Jste syn své matky a svého otce

Muselo to být zrovna tohle?

Když si Světlana trpce stěžovala, že skončila jako vysvěcená sestra chrámu a že se má stát svatou, Juraj neméně trpce skuhral (ovšem v duchu, anžto hlasité stížnost považoval za nemužné), že přistál v kasárnách.

Rodina barona z Mechového kopce zajistila své děti podle svých možností. Světlana sloužila v chrámu, Gabriela jako benjamínek dostala šanci v akademii, kterou nadanější Kopretina odmítla, a Juraj jako syn měl kráčet v baronových šlépějí a skrz vojenskou kariéru si vysloužit titul a právo spravovat léno své rodiny.

Svět Hry byl krutým a nehostinným místem. I když Juraj zatím nechápal jeho pravidla, tolik pochopil, že baron z Mechového kopce představuje raději výjimku z pravidla než pravidlo samé.

Matčino úsloví, které upřímně nesnášel, totiž že za každým úspěšným mužem stojí žena, zde mělo smysl. Za baronem stála Sylvie, jedna z tisíce dcer a motor jeho ambicí.

Bez ní by baronovy děti skončily v pohraničí, pravděpodobně zabité v mnoha zdejších potyčkách s monstry nebo bandity. Sylvie donutila barona, aby své děti poslal do města a tak prodloužil jejich život.

Kasárna! pomyslel si zdrceně Juraj a rozhlédl se po místnosti, kterou sdílel se dvěma mladšími kadety. Děkuji pěkně, ale nechci.

„Vy dva,“ řekl a dbal, aby nezněl příliš zoufale, „budete cvičit. Jinak počítejte s následky.“

Jako starší kadet se stal velitelem světnice, což znamenalo, že ke svým povinnostem dostal ještě na starost dva nováčky a měl je uvést do báječného života vojenské disciplíny. Tuto část si naštěstí vzal na starost Žalud, protože Juraj o této instituci nic nevěděl - a čím víc sledoval své druhé já v akci, ani vědět nechtěl.

Alespoň mi tahle zkušenost pomohla pochopit, že jsem svým založením odtažitý intelektuál, pomyslel si.

Než se dostal sem, domníval se, že soužití s Lukášem Medovým bylo to nejhorší, co ho mohlo v životě potkat. Nyní by se Lukášovi, který byl ideálem nevtíravého spolubydlícího, nejraději omluvil.

Dny v kasárnách byly plné hluku a dupání. Od rána, kdy vstoupil do Hry až do večera, kdy se odhlásil, slyšel křik a řev. Někdy to byl i jeho vlastní hlas, protože Žalud kopíroval své předchůdce a hulákal jako na lesy. Kadet byl embryem budoucího důstojníka a musel zažít vojenský život z obou stran.

Juraj se málokdy chápal kormidla; jen ve chvílích, kdy šlo o jednání s nadřízenými nebo o šerm, se prodral do popředí. O zbytek neměl nejmenší zájem. Často spal celé hodiny a nechal Žaluda, aby se proháněl po cvičišti a užíval si chlapsko-mužných kratochvíl.

Žaludovi takové uspořádání dokonale vyhovovalo. Ve společenském styku byl neobratný a pokud šlo o šerm, jeho těžkopádný a fádní styl se sotva mohl rovnat Jurajově studiu bojových umění.

Tak nudné, pomyslel si Juraj, když odzbrojil svého spolubydlícího a fanfarónsky prohlásil: „Stal jste se mrtvým, pane. Umění meče vyžaduje různorodost, nejenom disciplínu. I když jistý muž prohlásil, že se neobává protivníka, který umí tisíc technik zběžně, ale toho, který umí jednu pořádně, přesto se obávám, že vy nejste ani prvním, ani druhým.“

„Rozumím, mladší pane z Mechového kopce.“

„Skutečně?“

Jeho dva spolubydlící k němu nyní vzhlíželi. Původně ale neměli velké úcty k jakémusi potomku barona z pohraničí.

Oba dva pocházeli z lepších rodin a byli náležitě pyšní na vlastní zázemí. Žalud s nimi kdykoliv mohl vytřít podlahu tělocvičny, ale hrubá síla ty dva nezajímala a neohromovala - jejich respekt si zasloužil až Juraj a jeho nečekaná obratnost s mečem, doplněná jízlivými komentáři, proti kterým ti dva nenacházeli obrany.

Všechno netradiční přitahuje, ať právem nebo ne. Vy ovšem nejste mí protivníci.

