Kdybych byla infekční, už bys byl tuhý#

„Je tady doktor?“

Jeden z maskovaných Hráčů se zoufale obrátil na přihlížející týmy. „Ona je v bezvědomí!“ dodal, aby vzbudil soucit.

Medard nedokázal posoudit proč, ale přišlo mu, že na podobné scény jsou korporátní Hráči zvyklí a příliš je nedojímají.

„Pokud jste ji dostali včas ven, bude v pořádku,“ řekl lhostejně vedoucí stříbronos První-Spořitelní. „Odtáhněte ji před budovu a zavolejte sanitku. Měl bys znát zdejší pravidla, hochu.“

„Ptal jsem se na doktora, ne na domácího rádce,“ odsekl hoch, který vlivem svého dramatického zážitku ztratil povinnou úctu k občanům vyšší kategorie.

„Safra!“ Medard vykročil jako první a s ním i oba plasťáci týmu Krása-Styl. V té chvíli pocítil něco jako stavovskou hrdost. „My nenecháváme druhé na holičkách,“ zabručel.

Někdo mu položil ruku na rameno.

„Počkejte, vy tři bohabojní,“ řekl Záviš a ukázal na Světlanu. „Tady to děcko se vám bude hodit. Je skoro vystudovaná šarlatánka. Nechejte ji, ať se postará. Myslete na své rodiny.“

A jakoby mimochodem vysvětlil Lýdii: „Důvod, proč v občanech čtvrté kategorie pěstují vědomí sounáležitosti, tě překvapí. Chtějí, aby neopouštěli své blízké. O to větší má VIUR šanci se rozšířit. Docela chytré, ne?“

Obětaví jako hloupí! Tolik se děti učily už na základní škole. Uvědomělí plasťáci, ve věčné opozici proti společnosti, si zakládali na obrácení všech pouček. Hltali seriály, ve kterých se stávali hrdiny a někdy se těmi hrdiny stávali i ve skutečnosti. Závišovo cynické znevážení základní filosofie plasťáků všechny tři urazilo, ale i zarazilo.

„Má recht. Heleďte, slečinko,“ ozval se jeden, „je mi trapně, ale asi budem přikukovat.“

Světlana se široce usmála. „V naprostém pořádku. Nevadí mi, když se chlapi koukají.“

„Ona si nedělá legraci, exhibicionistka jedna,“ zahučel Juraj. „Hele, nádhero, máš tam pacientku. Sestra si poradí,“ dodal, aby je uklidnil. „Občas pracovala v záchytném centru. Ale přestala dřív, než jsme se nastěhovali k vám,“ dodal, když si všiml, že Medard zděšeně vydechl a ustoupil stranou.

Záchytné centrum bylo předpeklím. Oddělená karanténa, kde se odváželi pacienti s podezřením na VIUR. Říkalo se, že i ti, kteří měli šanci přežít, se zde nakazili a umírali. Kdo se sem dostal, aniž by měl očkování, ten se k rodině nevrátil.

Neměl bych panikařit, pomyslel si Medard, aby se uklidnil. Už je dávno po inkubační době.

Chorobná obrazotvornost mu vykreslovala Světlanu jako jezdce konce světa, přenašeče moru. Představoval si ji, jak se dotýká chroptících plasťáků a sbírá z jejich kůže vražedné virové kmeny a pak stejnýma rukama míchá dietu pro celou jejich rodinu. Když jsem ji přivedl, ohrozil jsem nás, napadlo ho provinile.

Laura, Lukáš i Matyáš byli na rozdíl od něj očkování. Jenomže ani to jim neposkytovalo spolehlivou ochranu. Někdy vypuštěné virové kmeny nepředvídatelně zmutovaly a udeřily nalevo napravo. Chudé rodiny se svým nezdravým životním stylem zůstávaly první na ráně.

