Musím je bít!

„Na obrázku vidíte souvislý graf G. Vytáhněte barevně některý z jeho podgrafů, který tvoří jeho kostru.“

Uprostřed laboratoře, u prvního stolu v řadě před velkou bílou tabulí, pokreslenou matematickými vzorci, se třásli dva studenti a jedna studentka. Měli před sebou papír, na který nesoustředěně psali.

PRÁSK! PRÁSK!

Nesoustředěně proto, že každý měl kalhoty na půl žerdi. Na jejich holé půlky dopadala s úpornou pravidelností rákoska.

Světlana, která na univerzitě zažila kdeco, nebyla ani tak pohoršená pohledem na opálené zadky, jako osobou, která výprask prováděla.

Za snaživými studenty - jeden byl slovutný Jakub Lízal, místopředseda studentské rady - stála Gabriela, půvabná démonka v bílém plášti. Nevzrušeným pevným hlasem kladla matematické otázky a důsledně práskala rákoskou.

Ve chvíli, kdy na moment ustal bolestný nářek, Světlana se zeptala: „Proč je biješ?“

„Á, tady jsi! Čekala jsem tě dřív.“

Gabriela měla ve tváři slušivý ruměnec. Zdálo se, že tenhle tělocvik provozuje delší dobu.

„Musím je bít,“ vysvětlila. „Zjistila jsem, že je to bezpečnější než jed nebo elektrošoky. Stopy brzy zmizí a můžeme postup opakovat.“

„Chápu,“ řekla Světlana. Sice nic nechápala, ale celé představení se jí zamlouvalo.

„Ahoj, Jakube,“ pozdravila místopředsedu studentské rady, kterého neměla ani trochu v lásce. „Jak se daří, chlape? Těší mne, že tě poznávám i z druhé stránky.“

Jakub Lízal k ní otočil uslzené rybí oči.

„Zdravíčko, Trojáková, já… Au!“

PRÁSK!

„Kolikrát ti mám připomínat, že se nesmíš nechat rušit.“

Svižnost, s jakou Gabriela mávala rákoskou, se na ni nepodobala. Zato nápadně připomínala její Herní druhé já.

Má to někdo štěstí! pomyslela si Světlana závistivě. Ty dvě se skvěle doplňují. Pokud Gabriela někdy něco potřebovala, tak trochu barvy do tváří - a notnou dávku zlomyslné krutosti.

Světlana vždycky měla dojem, že netečná povaha Gabriele vůbec nesluší. Jako by příroda spletla duši, kterou chtěla dát tělu vášnivé jižanské krásky.

Kdežto já, pomyslela si trpce, jsem skončila s unylou Kopretinou. Čím mne ta obohatí?

Pak si vzpomněla, že vedle ní stojí Alois Kuňkal, u kterého rozhodně nepředpokládala pochopení pro výstřednosti jakéhokoliv druhu. Možná už plánuje útěk, napadlo ji, když se ohlédla.

Ale její společník neměl na scénu před sebou žádný názor. Jak mu byla lhostejná existence inkvizice či Tomáš Akvinský, o nichž se naučil příslušné odstavce, tak mu byla lhostejná i chemické laboratoř, která se změnila v rozvernou mučírnu.

Nevěnoval pozornost ani holým zadnicím, ať už ženským nebo mužským, pouze upíral mrtvé oči na Gabrielu.

„Ty jsi Márová?“ zeptal se.

„To jsem já,“ odpověděla Gabriela, aniž by se ohlédla. „Kdo tě doporučil?“

„Můj spolužák.“

„Který?“

„Nevzpomínám si.“

„Není to Kuňkal?“ vykřikl náhle student, který ležel stál napravo od Jakuba a který nadělal nejmenší rámus. Měl růžové kulaté tváře a když dostal ránu, uvážlivě sykal. „Já ho sem poslal. Ten louda určitě zapomněl mé jméno. Chodil jsem s ním na střední. Je trochu pomalý, ale spolehlivý.“

„Ví, oč jde?“

„To si nejsem jistý. U něj je těžké rozeznat, kolik pobere.“

„Prý můžu do jiného světa, do jiného těla,“ promluvil Alois.

