Za hloupost se musí trpět

„Přivítejme ctihodnou sestru z Mechového kopce krátkou modlitbou.“

Pokud by člověk chtěl najít oddělení, kde kvetlo skutečné náboženské zanícení, musel by na oddělení ctihodné sestry Agáty. Zde bylo semeniště pochybných existencí, které vzbuzovaly Světlaninu neutuchající nelibost.

Kromě samotné Agáty, která se vyznačovala pipkoidními sklony k naprosté neschopnosti, léčil zde nadaný, ale zastydlý Benedikt, zhrzený kandidát na nynější Světlaninu pozici.

Nějakou nešťastnou náhodou se stalo, že se minulý rok Agáta s Kopretinou spřátelily. Obě dvě byly vášnivé vyznavačky sladké paní Lady, což samo o sobě znamenalo, že se rády vyhřívaly v debilizujícím světle a vkládaly posvátné poučky do každé druhé věty.

Zatímco se Kopretina začala měnit, když se otevřela posedlosti, Agáta byla se svým údělem spokojená. Její oddělení připomínalo klášterní hospic, ve kterém vládla přísná disciplína. Vzhledem k jejím nevelkým léčitelským schopnostem se nikdo neobtěžoval posílat za ní vážnější případy.

Aby toho příliš nepokazila, ctihodná sestra Agáta často odkládala medicínskou berli a sáhodlouze kázala o vlídné síle sladké paní Lady.

„No dyť jo,“ ozvalo se z jednoho lůžka, „eště jedna střelná modlitbička. Už se mi začínalo stejskat.“

Na bílém lůžku, hranatá zápěstí připoutaná k postranicím, hezky přikrytý od hlavy až k patě, zabalený do přikrývky jako poctivá mumie, ležel statný, leč nepříliš vzrostlý muž. Z lysé hlavy mu vyrůstaly dva nepravděpodobné copy a do prostoru mu trčel naběhlý rudý frňák.

„Naše paní promlouvá i k těm, kteří nechtějí poslouchat,“ pokračovala ctihodná sestra Agáta a pokynula směrem ke dveřím, kde stála Světlana s bratrem Jeronýmem. „Radujte se, moji milí. Navštívila nás nejoblíbenější dcera sladké paní Lady. Zázraky, kterých jste byli svědkem, způsobila ona a Jeho Svatost. Chvalte ji.“

„Ano, chvalte mne,“ zamumlala Světlana.

Vedení chrámu rozhodně mělo smysl pro reklamu. Zrovna včera musela Myška projet celý chrám a přednášet ohromeným pacientům o tom, jak ctihodná sestra Světlana vrátila růžové tvářičky na rakovinou ožranou hlavu. V tom jí zdatně sekundoval samotný pacient, který došel k závěru, že Světlana je reinkarnací samotné Lady a že se snesla na zem, aby on mohl zase okouzlovat něžné pohlaví. Pokud se měla stát bohyní, pak ten nešťastník byl jejím prorokem.

„Tudle holku znám,“ ozvalo se triumfálně z rohu. „Vona vošetřovala ctěnýho pana Ještěra, dyž sme byli na výpravě, abysme zabili lesapána. Už sem vám vo tom povídal, myslím.“

„Ano, pane Raťafáku, povídal jste, a ne jednou,“ okřikl majitele hlasu Benedikt, který rozhodně nebyl nadšený jak ze zálesáka, tak ze Světlany. „Ale nesluší se, abyste o ctihodné sestře takhle mluvil.“

„Bodejť,“ souhlasil ochotně Raťafák. „Dyť ta holka udělala kariéru, ne? Kdo sem já, abych se vo ni votíral, že jo?“

„Vy! Budete držet klapačku? Nikdo na vás není zvědavý.“

„Vlastně jsem přišla, abych ho odvedla,“ řekla Světlana.

