Omlouvám se za celé lidské pokolení

Bylo osm hodin ráno a Záviš osaměl ve svém bytě.

Rodinný život se přeceňuje, pomyslel si trpce, když se vydal na pravidelnou výpravu do ložnice, kde na široké posteli přespávaly Lýdie a Gabriela. Ty dvě měly velice svéráznou představu o tom, jak vypadá útulný pokoj.

Lýdie, která žárlila na Lištičku, jí nikdy nedovolila uklízet. Místo toho, snad aby dokázala, že i ona si poradí v domácnosti, sesbírala rozházené svršky, nastrkala je do zásuvek a místnost nechávala v klamném zdání, že je všechno jak má. Sotva ale otevřel první skříň, vypadl na něho celý její šatník.

„Krucinál,“ zařval, sotva mu nohy zasypala lavina prádla. „Kdyby ses alespoň obtěžovala ty hadry třídit!“

S pocitem odsouzence před popravou se sehnul a začal dělat pořádek. Soužití s ženami ho dráždilo natolik, že slábnutí svých duševních schopností začínal přisuzovat jim. Na rozdíl od nehmatatelného psychoviru, ony byly až moc hmatatelné.

Není divu, že ženatí chlapi jsou snadnější na odstřel, pomyslel si. Kdykoliv si mohl vybrat, zranitelná místa hledal o zástupců korporace s rodinným životem. Ti měli sklony k duševní nestálosti, kterou u samotářů málokdy pozoroval.

Každá zkušenost ti může přinést cenné ponaučení, zaslechl škodolibé nabádání ředitelky sirotčince. Záleží na tobě, jak si s ní poradíš.

„Jistě,“ ušklíbl se. „A proto ses nikdy nevdala, ty stará čarodějnice. A co je zase tohle?“

Když se sehnul, pod nočním stolkem našel zakutálenou sklenici, jednu ze tří, které už oželel. Bylo mu, jako by se domů vrátilo ztracené dítě. S tím se mísilo neblahé tušení, že zbylé dvě už nikdy nenajde.

„Jste zatraceně sentimentální ořech, můj pane,“ ozvalo se nad ním. „Vy tady pláčete nad kusem skla, zatímco hoří Řím. Hotový Nero!“

„Ty jsi mi scházela,“ vzdychl si a zvedl oči.

Před ním se objevilo bojiště jako ze světových válek. Rozstřílenou krajinu lemovaly zákopy a hromady mrtvol pohádkových bytostí. V jedné z předprsní, oblečená do maršálské uniformy, stála malá víla a se zarputilým výrazem hleděla do dalekohledu.

„Co se děje, malá a bojovná?“ optal se Záviš. Chytrou čelenku nosil od rána do večera a náhlá změna prostředí ho nepřekvapila.

„Kyberútok,“ ucedila malá víla a zapálila si dýmku. „Jsme pod palbou. Neustále. Od chvíle, kdy jsme zazářili v Herním Centru, máme na krku všechny korporátní hackery, co jich svět nosí. Břídil vedle břídila,“ dodala pohrdavě. „Nechápu, proč se vy pytle masa a kostí hrnete do věcí, kterým nerozumíte.“

„Omlouvám se za celé lidské pokolení,“ zabručel Záviš nepřítomně a vytáhl krabičku od průhledných krajkových kalhotek. „A mám, co jsem hledal!“

„Fjů,“ hvízdla malá víla. „Kdyby Stínošlápek tušil, že se Krajcarové přehrabujete ve spodním prádle, praskla by mu žíla. Dal jste se na fetišismus, Vaše Perverzní Veličenstvo? Mám vás nechat o samotě, ať dokončíte, co jste načal?“

Malá víla se sklonila ke své maršálské uniformě a sugestivně začichala.