Ne snad, že by v kasárnách nebyli kadeti, které by nechtěl vyzvat na souboj. Bohužel ale si Žalud za roky, které zde strávil, vysloužil jistou reputaci. Ne vysloveně špatnou, pravda, jeho vrstevníci ho považovali za spolehlivého kandidáta na nižšího důstojníka. Podle nich mu chyběly společenské styky a schopnost tyto styky pěstovat. Někteří mu dokonce velkopansky nabídli pozici v jednotkách, kterým budou jednou velet.

Žalud nikdy nevěděl, jak na takovou nabídku reagovat. Necítil se v porovnání s ostatními méněcenným, věděl, že díky životu v pohraničí má více zkušeností než kterýkoliv z nich a díky baronově učení nadlidskou sílu, ale nikdy neuměl nic z toho proměnit ve svůj kapitál.

Když protivníka zmlátil do bezvědomí, říkali o něm, že je zvíře. Když ustoupil, považovali to za projev slabosti. Navíc byl chorobně stydlivý, když hovořil s druhým pohlavím, takže mohl jen mlčet, zatímco se ostatní chlubili svými úspěchy v ložnici. Kolem a kolem, Žalud toužil vyniknout, ale netušil jak. Proto Juraje a svou posedlost vítal jako požehnání.

Byly čtyři hodiny odpoledne.

„Jdete ven, pane?“ zeptal se druhý syn hraběte z Prachovců, když skončili se cvičením, a Ignác, Žaludův sluha, přinesl vyleštěné boty.

„Ano, jdu ven,“ odpověděl Juraj a zálibně hleděl do zrcadla. Šlo z jeho strany o divadlo, protože Juraj sám ze svého vzhledu nadšený nebyl. Vypadám jako rocková mánička, přemítal trpce při pohledu na Žaludovu zlatavou hřívu. Zdejší účesy stojí za pendrek. Potřebuji ostříhat.

„Určitě máte v merku nějakou šťabajznu,“ ozval se druhý spolubydlící, syn z měšťanské rodiny Krabatých. Nejspíš se dozvěděl, že Žaluda hovory o ženách přivádí do rozpaků a chtěl se tak pomstít za ponižující hodiny šermu.

Ovšem na Juraje byl krátký.

„Štabajznu, příteli?“ zeptal se ten se zdviženým obočím. „Jste poněkud vulgární na můj vkus, pane Krabatý. Prospěje vám, myslím, když budete ve volném čase opisovat vojenský řád. Pak se naučíte vyjadřovat o něžném pohlaví tak, jak se sluší a patří. Vy, druhý pane z Prachovců, běžte pryč od toho okna. Působíte na mne jako vězeň, nikoliv jako hrdý kandidát na důstojníka.“

„Omlouvám se, pane.“

Mladík rychle odskočil od parapetu, u kterého trávil posledních patnáct minut.

To se stává, když lidé nemají televizi, pomyslel si Juraj. Co tam proboha může vidět? Park?

„Slečna z Lipové aleje stále vyšívá,“ pověděl druhý pán z Prachovců, jako kdyby se tím vše vysvětlovalo.

„Vyšívá?“

Když lidé nemají televizi, ani internet, pak se opravdu starají o své bližní.

„Proč vás to zajímá, pane?“ zeptal se Juraj unuděně. „Pokud jste se hodlal věnovat ženským pracem, pak kasárna musí pro vás být vysloveným zklamáním.“

Když se i Krabatý zachechtal a zradil tak svého spojence, druhý pán z Prachovců rychle vysvětlil: „Slečna Anjelika je snoubenka pana z Praříče.“

„Prvního syna vévody z Praříče?“ zeptal se Juraj a málem dodal: Toho nafoukaného zmetka? Pak ji lituji.

Adrian, první syn vévody z Praříče, patřil mezi zdejší hvězdy. Jeho postavení velice nápadně připomínalo postavení Světlany na univerzitě, pouze tady mu nikdo neříkal kasárenský bůh.

I on měl svou družinu věrných a před sebou skvělou budoucnost. Byť první syn, z nějakého důvodu se rozhodl pro vojenskou kariéru, zatímco Božidar, jeho mladší bratr, skončil na stejné akademii jako Gabriela.

Jeho by stálo vyzvat a dokázat tak zdejšímu osazenstvu své kvality, pomyslel si Juraj. Ale jak to přirozeně navléct? Co takhle si zahrát na padoucha?

