Možná jsem právě prohrál!

„S vaším dovolením, ctěný pane,“ začal velitel zálesáků s lehkou úklonou, „uvedu tři hlavní důvody, proč byste neměl odmítat mé služby. „Primo, něco vyrušilo pána lesa. Zálesácké jednotky sledují zvýšený pohyb zvířat po celém lese. Došlo k napadení obchodních skupin po celé délce cesty.“

„Pánem lesa myslíš megamamuta?“ zeptal se Medard.

„Ano, ctěný pane. Vidím, že vám nic neunikne,“ odpověděl Rudolf s další úklonou. „I hrdina vašeho ražení by měl být opatrný, chce-li vstoupit na jeho území.“

Hrdina vašeho ražení? I když Juraj chápal, že se zálesák snaží Medardovi zalichotit, přesto by rád věděl, čím se baron proslavil.

„Nejde jen o vaši osobu,“ pokračoval Rudolf. „Mé secundo se týká vaší rodiny. Je veřejným tajemstvím, že se chystáte doprovodit své děti do města.“

„Veřejné tajemství?“ zamračila se baronka.

„Ctěná paní, jestliže to ví můj patron, vědí to i jiní. Situace ve městě je napjatá, válka barev začíná. Některé síly by mohly zvažovat podporu pana barona výměnou za život jeho dětí.“

„Mechový kopec ve válce barev zastává neutrální pozice,“ namítla baronka.

„Vskutku, ctěná paní, ovšem…“ Rudolf taktně nedokončil a opět se významně uklonil. „Díky nedávným událostem mnozí považují pana barona za významný hlas neutrální frakce. Mnozí mají dojem, že ti, kdo nejdou s nimi, jdou proti nim.“

„Vskutku, pane zálesáku, mluvíte přesvědčivě,“ odpověděla baronka kysele. „Proč bychom se neměli domnívat, že váš tajemný patron nemá stejný dojem?“

„To je mé tertio, ctěná paní. Prohlédněte si prosím mé pověření. Zjistíte, že můj patron patří k přátelům vašeho manžela.“

Zálesák opět zvedl dokument, ale baron Medard opět zůstal nehybný a mlčky muže pozoroval. Nikdo se neodvážil promluvit.

„Vyřiď prosím svému patronu mé poděkování,“ řekl Medard, „ale právě situace ve městě mi brání, abych přijal takovou laskavost.“

„Je-li tomu tak,“ zálesák sáhl do brašny a vytáhl odtud zapalovač, které přiložil k okraji listiny, „pak mám za úkol své pověření spálit.“

„Jsem si jistý, že máš instrukce, které musíš splnit, pane zálesáku,“ odpověděl Medard. „Prosím pokračuj, jak uznáš za vhodné.“

„Velmi dobře, ctěný pane.“

Když oheň dohořel, zálesák rozprášil ohořelé zbytky botou, pak zvedl oči a promluvil: „Nyní se má skupina musí vrátit zpět do města. Dovolíte, ctěný pane, abychom se přidali k vašim lidem? Jsme ochotní za vaši ochranu zaplatit.“

„Pane zálesáku, v tom vám nemohu bránit,“ řekl baron s lehkým pousmáním. „Prosím, tam je můj výběrčí.“

Když se celý rozruch uklidnil a zálesáci se zařadili do průvodu, Gabriela zamumlala: „Mazané, moc mazané!“

„Mazané?“ zeptal se Juraj. „Nechtěla jsi říct bizarní?“

„Jistě, bizarní,“ odtušila Gabriela. „Jestliže se situace vymyká našemu očekávání, nemělo by neobvyklé být naším vodítkem?“

„Cože?“

„Můj drahý bratře,“ vzdychla si Gabriela, „kolik jsi toho pochopil?“

Kde se vzal ten shovívavý tón? pomyslel si Juraj. I když tušil, že Gabriela si vždycky udržovala zdvořilý odstup, aby sourozence nepoštvala proti sobě náznaky intelektuální převahy, nyní si připadal jako prosťáček.

„Pochopil jsem, že existuje politické třenice, ve kterých zůstává naše rodina mimo hlavní dění,“ řekl opatrně.

„A dál?“

„Zdá se, že zainteresované strany mají o nás zájem. Pokud bychom přijali pomoc od jedné z nich, ztratili bychom neutralitu. Proto baron odmítl Rudolfovu nabídku.“

„A dál?“

„Je ještě nějaké dál?“ optal se Juraj, upřímně užaslý.

