Bolí vás zuby?

Bylo ráno a Světlana se probudila do svého úžasného nového bytu. Stát se ctihodnou sestrou má svoje výhody, pomyslela si spokojeně, když se rozhlédla kolem. Usnula ve stísněném pokoji u Mechových, na rozvrzané posteli, kterou podědila po Lukášovi a která v ní vyvolávala pobavení i odpor, když si představovala, že okupuje posvátný palác Lukášovy samohany.

Ve Hře ale bylo všechno jinak. Sotva ji vysvětili, což byl dlouhý a nudný rituál, který povzneseně prospala v koutku Kopretina podvědomí, stala se podstatnou figurou chrámu.

Zatímco Šupák chrápe v lese s monstry, smála se pro sebe, a můj drahý bratříček úpí v kasárenské cimře, já mám všechno pohodlí světa.

Ukázalo se, že řád sladké paní Lady nevyznává ideály asketismu. Pravda, když ji bratr Benedikt vedl do jejího bytu, vyjádřil obavy, které, jak pochopila, pramenily z Kopretininých her na skromnou a oddanou.

Když ho Světlana vznešeně ubezpečila, že mít pro sebe čtyřpokojový apartmán, včetně ložnice, kanceláře, pokoje pro návštěvy a soukromé ordinace, jí zcela vyhovuje, bratr Benedikt se zatvářil, jako by ho praštila po hlavě palicí.

„Někdo by mohl namítat,“ pronesl významně a Světlana měla podezření, že někým myslí sám sebe, „že pro novou ctihodnou sestru se nehodí, aby zde žila.“

„Nesmysl,“ ujistila ho. Čekal snad někdo, že odmítnu? Vypnu se na špičky, bouchnu se do hrudi a povím: Nejsem hodna!

„Ve skutečnosti doufám, že se brzy přestěhuji do většího prostoru,“ řekla. „Má múza potřebuje dýchat.“

„To byste se musela vyměnit leda s Jeho Svatostí,“ odsekl bratr Benedikt, pak schoval dlaně do rukávu světlého roucha a uklonil se. „Doprovodil jsem vás, jak jste chtěla, ctěná slečno. Smím odejít?“

Zatímco Světlana se stala ctihodnou sestrou, služebně starší Benedikt zůstal přeskočený v pořadí, což ho rozhodně nepotěšilo a jeho pohledný, i když poněkud unylý obličej, získával v její přítomnosti zatrpklý výraz.

„Ještě jsme neprohlédli ložnici,“ zarazila ho. „Bratře Benedikte, co když nebude všechno v pořádku? Ložnici rozhodně musíme vyzkoušet,“ dodala a věnovala mu hřejivý úsměv madony.

Zkušeně potlačila protesty, které nešťastná Kopretina vznesla z hlubin podvědomí a vedla neochotného Benedikta do nejsoukromější části, kde otráveně obdivovala řemeslně dokonale zpracovanou postel s nebesy. Malby po stěnách i na nebesích představovaly náboženské výjevy, kde služebníci chrámu léčili nemocné pod debilizujícím světlem své bohyně.

„Panenko skákavá,“ řekla. „Po kom jsem tuhle nádheru zdědila? Může mi chrám zařídit přestavbu?“

„Nevidím nic špatného,“ zamumlal Benedikt, celou svou postavou vyjadřoval nesouhlas.

Opravdu nechápu, proč drahého Benedikta má Kopretina nesnáší, jsou jeden za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet, pomyslela si a nějak ztratila chuť uvědomělého bratra svádět. Oba toporní jako prkna a nudní až na půdu.

„Devótní neznamená schopná a vice versa,“ podotkla přísně. „Možná ten důvod, proč tebe nepovýšili, bratře, je prostá skutečnost, že Jeho Svatost nechtěla stvořit další ctihodnou sestru Agátu. Rozjímej nad svými nedostatky a buď sbohem!“

S těmi slovy vykopla Benedikta ven. A tvá příležitost je v tahu, chlapče! Celui qui n’a pas de billet pour le paradis doit aller en enfer! Kdo nemá vstupenku do ráje, musí do pekla.

„Já nejsem jako ctihodná sestra Agáta,“ zaprotestoval zoufale, než mu zabouchla před nosem. „Ve vší úctě…“

Ve vší úctě ke komu? pomyslela si. K tobě? Nebo k té snaživé pipce?

