Včera mne očkovali

Ne všechny Snížkovy zvyky se změnily. Když se za nimi zavřely dveře kanceláře, černý poradce se vrhl po svém stole, odkud s úlevou vytáhl tmavou lahvičku s léky. Podle blaženého úsměvu ženy na obrázku, Lýdie usoudila, že tentokrát nejde o výlet do psychedelické snové říše, ale o poctivou dávku štěstí.

Z polic se ostatně ztratily knihy o zenovém osvícení, stejně jako vydání Rajcovních hošánků. Snůšku povrchních žvástů, jak najít uniknout kolu osudu ve společnosti jogínů a tibetských mnichů, pečlivě přežvýkaných pro západního čtenáře, nahradily méně pestré šanony, ve kterých se Snížek marně snažil udržet systém.

Na jednom z nich stálo roztřeseným písmem Šest společníků.

Lýdie marně bádala nad záhadou, v jakém pořadí jsou složky uloženy. Nakonec dospěla k názoru, že jde o metodu náhodného zasunutí a ta myšlenka ji pobavila. Bylo to, jako by se v ní probouzel smysl pro humor, důkladně schovaný za nánosem pečlivě budovaného chladného odstupu.

Proč mne ten chlap tolik dráždil? divila se sama sobě. Vždyť je k popukání! Že jsem kdy ty prášky vysadila! Zase blázním!

Měla úpornou chuť se rozchechtat, vzít si jednu Snížkovu lentilku pro dobrou náladu a bušit pěstí do země.

Zakryla si dlaní ústa a kousla se do hřbetu ruky. „Já-já nemůžu,“ zakuckala se. „Ne-nemůžu se dívat…“

Snížek si její slova vyložil jako příkrý nesouhlas.

„Omlouvám se, slečno Krajcarová,“ řekl a hodil si dvě tabletky do úst. Pak je zapil něčím, co vypadalo jako voda, ale podle toho, jak ostře vydechl, to byla vodka. „Strašně se omlouvám. Strašně se omlouvám. Jsem nemocný, víte. Mám akutní záchvaty úzkosti.“

„To se při práci pro korporace stává,“ poznamenala Světlana. „Utahují šrouby, co?“

„Snižují stavy,“ přiznal Snížek. „Zbavují se kurýrů i poradců. Jediná chyba a máte padáka. Lístek mezi plasťáky - a pak už jen čekání na konec. Znáte to.“

„Moc dobře,“ ozval se Medard, ale beze stopy účasti. „Divím se, že vám ty drogy tolerují.“

„Bez nich bych tady nevydržel. Pane Mechový, vy jste vyhrál v loterii. Také bych přál, aby mne prostě vyrazili. Hrají si s námi jako kočka s myší.“

„Jo, já jsem vyhrál, blbečku,“ zabručel Medard a pak tiše dodal: „Tohle je opravdu plýtvání, Záviši. Jsem možná ředitel společnosti jen podle jména, ale nesouhlasím s tím, abychom utráceli za takové služby. Proč jsme vůbec tady?“

„Pravda,“ přidala se Gabriela nahlas a nakrčila nosík. „Jako komický výstup trochu drahé.“

Snížek panicky zamával dlouhými končetinami. Proti bílé zdi vypadal jako poletavý sameček komára.

„Ne, ne, ne!“ zavolal. „Dnes nic neplatíte. Žádná konzultace. Jste tady proto, abych vám pronajal místnost. Formalita na dvě minuty.“

Dvě minuty?

„Neukousni si ruku,“ zamumlal Záviš, který si všiml, jak Lýdie zápasí s návaly smíchu. I jemu cukalo v koutcích, když sledoval Snížka v akci. Dvě protistresové tabletky spolu s lokem vodky měly zázračné účinky. Snížkovy pohyby zvláčněly, ale bohužel se mu také rozbředly mozkové závity, až přestal být schopný se přihlásit do počítače.

Chvíli se probíral zásuvkami, pak otevřel okno a vyklonil se z něj, jako by chtěl po někom zavolat. „Neviděli jste moje heslo?“ zakřičel. „Přísahám, že ho vždycky zapomenu. To není k smíchu, slečno Trojáková. Bezpečnost je naše priorita.“

Přitom se vykláněl ze čtvrtého patra, jako by se chystal vyskočit. „Přilétají první vlaštovky,“ oznámil jim. „Blíží se jaro.“

„Škoda, že je říjen, troubo,“ zahučela Gabriela a optala se: „Hodláš spáchat sebevraždu?“

„Proč bych měl páchat sebevraždu? To je zavrženíhodný čin, slečno Márová. Narušil bych své karmické, své karmické - ty karmické věci. Narodil bych se opět jako vepř, nebo ještě hůř. Neúplatné je kolo a stále se točí.“

„Tak jdi pryč od okna nebo vypadneš,“ doporučila mu Gabriela, zatímco Lýdie musela z kanceláře utéct. Venku se opřela o zeď a zalykala se nezřízeným veselím. Obrazotvornost jí vykreslovala dramatický chvíle, během kterých se Snížek mění na zpitomělou vlaštovka, užaslou, že se vrátila do země žloutnoucího listí a studeného podzimu, aby se nakonec změnil v kvičící vietnamské prasátko.