„Přirozeně,“ řekla Gabriela netrpělivě. „Copak nevidíš výsledek?“

„Jaký výsledek?“

„Výsledek malého divadelního představení, které otec a Rudolf sehráli.“

„Zálesáci se přidali k nám. Získali jsme jejich pomoc, aniž bychom znali, kdo je jejich patronem. Mám to chápat tak, že baron přijal pomoc, aniž by se k čemukoliv zavázal?“

„Můj drahý bratře,“ odpověděla Gabriela posměšně. „Tvá vrozená lstivost by ti jistě nedovolila spoléhat na pomoc neznámého původu. Jak víš, že Rudolfovi zálesáci nás nezradí na první křižovatce?“

„Baron je tedy zná a ví, že jsou důvěryhodní.“

Gabriela zavrtěla hlavou. „Pochybuji, že by otec znal každého zálesáka široko daleko.“

„Proč mi prostě nevysvětlíš, oč jde,“ řekl Juraj podrážděně. „Uznávám, že jsem v koncích.“

„Ale já také netuším, co si otec myslí. Možná to netuší ani matka. Můžu se jen podělit o své domněnky.“

Otec? Matka? Juraj zaznamenal, jak důvěrně Gabriela mluví o baronu a baronce. Tahle Hra je matoucí. Nikdy mi není jasné, kdo mi odpovídá. Zdejší Gabriela se nepodobá na Gabrielu, kterou znám z vnějšího světa.

„Prosím, drahá sestřičko,“ zkusil hrát na rodinnou notu. „Pověz mi, co tvá bystrá mysl odhalila o tajemství, ehm, našeho otce.“

„Mohla bych. Ale něco bych potřebovala. Jsi ochotný mi pomoct?“

„S čím?“

„Natáhl bys prosím ruku?“

Když Juraj poslechl, Gabriela se ho dotkla bičíkem.

„K čertu!“

„Jaké to bylo?“ zeptala se ho zvědavě.

„Málem jsem spadl z koně,“ procedil Juraj skrz zaťaté zuby, když bojoval s ustupující bolestí. Ne, tohle není Gabriela, kterou znám.

„Velice dobře. Myslíš, že bys snesl dvojnásobek?“ zeptala se ho dívka dychtivě.

„Ani náhodou! Zbláznila ses?“

„Škoda,“ řekla Gabriela. „Naše cesta bude nebezpečná, nemyslíš?“

„Souhlasím.“

„Byla bych proto ráda, kdybych mohla mít živé zajatce.“

„Živé zajatce? Myslíš na experimenty?“

„Ano. Vidím, že si rozumíme.“

Juraj byl rád, že dokázal zachovat kamenný výraz. I když věděl, že Gabriela Márová nepatřila k těm, kterými cloumají silné emoce, přesto ho její nedostatek empatie překvapil. Byl si dokonce jistý, že nejde o projev sadismu, ale o čistě intelektuální zájem, protože hodlala zkoumat možnosti své hračky.

Pokusy na lidech? No a co? Je to jen Hra! pomyslel si a nahlas řekl: „Když budu mít příležitost, zajistím ti, ehm, živý exemplář.“

„Příležitost mít budeš,“ odpověděla a hlavou naznačila pohyb směrem k ženě s nůší. „Řekla bych, že ji stačí prohledat. Co tam asi schovává? Zbraně? Drogy?“

„Také sis všimla?“

„Zdejší nástrahy nejsou zrovna rafinované,“ pokrčila rameny. „Lidé našeho ražení mohou mít jistou výhodu.“

Lidé našeho ražení? pomyslel si Juraj. Spíš lidé tvého ražení!

„Oč tedy šlo s naším otcem?“ zeptal se. „Co znamenala ta komedie s pálením papíru?“

„Myslím, že ten dokument byl prázdný a nikdy na něm nebylo žádné jméno,“ vysvětlila Gabriela. „Nejspíš šlo o domluvené znamení. Kdyby zálesák papír nespálil, otec by věděl, že zálesáka neposílá jeho přítel. Prosté, že ano?“

„Naprosto,“ ucedil Juraj s pošramoceným sebevědomím. „Jak dlouho ti trvalo, než jsi na to přišla?“

„Měla jsem podezření ve chvíli, kdy otec odmítl převzít listinu poprvé. I tobě musel být otcův nedostatek zájmu nápadný.“

Čili hned od začátku, vzdychl si Juraj a zadumaně se zeptal. „Co bude asi dál?“

„Útok nebo únos,“ opáčila Gabriela klidně. „Popřípadě obojí. Také nemůžeme vyloučit, že megamamut způsobil migraci monster.“

„Děkuji pěkně.“

„Proč tak zklamaně? Nechtěl jsi vždycky vyzkoušet tu věc tam dole?“ zeptala se dvojsmyslně a ukázala na meč, který mu visel u boku. Jurajovi bylo jasné, že tentokrát mluví skutečná Gabriela a že se odkazuje na jeho vášeň pro bojové sporty. Jeho druhé já ovšem myslelo na něco jiného…

Sklapni, ty zoufalé nedochůdče, pomyslel si na jeho adresu, připadám si směšně.