„Pubertální představivost,“ odfrkl Záviš. „Chudák Lýdie nejspíš věřila, že jsem víc gentleman, než skutečně jsem. Polez ven, ty hříšné pokušení. Potřebuji tě!“

„Pro vaši informaci, vy hnusné zvíře, mám plný záznam,“ ozvala se malá víla, která měla oči navrh hlavy a málem jí vypadávaly z důlků. „Když mi nekoupíte další výpočetní kapacitu, zrzka se dozví, co jste zač.“

„Pochybuji, že by zrzka měla odvahu si stěžovat,“ odsekl Záviš a vytáhl zpod jemné látky plató s modrými pilulkami. „Tady schovává svůj malý poklad.“

„Aha,“ řekla malá víla zklamaně. „Ona je nepřestala brát?“

„Kdyby přestala, byla by tuhá,“ vysvětlil Záviš. „Tolik bys měla vědět. Nejde s nimi skoncovat tak lehce.“

„Když jste se tvářil, že ji věříte, chtěl jste, aby se cítila provinile, můj odporný pane?“

„Něco na ten způsob,“ souhlasil a hbitě vyměnil plató za plató. Protože dvě pilulky chyběly, vyloupl je i z nového balení. Pak uspořádal skříň do podobného stavu, v jakém ji našel.

„Co jste právě provedl?“ zeptala se malá víla se zájmem.

„Copak mi nečteš myšlenky?“

„Snažím se jim vyhnout. Cítím se pak špinavá.“

„S malou Gabrielou jsme naředili účinnou látku a přidali pár složek, které mé milované snoubence pomůžou s odvykáním. Brzy se na modré pilulky ani nepodívá.“

„To zní bezpečně! Při vší úctě k odborným znalostem naší slečny Márové, nepletete si svou milovanou snoubenku s pokusným králíkem? Proč se neobrátit na odborníky? Je vám líto peněz?“

„V oblasti biochemie je malá Gabriela génius. Trochu uvažuj! Jestliže se společnost snaží ve svých občanech vyvolat závislost, aby je ovládala, proč by jim měla rozdávat klíč k řetězům? Jediné, co léčba nabízí, je iluze volby. Kdyby Lékařská-Soukromá tušila, na čem Gabriela pracuje, zlikvidovali by ji.“

„Aneb jak se nechat šťastně adoptovat,“ ušklíbla se malá víla. „Být vaše dceruška je terno. Pospěšte si! Budete mít návštěvu.“

„Koho?“

„Je to mladý Troják. Splnil povinnost, doprovodil všechny na univerzitu, zdejchl se z přednášky a vrací se ve svých stopách. Bude tu za deset minut.“

Něco se stalo?

I když by nikdo Juraje neoznačil za studijní typ, strojní fakultu navštěvoval pilně a spolehlivě. Na rozdíl od Světlany, která dělala vždy jen, co ji bavilo, Juraj dělal vždy, co musel. Jestliže své železné zvyky porušil, měl k tomu jistě vážný důvod.

CINK! CINK!

„Pusť ho dál.“

Sotva Juraj vstoupil do místnosti, dramaticky prohlásil: „Zbabral jsem, co se dalo!“

„Přiznej se ke svým chybám a bude ti odpuštěno,“ podotkl Záviš. „To tvrdí rodiče svým dětem. Ale málokteré je tak hloupé, aby jim uvěřilo. Co jsi provedl?“

Zběžně studoval svého nenadálého návštěvníka. Nevypadáš provinile, chlapče, pomyslel si, skoro bych řekl, že začínáš připomínat svou sestru.

Když se poprvé setkali, Juraj působil jako věrný stín, zatlačený do pozadí vlivem Světlaniny zářivé osobnosti. Dokud žil s rodiči, nikdo ho nepovzbuzoval, aby přijal průbojnější roli, spíše se předpokládalo, že bude něco jako osobní strážce, věrný a stále na pozadí.

Jako by ta holka potřebovala, aby se o ni někdo staral, pomyslel si Záviš. Od chvíle, kdy začal protěžovat bratra na úkor sestry, se nemohl zbavit dojmu, že Světlanu soutěžení, které sourozencům vnutil, baví a že velice dobře ví, oč mu jde.

Navíc se mne pokusila svést, vzpomněl si. Kdybych měl hlavu v pořádku, nejspíš by si mne omotala kolem prstu. Alespoň k něčemu je Ještěr užitečný.