„A prej že na mne není nikdo zvědavej,“ zaburácel zálesák. „Sem vám vysvětlil, že patřím ke klanu velectěnýho pana Ještěra. Ta holka taky.“

„Ticho!“

Bratr Benedikt ztratil trpělivost a položil dlaň na zálesákovou hrdlo. Ukázal se záblesk bílého světla a od té chvíle mohl Raťafák jenom chrčet.

Tady se nejspíš nehraje na něčí práva, pomyslela si Světlana a zvědavě přistoupila k posteli. Znám spoustu doktorů, kteří by takový trik použili, kdyby se odvážili.

„Ten chlap tady navykládal spoustu nesmyslů,“ řekl k ní omluvně Benedikt. „Někdo by si je mohl špatně vyložit.“

„Je to samorost,“ podotkla Agáta vlídně a něžně pohladila přikrývku, kde tušila Raťafákovo tělo. „Ale věřím, že ještě týden a spatří světlo. Promlouvám mu do duše každý den.“

Do duše? Málo medicíny, hodně ideologie? Tolik se zdejší přístup od našeho neliší.

Z čiré kolegiality, aby nezpochybňovala její schopnosti, Světlana potlačila touhu zvednout svou berlu a zkontrolovat Raťafákův stav.

„Řekli mi, že měl bodnou ránu na boku,“ poznamenala. „Proč je přikurtovaný?“

„Protože osahával novicky, které se o něj staraly,“ vysvětlil Benedikt znechuceně. „Ten chlap je neovladatelné zvíře. Každý si na něj stěžuje.“

Ozvalo se rozpačité zamručení z ostatních lůžek. Pohoršené okolí dychtivě sledovalo rozvíjející se drama. Aby je nezklamala, Světlana uvolnila Raťafákovy zauzlené hlasivky a přísně se zeptala: „Je to pravda?“

„No bodejť,“ přiznal se hrdě Raťafák. „Ty děvčátka mi utřely i zadek, eště abych se jim nerevanšoval. Já si taky nesťěžoval, dyž mi voplachovaly moje chlapský nářadíčko.“

„Takže šlo o půjčku za oplátku?“ zeptala se Světlana. Všimla si, že bratr Jeroným, který ji doprovázel a nyní stál proti ní, se kouše do rtů.

„Nemoh sem je nechat neuspokojený,“ potvrdil Raťafák a bradou kývl směrem k dlani, kterou ctihodná sestra Agáta nechala zapomenutou na jeho stehně. „I tadle baculatá by si dala říct, dejte na můj úsudek vodborníka. Sem na tydle fajnovosti kádr. Jinak by tolik nemlela vo lásce.“

„Ctihodná sestra Agáta přednášela o lásce k naší sladké paní Ladě,“ zavrčel Benedikt a zakroutil kudrnatou hlavou. „Jak jste si mohl, byť jen na okamžik, myslet, že vám dělá návrhy?“

Ta, kterou obhajoval, se vlídně usmívala, nijak dotčená.

„Ten muž potřebuje vedení, strávil příliš času v divočině mezi monstry,“ řekla nabádavě. „Stal se také monstrem.“

Je to narážka na Nietzcheho? Kdo hledí do propasti a tak dále?

Světlana na chvíli uvěřila, že i Agáta skrývá posedlost, aby pak usoudila, že jde jen o nepravděpodobný případ myšlenkové konvergence. Ne že já bych si toho prušáckého žvanila příliš cenila!

„Sem tady v samým pokušení, furt mne někdo prubuje,“ stěžoval si Raťafák a podnikl chabý pokus setřást ženskou dlaň z nohy. „A to se budu prosím ženit. Měli by brát vohled na ubožáka, kerej se octl skoro v chomoutu.“

Tahle informace překvapila naprosto všechny.

