Mám sepsat závěť?#
Napůl zahanbeně a napůl pyšně, Juraj shrnul svá poslední dobrodružství. Když vyprávěl o omračujících účincích Revizorčina šarmu, trochu se zadrhl, ale přesto nic nevynechal.
„Ona jde po tobě, Záviši,“ podotkl. „Chce mít bratra u sebe. Proč jsi vůbec zůstal v lese?“
„Právě proto.“
„Ty jsi tušil, že bude dělat problémy?“ zeptal se Juraj ohromeně.
Záviš se ušklíbl.
„Ano, jsem vševědoucí,“ řekl. „Ne, nic jsem netušil. V lese jsem zůstal, protože odejít by znamenalo přestat si hrát na lesapána.“
„Tvoje monstra tě potřebují?“
To zní, jako by ses ptal na mé ubohé děti! zasmál se v duchu Záviš.
„My potřebujeme je,“ řekl nahlas. „Mechový kopec by mohl padnout, kdybych se nedržel poblíž. Sám baron nevidí svou situaci růžově. Ale zpět k tvojí otázce. Zůstal jsem v lese, abych nám zajistil ústupovou cestu. Po Lištičce jde sekta Devíti draků.“
„Dokázala by mezi monstry vůbec přežít?“ zeptal se pochybovačně Juraj. „Každý není jako ty, napůl, ehm, ještěr.“
„Dlouhodobě určitě ne. Ale umím ji bezpečně doprovodit na Mechový kopec.“
„Jak vysvětlíš její přítomnost baronce?“
„Lištička si poradí,“ pokrčil Záviš rameny. „Ale tady předbíháme. Předpokládám, že Lištičce chrám bohyně Lady zajistí bezpečí. Větší starosti mám o tebe.“
„Ano, Revizorka je problém,“ připustil Juraj.
„O ní nemluvím.“
„Pak tedy Anjelika? S ní si nedělej starosti, já si poradím.“
„Ani tvá sličná Anjelika mne netrápí,“ napomenul ho Záviš. „Bylo by myslím urážkou tvého výcviku předpokládat, že neporazíš jejího snoubence s mečem v ruce.“
Pokud šlo o bojová umění, Juraj patřil mezi slušné amatéry. Ve Hře ale neexistovaly simulační tréninkové programy, proto slušný amatér v realitě se mohl stát nadprůměrným šermířem ve Hře. Když se pak připočetly baronovy silové techniky, Juraj s Žaludem tvořili těžko porazitelnou dvojici.
„Pak tedy ten cukrář,“ zkusil Juraj.
Jak dlouho budeš tancovat kolem horké kaše? pomyslel si Záviš. Oba víme, koho jsi vynechal.
„Hrdlička?“ zeptal se nevěřícně Juraj. „Nemožné!“
„Samozřejmě, nemožné,“ trpce souhlasil Záviš. „Byla to sice ona, kdo ti ty bílé hadry vnutil, ale z ničeho bych ji nepodezíral.“
„Neměla na výběr.“
„Neměla? Chudinka koktavá. Zalykali jste se nad ní s Žaludem soucitem a ona vás dotlačila, kam potřebovala.“
„Nabízela nám kudy utéct!“
„Měla tě přečteného jako knihu. Věděla, že odmítneš. Poslední kavalír a trouba.“
„Ty si myslíš, že pracuje pro Revizorku?“
„Pro naši připitomělou krásku? V žádném případě!“
„Pro koho tedy?“
„Pro velectěnou paní gubernátorku,“ vyplivl Záviš. Při vzpomínce na tu chladnou ženu pocítil dávno zapomenuté chvění, byla to soutěživost. Soupeř hodný naší čepele, oslovil malou vílu. Jsi vzrušená jako já?
„Nebylo by krucinál přirozenější, kdyby vás vzrušovaly kalhotky vaší zrzky?“ odsekla a zmizela v podlaze, ze které se vynořila. Po ní zůstal nápis na hladině bažiny:
NEMÁM NA VAŠE LASKOMINY ANI CHUŤ, ANI ČAS! BOJUJI TADY ZATRACENOU VÁLKU!
„Pro velectěnou paní gubernátorku?“ opakoval Juraj a celý se zmenšil. I Žaludova démonická matka se gubernátorky bála. Něco z toho strachu proniklo do reality.
