Miluju tuhle hudbu

Jestli nebyl můj život jednodušší, než jsem ho potkal, naříkal v duchu Medard. Blbečci, kteří se modlí za změnu, by měli dostat přes prsty.

Oblečený do padnoucího a drahého obleku značky Krása-Styl, na nohách vyleštěné boty z pravé kůže, na nose funkční zatmavovací brýle a plastovou známku schovanou za košilí, působil jako bronzák vyšší třídy, někdo kdo se vyšplhal až pod svůj strop a možná prorazí do dalšího patra.

Kolemjdoucí zaměstnanci korporací mu občas kývli na pozdrav, překvapení, jak nonšalantně postává, zatímco oni pospíchají, aby byli na svých místech dříve, než přijde jejich nadřízený. Korporace sice rády hlásaly, že je lépe pracovat krátce a výkonně, ale čas strávený v kanceláři bylo to jediné, na čem doopravdy trvaly.

Krysí závody, vzpomněl si Medard na oblíbenou Lukášovu hlášku. Jestli já neměl štěstí, že jsem se neuchytil.

Poslední události mu zpřeházely žebříček hodnot a při představě, že by měl dvacet let strávit spolu s těmito spěchajícími dříči, ho nutilo sympatizovat s revoluční omladinou.

Ještě zbývá, abych tady kreslil kosočtverce na zeď, odplivl si. Až donedávna nutil své syny do vyšších výkonů, aby neskončili jako on, uvěznění v nekonečném lovu za prací a očkováním proti VIUR. Nyní měl sám potíže se motivovat. Neříká baron, že je lépe dobře zemřít než špatně žít?

„Hledáte někoho, pane?“

Pěkná třicítka v kostýmku a se sportovní postavou, vyšperkovaná od hlavy až k patě, ho s úsměvem oslovila. Medard se vždycky takovým ženám vyhýbal, protože na něj byly příliš cílevědomé a sebevědomé. Také si trpce uvědomoval, že kdyby neznámá tušila, že za košilí skrývá plastovou známku, nezavadila by o něj pohledem, ani by mu nenabídla perličkový úsměv.

Měl bych tebou pohrdat, napadlo ho. Nejsme nakonec oba lidé? Jaké máš právo se na mne dívat svrchu?

„Hledám,“ odpověděl suše. „Proč se staráte?“

Za normálních okolností by možná roztál, ale tady se cítil krajně nepohodlně. Ocitl se ve čtvrti, kde domy s apartmány strážily voliéry s ptáky a varovné nápisy, že sem smějí vstoupit jen občané zde ubytovaní nebo ti s výslovným pozváním.

Zdejší bronzáci se s plasťáky rozhodně paktovat nechtějí.

Ovšem on své pozvání měl. Libuše Ťavodová mu poslala adresu, na které ji najde. Kvůli své zlomené noze zůstávala doma, nebo to alespoň tvrdila.

„Ráda bych vám pomohla,“ řekla třicítka. Na odmítavé chování byla zvyklá, snad jí připadalo i atraktivní.

„Hm.“

Podle Závišovy poučky, kterou se naučil milovat: „Když nevíš, co bys řekl, neříkej nic!“, Medard mlčel. Jeho povznesená nadřazenost nevydržela dlouho. Čichal její parfém a lichotil mu její zájem. V kapse nosil svůj NT-vysílač, tak ho napadlo, že by zavolal na pomoc barona, ale pak si uvědomil, že baron se svými starosvětskými manýry by krásku povzbudil, místo aby ji odehnal.

„Hledám Libuši Ťavolovou z První-Spořitelní,“ usekl, ale málem se na ni usmál. „Nerad bych vás zdržoval.“

„Nezdržujete mne.“

Já vím, protože ty zdržuješ mne, pomyslel si. Právě sbíral odvahu, aby vstoupil na území zamořené ptačími klecemi. Nyní se pracně vybudované odhodlání zbortilo v prachu. Chci odtud pryč!

Nejspíš ne bezdůvodně podezíral Záviše, že byl vyslán na tuhle misi schválně, aby se otrkal. Cvičí mne jako psa. Jako ostatně cvičí kdekoho.