Křečovité záchvaty veselí jí vyrvaly vzduch z plic a ona se musela předklonit, aby popadla dech. Ale ten nepřicházel, jako by jí na prsa nasadili tuhý krunýř. Stále těsnější a těsnější žebra utlačovaly její nitro a srdce jí bilo jako vyděšený ptáček. Na krku cítila naběhlou krkavici, která se tlačila ven, podobná na bobtnajícího hada.

Pomoc! Já umřu!

Za poslední dobu se ocitla v řadě životu nebezpečných situací, ale nikdy si nepředstavovala, že se udusí smíchy, opuštěná na chodbě, pár metrů od svých. Chtěla zahodit hrdost a zabušit na dveře kanceláře, ale podlomily se jí kolena a ona se svalila na podlahu, kde se velice nedůstojně válela a třásla.

„Ste oukej? Dejchejte zhluboka. Esli máte ňákej vyprošťovák, rychle ho polkněte.“

Přes slzy rozmazaně uviděla bílé plastové polobotky na tlusté gumové podrážce. Na nich se skvěla výrazná značka, jako symbol příslušnosti k reklamním kampaním, na které mládež z nižších vrstev ochotně reagovala. Lýdie si dovybavila zbytek: volné vytahané kalhoty, mikina s kapucí a možná baseballová čepice, otočená kšiltem na temeno.

Plasťácký výrostek, uvědomila si a chtěla o to rychleji umřít. Válet se na zemi před dítětem z rodiny neúspěšných přinášelo hanbu horší než smrt.

„Jsem v pořádku,“ vydechla a pokusila se dostat na nohy. Málem se zkroutila odporem, když na ni ten kluk sáhl a pokoušel se ji zvednout. Ale žebráci si nemůžou vybírat. Lištičko, kamarádko, kde jsi, když tě potřebuji?

Lištička, vždycky tak ochotná se s ní dělit o Záviše, náhle nespěchala, aby jí pomohla. Feno zrzavá! Vylez z nory!

„Dyť jo, žádnej stres,“ slyšela, jak ji mladík utěšuje. Náhle ji ovanula vůně něčeho tak odpudivého, že se málem zalkla. Směs mentolové žvýkačky a vody po holení tak hrozné, že měla chuť si vypálit nosní dírky žhavým drátem, aby nikdy nemusela snášet hrůzy stvoření. Jestliže ale dámy v korzetech čichaly amoniakové soli, aby se vzpamatovaly ze svých rozkošných mdlob, pak Lýdie nalezla svou čipuli. Kolínská s ostrým syntetickým pachem ji zbavovala chuti se smát.

„Jsem v pořádku,“ zopakovala. „Pusť mne!“

Obětavý mladík ji držel zezadu za pod hrudní kostí, s vervou zápasníka v kleci, který hodlá soupeře přechodit přes rameno. Byl na své roky neuvěřitelně slabý, alespoň tak jí to připadalo, když se snažila odtlačit jeho tenké vyhublé paže - jako by ji zvedalo desetileté dítě.

„Co ten vyprošťovák? Máte ňákej? Má máma dycky ňákej má.“

„Ano, mám. Dovolíš?“ řekla - a co nejmírněji, jak jen dokázala, zopakovala: „Pusť mne, prosím.“

„To víte že jo. Já vás pustím a vy sebou říznete vo podlahu. Na tyhle řečičky sem moc starej.“

Dobrá vychování Lýdie bránilo, aby vysvětlila, proč se hodlá vymanit z jeho objetí. Neměla bych štěkat na své zachránce. Ať oheň bojovat s ohněm.

Rozepnula kabelku. Zašmátrala v ní a vytáhla na světlo plastovou krabičku, ve které byl zalisovaný úžasný exemplář Theraphosa blondi. Pavouk měl nahnědlé tělo s rudými klouby, pokryté štětinkami. Na Lýdiin vkus byl až příliš velký, jenomže Lištička ho milovala a nosila ho všude jako dítě nosí oblíbenou hračku.

„Fuuuj,“ procítěně protáhl mladík a dychtivě natáhl ruku. „Ten ale je hnusnej! Můžu se kouknout. Co to je?“

„Sklípkan největší,“ zavrčela. „Může měřit až dvacet osm centimetrů a chelicery až dva centimetry.“

„Pane jo! Vy ste vodborník na hmyzáky? Co je kelicery?“

„Párové přívěsky. Kusadla,“ dodala rychle, zahanbená, že se vůbec obtěžovala knihu o členovcích nastudovat. Hraj si, hraj si s pavoučkem a už mne pusť, kricinál. Buď hodný chlapec!

Uslyšela, že se otevírají dveře od kanceláře a z nich někdo vychází.

