Nemluv na mne cizí řečí

Zbytek rána probíhal v obvyklém zmatku, na který si Záviš nedokázal zvyknout. V režii obou žen se věci ztrácely v nejméně příhodných okamžicích a nacházely, pokud se vůbec našly, na nejméně pravděpodobných místech.

Přestože ani jedna z nich nikam nespěchala, vstávaly v šest (déle je Hra udržet nedokázala), obě dokázaly vzbudit dojem nedochvilné nervozity. Záviš začínal mít podezření, že veškeré ty zmatky dělají schválně, aby se mu připomínaly.

Když za ním asi po desáté přišla Lýdie a s omluvným úsměvem se optala, zda neviděl její denní krém, který údajně nechala na umyvadle, měl všeho plné zuby a schoval se na prosklený balkón, kde odhodlaně snášel prosincové teploty a s nádechem sebelítosti sledoval obláčky páry, které se mu tvořily u úst.

„Frišno, co?“ ozvala se malá víla a nabídla mu scénu plnou lyžujících muchomůrek. „Už se těším na svou první tuhou zimu. Mráz serverům prospívá, možná z nich vytáhnu drobet vyšší kapacitu.“

Drž zobák!

„Marně dumám, proč jste po ránu tak nerudný,“ řekla malá víla jedovatě. „Jste pořádkumilovný vořech, Vaše Mrzutosti. Její denní krém jste včera uklidil vy. Já vás sledovala.“

Aha!

A nahlas zavrčel, aby ho bylo slyšet i za balkónové dveře: „Pak je zatraceně tam, kde by měl být, a nikdo by neměl mít problém ho najít.“

„Mluvíš na mne nebo na ni?“ zavolala zevnitř Gabriela.

„Na obě, krucinál. Našly jste, co jste hledaly?“

„Ano, samozřejmě. Ale možná bys nám mohl poradit, kde jsem nechala kabelku?“ křikla Lýdie. „Já vím, že se zlobíš, ale ještě jsem si nezvykla na rozložení tvého bytu.“

„Rozložení mého bytu je už měsíce, co tu bydlíš, stejné, krucinál! A kabelku jsem pověsil na věšák na chodbě!“

„Zvýšil se vám tep, Vaše Rozčilenosti,“ poznamenala malá víla. „Hádám, že nemáte náladu, abych s vámi řešila běžnou agendu? Mohl byste mne pokousat.“

„Jsem ledově klidný,“ ujistil ji Záviš a s lítostí záviděl stříbronosovi, který svůj nevydařený vztah s tajemnou Olgou řešil rozplácnutím o chodník. Předpokládal jsem, že ze střechy skočil, protože mu řekla ne. V mém případě to bude přesně naopak!

„Jak já vám, blátošlapům, závidím slasti rodinného života,“ podotkla malá víla sladce. „Ale k věci! Určitě budete rád, že se počet hackerských útoků na naši malou domácnost snížil. Nemusíte mne chválit, i kdybyste to měl ve zvyku - jsem výkonná od přírody. Podstrčila jsem těm korporátním břídilům falešně údaje, přesně jak jste chtěl. Myslí si, že nám na účet chodí těžké peníze, takže je napadlo, že za námi stojí vlivný zlatohlávek a raději se stáhli.“

„A chodí nám na účet těžké peníze?“ zeptal se Záviš s nadějí.

„Vy jste roztomile naivní. Ani já neumím vyčarovat něco z ničeho.“

„Tolik k tvé výkonnosti od přírody,“ zabručel. „A co naši zákazníci?“

„Několik korporací a firem se zvláštním zařazením nás oslovilo. Všichni mají zájem o vyšší patra. Ti plasťáci, co jsme je provázeli, nám udělali slušnou reklamu. Ozval se nám i nezávislý Hráč, který si říká Plavec a který tvrdí, že se přátelí s výkonným ředitelem Šesti společníků. Slyšel jste o něm?“

„Ano, typický hochštapler, který víc napovídá než udělá. Ale mohl by být užitečný. Ať s ním Medard dál udržuje styky.“

„Když se bavíme o našem vousáči,“ malá víla vyčarovala starožitný stolek, na kterém ležel neméně starožitný telefon vyvedený s pochromovanými sluchátky, zakrouceným černým kabelem a kovovým solidním číselníkem - z něj se ozývalo ohlušující drnčení. „Sotva se vydal na svůj pravidelný ranní běh, snaží se vám dovolat. Chcete pustit záznam z pouličních kamer?“

„On běhá?“ zeptal se Záviš překvapeně. „Od té patálie s Olgou Kubaljakovou šel do sebe, nejspíš aby utekl…“

„…krasavicím, co si na něj brousí zuby,“ doplnila malá víla a oba se zasmáli. „Vezmete ten telefon?“

Můj nejlepší a jediný přítel - umělá inteligence, pomyslel si trpce, když na něj malá víla důvěrně zamávala dlouhými pohádkovými brvami.