Každý z nich si všímal, jak se Šest společníků postupně mění. Ale nejenom oni. I má rodina se mění, stáváme se jinými.

Neuměl tu odlišnost přesně pojmenovat. Chápal jen vnější příznaky, protože ty mohl snadno uchopit. Oblékal se draze, respektive, Světlana ho oblékala draze. Utrácela za něj i ostatní peníze z fondu na reprezentaci. Z nepochopitelných důvodů dal Záviš nejmarnotratnější z Šesti společníků téměř volnou ruku a bohyně Trojáková se nedržela zpátky.

I když se Medard nemohl oblékat do značek jako Šik&Šik nebo Laguna, přesto působil velmi světácky. I jeho vypouklé břicho působilo jaksi blahobytně, když se prohlížel v zrcadle. Košile z hedvábí, knoflíky ze zlata. Chlap, který je za vodou. Není se co divit, že jsem tuhle bronzáckou lovkyni zmátl. I kdyby se rozkrájela, můj oblek stál alespoň desetkrát tolik než to, co ona má na sobě, a to nepočítám doplňky.

„Libuše Ťavolová?“ zopakovala lovkyně a nadzvedla obočí. „Romantický zájem?“

„Obchodní schůzka,“ opáčil. Uvědomil si, že Záviš by se mu vysmál. Nechtěl se s tou kráskou bavit, ale ona už na něm vyzvídala.

„Pokud ji neznáte, nepomůžete mi,“ řekl a pokusil se projít kolem ní.

„Jdete špatně. Já netvrdila, že ji neznám,“ zaslechl za sebou.

„Já zase netvrdil, že potřebuji pomoc,“ zabručel. Každičká buňka jeho tělesných spodních pater ho nabádala, aby se zastavil a nechal se vést, případně i svést. Příležitost, jakou hned tak nedostaneš, křičelo na něj utlačované podzemí. Zahraj to na ni! Ufňukaná Ťavolová počká.

Zatímco odcházel, uslyšel klapání jejich podpatků. Nemohl si nevzpomenout na Lauru, která se při chůzi kolébala jako kachna. Jde za mnou, holka vytrvalá.

„Nechci se vnucovat,“ zaslechl, „ale tam Libuši Ťavolovou nenajdete.“

„Třeba ji ani nehledám,“ řekl a otočil se. Jak ho učil Záviš, donutil se prohlédnout si neznámou od shora dolů. Jestliže se dostanete do situace, která se vymyká vaším zkušenostem, postupujte s krajní opatrností, zaslechl jeho nabádavý hlas. Náhody existují jen ve špatných filmech.

„Jdi k čertu, chytráku,“ zamumlal Medard. „Ty jsi ten, který mne dostává do situací, které se vymykají mým zkušenostem. Nejsem žádný špión.“

„Prosím?“

Je těžké tě, krasotinko, ignorovat, pomyslel si, ještě, že nechápeš, jak mne děsíš.

S hořkou vzpomínkou na to, jak nabádal své syny, aby se nikým nenechali zastrašit, měl chuť se otočit a zmizet jako pára nad hrncem. Sexy upírka, pomyslel si, proč jsem musel narazit právě na tuhle!

Když člověk poslouchal Závišovy divoké teorie, myslel by, že moderní doba se skládá z tvorů, které své city umí leda předstírat. Podle Světlany ovšem šlo o pouhou projekci. Když se jí Medard zeptal, co tím myslí, Světlana mu s líbezným úsměvem odpověděla: „Náš milovaný potížista by rád věřil, že svět je místem, po kterém chodí jen takoví, jako on sám. Stručně řečeno, všichni jsme jeho dvojníci.“

Medard si zoufale přál, aby mohl být jako Záviš nebo Lýdie, chladný a povznesený.

„Olga Kubaljaková,“ představila se neznámá a podala mu ruku. Nehty měla nalakované tmavě rudým lakem a na zápěstí kožené náramky s ozdobnými vzory. I když měla vlasy obarvené na blond a stočené do nevinných kudrlinek, oblečení ladila do černého gotického stylu, který se nyní vracel do módy.