„Jsou oficiálně zasnoubení, jenomže on si jí ani za mák nevšímá,“ vysvětlil druhý pán z Prachovců. „Proto slečna Anjelika sedí denně před kasárnami a vyšívá.“

„Asi je ošklivá,“ usoudil Juraj, který neměl pro obětavé a hlavně veřejné projevy lásky nejmenší pochopení. Příliš mu připomínaly jeho matku Médeiu Trojákovou.

„Ošklivá? Vy jste se zbláznil, pane. Kdyby byla ošklivá, pak by na světě chyběly krasavice,“ protestovali oba jeho spolubydlící.

„Takže je hloupá?“ navrhl Juraj.

„Každého, kdo má oči k vidění, nezajímá, jestli je hloupá nebo chytrá.“

„Ve vašem vlastním zájmu, pánové,“ řekl Juraj pohrdavě, „vám doporučuji, abyste své nastávající hodnotili s páskou na očích. Jinak spláčete nad výdělkem. Krása pomíjí, duše zůstává.“

To bylo příliš hlubokomyslné na oba kadety. Jeden jak druhý začali chválit přednosti vyšívající krásky a nutili Juraje, aby se pohledem z okna přesvědčil sám.

„Nejspíš věříte, že vám dám za pravdu, až ji uvidím,“ řekl Juraj. „Z toho usuzuji, že jste pramálo pochopili lekci, kterou jsem vám uštědřil. Odcházím a nechávám vás dumat nad půvabem strohé vojenské mluvy. Oba dva mi večer ukážete, že jste přepsali celý vojenský řád, včetně komentářů. Adié, blbouni.“

V rozevlátém stylu své sestry je pozdravil, ohromené jeho koncovkou, a prošel vstupní chodbou, kde mu Ignác snaživě podal klobouk, rukavice a starý prošívaný plášť.

„Chceš, abych se uvařil?“

Pokud šlo o Ignáce, ten velice dbal, aby se jeho mladý pán v ničem neodlišoval.

„Pane, každý nosí plášť. Alespoň si ho přehoďte přes rameno. Jinak nikdo nepozná, kdo jste.“

Jistě, každý tady nosil plášť, ozdobný plášť lehký jako pírko, ne hrubou silnou tkaninu, do které se člověk mohl zabalit, aby mohl pod stromem přespat v lese.

„Buď klidný,“ ujistil ho Juraj, „tady nikdo netuší, kdo jsem, plášť nebo ne.“

„Jste syn své matky a svého otce.“

„To je snad každý,“ zasmál se Juraj, trochu dojatý, že se Ignác o něj a o Žaluda tolik stará.

„Chcete, abych vás doprovázel, pane?“ zeptal se Ignác dychtivě. I on toužil z kasáren vypadnout, ale pokud by Juraj řekl ne, nezbylo by mu než zůstat a najít si (nebo alespoň předstírat) činnost.

„Dneska máš volno.“

Juraj mu hodil několik měděných mincí a Ignác je obratně pochytal ve vzduchu. Juraj mu ukázal prstem, aby se přiblížil k uchem k jeho ústům. „Když chvilku počkáš, ti dva mezuláni se tě pokusí podplatit, abys také zmizel. Dal jsem ji opisovat vojenský řád. Já se vrátím před šestou a oni budou chtít také ven.“

„Rozumím, pane.“

Pro kadety platila jiná pravidla než pro vojenské sluhy. Jakmile ti dva zvětřili příležitost, rádi přenechali svůj trest jiným, pokud se mohli vyplatit. Netušili ovšem, že se tak děje s Jurajovým souhlasem. Žalud s takovou praxí možná nesouhlasil, ale ještě se nestalo, že by cokoliv namítal.

„Panu Krabatému poslali rodiče peníze,“ dodal Juraj přemýšlivě, „tak ne abys povolil moc brzy. Vyraz z něho alespoň půl tolaru. Leze mi krkem, jak se připomíná, že je z bohaté rodiny.“

„Rozumím, pane. Ještě něco?“

„Vyšívající snoubenka Adriana z Praříče. Víš o ní něco?“

„Ano, pane, ta ctěná slečna každý den sedí v parku a doufá, že si jí pan z Praříče ráčí všimnout. Jejich zasnoubení domluvili rodiče, ale ctěný pan Adrian je k ní tuze chladný.“

„Kdyby mi ta pipka dělala pod okny divadlo, také bych k ní byl tuze chladný,“ zamumlal Juraj znechuceně. „Vsadím se, že jí nejde jen o snoubence, ale o pozornost celých kasáren.“