vydechla Gabriela a skrčila se pod přikrývku jako malá holka. „Jestli mne Kudlanka najde, zabije mne! Práskla jsem ji.“

„Kudlanka? To šlo rychle,“ zabručel Záviš. „Dostali jste ji? Povídej!“

Když ho Gabriela upozornila, že ve Hře potkala další Hráčku, které se hloupě prozradila řečmi o Satanovi, Záviš usoudil, že bude nejlepší se Kudlanky zbavit.

Protože Kudlanka udělala tu chybu, že se přiznala k obchodování s lidskými paměťovými krystaly, Juraj na ni upozornil svou novou paní. Pak už stačilo čekat.

Gabriela se k němu přitiskla, až málem probudila Adonise, kterého mladé ženské tělo spolehlivě vyvolávalo z hlubin podvědomí.

„Když skončil souboj,“ začala vyprávět, „tak Revizorka prohlásila, že přišla zabránit odpornému zločinu.“

„Souboj? Jaký souboj?“

„Mezi Azimírem a Jurajem.“

„Ale ten byl plánovaný na zítřek!“

„Také nás se Světlanou překvapilo, když nám Božidar řekl, že bude dnes,“ přikývla Gabriela; postupně se uklidnila a převzala kontrolu. „Ale už jste si museli i vy všimnout, že čas plyne v našich světech různě a rozhodně ne přímočaře.“

„V lese je den jako den,“ podotkl Záviš. „Má milovaná monstra neznají kalendář. I když se někdy velice snaží, aby mne oslnila svou nevšední inteligencí,“ dodal s úšklebkem. „Lesapánovi se každý hledí zavděčit.“

„Ten souboj! Kdo vyhrál?“ přerušila ho Lýdie. „Je Juraj v pořádku?“

„Byl úžasný,“ řekla Gabriela zasněně. „Kdybyste viděli, jak jeho šaty změnily barvu. Najednou byly celé bílé a my všichni jsme užasli. I Světlana mu záviděla.“

„Čili je v pořádku,“ přeložila si Lýdie s úsměvem a přísně dodala: „Mluv prosím k věci. Ten Azimír? Juraj mu neublížil, že ne? Pochopila jsem, že je ze vznešeného klanu.“

„Azimír je pěkný hošan, nic se mu nestalo,“ kývla Gabriela nepřítomně. „I když do mé sbírky cukříků se nehodí. Jeho bratr Božidar je lepší kousek.“

Lýdie spráskla ruce.

„Svatá prostoto!“ stěžovala si. „Když jsou ty dvě pohromadě, tak hloupnou.“

Ale zdálo se, že jí mírně připitomělá Gabriela vyhovuje lépe než odtažitý sirotek.

Může být, že v ní každý hlupáček vzbuzuje mateřské city, pomyslel si Záviš ponuře. Až i já zblbnu kvůli psychoviru, pak mne bude vysloveně milovat.

Nejraději by se vymanil z dívčí náruče a odešel si nasadit chytrou čelenku, ale Gabriela se ho držela jako klíště.

„Co se stalo?“ zeptal se odevzdaně. „Odvedla Revizorka Kudlanku? Podařilo se zachránit vikomtesu?“

„Ne a ne.“

„Ne? Copak se Kudlanka nepřiznala?“

„Přiznala se ke všemu. Když se jí Revizorka zeptala, vyplivla všechna svoje tajemství. Stála jsem vedle ní, když vykládala, jak prodávala paměťové krystaly studentů.“

„Po tom, co je zabila?“

„Tvrdila, že ne.“

„Kde je tedy vzala?“

„Kudlanka tvrdí, že měla vnuknutí, kde dojde k dalšímu úmrtí. Stačilo být včas na správném místě a počkat.“

„A ta Revizorka jí uvěřila?“ zeptala se Lýdie. „Nezlobte se na mne, ale to je dost naivní vysvětlení. Jak jste se, slečno, dostala na místo vraždy, když s ní nemáte nic společného? Prostě štěstí, pane inspektore. Směšné, že ano?“

Rozhlédla se, zda s ní budou souhlasit, ale ani Záviš, ani Gabriela se nezasmáli.