„Ano, sem s ním,“ řekl.

„Včetně vizuální projekce?“

„Co to je?“ zeptal se podrážděně. „Nemluv na mne cizí řečí.“

„Nejsme trendy, co? Nezajímáme se o nejžhavější technologické ňůvinky, co? Nemáme správně nastavený fokus, co?“

„Co?“

„Jste fakt staromódní,“ vzdychla si malá víla. „Jak jen můžete být můj taťka? Dinosaurus hadr! Ale budiž, ne že by šlo o něco světoborného. Nainstalovala jsem si knihovnu, která dokáže vygenerovat, pardon cizí slovo, vytvořit prostředí na základě záznamu z pouličních kamer. Užijte si svého kamaráda live.“

„Říká se naživo, jazykový prazmetku,“ zabručel Záviš, který rychle opustil myšlenku, že by vyvíjející se umělá inteligence kdy mohla být jeho jedinou a nejlepší přítelkyní. „Víc jsi mi byla sympatičtější, když sis hrála na papá Dumase. Pusť mi raději Medarda!“

„Jak poroučíte!“

Sotva malá víla mávla kouzelnou hůlkou, balkón se vytratil a místo něj se objevila ranní ulice v tlumeném světle pouličních lamp časného rána. U lavičky v parku stál zavalitý vousatý muž navlečený do teplákové soupravy, v ruce svítící telefon, a mohutně oddechoval, zatímco mu po čele stékaly nemožně velké kapky potu, které pod jeho sportovními botami vytvářely znatelnou kaluž.

„Jde o uměleckou nadsázku,“ poznamenala malá víla, ještě než Záviš stačil vyjádřit námitky. „Uběhl skoro maratón, hrubým odhadem jeden a půl kilometru.“

„Slyšíš mne, Záviši, slyšíš mne? Nemůžu nějak popadnout dech!“

„Hlasitě a zřetelně. Dokonce tě i vidím. Sportuješ?“

„Mám spoustu důvodů, abych si ráno šel zaběhat.“

„Například?“

„Možná sis nevšiml, ale mám nadváhu. Kromě toho se mi už od rána snažila dovolat Libuše Ťavodová, nebo spíš její druhé já. Vikomtesa strašně huláká do sluchátka, jde ji slyšet na míle daleko - a Laura vždycky poslouchá. Nechce mi věřit, že jde o obchodní jednání.“

„Co ti chtěla vikomtesa? Naši otrokáři opouští teplé hnízdečko?“

„Jak to víš?“ zeptal se Medard podezíravě.

„Ale no tak! Kouzelník nikdy neprozrazuje své triky.“

„Jaké triky? Dozvěděl ses, co se stalo v kasárnách?“

„Světlana mne předběhla?“ povzdechl si Záviš. „Dřív bylo, kamaráde, snazší tě ohromit.“

„Ano, slyšel jsem, že Juraj vyhrál svůj souboj. Baron je na něj nezřízeně pyšný. Řekl bych ale, že s gubernátorkou nechce mít nic společného, pokud by si mohl vybrat.“

„Projevuje zdravý pud sebezáchovy. Někdo musel dát našim otrokářům echo, že Kudlanka mluvila. To znamená, že člověk, kterého hledáme, musel být na kasárenském dvoře a sledovat, co se děje. Zeptej se svých děcek, jestli neviděli někoho mizet pryč.“

„Světlana věděla, že se zeptáš. Podle ní všichni, kdo dokázali vytvořit ochránce, odtamtud zdrhli hned, jak jen mohli. Také mám vzkázat, že Revizorka moc nepospíchala, aby za otrokáři poslala vojáky. Podle ní chtěla dát otrokářům náskok.“

„To mne nepřekvapuje!“

„Nepřekvapuje? Barona taková, ehm, liknavost rozzlobila.“

„Baron není žádný velký myslitel. Kdyby organizovaný zločin nesloužil vyššímu zájmu, naši zlatohlávci by si nepěstovali mafii a pouliční rabiáty. Zákony platí pro poddané, nikdy pro vrchnost.“

„Ty jsi starý konspirátor,“ povzdechl si Medard. „Nechápu, že si s mou Laurou nerozumíte.“

„Ona si nerozumí se mnou,“ opravil ho pobaveně Záviš. „Kéž by ti, kamaráde, dokázala naočkovat aspoň část své oprávněné nedůvěry.“

„Opakuje mi, že mne zneužiješ, vytřeš si se mnou zadek a zahodíš jako kus zahnědlého papíru.“

„Tolik bys měl čekat, kdybys měl rozum,“ vzdychl si Záviš. „Vraťme se k Libuši Ťavolové. Jaké má pro nás vikomtesa zprávy?“

„V jejich táboře vypukl zmatek. Drží ji nadrogovanou, ale ta ženská mů vůli jako řemen. Dokázala si všimnout, že u stanu majitele přistálo létající auto a hned nato nastal zmatek nad zmatek. Všechny vzácné otroky nahnali na jednu stranu a nachystali je na odchod. Opustili Červánkové Město jižní branou.“