„Žádné strachy, barone,“ ozvala se Světlana, na Medardův vkus dost lehkomyslně. „Kdybych byla infekční, už bys byl tuhý. Chovám se velice zodpovědně, když jde o tvoji rodinu. Omezila jsem i návštěvy nemocnice.“

„Já vím,“ zamumlal, zahanbený, že v něm čte jako v otevřené knize.

Jindy by uznal, že přítomnost sourozenců Trojákových Mechovým prospívá. Lukáš se častěji umýval a Matyáš občas sešel pozdravit rodiče, když je našel ve Světlanině přítomnosti. Laura předčítala bulvární články Jurajovi, který byl příliš slušný, aby ji poslal k šípku. Naordinovanou dietu měli Mechoví za nutné zlo a snažili se potlačit rostoucí podráždění, aby nepůsobili nevděčně.

„Co se stalo?“ zeptal se raději tří maskovaných Hráčů.

„Zakopla a přízraky ji dostaly,“ odpověděl ten, který se předtím dohadoval se korporátním stříbronosem. „Vy jste lékař?“

„Ona je.“

Medard ukázal na Světlanu. Pokud šlo o něj, považoval zlatovlásku za plnohodnotnou náhradu doktora. Často používala cizí slova, kterým nerozuměl, a byla nesnesitelně namyšlená.

„To jistě,“ ušklíbl se mladík. „Hele, Trojáková, my potřebujeme odbornou pomoc, ne tebe.“

Na okamžik zaražená, že ji oslovil jménem, Světlana si ho prohlédla, aby se pak ušklíbla.

„Ach tak, záhadný muži s maskou. Jsem si jistá, že si můžeš vybírat - všichni se tady můžou přetrhnout, aby ti pomohli, co? Skoro jsem tě nepoznala, Břetislave. Takže už i Elita hraje hokej?“

Přízraky? Elita? Co mají všichni s hokejem? A jaká elita? A jaké přízraky?

„Vy se znáte?“ zeptal se Medard. To bylo jediné, co z jejich přestřelky dokázal vyčíst. Ve stylu Závišovy školy se pokoušel rozeznat, s kým se setkal. „Nespoléhejte se pouze na oči,“ nabádal je vždycky Záviš. „Mozek snadno zapomíná. Přeříkávajte si, na co se díváte.“

Co vidím? Medard se snažil nezírat. Dva kluci, jedna holka. Všichni mladí, možná jako Lukáš. Holka je snad mladší. Kůže hladká, bez znamének, chloupků, vybělená. Lehce narůžovělá? Vlasy krátké, nenalíčená. Sportovní oblečení. Značkové? Šité na míru? Všichni mají modřiny. Co dál?

Ve chvíli, kdy měl dojem, že se vyčerpal, si všiml dalších drobností. Objevil stopy potu, chvění svalů, které svědčily o nedávné tělesné námaze. Dlouhé mapy modřin pokrývaly vnější strany loktů, jako by jimi Hráči bránili hlavu a tělo.

Z toho, že si jejich vůdce troufal i na stříbronose, usuzoval, že rozhodně nepocházejí z rodin pouhých bronzáků.

„Jistě, zazobané dětičky z naší univerzity,“ odfrkla si Světlana. „Tenhle fešák se mne kdysi snažil dostat do svého školního klubu - bezvýznamný člen Elity, který si namlouvá opak. Neunesl odmítnutí a můj věrný bratříček mu rozbil ciferník. Tu krásku ale neznám,“ dodala Světlana zamyšleně. „Položte ji na zem, ať ji můžu vyšetřit… Nějaký nový objev? První ročník? Bohatá známost? Máš strach, Břetislave, že ji domů vrátíš pošramocenou?“

„Co ty se staráš! No ale prosím.“

Student jménem Břetislav bezmocně pokrčil rameny a ustoupil stranou, aby Světlana mohla k jeho společnici. Když šlo o dívku v bezvědomí, Světlana pracovala rychle a rutinně.

