Matko naše milosrdná!

Když se opět probudil na stromě, přivázaný v koruně ve svém novém vylepšeném těle, Záviš zpanikařil. Teď ne! Teď ne!

V jeho bytě zůstala Lýdie Krajcarová, která ho podezírala z přípravy útoku na korporaci jejího otce. Pokud by se rozhodla ho jakkoliv poškodit, neměl se jak bránit. Stačilo kontaktovat První-Spořitelní a vpustit její specialisty do bytu.

Alespoň vím, co mne dostalo, pomyslel si trpce. TN-vysílač Herního Centra zůstal aktivní a ten malátný stav, který si mylně vyložil jako účinek drogy, bylo začínající spojení mezi ním a Světem.

Jako včera, i dnes se marně pokoušel odhlásit se ze Hry.

Příště si musím dát větší pozor - pokud bude nějaké příště! dodal v duchu. Musím doufat, že mladá Krejcarová zná význam slova vděčnost… Nebesa, jak já se tam nechci vracet!

Euforie, ten blažený stav procitnutí v mladém a odpočatém těle, ho nutil se hýbat. Ještěr se ozýval, potlačená část vědomí, která si přála honit a lovit kořist.

Ve Světě svítalo a ranní záře pronikala hustými listy Lesa roztomilých kulíšků. Tentokrát Záviše příroda neděsila, naopak se těšil, až vyrazí na její další průzkum.

Musím najít Jolanu a spol, plánoval. Tři zálesáci představovali jediný zdroj informací, který zde měl. Medard se mi neozval. Světlaně jsem nestihl zavolat. Můžu jen doufat, že budou v pořádku a zatím zjistit, co se dá.

Rychle se vydal k jeskyni, ve které se Jolanina skupina chystala přespat. Během cesty experimentoval s vnitřním plamenem. Ten v jeho těle představoval cosi jako nový orgán, beztvaré prodloužení lidských smyslů. Díky němu se mohl spojit se svým tesákem, manipulovat mnohorozměrným prostorem a ovládat kouzelné předměty.

Když se spojil s maskovacím oblekem, mohl po vůli měnit jeho barvu, od zářivě bílé až po duhové výstřednosti. Ale nejen to, pomocí plamene a obleku dokázal tlumit i zvuky svých kroků, takže i když neustále šlapal na suché větvičky a listí, zdálo se, že lesem kráčí jako duch.

Na druhou stranu, ovládat vnitřní plamen vyžadovalo hluboké a neustálé soustředění. Zatímco barvu svého obleku mohl změnit jednou a zapomenout, využívat jeho pokročilejší schopnosti jako Ticho nebo Chameleon se hlásilo o jeho neustálou pozornost.

Chameleon? Ticho? přežvykoval slova na jazyku, užaslý jak snadno našel ta jména. Stále v sobě cítil přítomnost člověka a ještěra - a byl si jistý, že ty dva názvy mu podsouvá jeho cizí lidská část. Získal jsem kromě Herního těla i paměť postavy, ve které jsem se ocitl? Pokud ano, proč si nepamatuji víc? Může být, že jsem snězením ještěrova krystalu přemazal část svých vzpomínek? Ta žena, Jolana, se tvářila vyděšeně, když zjistila, co jsem provedl.

Mezitím tři zálesáci, uložení v nedaleké jeskyni, uklízeli své tábořiště. Zatímco muži, které Záviš v duchu překřtil na Velitele a Němého, pracovali, Jolana seděla na kulatém kameni, v ruce svou berlu a polohlasem se modlila.

„Matko naše milosrdná, tvá nehodná dcera touží po tvé přítomnosti.“

Pak udeřila berlí do země a hluboce se uklonila.

Zvláštní, pomyslel si Záviš, neviditelný a neslyšitelný ve svém obleku. Včera se mi smála, že mám její berlu za kouzelný předmět – a teď se modlí jako středověký sedlák.

Logicky vzato, pokud byla berle technologicky vyspělý produkt, žádné další rituály nebyly potřeba. Lidé v Závišově světě se také neklaněli před počítačem, než se přihlásili do sítě.