Jiný svět? Jiné tělo? Pozornost nerozptýlená bolestivými podněty? Aha, takže trénují, aby se dostali do Hry, pochopila Světlana zklamaně.

„Jaká je oficiální verze téhle šaškárny?“ zeptala se proto otráveně. Orgie a la de Sade se nekonají.

„Jde o školou schválené zadání,“ zasténal Jakub a natíral si zadek mastí. „Konečně to máme za sebou! Paní ředitelka Krajcarová dělá vedoucí projektu.“

„Hledáme nové pokusné králíky,“ dodala Gabriela. „Zatím máme dva, když nebudu počítat Jakuba. Ty budeš třetí,“ otočila se na Aloise. „Musíš podepsat mlčenlivost a za odměnu dostaneš dva kredity jako bonus. Chceš?“

„Jiný svět? Jiné tělo?“ opakoval Alois. Ať už mu jeho spolužák navykládal cokoliv, něco málo ho zaujalo.

Jestliže chce jiné tělo, napadlo Světlanu, pak možná není spokojený s tím, jak se dobrovolně zmrzačil.

Sledovala, co se bude dít dál. Tři pokusní králíci si vytáhli klávesnice do výšky pasu - z pochopitelných důvodů nepříliš ochotní se posadit - a zaznamenávali výsledky svých testů. Jediná dívka mezi nimi, když si usušila slzy a setřela rozmazané nalíčení, odešla uvařit kávu a čaj.

Jakub Lízal, který se snažil chovat důstojně, jak se na slušelo na jeho postavení a jak mu dovolil zarudlý zadek, přednášel Aloisovi o údajném smyslu experimentu, hlas ztlumený do tajemného šepotu. Slovo Hra nepadlo ani jednou.

Mezitím Světlana vysvětlila Gabriele situaci Mechových.

„Musím pro ně připravit odvykací program,“ vysvětlila. „Vzkaž prosím našemu hlavnímu šílenci, aby nerozdával stříbrné karty plasťáckým rodinám. Čeká je pekelný měsíc. A pochybuji, že vydrží. Nebo že vydržím já,“ dodala poctivě. „Budou zatraceně podráždění.“

„Počkej!“

Gabriela si vyhrnula rukáv na levé ruce a nabídla ji Světlaně, která se chystala založit krevní odběry rodiny Mechových. „Co kdybys tam přihodila i mou krev? Jako referenční vzorek.“

„Dobrý nápad!“

Protože strávila rok u Trojáků, kde se dbalo na zdravou nepančovanou výživu, Gabriela si svou malou odvykací krizí už prošla. Jenomže zatímco ona byla navyklá trpět tiše a dobře, Světlana tušila, že Lukáš Mechový nebude mít sklony k stoicismu.

Jestlipak se bude Lukáš řídit mou radou? zahihňala se v duchu. A můj milovaný bratříček je s ním na pokoji! Kluci do toho! Hanbaté obrázky vám udělají moc dobře!

Když se s jehlou přiblížila ke snědé paži, zarazila se.

Lépe než Juraj, i ona uměla rozeznávat rozdíly v pokožce plasťáků, bronzáků a stříbrných. A byť byla pravda, že se Gabriele díky roku u Trojákových pleť spravila na přijatelnou úroveň, stále trpěla na řadu problémů.

Nyní ale její pleť začínala nabírat nezpochybnitelnou kvalitu pravého stříbrného.

Nebo také něčeho umělého, napadlo Světlanu. Když položila svou paži hned vedle, nezaujatě musela uznat, že ani jedna ruka nevypadá jako živá. Obě mohly patřit přerostlým panenkám.

„Lýdie mi dala bioaktivní krém,“ vysvětlila Gabriela pyšně, byť s jemným ostnem v hlase.