Její nenadálé povýšení způsobilo mnoho zlé krve. Jediný, kdo na Světlanu neshlížel, byla právě utlačovaná a oddaná sestra Agáta, která nedostatek léčitelských schopností vyvažovala náboženským zanícením a sebemrskačskou laskavostí. Ta samá sestra Agáta způsobila Jolanin pád za okolností, které nebylo obtížně si domyslet.

Hádám, že naše ukřivděná pipka něco zmrvila a drahá Jolana napravila situaci. Jako novicka tak nejspíš překročila všechny povolené meze, obětována pro literu zákona.

Světlana se ve skutečnosti v chrámu necítila pohodlně. Ani předtím by její Kopretina nevyhrála soutěž v popularitě a po nenadálém vysvěcení, které by za normálních okolností mělo čas několik let (nebo také nikdy), si Světlana připadala jako protekční spratek.

Ovšem, spratek s výhodami!

Zamilovaně se rozhlédla kolem, odhodlaná bojovat zuby nehty, aby si udržela své nově nabyté pohodlí.

Měla bych poděkovat Lištičce. Po jakém dárku asi tak touží zabijácká komorná? Nůž? Struna od klavíru? Vlněná šála a teplé ponožky?

Další dny se ujala svých povinností. Jako vysvěcená ctihodná sestra získala hodnost, která by v moderní nemocnici odpovídala postavení primáře. Celé její oddělení, včetně starších noviců a novicek, trpělo při pomyšlení, kdo jim bude vládnout.

„Není úžasné, jak málo důvěry vzbuzujeme?“ řekla nahlas, když se chystala na pravidelnou ranní vizitu. „Dokážeme jim sílu naší dvojjediné existence, co povíš?“

V levé ruce zacukalo. Pokud se ty dvě na něčem shodly, pak léčení. Když používaly medicínskou berlu, blížily se hranicím přirozené synchronizace, kdy jedna doplňovala druhou. Jinak mezi nimi stála nepřekonatelná propast odlišných osobností.

PING! PONG!

Nástěnné hodiny, které připomínaly staré pendlovky s kukačkou, odcinkaly sedmou hodinu a na dveře se ozvalo nesmělé zaťukání.

„Ctihodná sestro z Mechového kopce,“ řekl slabý hlásek, „nastal čas. Přišli jsem vás vyzvednout.“

Světlana se ještě prohlížela v zrcadle na chodbě před vstupními dveřmi. Pokud si člověk dal záležet, uslyšel, co si povídají lidé venku.

„Možná ještě spí,“ poznamenal kdosi. „Je mladá, ti spí dlouho. Navíc urozená.“

„Stejně nemůžu uvěřit, že ji Jeho Svatost nechala vysvětit,“ přidal se kdosi. „Prý na něho udělalo dojem, jak se postarala o bývalou sestru Jolanu.“

„Ty dvě jsou na stejno,“ řekl třetí hlas. „Nemají žádnou úctu k předpisům. Kdyby si kdokoliv z nás dovolil co ony!“

„Sestru Jolanu Jeho Svatost vyloučila,“ namítl kdosi. „A starší slečna z Mechového kopce uvízla v řádění místního lesapána. Bez ní by Jolana nepřežila. Kdo by jí mohl vyčítat, že zachránila jednu z nás?“

„O tom nemluvím. Všimli jste si, jak se obléká? Schválně si upravila roucho, aby ukazovala…“

„Abych ukazovala co?“ Světlana rázně otevřela dveře, pobavená, že kritika na její hlavu nezahrnuje nic podstatného.

Venku stála čtveřice starších noviců, výkonná páteř zdejšího lůžkového oddělení. Každý z nich by v realitě platil za výborného lékaře. Všichni byli starší než Světlana, ale pokud věděla, chrám nikoho z nich nepovažoval za kandidáta na vysvěcení, zejména proto, že jejich vnitřní plamen byl příliš titěrný, aby dokázali plně využít možností medicínské berle.

Vedla je sestra, které přezdívali Myška pro její velká kulatá ouška, malý nos, hubený obličejíček a vystouplé hlodavčí zoubky.

„Abych ukazovala co?“ zeptala se Světlana znovu.

„Ctihodná sestro,“ vysvětlila Myška, „někdo by mohl namítat, že tvé roucho není úplné.“

To bylo vcelku obratné vyjádření skutečnosti, že Světlana ze svého úboru odstranila dlouhou sukni a plachetku přes hrudník. Kopretina měla dlouhé nohy, kulatý zadek a bujné poprsí, takže Světlana, které některé tvary v realitě bolestně chyběly, je nemínila zakrývat.