„Neoslovovala tě Revizorka tvým příjmením?“ nadhodil Záviš. „To je zvyk, který přebrala od ní. Obdivuje ji do poslední maličkosti. Jsem si poměrně jistý, že naše velectěná tahala za nitky, když ji na tebe poslala. Nakonec, že budu nádoba pro vylíhnutí jejího bratra, byl také její nápad.“
„Ale Hrdlička!“
„Ale Hrdlička co?“
„Nikdo nemohl tušit, že si půjdu koupit nový plášť.“
„Celou dobu jsi byl pod dohledem. Tolik by ti mělo být jasné. Revizorka věděla o sličné Anjelice, někoho na tebe nasadili. A jestliže Revizorka dokáže mužům kolem sebe udělat z mozku želatinu, považoval bys za přehnané, kdybych předpokládal, že ti někdo nenápadně vnukl ten fantastický nápad zapadnout do obchodu, který je zjevně nad tvé finanční možnosti? Oprav mne, pokud se mýlím, ale nakupovací mánií trpí tvá sestra, nikoliv ty.“
„Ale!“
No tak pověz to, vybídl ho Záviš. Odmítni mne. Tvoje sestra ti dala nápovědu. Paranoia! Stihomam! Konspirační teorie! Cokoliv.
Ale Juraj jen zavrtěl hlavou. „Chápu, že s takovým předpokladem musíme pracovat. Ale co když se pleteš?“
„Nestane se nic hrozného, pokud budeš Hrdličku podezřívat, byť bezdůvodně. Co oči nevidí, to srdce nebolí. Buď opatrný, našlapuj jako kocour, vždy připravený utéct. Nakonec, já ti nevyčítám, že tě velectěná gubernátorka dostala.“
„Proč?“
„Doufejme, že pro ni nemáš význam v roli obětovaného pěšáka.“
„Prosím?“
Ten kluk potřebuje uklidnit, pomyslel si Záviš. Dostal se do maléru a doufá, že to nadělení nebude tak horké. Jestliže ho budu chlácholit, přestane být opatrný.
„Zůstaň ve střehu,“ řekl raději. „Nebudu tě zatěžovat hloupostmi. Stát se chráněncem té ztřeštěné ženské znamená, že nebudeš žít dlouho, pokud si nedáš pozor.“
Juraj se ušklíbl jako pravý a nezastrašený caballero.
„Mám sepsat závěť?“ zeptal se a dodal španělsky. „Dejo atrás mi sombrero y mi espada. Nechávám za sebou svůj klobouk a meč.“
„Máš snad komu co odkázat?“ zeptal se Záviš. Pak se odporem otřásl. „Jsi možná zářihoch, ale neškleb se, prosím. Tváříte se všichni jako sbírka maniaků. Kam na ty grimasy chodíte?“
Protože Juraj toho dne vzdal školu, Záviš se rozhodl využít příležitost a probrat s mladíkem, jak dále postupovat, aby přežil budoucí nápor Revizorčiných ctitelů. Naštěstí pro oba, Juraj vyrůstal ve stříbrné rodině slavných herců; to znamenalo, že měl zažitou řadu bezpečnostních pravidel.
Kolem a kolem, mohl jsem skončit s horším materiálem, pomyslel si Záviš, když vstal od stolu a rozhodl se pojíst. Naštěstí Lýdie měla dost uznání, aby nechala vařit Lištičku, jinak by si musel oběd nechat poslat z restaurace.
„Divím se, „ poznamenal Juraj, když dostal svou porci a hladově se do ní zakousl, „že Lištičce věříš. Jed je její specialita.“
„Lištičku hlídá Lýdie. Lištička se nabídla, že bude mé jídlo ochutnávat, ale odmítl jsem.“
„Opravdu? Při tvé, ehm, nedůvěře?“
„To není věc důvěry, ale praktického přístupu. Kdyby mne chtěla Lištička otrávit, našla by si způsob. Navíc vaří dobře.“
„To je fakt,“ zabručel Juraj. „Strčí do kapsy i Medarda, a to je co říct.“
„Medard se teprve učí vařit bez nahrážek,“ poznamenal Záviš, který ve skutečnosti dával Medardovým jídlům přednost. Lištička vařila možná skvěle, ale také neobvykle na jeho vkus - a on už nerad měnil své chutě a zvyky. „Jak postupuje odvykací kůra u Mechových?“
„Už nejsou tak protivní, jak bývali. Před Světlanou se neodváží si stěžovat, drží ji za božstvo, které je vede ke spasení. Laura má jen strach, že se nedokáží vrátit k plasťácké stravě, kdyby se něco přihodilo.“
Záviš si povzdechl.
„Sklouznout do závislosti je snazší než obráceně,“ poznamenal, když sklízel talíře ze stolu. Pak ukázal na složku, kterou předchozí den doručila Leontýna, bezpohlavní kurýr. V době posedlé recyklací a digitalizací působila papírová složka velmi starosvětsky.