Na rozdíl od Vrány, Lukášovy kamarádky, která se pudrovala a líčila do černobílých odstínu a vypadala, alespoň podle Medarda, jako z němého filmu, Olga Kubaljaková působila vyzývavě, když si ho prohlížela zpoza hustých, černých a zjevně umělých řas.

„Už jste se vynadíval?“ zeptala se s úsměvem. „Nepředstavíte se?“

„Měl bych?“ zeptal se a stiskl nabídnutou ruku. Za prvé proto, aby dokázal, že není plasťák. Za druhé proto, aby vyzkoušel její sílu. A za třetí proto, že hodně chtěl.

„Medard,“ řekl krátce, vděčný za další Závišovu lekci. Zdvořilost vyžaduje, aby ses představil celým jménem a svým občanským stavem. Nemusíš být ale zdvořilý za každou cenu.

„Medard? Nic víc?“ zvedla obočí.

„Medard,“ potvrdil pevně, překvapený, jak snadno se dostal z téhle společenské pasti. Pak si uvědomil, že i ona skrývá občanskou známku hluboko mezi - zde zaváhal, protože ho nenapadal vhodný slušný výraz. Odtrhl oči od jejího výstřihu. To je jen má domněnka, že je bronzák, uvědomil si. Co já vím, pod svým koženým nákrčníkem může mít tetování pouličních rabiátů!

Od svého setkání s Věrou Šouravou se naučil lépe rozeznávat, kdo je kdo ve světě korporací a mafie. Ale na pouličního rabiáta nemá dost pevný stisk.

Tahle Olga Kubaljaková nebyla žádná Xantipa Millerová nebo Karolína Drbohlavová. Její ruka působila něžně a žensky, skoro křehce. Vyvolávala v něm v něm potřebu ženu chránit a opatrovat, a také ji…

DU-DUDU-DŮ! DU-DUDU-DŮ!

Ozvala se syrová metalová hudba. Rozplizlá kytara, která měla velké potíže udržet rytmus, vyhrávala první tóny skladby, kterou Lukáš Mechový považoval za svůj opus magnum, velkolepé dílo. Skladba se jmenovala Jednooký had a Medardovi naskakovaly osypky pokaždé, když ji slyšel.

„Pardon!“

Zoufale zašmátral v kapse svého saka a vytáhl odsud svůj nový mobilní telefon. Když Světlana telefon vybírala, trvala na tom, že musí ladit s jeho stylem. Pod jeho stylem si bůhvíproč představovala nafoukaného ředitele malé společnosti, stárnoucího chlapa, který žije nad své poměry a který si nedostatečný společenský úspěch vynahrazuje kupováním drahých značek.

Medarda taková charakteristika urazila, ale Laura nadšeně tleskala a tvrdila, že je to role, kterou by měl zvládnout bez větších potíží.

Který blbec mi nastavil takové vyzvánění? pomyslel si a přejížděl prsty po displeji, aby zastavil hudbu. Udělám z Matyáše sekanou!

I když byl Lukáš na Jednookého hada nezřízeně pyšný, nikdy by ho Medardovi nepodstrčil. Lukáš se otcovské autoritě obezřetně vyhýbal a snažil se ji nedráždit. Zato mladší Matyáš si namlouval, že má vynikající smysl pro humor.

Vychlazená duše v kouscích ledu. Semenný váček plný jedu.

V zákulisí na kamenném trůnu, zasunutý je v panenském lůnu.

Jednooký had! Jednooký had!

„Ó!“ řekla jeho nová známá, když uslyšela možná falešný, ale bohužel také zřetelný zpěv. „Ó!“ zopakovala a navíc se nezmohla.

„Jaképak ó?“ zavrčel Medard a potlačil touhu hodit s telefonem o chodník. „Miluju tuhle hudbu. Vyvolává ve mně velmi agresivní sklony. Vždycky si vzpomenu na Heroda, jaký to byl král, když vyvraždil neviňátka!“

A s nesmírnou úlevou přivítal, že se mu podařilo přijmout příchozí hovor dříve, než začala další sloka.

„Prosím?“ řekl nevrle, aniž by se podíval, kdo volá. „Prosím, krucinál!“