„Už jsi skončila, Jolano?“ zeptal se Velitel. „Musíme odsud vypadnout, než se objeví ten chlap.“

„Já vím. Ale můj ranní rituál je důležitý. Nemůžeme si dovolit nenavázat spojení s mou bohyní.“

Navázat spojení s bohyní? Záviš málem vyprsknul smíchy, když si představil zarputilé věřící, jak svým modlitbám říkají takto. Může jít o racionalizaci víry?

„Kdybys vstala, když jsme tě budili, mohli jsme být dávno pryč,“ zabručel Velitel.

„Hm,“ Jolana si rozčesávala husté hnědé vlasy kostěným kartáčem, skloněná nad vyhaslým ohništěm, v ústech sponu na sepnutí ohonu.

„Proč před ním utíkáme?“ optala se, když skončila.

„My neutíkáme,“ ohradil se rychle velitel. „Máme své povinnosti a nemůžeme si dovolit na něj čekat. Pohni kostrou.“

Tři zálesáci, kteří neměli pohodlí mnohorozměrného prostoru, své vybavení nosili na zádech. Když se seřadili, aby se vydali na pochod, Záviš vystoupil ze stínu.

„Odcházíte, Jolano?“ zeptal se tiše.

Žena zakřičela hrůzou a vyskočila metr do vzduchu. I její společníci hleděli na Záviše jako na monstrum.

„Vy-vy jste už tady, ctěný pane,“ zakoktal Velitel. Němý, který měl od přírody povahu flegmatika, se sehnul pro spadený kus chleba, oprášil ho a začal ho s omluvným úsměvem žvýkat.

„Už jsem tady,“ řekl Záviš klidně. „Bylo by nepříjemné, kdybychom se tady nepotkali.“

Bylo by to nepříjemné pro vás, naznačil Závišův chladný tón.

„Víte, ctěný pane, my bychom rádi počkali, ale naše povinnosti… Museli jsme bohužel spěchat.“

„Přirozeně,“ odtušil Záviš. „Každý máme své povinnosti. To je pochopitelné.“

Ovšem ty mé jsou důležitější než vaše!

Uvědomil si, že opět vklouzává do role arogantního stříbronose, povzbuzený odevzdaným postojem trojice.

„Povězte mi, proč tu jste,“ navrhl raději. „Možná si můžeme navzájem vypomoct.“

„Nic důležitého, ctěný pane. Nic důležitého,“ vyhrkl Velitel, aby si vzápětí uvědomil, že si sám protiřečí.

„Před chvílí jste velice spěchali,“ ušklíbl se Záviš. „Něco se změnilo?“

„Chci říct, že nic důležitého, co by vás mohlo zajímat. Jen běžná výprava, na kterou nás poslala naše gilda.“

Výprava? Gilda? Tohle už připomíná virtuální hru, pomyslel si Záviš.

„Získáváte zkušenosti?“ zeptal se, aby si ověřil svůj předpoklad.

„Zkušenosti? Žertujete, ctěný pane? Při vší úctě, my máme zkušeností na rozdávání,“ nafoukla se Jolana. Pak se opravila: „Mí přátelé trumfnou i zálesáky z velkých gild. A já jsem téměř vysvěcená léčitelka.“

„Pak proč zůstáváte ve vaší gildě? Nešlapete si po štěstí?“

Záviš vydedukoval, že mezi gildami existují rozdíly a že být ve větší gildě znamenalo získat vyšší prestiž. Možná že mne mají za člena nějaké takové organizace.

„My…“

„Tiše, Jolano,“ zastavil ženu Velitel a ukázal rozpačitě na své vybavení. „Máte pravdu, ctěný pane. Ve velké gildě bychom si polepšili. Ale ta naše není špatná, prostě jsme měli smůlu.“

„Pokračuj.“

„Naše gilda je společný podnik. Máme v ní podíl. Založili jsme ji před dvěma roky a dařilo se nám. Jenomže pak se objevila konkurence, která nás zničila. Přeplatili spoustu našich členů a my jsme spadli na dno. Proto musíme pracovat i s takovými jako Jolana.“

„Hej, Veliteli!“

„Nic proti tobě, holka. Ale ty sama moc zkušeností nemáš a v lese si koleduješ o malér.“

Žádná jména a žádné podrobnosti, uvědomil si Záviš. Samé obecné údaje. Zdá se, že něco tají. Závišovi se tajnůstkářský přístup Velitele zamlouval. Na druhou stranu, zaplést se do pochybného podniku?