Pouze pro účastníky HC
Není určeno pro veřejnost!
Průběžné pořadí jednotlivců a zvláštní společnosti
„Co je to?“ zeptal se zvědavě Juraj a napřáhl talíř. „Mohl bych dostat nášup?“
Tobě exotické chutě, zdá se, vyhovují, pomyslel si Záviš, když na talíř skládal podivně zabarvenou rýži a maso promíchané s kousky zeleniny, plus nálož koření, o kterém v životě neslyšel.
„Věřil jsem, že si povedeme lépe,“ poznamenal Juraj, když zklamaně odložil dokument s celkovým pořadím. „Jsme sotva v prvních třiceti procentech.“
„Vedeme si víc než dobře,“ ubezpečil ho Záviš, který si nalil jen zelený čaj do hrnku s Evženem Trojákem. „Jsme jedni z nejlepších ve své kategorii.“
„V jaké kategorii?“
„Těch, co neměli mít šanci.“
„Nerozumím.“
„Napovím ti. Podívej se na data založení jednotlivých společností.“
Trvalo pár okamžiků, než Juraj pochopil. „Ty, co jsou před námi, vznikly před rokem.“
„Ano. Dost zvláštní, když uvážíš, že pro veřejnost Hru otevřeli před několika měsíci.“
„Takže si korporace před námi zajistili náskok? To není fér!“
Záviš zavrtěl hlavou. Fér? Zastaralé slovo. Juraj a jeho sestra se narodili příliš pozdě. O staletí později. V dvacátém století lidé ještě věřili na principy spravedlnosti, navzdory všem důkazům, kterými je skutečnost fackovala.
„Podívej se pořádně, kamaráde,“ řekl netrpělivě. „Ty nezávislé společnosti nevlastní korporace, ale jednotlivci.“
„Jednotlivci? Kteří? Jejich jména jsem nikdy neslyšel.“
„A oni se velice snaží, abys je neznal. Do jednoho patří mezi zlatonosy - ne ovšem takové, jako je Lýdiin otec. Tihle se sdružují do velice vybraného spolku. Název toho spolku ti neprozradím, protože pak bys neměl na krku jen poblázněné Revizorčiny ctitele, ale skutečné zabijáky.“
„Chceš mne vystrašit?“
„Chci tě varovat. Nauč se jejich jména nazpaměť. A jestliže některé z nich uslyšíš, utíkej. Už tak ses s nimi zapletl více, než by bylo zdrávo.“
„Nevzpomínám si. Snad ten den, kdy Lýdie vyřídila Karolínu Drbohlavovou? Ale to bylo jen pár slov.“
Pár slov? I pár slov stačí, pokud jsi upoutal jejich pozornost, vzdychl si Záviš. Znudí je stará hračka a oni budou chtít novou.
„Před jednou z nich tě varoval jistý herec,“ řekl raději.
„Cože?“
Protože šlo o rodinnou záležitost, Juraj se Závišovi nikdy nesvěřil, že potkal svého slavného otce v parku, natož aby se svěřoval s obsahem jejich rozhovoru.
„Jak?“ zeptal se Juraj užasle, zřejmě přesvědčený, že není-li Záviš omnipotens, všemocný, pak musí být přinejmenším omniscientis, vševědoucí.
„Neměl bys mne tolik přeceňovat,“ ušklíbl se Záviš. A byť jako každý kouzelník nerad prozrazoval své triky, vysvětlil: „Stínošlápek tě celou dobu pozoroval a nahrával.“
Nastala chvíle ticha, kdy Záviš předpokládal, že obdrží rozhořčenou přednášku na téma soukromí. Přednášku, kterou si hodlal vyslechnout a zapomenout.
„Rozumím,“ řekl ale Juraj, když se zhluboka nadechl. Ne snad, že by nezuřil, ale chápal, že Záviš své návyky nezmění. „Kdybych tě požádal, aby mne nesledoval?“
„Slíbím ti cokoliv.“
„Ale nedodržíš, co?“
„Chytrý,“ přikývl Záviš. „Ve svém vlastním zájmu se drž tam, kde jsou kamery. Tvůj otec ví, o čem mluví. Ty bys byl první na ráně.“
„Proč?“
„Protože zlatonoska, která mu zajistila popularitu, je šílená.“
„Šílená?“
„Prdlej magor, dáváš-li přednost jadrnému vyjadřování plasťáků.“
„Víc se nedozvím?“
„Víc nepotřebuješ,“ ujistil ho Záviš a zlověstně dodal: „I tak jsem ti právě prozradil víc, než bys měl vědět.“