„Kudlanka sama dokáže ovlivnit lidskou mysl,“ poznamenala Gabriela. „Sice ne mnoho, její vnitřní plamen nikoho neohromí, ale dost na to, abych uvěřila, že ve Hře lze donutit nebo, chcete-li, hypnotizovat nic netušícího člověka, aby udělal, co po něm chcete. Jestliže Kudlanka toužila po snadném výdělku, mohl ji někdo navést, aby po svých vraždách zakryl stopy.“

„Jenomže netušil, že se vyšetřování ujme samotná Revizorka. Jinak by nikdo nepochyboval, že zabíjela nevinná Kudlanka,“ podotkl Záviš. „Ale i tak - chytře vymyšleno, chytře vymyšleno,“ opakoval zálibně. „Nyní víme, že Kudlanka pouze využila příležitost, kterou ji podstrčil někdo jiný. Ale nevíme, to je! Vzrušující, nemyslíte?“

„Mohla Revizorce lhát,“ namítla Lýdie. „Sám jsi tvrdil, že ta kráska není nejbystřejší.“

„Není nejbystřejší,“ souhlasil Záviš, „a ani nemusí být. Její osobní kouzlo, pokud smíme věřit Jurajovi, je absolutní. Všichni ji chtějí potěšit.“

Gabriela se otřásla. „To je bez debaty! Kudlanka byla bez sebe nadšením, že může vyhovět. Zoufale se snažila, aby nic nevynechala. Byla, ne, byly jsme jako v transu, všechny jsme si přály, aby na nás byť jen promluvila. Vzpomínám si, že v jeden moment se podívala mým směrem a já se úplně rozklepala blahem, jako bych byla štěně u nohou své milované paní.“

„Fíha!“

Lýdie nevypadala přesvědčeně a suše se zeptala: „Záviš s ní měl co do činění. Klepal ses snad blahem, můj drahý?“

„Jak bych mohl, když mám tebe, má drahá,“ odvrkl.

Lýdie vyvrátila oči vsloup.

„Takže jí lze vzdorovat,“ uzavřela. „Není to absolutní moc, jak popisujete! Ani Adonis, její bratr, ti s ní nemohl pomoct. Když jste se potkali poprvé, ještě jsi ho neměl v hlavě.“

„Možná Ještěr,“ navrhla Gabriela snaživě. „Zvíře má jiné choutky.“

„Netvrdím, že mi Revizorka nepřišla přitažlivá,“ ušklíbl se Záviš. „Ale nezapomínáte na jednoho tichého nájemníka v mé usoužené hlavě?“

„Na kterého?“

„Neznám ani jeho jméno, byť jsem zdědil jeho dokonalé tělo, které tolik obdivuje Kopretina. Ten chlap pracoval pro velectěnou gubernátorku. Pochybuji, že by gubernátorka do svých služeb přijímala ty, kteří nebudou imunní vůči kouzlu Revizorky, třebaže jen částečně. Z jejího úřadu by se brzy stal blázinec. Něco z mého předchůdce mohlo zůstat v mém podvědomí. Byl do Revizorky zblázněný, ale zároveň ji nesnášel, což dokazuje, že nemohl být zcela pod vlivem.“

„Ten? Nesváděj nic na chudáka, kterého Ještěr vymazal.“

„Co prosím?“

„Prostě nejsi ani za mák smyslný,“ usekla Lýdie trpce. „U tebe neměla žádnou šanci. I ta poblázněná Světlana tvrdí, že jsi romantické dřevo.“

„Pokud nejde o tebe, má milá,“ opravil ji Záviš a dotklo se ho, že se Lýdie ušklíbla pravým ještěřím úsměvem. To je snad epidemie, pomyslel si nešťastně. Už i ona trpí na tyhle maniakální tiky!