Představil si, jak mu systém sděluje, zda chce pokračovat ve výpravě s podezřelou trojicí, nebo se od ní oddělit. Bohužel, Hra neposkytovala nápovědu, takže se musel spolehnout na svůj úsudek.

Zachránil jsem těm lidem život. Bylo by na místě, aby mi trochu důvěřovali.

„Sami tady nepřežijete,“ pověděl nakonec dvojznačně. Buď se mnou nebo se připravte na špatný konec!

Velitelovi stačil náznak. „Budeme velice vděční, když se k nám přidáte, ctěný pane,“ zamumlal bez nadšení. „Ale budete s námi ztrácet čas. Ve skutečnosti nemáme velkou naději na úspěch.“

„Proč?“

„Měl byste vědět, že prověřujeme informaci, kterou nám někdo prodal. Pravděpodobně jde o holý nesmysl.“

„Holý nesmysl, který vás málem zabil? Musíte být v zoufalé situaci.“

„To jsme. Člověku ve vašem postavení musí naše snažení připadat směšné.“

Jaká mám podle tebe postavení? Záviš se ale nezeptal, jen moudře pokýval hlavou.

„Ovšem, situace může být i horší,“ zadumaně pokračoval Velitel.

„Ale?“

„Může se ukázat, že naše informace byla pravdivá.“

Nemělo by to být naopak? napadlo Záviše. Jestliže Velitelova gilda získala zprávu, která byla pravdivá, pak ta zpráva měla cenu, kterou za ni zaplatili. Proč by to mělo Velitele trápit? Ledaže…

„Nejste tady sami?“

„Přesně tak,“ přikývl Velitel. „Neumím si představit, že by naše konkurence o ničem nevěděla.“

„Přesto jste tady.“

Velitel pokrčil rameny: „Musíme doufat v nejlepší.“

Doufají v nejlepší, ale připravují se na nejhorší, uvědomil si Záviš. Němý to ví také. Jen Jolana nechápe, že se ocitla v týmu sebevrahů.

„Když se potkáte s konkurencí,“ optal se s kapkou ironie, „přátelsky se pozdravíte a půjdete každý svou cestou?“

Němý se ušklíbl a Velitel se podíval stranou. „Raději bych se s nimi minul,“ odpověděl. „V divočině nezůstává moc svědků.“

Čili v civilizovaných částech Světa tu existuje právo a řád, pomyslel si Záviš s úlevou. Nezamlouvalo by se mu, kdyby se dostal do dystopického apokalypsy, kde silní beztrestně utlačují slabší.

„Vždycky záleží na člověku,“ dodal rychle Velitel. „Ale můžeme se potkat s bezohlednými bastardy. Buďte proto opatrný, ctěný pane. Vaše vybavení by je mohlo inspirovat k násilnému jednání.“

„Stejně jako vás?“

„Nepopírám, že jsem měl nevhodné myšlenky,“ přikývl Velitel. „Ale myšlenky nejsou činy. Oni by takové ohledy mít nemuseli.“

„Zejména když jde o…?“ Záviš významně nedokončil a mávl neurčitě rukou. Jak doufal, Velitel si jeho gesto vyložil naprosto špatně.

„Ano, ctěný pane. Zvlášť když jde o ztroskotanou létající loď,“ přiznal Velitel a zamračeně dodal: „Od samého začátku jsem tušil, že jste se tady neocitl náhodou.“

Létající loď?

V Závišově paměti se vynořila cizí vzpomínka na rozbitý trup, uvízlý mezi polámanými stromy.

„V tom případě,“ usmál se a povzbudivě poplácal Velitele po zádech, „jste se narodili pod šťastnou hvězdou. Pojďte za mnou a nebudete litovat!“