Rovnost mezi lidmi neexistuje#
Když se Medard vrátil z centrály Herního Centra, byly čtyři hodiny odpoledne. Laura, která v prosinci neměla na zahradě moc práce, seděla v křesle, pletla svetr a sledovala nový díl Koček v růžích. Na obrazovce se motala Kamila Kousavá v jednom ze svých trhlých čísel, za které si vysloužila titul Komediantky roku a které vedly k prudkému zájmu o černobílé grotesky.
Nikdo nemohl upřít Kamile Kousavé pohybové nadání a Evženu Trojákovi mužný šarm, přesto Kočky v růžích neuměly přimět Lauru, aby zůstala očima přilepená na obrazovce.
„Začínají se opakovat,“ poznamenala otráveně a odložila svetr do košíku. „Zlatoústý má pravdu. Jestli nepustí mezi sebe novou krev, další sezóna nebude. A co ty, můj ubožáčku,“ řekla k Medardovi, aniž by se k němu otočila. „Zase tě zmlátili? Jsi samá modřina.“
„Tisíckrát jsem ti řekl, že mne nikdo nemlátí,“ odsekl Medard. „Ani ses na mne nepodívala.“
„Já mám oči všude,“ odtušila Laura a Medarda zamrazilo.
Je až s podivem, jak málo se vyptává, napadlo ho. Možná má dojem, že kromobyčejné vysvětlení by ji mohlo zklamat. Čert ví, jestli si nepředstavuje, že se ze mne stal bijec v kleci.
„Pracoval jsem,“ pronesl důstojně. „Ty modřiny k mé práci bohužel patří.“
„Ta Trojákovic děcka je mívají také,“ poznamenala Laura zadumaně. „Ale tvůj hrdinný stříbrný kámoš nikdy. Proč?“
„Záviš má imunitu. Ať už si myslíš cokoliv, pleteš se.“
„Já si nic nemyslím,“ ujistila ho. „Hlavně nepřestávej, ať už provádíš cokoliv. Večeři? Juraj udělal špagety a Světlana ochutila salát.“
„Světlana?“
„Přinejmenším vyhlásila, že ho udělá. Ve skutečnosti pracovali Matyáš s Lukášem. Ta holka nehnula prstem, princezna naše.“
„Na to, jak ji nesnáší, se kolem ní Lukáš podezřele motá,“ zabručel Medard, šťastný, že opustili téma jeho modřin.
„Nebylo by špatné, kdyby se ti dva dali dohromady,“ řekla Laura zasněně. „Představ si mít takovou snachu.“
„Zešílela jsi? Náš mladý je mimo její ligu.“
„Když se mohl její bratr dát dohromady s Eliškou, proč by ona nemohla s Lukášem?“
„Juraj se nedal dohromady s Eliškou!“
„Ne? Ty jsi vážně nevšímavý. Viděla jsem je, jak se drží za ruce.“
„Nejsem nevšímavý, jenom…“
Neexistoval způsob, jak by mohl vysvětlit, že s Vránou chodí Žalud a že Juraj má jiný vkus.
„Ty prostě nechápeš, co je špinavá láska. Syn začíná, kde jeho táta skončil. Odpor, který přerůstá ve vzrušení,“ dodala Laura zálibně a mazlivě se objala. „Zrůdná zvrácenost! Co asi chudák cítí, když se dotýká holky z plasťácké rodiny.“
„Člověk jako člověk!“
„To si jenom nalháváš,“ odsekla Laura. „Rovnost mezi lidmi neexistuje! Trojákovic děcka patří do jiného světa!“
Do jiného světa? Od chvíle, kdy jsem se dostal do Hry, věřím, že jsme všichni stejní, plastoví, bronzoví nebo stříbrní. Zlaté si hodnotit netroufám. Máme k sobě blíž, než si myslíš, má drahá, napadlo ho filosoficky, když stoupal nahoru po schodech.