„Držíte, příteli, mou snoubenku velmi důvěrným způsobem,“ uslyšela Závišům posměšný hlas, který jí zněl jako rajská hudba. „Máte pro to nějaké důvěryhodné vysvětlení, pane Soušku? Pokud ne, bude lepší, když ji přenecháte do mé péče.“

„Nic ve zlým, pane. Vona nějak zkolabovala, tak sem jako myslel, že…“

„To je v pořádku. On žárlí,“ uklidnila ho Lýdie a s úlevou se přesunula do pevných paží „žárlivého“ snoubence. Chápala, že šlo jen o záminku, kterou se ji Záviš snažil dostat do bezpečí, ale i tak ji to potěšilo. „Jsi tak romantický,“ zavrněla.

„Zabiju každýho chlapa, kerej se tě dotkne,“ zavrčel Záviš jako nefalšovaný plasťák. „Si trochu mimo svoji ligu, mladej, ne? Najdi si jiný maso.“

„Strašně vtipný, fakt jo!“

Mladík se uraženě odsunul, v ruce stále suvenýr se sklípkanem. Plynule přešel do školní pečlivé mluvy. „Vy jste ten stříbronos, co byl s panem ředitelem? Tady slečna potřebovala pomoct. My bohabojní plasťáci se staráme o lidi v nesnázích. Jasný?“

„Jasný,“ ušklíbl se Záviš. „Ušlechtilý a chrabrý tvor jménem Martin Soušek. Malá rada do budoucna, záchranáři. Stříbrní málokdy ocení, že se jich dotýkáš. Spousta z nich trpí… Miláčku, jak se vznešeně poví tvé rozkošné nedostatečnosti?“

„Haphefobia.“

„Ano, ano, haphefobia. Vyhledej si na internetu.“

„Haf-hafobia? A co? Stejně bych jí pomohl,“ zamračeně oponoval Martin. „Dusila se. Byla by škoda, kdyby tak hezká ženská skapala na předávkování.“

„Další rada,“ poznamenal Záviš, když zpozoroval, že se Lýdie rozhořčeně nadechuje. „Nikdy nenaznačuj, že stříbrní užívají drogy. I kdyby měli stokrát prášek na nose nebo stříkačku v ruce. Oni tomu říkají léky. A ty, má drahá, dej pryč od svých modrých pilulek. Věřím, že jsme se domluvili, že s nimi skončíš.“

„Nemůžu přestat,“ zanaříkala Lýdie a hladově vylupovala modrou tabletku z plata, které konečně našla pod Lištiččinými proprietami. „Měla jsem hrozný záchvat smíchu. Nepopsatelný! Věř mi! Zabil by mne.“

„Věřím, že by tě zabil,“ řekl vážně. „A proto chci, abys přestala. Když budeš pokračovat, problém odložíš a zhoršíš.“

„Má pravdu,“ ozval se snaživě Martin a nabádavě dodal: „Všechno je to svinstvo. Jedno horší než druhý. Moje máma by vám mohla vykládat. Ale té už nic nepomůže,“ dodal ve smutných rozpacích. „Pokaždé, když ji nechám samotnou doma, trnu, jestli ji najdu živou.“

„Já neberu drogy,“ odvětila Lýdie a rázně vrátila plato zpět do kabelky. „Tohle je hormonální přípravek.“

Záviš na Martina významně mrkl. „Už chápeš? Hormonální přípravek, ne drogy. Záleží, jak svůj problém pojmenuješ.“

K Lýdiinu největšímu zahanbení k ní mladík poklekl a nabádavě se jí podíval do očí. „Slečno, on má svatou pravdu. Přestaňte, dokud můžete. Mám v telefonu fotky svý mámy. Ukážu vám je, abyste věděla, jak můžete skončit. Nic, o co byste stála. Fakt!“

Pane na nebi, zasténala Lýdie v duchu. Plasťák mi káže o škodlivosti návykových látek. Jak hluboko můžu ještě klesnout?

„Nemusíš mi ukazovat fotografie své matky,“ řekla co nejvlídněji. „Alespoň ne ty, které jsi měl v plánu. Jsem si jistá, že to musí nebo musela být skvělá žena, když vychovala kluka jako ty.“

„No, má svý potíže,“ vzdychl Martin. „Ale kdo je nemá, že? V každým případě,“ hrdě se napřímil, „už nejsem kluk a ani plasťák. Čumte!“

Ukázal jim zbrusu novou bronzovou známku, kterou trochu ostýchavě nosil schovanou pod volnou mikinou. „Zahlédl jsem vás dole v hale a chtěl jsem se pochlubit panu řediteli, aby si nedělal starosti. Včera mne očkovali.“

Ozval se pomalý ironický potlesk.

Když Lýdie vzhlédla, zjistila, že Záviš zírá na mladíka nepřátelským pohledem.

„Hezké a srdcervoucí představení,“ poznamenal studeně. „Škoda, že jsi pokazil závěr. Můžu se zeptat, kdo tě platí a co chce od Šesti společníků? A Medarda prosím vynech. Pochybuji, že by tvůj zlatonos měl kdy zájem, jak vy rádi říkáte, o bohabojného plasťáka.“