„A kruci!“

„Co se děje?“

„Já a moje monstra se válíme od města na východ. Ovšem, dobrá zpráva je, že můj nevrlý opeřený soused hnízdí ve skalách na druhé straně, více na sever. Alespoň se nebude plést do cesty.“

„Jaký nevrlý opeřený soused?“

„Megaorel, pán skal. Dělal si zálusk na dědictví po megamamutovi, ale já mu do plánů hodil vidle. Nemá mne a moji tlupu rád. Nedozvěděl ses, kam utíkají?“

„Vikomtesa je jejich vězeň, ne důvěrník. Řekl bych, že je pořádně vyděšená. Víš, jaká budoucnost ji čeká?“

„Ano, Lištička nám tuhle část vysvětlila. Stane se z ní chovná samice v některé pochybné sektě. Bude rodit jedno dítě za druhým.“

„Budou se z ní snažit vypáčit rodová tajemství,“ dodal Medard pochmurně - náhle přestal odfukovat a změnil držení těla, takže vypadal hrozivě. Zaduněl: „Ještěre, alespoň lépe chápeš, proč vznešené rody a klany nedůvěřují gubernátorce. Pěstuje si sekty jako protiváhu jejich moci.“

A dobře dělá, pomyslel si Záviš, ale nahlas řekl: „Buď klidný, barone. Slíbili jsme, že vikomtesu zachráníme - ještě neházíme flintu do žita.“

„Má starší dcera pověřila tvého muže, aby je vystopoval a sledoval.“

„Mého muže?“

„Toho zakrslého zálesáka.“

„Aha, Raťafáka. Velmi dobře! Takový byl plán od samého začátku. Jen nás obchodníci s lidským masem drobátko předběhli. Mí kulíšci Raťafáka naštěstí poznají, sledoval je dost dlouho, aby jim ležel v žaludku. Stačí zjistit, kterým směrem se vydali.“

„Jakým směrem?“ ozval se kdosi za jeho zády.

Když se otočil, zjistil, že na balkón vtrhla Gabriela, zahalená do oblaku drahého parfému, který dostala od Lýdie. Dívka byla oblečená do zimního overalu Šik&&Šik; ty šaty připomínaly Závišovi leteckou kombinézu říznutou kožešinkou pilotů bombardérů z půlky dvacátého století.

„Vikomtesa a otrokáři opustili město. Víme jen, že použili jižní bránu, víc nic.“

„Jižní bránu?“ zeptala se zadumaně Gabriela a nabídla mu připálený toast. „Lýdie udělala snídani.“

„Ještě že jsme nevyhořeli,“ poznamenal Záviš, poděkoval Medardovi, zavěsil rozhovor a kriticky si prohlížel podaný předmět. „Nejsem zrovna náročný vořech, jak by řekla malá a přidrzlá, ale… Proč sakra nepustí Lištičku ke kormidlu?“

Gabriela pokrčila rameny. „Trošku jsme se zapomněly, jak jsme hledaly boty.“

„Jak jste, vy dvě, mohly ztratit boty! Ne, zapomeň na to! Nechci nic vědět! Jistě vás nenapadlo, že bych je schoval do botníku, co?“

„My je tam nedaly!“

„Aha!“

S pocitem beznadějně se zadíval na lákavý tvrdý povrch chodníku čtyři patra dolů.

Aby napravila nepříznivý dojem, který v něm vyvolala, Gabriela snaživě poznamenala: „Mluvil jsi o jižní bráně? Pak možná vím, kam mohli otrokáři utíkat. Neporazitelný Bivoj mluvil o malém městě, které leží v zemi nikoho, hned vedle hranice s pozemky klanu hraběte z Podlubí a Mrzce.“

„Neporazitelný Bivoj? To jen třeťák, kterého jsi porazila?“

„Ano, ten. Od té doby se ho nemůžu zbavit. Nesnáší Leonoru a otrokáře. Vadilo mu, že jsem se dala do holportu s Kudlankou.“

„V tom případě bude nadšený, že jsi jeho padlé sestřenici vrazila kudlu do zad. Hleď mu zahrát řádné divadlo. Výčitky svědomí a povinnost těžší než hora, hledej u něho rozhřešení.“

„On je docela otravný,“ namítla a ušklíbla se. „Rozumí si spíš s Bachanem, diskutují o morálce a právních problémech.“

„Ano, ano, takové prosťáčky je třeba si pěstovat. Zbyteční žvanilové mají vždycky dojem, že posouvají civilizaci kupředu. Kde že jsi říkala, že leží město, kam by mohli naši otrokáři utíkat?“

„Pamatuji si mapu, kterou mi Bivoj ukazoval. Nakreslím ti plánek. Proč?“

„Nemám lepší vodítko. Vyrazím s mými monstry tím směrem a nechám kulíšky hledat Raťafáka.“