A já jsem šílenec! Naprostý nezodpovědný šílenec! I když vím, že ti druzí nesdílejí naši morálku, klidně nechám barona, aby ovládal moje tělo.
Přesto neváhal, když si lehal do postele a NT-vysílač nechal na nočním stolku. Věděl, že baron pak okamžitě vstane a půjde si vypít kávu s Laurou, kde bude čekat, až sejdou ze schodů Žalud s Kopretinou.
Žalud pak odejde na rande s Vránou a Kopretina zůstane, aby si četla románky, které Laura za ty roky nastřádala v jejich knihovně - a možná bude bavit Lukáše, který se nebude stačit divit, jak dokáže být bohyně Trojáková upjatá.
Zatímco my máme jiné povinnosti, napadlo ho, když se ve spirále nevolnosti řítil do druhého Světa.
Za několik měsíců, co strávil ve Hře jako správce hradu, udělal Medard spoustu práce. Cítil se jako pravý cifršpión, když zkoumal baronovo účetnictví.
Rozmlátit ještěrku o strom z tebe šéfa nedělá, myslel si často na baronovu adresu, když se prohraboval sporadickými záznamy, které se jednou za měsíc pán z Mechového kopce snažil zkrotit.
Když Gabriela soudila, že zdejší lidé nemají příliš vyvinuté abstraktní myšlení, Medard nechápal, o čemu mluví - přirozeně ale přikyvoval, když si všiml, že nikdo její slova nerozporuje.
Zkoumáním baronova účetnictví začínal rozumět, co Gabriela označuje jako jednorozměrné zaměření ducha.
Uvažuješ jako pravěký lovec, vyčítal baronovi, když máš peníze utrácíš, když nemáš, šetříš.
Prostá středoškolské hospodaření a nekonečné papírování začínaly z Mechového kopce činit méně prodělečný podnik.
„To je tedy zatracená ironie,“ zamumlal, když se probudil v posteli s nebesy a mezi stehny našel štíhlou ruku.
Baronka Sylvie byla ženou pravidelných návyků: buď pracovala v laboratoři, nebo bojovala s monstry a nebo vyžadovala pozornost.
Dříve ho takové ráno přivádělo do rozpaků. Nejen kvůli Lauře, ale i proto, že baron pravidelně opouštěl kormidlo, když mělo dojít na intimní sbližování.
Byť v cizím těle, byl to Medard, kdo se projížděl vlhkým údolím a vzdutými kopci barončina úrodného těla, vyměňoval tělesné šťávy a snášel drogovou extázi, kterou mu démonická Sylvie připravovala vytaženými nehtodrápy.
„Co je ironie?“ zeptala se žena a otevřela tmavé kozlí oči. „A kde ses naučil tak obtížné slovo?“
„Ironie není obtížné slovo,“ zabručel. Některá věci se nezmění. Tady i tam, jsem odsouzený, aby na mne ostatní shlíželi.
„Není? Inu, nejspíš ne.“
Uvážlivě si ho změřila, pak se k němu přivinula se zjevným úmyslem. Na koberci u postele se válely hračky z minulé noci a ona hodlala pokračovat.
Stejná jako Laura, napadlo ho. I ona tuší, že se něco změnilo, ale protože jí změna vyhovuje, nehodlá pátrat po příčinách. Baron by přirozeně slovo jako ironie nepoužil v běžném rozhovoru. Je to muž velmi omezeného slovníku.
„Dnes ne,“ řekl ostře. „Mám práci!“
Tohle už nebyl Medard, ale baron, který vyskočil z postele a začal se oblékat.
„Práci?“
„Ano.“
„Jakou, smím-li se ptát?“
„Já…“
To jsem zvědavý, jak se z té šlamastiky vykecáš, napadlo Medarda, kterého horlivost, s jakou jeho druhé já uteklo od manželky, popudila. Mohl jsi mi dát alespoň půl hodinky, mezuláne. Božíčku, to je poprsí!
Ne poprvé se Lauře v duchu omluvil, že ji srovnává s s nadmíru vyvinutou baronkou.