„Vy se budete ženit, pane Raťafáku?“ zeptala se Agáta užasle. „Koho si budete brát, smím-li se zeptat?“

„Jistě nějakou polozvířecí chudinku,“ odfrkl si Benedikt. „Kde ji schováváte, člověče, pod zámkem ve stáji? Předpokládám, že má čtyři nohy, dva rohy a sladce mečela, když jste se jí vyznával.“

Světlana si pohoršeně přikryla ústa. „Bratře Benedikte,“ vykřikla. „Netušila jsem, že máš takové zkušenosti. Pak se nemůžu divit, že jsi nechtěl poznat tajemství mé ložnice.“

„Já? To…“

Za hloupost se musí trpět! ušklíbla se, když si představila Benedikta za roztouženou kozou.

„Esli se nepletu,“ přerušil Raťafák rudnoucího novice, „moje láska by měla bejt někde kolem. Dyť ji znáš, ctěná slečno,“ obrátil se na Světlanu. „Jolana, ta holka, co ses vo ni tak vobětavě postarala.“

„Jolana! Naše Jolana?“

Ano, všichni Jolanu znali a proto všichni souhlasili s Jeronýmem, když ten poznamenal: „Pokud někdy souhlasila, pak musela blouznit, chudinka.“

„Eště vo ničem neví,“ vysvětlil bohorovně Raťafák. „Chystám se ji překvapit. Dyť víte,“ významně zamrkal, „kytice růží, budu klečet, slavnostně nastrojenej. Sem přemýšlel, ctěná slečno, že byste nás teda mohla voddat, dyž máte k nám voboum takovej hezkej vztah.“

Světlana se rozzářila jako slunce.

„S největší radostí,“ souhlasila navzdory šokovaným pohledům. „Můžu mít dotaz, ty jeden šťastlivče?“

„Sem s ním!“

„Zdá se, že bratr Benedikt, soudě podle toho, jak se tváří, příliš nevěří, že by tvé námluvy mohly uspět. Co tě vede k tomu, že Jolana poví ano?“

„Co jí zbejvá, prostě musí.“

„Musí?“

Chudák Benedikt si spočítal dvě a dvě a vyšlo mu tři.

„Klid, bratře Benedikte, nepanikař!“ uklidnila ho Světlana, které ta představa přišla vysloveně groteskní. „Ošetřovala jsem Jolanu dost dlouho, abych věděla, že není těhotná.“

„Eště ne,“ souhlasil Raťafák. „Nebyla příležitost, chápejte,“ dodal rychle, jako by zpochybňovali jeho mužnou sílu. „Až po svatbě.“

„A co tě vede k tomu, že ta svatba vůbec bude?“

Jeroným se na rozdíl od Benedikta královsky bavil.

„A proč by nebyla?“ odtušil Raťafák. „Sem všechno důkladně promyslel a je to solidně zabetonovaný. Tutovka!“

„Jsme jedno ucho,“ ujistil ho Jeroným, otočil se a sebral z přilehlé prázdné postele lněný polštář, do kterého se zakousl s vervou hladového vlka. Celý se třásl potlačovaným veselím.

„Dyž sem tady ležel,“ vysvětlil Raťafák, „všechno sem důkladně propočítal. Moje bába dycky říkala, že se jednou musí usadit i takovej větroplach jako já. Už nejsem nejmladší, víte?“

„Starý chlípník,“ zamumlal Benedikt.

„Chlap mýho formátu,“ opravil ho dotčeně Raťafák, „si může vybírat, vo tom žádná. Něco mám naspořený, sem statně vzrostlej, mám reputaci - jenomže já,“ dodal hrdě, „nemám zájem vo žádnou lacinou prdelku, jasný? Chci holku, co má styl a zdělání.“

„Takže ses rozhodl zamířit mimo svou ligu,“ navrhla Světlana, která si všimla, že zálesákovo sebevědomí zakolísalo.

„Tak trochu,“ přiznal. „Já vím, že fajnovejm holkám přijdu drobet jako křupan. Ne, nehádejte se se mnou…“

„My se nehádáme,“ ujistil ho suše Benedikt. Zřejmě dospěl k závěru, že slyší jednostranné vzdušné zámky a uklidnil se.