„Pokožka musí dýchat,“ prohlásila přísně. „Moje oddělení, moje pravidla. Mohla bych trvat, sestro Myško, aby ses se oblékala stejně jako já.“

„Neodvážila bych se,“ pípla Myška pokorně.

„Ne? Škoda, postavu bys měla,“ utrousila Světlana a dodala: „Jak jste si všimli, nezavedla jsem žádné větší změny, nejspíš k vaší úlevě. Ale nebudu nikomu vyčítat, bude-li chtít mne napodobit.“

„Je to vhodné?“ zeptal se jeden z bratrů.

„Rozhodně ne! Šokující, pobuřující, vybočující ze všeho, nač jste zvyklí,“ zasmála se Světlana, „ale vhodné určitě ne. Když o tom tak přemýšlím, není ani vhodné, aby ostatní oddělení testovala mé schopnosti,“ dodala rozverně, „ale přesto si dávají se mnou tu práci. Kohopak nám poslala dneska?“

Jako truchliví a rozrušení ptáci, hejno sester a bratrů se ošilo, nejspíš nepříjemně překvapené, že Světlana veřejně komentuje, co se poslední dny dělo.

Pod záminkou, že si nevědí rady, ctihodní členové chrámu posílali na její oddělení pacienty s různými potížemi. I slepý by poznal, že veleknězově ujištění o schopnostech novopečené ctihodné sestry nevěří a hodlají ji buď vyzkoušet nebo rovnou zesměšnit.

„Rien ne peut m’arrêter, car je suis fait pour surmonter les obstacles,“ vykřikla rozverně.

„Co se děje, ctihodná sestro?“ zeptala se Myška uctivě. „Bolí vás zuby?“

„Proč?“

„Že šišláte.“

Žádný další Hráč!

Světlana se pozorně rozhlédla, ale nezdálo se, že by kdokoliv rozuměl nebo poznal francouzštinu. Na rozdíl od Záviše, který dával přednost létání pod radarem, ona se nebála přilákat palbu.

„Nic mne nemůže zastavit,“ přeložila, „anžto jsem stvořená k překonávání překážek. Všichni si zapamatujte naše nové heslo. Pokud chcete, můžete si ho nechat vytetovat na zápěstí a vyvěsit na nástěnku.“

„Někdo by namítl, že je trochu nafoukané,“ namítl jeden ze starších noviců.

„Ten pan Někdo by mne zajímal. I bratr Benedikt o něm často mluví. Strašně nesnášenlivý chlapík, co povíš, bratře…“

Úmyslně zaváhala.

„Já jsem bratr…“

„Až si budu chtít zapamatovat, jak se jmenuješ, bratře Celestýne, zapamatuji si to,“ přerušila ho sladce. „Nyní si užívej bytí ve stínu mé nemilosti. Hle, chmurné podsvětí se pro tebe otevírá, za tříhlavým Kerberem se neotáčej a pokračuj až k Lethé, odkud jsem pila pohár se tvým jménem.“

Bratr Celestýn, třicetiletý chlapík s tvářemi jako křeček a se strništěm vousů na bradě, nepochopil, co naznačuje. O řeckých bájích a pověstech nikdy neslyšel.

„Ale vždyť si mé jméno pamatujete, ctihodná sestro.“

„Vůbec ne,“ ujistila ho. „Mám hlavu děravou jako cedník. Rozhodně netuším, jak se jmenuješ, bratře Celestýne. A nebudu vědět, dokud mi někdo nenapoví. Je tady někdo, kdo by mi chtěl napovědět?“

Rozhlédla se po sklíčených tvářích a našla jen sklopené oči. Nikdo se nechtěl stát panem či paní Někdo a dobrovolně vlézt do nastražené pasti.

Guberno manu clementi, sed firmissima, pomyslela si spokojeně. Vládnu rukou laskavou, leč nejpevnější. Krucinál, latina má alespoň říz!

„Pojďme,“ zavelela.

Jak procházeli prosvětlenými chodbami, kde vitrážovými okny pronikalo denní světlo smíšené s božskou záři gigantické sochy, Světlana měla dojem, že je něco špatně.

Jiné dny by starší novicové, bez ohledu na svou důstojnost, šeptem komentovali svět kolem sebe. Nyní se ale vlekli jako hejno zasmušilých labutí, Myška dokonce několikrát vzdychla.

Dnešní příjem bude nářez, pomyslela si Světlana spokojeně, jediná sebevědomá v celé skupině. Ale i ona zkoprněla, když došli k lůžku, na kterém leželo bílou plachtou zakryté dlouhé hubené tělo.