„Studený pot,“ slyšel ji Medard odříkávat. „Příznaky šoku. Tachyarytmie. Palpitace. Má nějaké srdeční potíže?“ zeptala se nahlas, když jí změřila tep na zápěstí.

„Nic o čem bych věděl. Ale hraje závodně basketbal, takže asi ne.“

„Ty modřiny máte všichni?“ všimla si Světlana. „Co to je?“

„Přízraky,“ řekl student. Když ale viděl, jak čeká na jinou odpověď, zavrčel: „Když se tě dotkne, přízrak zmizí a ty dostaneš šok. Copak jsi tady poprvé?“

„Ano, jsem, přinejmenším v tomhle patře. Myslíš, že najdeš doktora, který bude vědět víc než já?“ zeptala se posměšně. „Zkus na něj vybalit své přízraky a skončíš v polstrované cele.“

„Nejspíš ano,“ připustil při vědomí, že informační embargo mu svazuje jazyk. „Je to vážné?“

„Ano,“ řekla Světlana klidně. „Potřebuje okamžitě do nemocnice. Lýdie, zavolej prosím záchranku a vy dva ji vyneste před budovu. Doprovodím vás a počkám na sanitku. Pak se vrátím,“ rozhodla se. „Nějaké námitky?“

Studenti v maskách neprotestovali. Pokud šlo o zdejší pravidla, ta se zdála absolutní. Najatá ochranka by do budovy Herního Centra nepustila ani policii, natož zdravotníky, kdyby se ti domáhali vstupu.

Snížek jim poněkud zmateně vysvětloval, že celá budova patří do zvláštního režimu a neřídí se zákony státu, ve kterém je postavena.

Světlana ale chtěla jiný souhlas, modré oči upřené na Záviše.

Ten kývl na Juraje, aby své sestře a otřeseným studentům pomohl. „Víte, co máte dělat,“ řekl významně, když se s nimi loučil. „Vyrazte z nich, co se dá. Měli by být vděční.“

Světlana zasalutovala: „Takový je plán, Vaše Blahorodí. Nejsi jediný, kdo tu má mozek v hlavě.“

„Na můj vkus jsi až moc chytrá,“ zabručel Záviš. „Počkáme na vás. Vy asi také nepospícháte?“ obrátil se na dva plasťáky z Krása-Styl. „Ty přízraky, o kterých ten kluk mluvil, nejsou nic, co by ctidbalý plasťák vyhledával. Nebo se mýlím?“

„Jasně, šéfe. Žádnej spěch.“

Plasťáci už pochopili, že se nebaví se svým rovným a zostražitěli.

„Vy tu nejste za korporaci, co?“ zeptal se ten hovornější z nich. „Sem měl ňáký podezření, už dyž sem vás zahlíd. Co ste zač?“

„Tady máte,“ řekl Medard hrdě a věnoval jim jednu z navštívenek, které si nechali udělat a které by nejraději nabízel na potkání. Na ní stálo:

Medard Mechový
ředitel
Šest společníků
Společnost se zvláštním zařazením

„Pane jo,“ řekl plasťák. „Já sem Hromadný a von je Krtinec. Nám žádný kartičky nedali. Ale sme tady za Krása-Styl. Hele!“

O nic méně hrdě ukázal Medardovi logo na svém sportovním oblečení. Byl to známý znak se třemi vlnkami, značka, do které se oblékala většina bronzáků. Medard chvíli uvažoval, že by Hadrového trumfnul, kdyby poukázal nenápadnou značku Šik&Šik, ale opustil od toho - zejména proto, že on sám se tam neoblékal.

Pak představil zbytek své skupiny. Ani Hromadný, ani Krtinec nenabídli ruku k potřesení, pouze naznačili gesto ve vzduchu.

