Zmizela po dvou letech

Jiskření, které hrozilo, že přeroste v plnohodnotnou bitku, nakonec ukončil moudřejší, který ustoupil, totiž Medard. V nestřežené chvíli vykopl barona od kormidla a díky mnoholetým zkušenostem v usměrňování Laury a svých dětí se mu podařilo démonickou baronku ukonejšit.

Zdálo se mu ale, že Sylvie sleduje jeho akce s jemným pohrdáním, jako by tušila, že ten, kdo s ní manipuluje není její jednoduchý manžel.

Projekce viny, vzpomněl si na Závišovou ponaučení. Protože nemáš čisté svědomí, myslíš, že všichni tě mají přečteného jako knihu.

„Je-li dáma v nesnázích, pak vyrazíme společně, můj drahý,“ řekla Sylvie, když sešla na nádvoří, oblečená ve svých kožených cestovních šatech - v ruce dlouhý a děsivý psychoaktivní bič, který se kolem ní vlnil jako živý had. „Připravte mi také koně. Ráda poznám tu, která ti tolik leží na srdci.“

Baron se nenechal zastrašit a lhostejně mávl rukou v obrněné rukavici.

„Jak si přeješ!“

Třeba obyčejně žárlí, uklidňoval se Medard. Proč ne, že ano! Je rozdíl, jestli si do postele baron dotáhne holku z vesnice, nebo se zapomene se švarnou urozenou vdovou.

Pokud ale mohl soudit, Sylvie si urozenců mnoho nevážila, snad o trochu víc než bezbarvých vesničanů. Hrůzu a úctu v ní vzbuzoval pouze úřad gubernátorky. U baronky šlo o projev nadřazenosti, který často pozoroval u Světlany a Gabriely: baronka soudila ostatní podle jejich myšlenkové dostatečnosti - a povětšinou je shledávala nedostatečné.

S oblibou říkala, že být zavřená na hradě nebo být v lidské společnosti jí přináší stejný pocit osamělosti, pouze to první je méně hlučné a protivné.

Dobrá, pomyslel si Medard, když pozoroval, jak Sylvie nasedá na koně, ztělesnění pružné elegance - on sám dávno zpátky v bezpečí baronova podvědomí. Já mám Lauru, která jako já není žádný ajnštejn. Ale jak baron přišel k tobě, ty dcero démonů?

I když příliš nerozuměl zdejší posedlosti šlechtitelskými programy, tolik chápal, že Sylvie mohla od života žádat víc, než skončit v zapadákově jako Mechový kopec.

Leda že by hrála roli živočišná přitažlivost, napadlo ho oblíbené Lauřino téma. Špinavá láska? Mesaliance, které nemohla odolat! Zahodila budoucnost kvůli vzrušení z baronova těla? Nesmysl!

---

Čekala je dlouhá a nebezpečná cesta. Nebezpečná nejen pro nástrahy, které přinášela divočina, ale i pro nebezpečí, kterému vystavili rodný hrad a vesnice, které měl Mechový kopec chránit.

Opravdoví prvoci, ti zdejší lidé, uvažoval Medard. Člověk nemusí být žádný velký stratég, aby ho napadlo, že když baron vezme část vojáků s sebou, oslabí obranu vlastního území. A to jen kvůli neznámé ženské, která je desítky kilometrů daleko. Není divu, že Sylvie je z manžílka nevrlá. A já jakbysmet!

Při představě, že by veškeré úsilí, které hradu věnoval, padlo vniveč kvůli ubrečené Ťavolové a její vikomtese, měl chuť záchranou akci odpískat.

Jsi hlupák, oslovil barona. Máš krásnou ženu, nadané děti, tvoje jméno má zvuk - a co uděláš? Všechno zahodíš kvůli pitomým stavovským ideálům? Nikdo tě přece nenutil, abys vikomtesu zachránil. Záviš a jeho monstra už jsou na cestě. A že tu zatracenou ženskou drží otrokáři? No a co, krucinál! Kdyby šlo o obyčejnou vesničanku, nemrkneš okem!