Aby ses nedivil, fešáku, napadlo Světlanu. V poslední dobou prohrávám neustále na body. Jedna věc je Lýdie, ale prostořeká Jolana jako má rivalka? Bratr Benedikt, zdá se, má o ni romantický zájem.

„Když sám chápeš, že drahá Jolana pro tebe není partie, proč myslíš, že ti kývne?“ zeptala se raději a ukázala prstem stranou na kudrnatého Benedikta. „Co když dá přednost konkurenci?“

„Ono tvé osobní kouzlo nemusí stačit,“ vyprskl Jeroným.

Znovu se zakousl do polštáře, čímž si vysloužil Agátin káravý pohled. „Promiň, ctihodná sestro,“ řekl a odložil poslintaný polštář zpět na lůžko.

„Do prádelny, prosím,“ napomenula ho Agáta. „A nevysmívej se, prosím, skromným snům toho ubohého muže. Mně přijdou dojemné.“

„Ten chlap musí být opilý,“ protestoval Benedikt a sklonil se nad zálesakem. „Dýchněte na mne!“

„Sem dokonale střízlivej,“ ujistil ho Raťafák. „Dyť se zamyslete. Jolana je v léčbě, její Ježci v úpadku, chuděra nemá kam jít. Tady ji léčí samotnej nejvyšší, což nebude nejlevnější. S takovým dluhem vod ní daj i ti nejlepší kámoši ruce pryč. A pak se vobjevím já, fešák, co má ňáký peníze a ňákou pověst. Nezbejvá jí než kejvnout, ne?“

Chudák Raťafák netuší, že pro Jolanu už chystají teplé místečko v chrámu, pomyslela si Světlana. Lištička možná nepovažovala Jolanu za přítelkyni, ale s ohledem na Lýdii ji zahrnula do svého vypořádání s veleknězem a ctihodným bratrem Ambrožem.

„Pokud chápu správně,“ řekla nahlas, „ty sázíš na to, že naše dobrá Jolana bude natolik vděčná, že tě neodmítne.“

„Bude zahnaná v koutě, veverka moje. V takový chvíli přehlídne mý drobný nedostatky.“

„Ty ubožácký hnuse!“ řekl Benedikt s přesvědčením. „Dovol, abych ti vysvětlil, jak se pleteš, když počítáš, že tvé špinavé plány vyjdou. Jolana má kam jít, její budoucnost…“

„Ticho!“

Než stačil prozradit podrobnosti smlouvy mezi chrámem a Lištičkou, Světlana ho zarazila. Všimla si, že Agáta se zálibně usmívá, jako by ji představa mesaliance mezi Jolanou a Raťafákem těšila.

Nikoho nenávidíme víc než ty, kteří nám prokázali službu, pomyslela si.

Myška už jí dávno vyslepičila důvody, proč velekněz Jolanu musel vyloučit. Chrám velice žárlivě střežil výsadu používat medicínskou holi. Na začátku své kariéry ctihodné sestry Agáta velice nevhodným způsobem podlehla náboženskému rauši a její pacient by byl zemřel, kdyby Jolana, která Agátě asistovala, nevytrhla křepčící léčitelce medicínskou berli z ruky a nezachránila situaci.

Tuhle část si Světlana domyslela. Co ale nečekala, bylo, že Agáta v nevděčném výronu nespokojenosti nahlásila Jolanu chrámové radě, která rozhodla (přes veleknězovu nelibost), že obětavá starší novicka musí být vyloučena podle zásady dura lex, sed lex.

Není se co divit, že se ty dvě nesnáší.

„Někdo ho odvažte,“ řekla raději a ukázala na Raťafákova spoutaná zápěstí. „Na příkaz našeho pána Ještěra půjde ten chrabrý zálesák zachránit dámu v nesnázích. A pokud jde o jeho námluvy,“ nevraživě pohlédla na Benedikta, „umím si představit, že by drahá Jolana mohla skončit hůř, mnohem hůř.“