„V každém případě,“ podotkl, „Kudlanka se provinila proti zákonům svého světa, takže ji můžeme považovat za vyřízenou veličinu.“

„Revizorka jí odpustila.“

„Cože?“

„Byla jsem v rauši, takže mám potíže s pamětí, ale tuším řekla něco ve smyslu, že existují vyšší zájmy, proč Kudlanka vyvázne beztrestně.“

„Vyšší zájmy?“

Po chvíli, kdy mu došla slova, se Záviš srdečně rozchechtal. „Vyšší zájmy? Tušé! Fantastická smeč!“

„Směješ se jako blázen,“ řekla Lýdie starostlivě. „ Nevysadil jsi náhodou také nějaké pilulky? Jsi v pořádku?“

„V naprostém! Gubernátorka mi vzkazuje, že nehodlá být mou vypůjčenou sekerou.“

„Co je vypůjčená sekera?“

„Jestliže chceš někoho odrovnat prostřednictvím někoho druhého. Gubernátorka ví, kdo jsou Hráči. A zdá se, že nechce o žádného přijít. Nabídla mi pomoc proti psychoviru, nyní brání Kudlanku. Poslala Revizorku, aby pro ni klofla Juraje. Co nám tím napovídá?“

Zatímco obě přemýšlely, Záviš si lehl na teplý polštář, kde ucítil parfém, který Lýdie používala. Přítomnost Ještěra zostřila jeho smysly, proto rozeznával pachové vrstvy, od potu, nočních krémů až po aviváž. Mezi nimi chyběla nasládlá vůně hormonálních pilulek, jako nepřímý důkaz toho, že Lýdie se snaží poctivě ukončit svou kariéru stříbrného psychopata.

Což není žádná skvělá zpráva, pomyslel si. S city jsou vždycky potíže. Přestane s ní být rozumná domluva. A co hůř, Adonis bude reagovat - ten zatracený chlap je muž mnoha žen, feminarum amator venereus. Čert aby ho vzal!

„Jestliže velectěná gubernátorka si chce Hráče udržet, pak mám problém,“ řekla Gabriela. „Kudlanka si bude myslet, že jsem ji práskla. Naše nové přátelství je fuč,“ dodala s kapkou lítosti. „Pěkně jsme si popovídaly.“

„Ale ty jsi ji opravdu práskla,“ poznamenal Záviš klidně. „Ale to nic neznamená. Kdo pracuje pro zlatohlávky, toho drobná zrada nerozhodí. Za prvé, nemá důkazy…“

„A za druhé tě potřebuje,“ doplnila Lýdie. „Uvidíš, že si tě najde a bude se chovat, jako by se nic nestalo.“

„Bude se chtít pomstít!“

„Pomsta je středověký princip. Když nemáš na výběr, nastav druhou tvář - tolik se učí každý nadějný bronzák už ve škole. Spolknout urážky a ponížení, vyšvihnout se o příčku nahoru. Tak funguje naše doba, tak vládne i gubernátorka. Jasně ukázala, že vlastní zákony pro ni mnoho neznamenají.“

„Ale jak Kudlance můžu věřit - nebo naopak?“ zeptala se Gabriela a urazila se, když viděla, že se Záviš s Lýdií rozesmáli.

„Svatá prostoto, samozřejmě, že jí nemůžeš věřit,“ vysvětlil Záviš. „Ani ona tobě! Stejně jako jsi jí nemohla věřit předtím.“

„Rozuměly jsme si,“ trvala Gabriela na svém. „Nesmějte se, prosím! Ona a já jsme si podobné, podobně ctižádostivé. Chtěla bych ji potkat i ve skutečném životě.“

Dívá se na nás, jako bychom byli rodiče, které jí mohou splnit každé přání, napadlo Záviše. Bude trvat, než z ní vychovám chladnokrevnou revolucionářku.

„Ještě nejsi připravená, aby ses s ní potkala, i kdyby taková pitomost byla na pořadu dne,“ řekl raději. „Nevylučuji ale, že jednou budu považovat za prospěšné, abys to udělala.“