Ale baron ho neslyšel. Bez zaváhání minul ceduli, která varovala před vstupem do lesa Roztomilých kulíšků a dychtivě se rozhlížel, zda nepotká monstra, na kterých bych zchladil vzrušenou krev. Usedlý život ho zjevně nudil, přítomnost nebezpečí z něj dělala na adrenalinu závislého blázna, který se cítí živý jen v přítomnosti smrti.

Blbče! komentoval znechucený Medard. Nehorázný blbče!

Jediné, co ho mohlo těšit, byla skutečnost, že rozhádaní manželé zapomněli na neshody a společnou rukou masakrovali každé monstrum, které jim přišlo do cesty.

„Oproti minule je naše cesta klidnější,“ komentoval baron.

„Alespoň dorazíme včas, ať už míříme kdekoliv. To místo, o kterém jsi mluvil, nemá dobrou pověst, můj milý.“

„Nemá?“

„Já bych to měla vědět,“ řekla baronka s úsměvem. „Než jsem tě poznala, unesli mne z gubernátorské akademie, aby mne tam prodali. Copak jsi už zapomněl?“

„Zapomněl,“ zabručel baron. „Dvacet let je dlouhá doba. Ale pak bys měla chápat, proč vikomtesu chci zachránit.“

„Ani v nejmenším,“ odsekla baronka. „Já se zachránila sama, utekla jsem při první vhodné příležitosti. A ještě jsem s sebou vzala nejvzácnější květ, který kdy ti lumpové utrhli. Raději ji nechat sežrat v lese medvědovci, říkala jsem si, než ji nechat otrokářům. Táhla jsem tu holku na zádech.“

„Mou první ženu?“

I když baron promluvil klidně, Medard vycítil, že něco není v pořádku.

„Ano, sličnou a křehkou Zvezdanu, skutečného anděla. Copak jsi i na ni zapomněl?“

„Nezapomněl,“ řekl baron. A významně dodal: „Opustila mne!“

„A co jsi čekal? Porodila ti dvě děti. Já ti porodila třetí. A všechny tři jsem vychovala. Nikdy jsem si nestěžovala. Ona vydržela dost dlouho - proč bys jí vyčítal, že se chtěla vrátit do pohodlí své rodiny?“

„Hm.“

Z nějakého důvodu se Medardovi zdálo, že baronovi se téma nezamlouvá, a co hůř - že slovům manželky nevěří.

Sylvie jeho špatnou náladu špatně pochopila a dodala: „Měl bys jí být vděčný. Věnovala tvým dětem geny, o kterých si jiní mohou nechat zdát. Takovou příležitost nezaplatíš žádným zlatem.“

„Zmizela po dvou letech!“

„Zatímco já nabídla desetkrát víc, a stejně zůstala až druhou volbou,“ podotkla Sylvie uštěpačně. „Ale jak říká velectěná gubernátorka, vy lidé neumíte než být nespokojení. Nikdy se nespokojíte s tím, co máte. Dychtivě vlezete do pasti vlastní lačnosti.“

Past vlastní lačnosti? uvažoval Medard. Slyšel ve slovech trpký a vyčítavý podtón, náznak loučení. Vadí ji, že se baron otevřel posedlosti? Nebo jí překážím já u kormidla? I hloupější by poznal, že já nejsem on.

„Umím být vděčný,“ řekl baron, ale spíš výhružně než vděčně.

„Skutečně? Proč tedy riskuješ vlastní sídlo, abys zachránil ženskou, o které jsi nikdy předtím neslyšel? Možná se vrátíme a místo hradu najdeme pelech příšer.“

„Svého času jsem zachránil i jiné. Některé skrčené v lese na konci sil. Byly jste mi obě vděčné!“

„A obě zaplatily slušnou cenu, sličná Zvezdana i já.“

„Slušnou cenu? Takže tvých dvacet let bylo pouhou splátkou dluhu?“

„Povězme,“ řekla Sylvie jedovatě, „že mé geny nejsou tak cenné jako její, proto jsem zůstala déle.“

Baron sebou dotčeně škubl. Ona ti chce ublížit, domlouval mu Medard. Tohle ženské dělají. Kdybys tušil, co mi někdy vpálí Laura, nebral bys tyhle řeči vážně. Ostatně, ty ses také nechoval vzorově, tak si nestěžuj!