Prostorná hala, kde se týmy rozcvičovaly, přirozeně věnovala pozornost netypickému chování Šesti společníků. Pomáhat bližním se mělo za překonaný, téměř středověký zvyk, za plasťáckou manýru, jak si zvýšit ochablé sebevědomí.

„Pokud dovolíte, pane, rád si s vámi navštívenku vyměním,“ ozvalo se náhle.

Medard se otočil. Aniž ho zpozoroval, přiblížil se k němu vysoký stříbronos s vojenským sestřihem, velitel týmu První-Spořitelní.

Tu máš, čerte, kropáč, ztuhl Medard. Než se ale mohl rozhodnout, jak se společensky znemožnit, korporátní stříbronos ho odbyl mávnutím ruky a otočil se na Záviše: „Stále stejné triky, pane Velehradský? To vaše bratříčkování s lidmi nižší třídy vám nejspíš zůstane. Alespoň jste už změnil šatník, jak s radostí konstatuji. Kam se ztratil váš ošoupaný styl?“

„My se známe?“

Záviš si ho lhostejně prohlédl, nijak nedotčený, že ho oslovil představitel nepřátelské korporace. Zato Medard, který si dobře vzpomínal, co jim prozradil Koucký, si málem hryzal prsty. Co teď bude? Výhružky? Válka? Násilí? Krucinál, barone, vylezte na slunce.

Bylo mnohem jednodušší se schovat za postavu jiného světa než svá dramata skutečně prožívat.

„Zatím jsme se nepotkali,“ odtušil stříbronos. „Ovšem, kdo by v naší firmě neznal slavného Záviše Velehradského? Ještě před rokem chodily oběžníky s vaší fotkou a varováním, abychom se vám vyhýbali. Vždycky jsem vás chtěl vyzvat na souboj,“ dodal skoro dychtivě.

„Kdykoliv k službám,“ řekl Záviš líně.

„Mám přísný zákaz to udělat,“ poznamenal stříbronos lítostivě. „Jak dlouho budu čekat na tu vizitku, člověče?“ obrátil se náhle na Medarda, který už doufal, že je z obliga.

„Promiňte, prosím…“

Sotva začal panikařit, Lýdie i Záviš vykročili tak, aby mu stáli po boku.

„Nemusíte spěchat, pane řediteli,“ řekla Lýdie tónem trpělivé sekretářky. „Jste ve své pozici teprve krátce, proto jste nervózní. Nicméně se sluší, aby vám pouhý zaměstnanec nabídl navštívenku první.“

„Pouhý zaměstnanec?“ odfrkl si uražený stříbronos. „Víte, slečno, koho zastupuji?“

Lýdie mu věnovala prázdný zelený pohled. Zdálo se, že na ni nic nedokáže udělat dojem.

„Netušila jsem,“ řekla suše, „že firemní bontón stanovuje výjimky pro První-Spořitelní.“

„Ach, bontón. Já zase netušil, že si na něj pan Velehradský potrpí. Omlouvám se. Jsem Abrahám Plíhal, občan druhé kategorie. A vy jste?“

„Lýdie Krajcarová, občan druhé kategorie.“

„Občan druhé kategorie? Hleďme se. Před těmi ubohými plasťáky,“ ukázal na Hromadného a Krtince, kteří stejně jako Medard toužili být jinde, „jste schovávala svou známku, abyste je nevyplašila? Ten rukopis poznávám, bezpečně poznávám,“ dodal a se zúženýma očima pohlédl na Záviše. Pak výsměšně pokračoval s napraženou rukou. „Tady je má vizitka, pane řediteli. Smím vědět, s kým mám tu čest? Doufám, že si také nehrajete na něco, čím nejste.“

S nesmírnou touhou propadnout se do země, Medard mu odevzdal svou navštívenku a oznámil světu: „Medard Mechový, občan čtvrté kategorie.“

A aby zachránil poslední zbytky své hrdosti, rychle dodal: „Ředitel Šesti společníků.“