„Mám zkrátka práci,“ prohlásil baron stručně. „Musím pryč.“
„Pryč? Do vesnice? Hledáš jiné rozptýlení?“ zeptala se a líně se protáhla. „Nemusíš se stydět ji přivést sem. Víš, že nejsem žárlivá. Právě naopak! Nebo je to chlapec?“ usmála se. „Bylo by sobecké, kdyby sis své soukromé hrátky nechával pro sebe. Já se také dělím.“
Slovem dělím baronka narážela na noci, kdy do ložnice přiváděla mladé a hezké služky a místo předehry je zbičovala.
Nemluvme prosím o dělení! zaúpěl Medard. Při vzpomínce na křik bitých dívek ho málem zradilo tělo. Naštěstí baron odolával lépe.
„Jde o záchranu jedné nešťastné ženy,“ vysvětlil suše. „Dostala se do rukou otrokářů.“
„A jak to souvisí s námi?“
„Je v rukou otrokářů.“
„A? Znáš ji snad?“
„Ne,“ přiznal baron. „Ale je urozeného rodu.“
„Tak urozeného rodu,“ ušklíbla se baronka. „Copak ty sám jsi z urozené rodiny? Nebo ti hraní na honoraci stouplo do hlavy?“
„Jsem šlechtic,“ řekl baron klidně. „Jinak bych neměl vnitřní plamen. Urození musí držet pohromadě.“
„Každý má organické rozhraní, ten tvůj vnitřní plamen, i poslední vesničan ho má,“ odtušila baronka. „Vznešené rody a klany mají programy na genetické šlechtění, na posílení chemických vazeb v našich tělech - a ty, můj milý, jsi potomkem chovné samičky sekty, která svedla tvého vznešeného otce, ať už jím byl kdokoliv. Jsi zatoulaný kultivar, žádný dědic koruny. Já sama nejsem nic než jedna z tisíce dcer Černohlava. Jakýpak my jsme vznešený rod?“
„Velectěná gubernátorka nám svěřila Mechový kopec.“
„Který nikdo jiný nechtěl!“ odsekla. „Copak jsi zapomněl, jak skončil poslední pán hradu? Roztrhala ho monstra i s celou jeho rodinou. Možná tě ostatní obdivují, že jsi vydržel tak dlouho, můj milý, ale jakmile se začneš plést do politiky, sežerou tě i s chlupy.“
„Jaká politika?“ zabručel rozpačitě. „Nikdy o žádnou nešlo.“
„Kdo je ta žena, kterou se vydáváš zachraňovat?“
„Vikomtesa z Údolí plchů.“
„Nikdy jsem o ní neslyšela!“
Nabízelo se, aby se baronka zeptala, kde baron, zavřený na svém hradu uprostřed divočiny, získal takovou zprávu. Sylvie ale nekladla zbytečné otázky. I hlupák by poznal, že má své podezření.
Tuší celou dobu, že spí s cizí duší v těle svého muže? orosil se Medard. Ona je ďábelsky mazaná. A při svém vzdělání ví, co znamená posedlost. Možná i ví, že existuje podsvět, odkud lidé jako my přicházejí.
„Poslední dobou jsem na tebe pyšná, můj milý,“ řekla Sylvie, když se oblékala. „Podařilo se ti dostat hospodaření hradu do černých čísel. Jako bys byl nový člověk,“ zavrněla. „Nanejvýš chvályhodné a pozoruhodné.“
„Možná jsi mne vždycky podceňovala,“ odtušil baron. „Vím víc, než si myslíš,“ dodal významně - a na Medardův vkus dost nepřátelsky.
Chování manželů připomínalo situaci, kdy se potká kočka a pes. Oba byli připravení k boji a ani jeden neměl v povaze ustupovat.
Krucinál, zrovna dneska!
Medard tušil, že mezi baronem a baronkou panuje dlouhodobé napětí, ale rozhodně nečekal, že se rafnou v nejméně vhodnou dobu.