Když mu Lýdie vyprávěla, jak Světlana necouvla ani před Benjamínem Juliem, člověkem, který svým vlivem a pozicí převyšoval leckteré zlaté a který byl hybnou sílou za Šik&Šik, začínal mít jistá podezření.

Jaká je pravděpodobnost, že herecká rodina vychová takové dítě? Nejsou herci prázdné nádoby, co hlasitě duní? A jaká je pravděpodobnost, že v té rodině skončí génius jako Gabriela Márová?

Pokud šlo o potomky z lepších rodiny, ti povedenější připomínali Lýdii Krajcarovou nebo jejího nevlastního ctižádostivého bratra Alfréda, zatímco ti méně povedení, kterých byla většina, připomínali Darinu Krajcarovou.

A pak tady máme sourozence Trojákovi. Oba dva jako stvoření, aby zamotali hlavu druhému pohlaví. Jsou tak okouzlující a působiví.

Zde se přirozeně neodkazoval na jejich vzhled. Pro plasťáky byli všichni stříbrní jako dokonalé panenky, upoutávky na říši snů.

Jenomže společnost potlačuje živočišnou přitažlivost, vyžaduje zdání chladné a nedostupné dokonalosti. Kdežto Trojákovi se nevyhýbají doteku, právě naopak.

Všiml si, že Světlana často vstupuje lidem do osobního prostoru a tím je vyvádí z míry, aby je mohla lépe ovládat.

A ten kluk není o nic lepší, pomyslel si trpce. Od návštěvy Šik&Šik zaznamenal, že Gabriela, jak jí přibývalo sebevědomí způsobené bioaktivními krémy, cvičením a snad i sloučením s baronovou dcerou, po Jurajovi pokukuje.

Jak s ní mám potom vychovat bezcitné monstrum? postěžoval si malé víle, důvěrnici svých posledních dnů.

Ta si ho štítivě změřila: „Každý nemá vaše vrozené vlohy, Vaše Hnusnosti. A přestaňte myslet tak hlasitě. Vedu válku, jestli dovolíte.“

Aby dala najevo, jak je zaměstnaná, začala štěkat rozkazy na své jednotky, složené z muchomůrek.

„Co se děje?“ zeptal se Juraj, náhle nervózní, jak Záviš zakroutil hlavou.

„Nic, zuřivý kyberútok. Malá a přepracovaná maká přesčas a dává mi to sežrat. Ale zpátky k tématu. Nejsem tvůj táta, takže mi je jedno, že jsi za školou - ale předpokládám, že jsi měl dobrý důvod proč opustit kouzla mechaniky.“

Když si Juraj uvědomil, co slyší, zarazil se.

„Jak víš, co jsem měl mít za přednášku?“ zeptal se užasle.

„Snažím se držet přehled o všech vašich aktivitách. Každý z vás má v patách stínový klon. Kdekoliv jsou veřejné i neveřejné kamery, tam jsou Stínošlápkovy oči. Malá a disciplinovaná ho vycepovala dobře.“

Oba virtuální pomocníčci dokázali nahradit velkou část výzvědného týmu, na který v časech své největší slávy spoléhal. Jejich výpočetní kapacita ovšem stála nehorázné peníze. Trvající kyberútoky vyčerpaly velkou část zdrojů, které Šest společníků vydělalo.

Ti dva jsou mí nejlépe placení zaměstnanci, pomyslel si a nepřátelsky si změřil malou vílu, která právě velkým kladivem zatloukala do podlahy bílého chlupatého červa. Zůstala po něm obří kaluž zelenkavé krve. Neprosil jsem tě, aby sis odpustila ty své zhůvěřilé animace?

„Tak pardon,“ odsekla. „Jsem sice v jednom kole, ale jestli máte potřebu, klidně vám uvařím kafe, abych vám vyhověla. Nemám ještě zatančit?“

Z malé víly kapaly mamutí kapky potu, což naznačovalo, že vytěžuje veškeré dostupné prostředky. Mávnutím své kouzelné hůlky odstranila rozšířenou realitu ze Závišova vnímaní a zmizela.

Záviš se nyní mohl věnovat své návštěvě.

„Čili?“ zeptal se.