Chce mi snad vyčítat, že já se s ní nikdy nepodělila?

Aby odvedla pozornost od svého pocitu viny, Světlana přemýšlivě nadhodila: „Bioaktivní krém se objevil docela nedávno. Supertonické nápoje jakbysmet. A spousta dalších skvělých vynálezů také.“

Gabriela pochopila, kam kamarádka míří.

„Jako například NT-vysílač?“

„Jako například NT-vysílač,“ potvrdila Světlana. „Ale i tak nikdy neuvěřím Šupákovým teoriím, že za víš-čím stojí mimozemšťané.“

O Hře se neodvažovala mluvit nahlas. Internet byl sice plný divokých spekulací, ale Hráči samotní brali informační embargo vážně. Záviš a jeho malá víla dávno přestali debatu ve veřejném prostoru sledovat. Roubík nasazený Hráčům a bezuzdná svoboda slova pro nevědomé přinesly ovoce: šum přehlušil signál.

„Co chceš?“

Zatímco se tlumeně bavily a do zkumavky stékala rudá krev, přistoupil k nim Alois, který držel v ruce přihlášku do Gabrielina „školního projektu“ a mlčky na ně zíral.

„Jiné tělo,“ řekl.

„Prosím?“

„Nesmíš se na něj zlobit,“ zasáhla Světlana a stručně objasnila, jak se Alois zminiaturizoval do současné podoby.

„Tady Alois se dokonale omezil, jak po tělesné, tak po duševní stránce,“ uzavřela Světlana laskavě. „Za normálních okolností bych nechápala, jak se mohl dostat na univerzitu - ale po každodenním styku s nadějemi medicíny si troufám tvrdit, že on patří k těm nadanějším.“

„Jak snášíš bolest?“ zeptala se Gabriela přímo.

„Bolest?“

Protože domluva s ním byla na dlouhé lokte, Gabriela Aloise švihla rákoskou; malý student si netečně třel ramena pod košilí, jako by ho štípl komár. „Proč jsi to udělala?“ zeptal se.

„Aha,“ poznamenala Gabriela trochu zklamaně.

„Budeš muset zvolit individuální přístup,“ zachichotala se Světlana. „I kdybys ho ubila k smrti, tenhle diskrétní matematiku nepobere. Co to vůbec má být?“ ukázala na bílou tabuli popsanou vzorci. „Černodušný nám dával otázky ze základní školy. Ti tví pokusní králíci nepotřebují znát teorii grafu, aby u něj prošli.“

„Odkdy ty poznáš diskrétní matematiku?“

„Mám všestranné zájmy,“ opáčila Světlana uraženě. Ve skutečnosti měla povědomí pouze o statistice, kterou vyžadovali profesoři pro výzkum. Pak přiznala: „Včera jsem Lukášovi koukala přes rameno, když se šprtal. Má přítomnost v něm vzbuzuje strach a chvění. Vždycky jsem si přála studovat projevy mladické plachosti.“

Gabriela se ušklíbla.

„Bolest a touha se bolesti vyhnout má celou řadu užitečných aplikací,“ vysvětlila raději. „Zavedením systému trestů jsem dokázala Jakuba motivovat k výkonům, o kterých se domníval, že jich není schopný.“

Jakub Lízal, který stál opodál, vypadal, že se při těch slovech rozpláče. Právě přicházela studentka s tácem, na kterém se kouřilo z několika šálků čaje.

„Kdo si dá?“ zeptala se úslužně a vrhla žárlivý pohled na Světlanu. „Zelený jako obvykle, Gabrielo?“

„Děkuji, Aničko.“

Světlana si všimla, že Gabriela se zde těší bezvýhradné úctě. Stačilo málo, aby se změnila, pomyslela si. Náš vztah se také změnil. Dřív ke mně vzhlížela.