„Musí být pevný a silný,“ škádlila ho Gabriela. „Ukaž mi ho!“

Alter ego se nad požadavkem červenalo, zajaté předivem pubertálních dvojsmyslů, když Juraj vytahoval meč z pochvy a opatrně ho nabízel k inspekci.

Zatímco ona zkoumala zbraň, on si ji nenápadně prohlížel. Herní tělo Gabriely bylo vyšší, silnější a celkově zdravější než to ve skutečnosti. Její pleť, stejně jako barončina, měla rudý nádech, jako by se neustále červenala nebo měla horečku.

Ve velkých výrazných očích s kolmými panenkami se lesklo světlo, což spolu s hustými kudrnatými vlasy jí dávalo výraz panenky, takže si Juraj vzpomenul na Lauru Mechovou, která u něj a Světlany obdivovala podobné kvality.

I když Gabriela nosila jezdecké rukavice, všiml si, když si je sundala, jak nepřirozeně dlouhé a štíhlé má prsty, na kterých se nehty přirozeně zužovaly do hrotů.

„Jak vypadám já?“ zeptal se mimoděk.

„Mužně,“ odpověděla a dodala pyšně. „Mužně po otci.“

„Aha,“ řekl rozpačitě. „Co jsi zjistila?“

„To, co jsem čekala. Tohle je psychoaktivní zbraň, jedna z těch, o kterých nedouci tvrdí, že jsou kouzelné. Můj bičík patří do stejné kategorie. Tady vedou řídící a funkční obvody.“

Prstem ukázala na stříbřitý kov, který vypadal jako ornamentální zdobení. Když Gabriela uchopila rukojeť, obvody se rozzářily a čepel získala modrý zářivý nádech.

„Stačí vpustit vnitřní plamen,“ vysvětlila omámeně, myšlenkami jinde. Pak se vzpamatovala a s úsměvem mu meč vrátila. „Ale ty s ním jistě umíš zacházet lépe než já, drahý bratře. Cvičíš s ním denně, že ano?“

„Samozřejmě! tedy s mečem, ne s čímkoliv jiným.“

„Doufám, že to čímkoliv je stejně pevné jako tvůj meč.“

Bylo jasné, že Gabrielino druhé já kromě narážek, které měli jejího bratra přivést do rozpaků, víc neprozradí. Rozhovory ve Hře hlídal systém, který vynucoval, aby nedošlo k vypadnutí z role.

Když se Juraj pokusil oslovit Gabrielu jako slečnu Márovou, aby ji dostal na povrch místo démonické mladší sestry, rozostřil se mu svět a vládu převzalo jeho druhé já.

Zdálo se tedy, že alter ega sloužila nejenom jako nápověda, ale určovala i rámec, ve kterém se postava směla pohybovat.

„Můj meč je vždycky, ehm, pevný,“ zakoktal rozpačitě.

„Ovšem, milý bratře. Sklonil by ses dolů? Ráda bych…“

S těmi slovy se Gabriela zvedla v sedle, přitáhla si ho a vnutila mu rychlý polibek na tvář, aby vzápětí odcválala, rozesmátá jeho reakcí. Juraj měl co dělat, aby uklidnil rozbořené emoce druhého já, které se mohlo nad dráždivým zážitkem zbláznit.

Uklidni se! okřikl sám sebe a připadal si zranitelně. Ne pro smích, který mu vynesly hořící tváře a zkoprnělý výraz, ale pro nebezpečí, jehož podstata byla o to děsivější, že neměl jak se bránit a které se na něj chystalo vrhnout.

Kdosi si ho dotkl.

„Mladý pane, jste v pořádku?“

Vesničanka s nůší se na něj dívala, dlaň položenou na jeho stehně, růžový jazyk vystrčený mezi pootevřenými rty. Zase ta drzá ženština! vřískalo jeho druhé já blahem a přálo si, aby ženská ruka putovala výš. Juraj rychle převzal vládu a pobídl koně, aby ujel z jejího dosahu.

Pokud se mne pokusí svést, uvědomil si s hrůzou, pak ve chvíli, kdy já nebudu přihlášený, si toho idiota omotá kolem prstu! Možná jsem právě prohrál!