Po slovní přestřelce oba manželé uraženě mlčeli. Směr, kterým se vydali, nebyl snadný. Protože nemířili k Červánkovému Městu, ale obcházeli ho stranou, šikmo od východu na jih, opustili brzy divotvornou samoopravující se cestu a vstoupili na území skutečné divočiny.

Tolik k pohádkové dokonalosti, pomyslel si Medard, když projížděli kolem zbytků vesnic a opevněných osad. Nemilosrdná a stále se měnící příroda Světa hrála s lidmi přetahovanou a nikdy se území nevzdala nadobro.

Proti těmhle končinám se i les Roztomilých kulíšků zdál rajským místem, takřka parkem se svými odpočívadly a sítí pevností a hradů, spořádaně ovládaným lesapánem a jeho věrnými monstry.

Vděčný, že se může choulit v hlubinách baronova podvědomí, Medard přestával rozumět komukoliv, kdo by chtěl ve Hře hrát aktivnější roli.

Tohle je peklo na zemi, uvažoval, když sledoval okolní nástrahy a pasti. Většina monster byla naštěstí příliš pomalá, aby honila jejich koně, ale i tak ho děsila. Nejen pro urputnost, s jakou je pronásledovala, ale i pro děsivou rozmanitost tvarů, do kterých zmutovala.

Zdálo se, že ponechána sama sobě, zdejší přírodu a její systém in promptu evoluce (oblíbený výraz Světlany, který si zapamatoval) kreslí malíř, který tvoří v deliriu a bez špetky soudnosti.

Jedna z nejhorších nočních můr, které potkaly, byl mrkavec vyrostlý do výšky jednoho metru, vyvedený do nejmenších detailů, jako by se zhmotnil zpoza mikroskopu. Nyní na ně upřeně hleděl čtyřmi páry očí, které připomínaly lesklé černé perly.

„Lištička by byla nadšením bez sebe,“ zamumlal baron pod vousy. Bohužel Sylvie měla uši jako netopýr.

„Lištička?“ zeptala se. „Ta komorná, kterou jsme potkaly na odpočívadle? Přijde mi, že se ve tvém okolí pohybuje řada žen, o kterých jsem nikdy neslyšela.“

Barona její slova bůhvíproč potěšila.

„Žárlíš snad?“ zeptal se.

„Mám obavy,“ řekla Sylvie klidně. „Pěkná tvářička dokáže prosťáčky oklamat.“

„Jsem snad prosťáček?“

„Jsi velký myslitel, můj milý. Jednou z mých největších starostí zůstává, jak báječně se naše dcera vyvedla po tobě.“

„Já ji mám rád,“ řekl baron rychle, když postřehl kritiku.

„Já také, ale…“

Baronka si vzdychla a upřímně komentovala: „Nemohu popřít, že ze tří dětí, které jsem vychovala, zůstává ona tou nejméně nadanou. Zajímalo by mne, jak si vede na akademii. Možná jsme si ji měli nechat u sebe.“

„Nesmysl. Věřím, že nás překvapí,“ zaduněl baron. Medard vycítil záchvěv vděčnosti, který určitě mířil směrem ke Gabriele.

„Opravdu?“

Baronka mu věnovala zkoumavý pohled kozlích očí. „Nebyl jsi to ty, kdo chtěl, aby zůstala s námi? Kde se vzala ta náhlá důvěra v její duševní schopnosti? V ty, které, jak musím nerada přiznat, téměř neexistují?“

„Někdy vím víc než ty.“

„Víš? Ano, víš. Potíž je, můj milý, že ti věřím,“ řekla baronka a dodala. „A to mne právě děsí. Co jsi to provedl? Co jsi to provedl!“