Gabriela ukázala na Aloise Kuňkala: „Pokusný králík, kterého nedokážu stimulovat, se mi nehodí do krámu.“

„Třeba bychom ho dokázali stimulovat jinak,“ nadhodila Světlana a otočila se k Aloisovi. „Co by sis přál? Jiné tělo, že ano?“

„Ano. Jiný svět, jiné tělo.“

„Co kdyby sis ho vzala na starost?“ navrhla Gabriela, kterou Aloisova žádost nenadchla. „Co se děje, Aničko?“

„Cukr? Citrón?“ přitočila se úslužně Anička a nabádavě zašeptala. „To není dobrý nápad.“

„Proč ne?“ Gabriela nebyla zvyklá se vypořádat se žárlivostí nohsledů.

„Protože ona k nám nepatří. Není prvák.“

„Jakub také není prvák.“

„Ale on…“ Protože ji nic nenapadlo, Anička se rozpačitě zavrtěla. „Nevypadá, že by se chtěla zúčastnit procedury,“ vyhrkla. „My jsme jiní.“

Jiní? Cítí se nadřazeně, protože dostala rákoskou na holou?

„Bojíš se, že bych si nenechala naplácat na zadek?“ zasmála se Světlana. „Nejsem žádná stydlivá květinka. Možná bych mohla rozšířit tvé obzory, miláčku.“

Svůdně si olízla rty. Jestliže u Trojáků muži milovali postavu Tomáše Kocoura, ona pracovala na svůdné femme fatale.

„Attendere! Dávejte pozor!“ napomenula je netrpělivě Gabriela. „Velehradský chtěl, abych tě do projektu zasvětila. Má dojem, že jsi příliš roztěkaná.“

Tušé! Roztěkaná je mé druhé jméno, pomyslela si Světlana nakvašeně.

„Bastard!“ utrousila. „Neměl by se Šupák raději starat, jak nabít paměťové datadisky?“

„Pšt!

„Já vím, já vím,“ ztišila Světlana nápadně hlas. „Pracujeme v utajení. Čím bych měla podle něj přispět společné věci?“

„Scházejí nám pokusní králíci. Velehradský navrhl, že bys mohla nějaké přilákat. Na naše letáky nikdo neodpovídá.“

„Nedivím se! Sama jsem myslela, že jde o reklamu na doupě narkomanů.“

„Ty bys určitě navrhla lepší,“ ozvala se nepřátelsky Anička.

„Ani náhodou. Víš ty ale, miláčku, kdo já jsem?“ optala se Světlana. „Ne? Být prvák tě neomlouvá. Měla sis nastudovat, kdo je VIP ve zdejších kalných vodách.“

„Jaká VIP? Podle mne jsi namyšlená pipka,“ odsekla nejistě Anička. „Že ano, Gabrielo?“

„Je to namyšlená pipka,“ souhlasila Gabriela ochotně.

„Ale no tak!“ zaprotestovala Světlana. „Nevěděla jsem, že máš smysl pro humor.“

Gabriela na ni upřela černé vážné oči, ve kterých chyběl jakákoliv známka pobavení.

„Jaký humor?“ zeptala se. Než ale Anička stačila zářit nadšením, že ji její autorita podpořila, dodala, „Aničko, pamatuj si, že tady Světlana je školní bohyně. Stačí, když kývne a pohrnou se k nám davy. Tak co, vezmeš si Kuňkala na starost?“ obrátila se na neochotnou přítelkyni. „Vypadá, že by upotřebil lékařský dozor. Zachraňování kriplů máš v popisu práce.“

Se vzdychnutím člověka, který nese veškerou tíhu světa, Světlana kývla.

„Neříkejme jim kriplové, říkejme jim potřební,“ podotkla. „Tak co, Aloisi, svěříš se do mé láskyplné náruče? Jiní by za takovou příležitost vraždili.“

Netečný Alois ale odmítl posly, byť přinášeli dary, a ostražitě se zeptal: „Jiný svět? Jiné tělo?“

„Cokoliv!“