Nemusíte mne urážet dvakrát!

Jeden z důvodů, proč bronzoví občané zřídka dosáhli povýšení, byl výzvový systém, který měl zajistit, že se mezi elitní občany dostanou pouze ti, kteří chtějí odevzdat více, než se od nich čeká.

Tolik se učili už děti na školách, když jim učitelé vtloukali do hlavy, proč je součásná společnost nejlepší možná. Svým způsobem šlo o oprášení středověkých soubojových praktik, povýšených na romantických ideál.

Přirozeně, výsledkem neměla být eliminace potenciálních kandidátů. Uražená strana získala právo duel vyvolat, zatímco vyzvaná strana vybírala druh souboje. Nešlo nutně o fyzický zápas, ať už se zbraněmi nebo bez nich; na výběr bylo z řady strategických her jako go nebo šachy, o kterých se věřilo, že rozvíjí intelektuální schopnosti.

Nicméně, pokud vyzvaná strana prohrála v souboji, který považovala za své forte, ztratila významným způsobem tvář. To znamenalo degradaci v korporátním žebříčku, eventuálně i ztrátu občanského postavení. Korporace braly souboje velmi vážně a porážku svým zaměstnancům netolerovaly. Na druhou stranu aktivně odměňovaly vítězné duely s konkurencí, protože ty přispívaly ke zvýšení prestiže korporace.

Stát se stříbrným občanem obnášelo dostat se a setrvat na špičce lidské fyzické a duševní zdatnosti. Bronzový občan, který odváděl vynikající pracovní výkony, ale neuměl bodovat ve výzvovém systému, neměl naději na postup.

„Vy…!“

Žena užasle zírala na Závišovu stříbrnou známku. Omlouvat se samozřejmě nehodlala, naopak reagovala rozzlobeně: „Mohla jsem si myslet, že narazím na šmejda-provokatéra. Copak slečna Lýdie klesla tak hluboko? Najmout si chudáka vašeho ražení! Snaží se mne urazit?“

Aniž by vysvětloval, že slečnu Lýdii nezná, Záviš jí mlčky pokynul. Bylo zbytečné popírat něco, čemu by žena stejně nevěřila. Navíc, jedna z živností, které Záviš provozoval, neměla daleko k tomu, z čeho ho obviňovala.

Stručně řečeno, provokatéra si mohl kdokoliv pronajmout, aby porazil v duelu protistranu. Hanba se přičítala vždy poraženému. Pokud provokatér zvítězil, ponížil konkurenci. Pokud prohrál, jeho zákazníka porážka nemusela mrzet. Přirozeně, cena zůstávala stejná.

Pokud provokatér častěji prohrával než vítězil, stával se šmejdem, a přicházel postupně o své zákazníky. Mohl sice působit jako obtížný hmyz, který způsoboval nepříjemnosti, ale nikdo ho nemusel brát vážně.

„Šmejd-provokatér,“ Záviš se unaveně usmál. „Nemusíte mne urážet dvakrát. Stačí, když si vyberete způsob.“

„Hm,“ žena si odfrkla. „Škoda, že jste si nezjistil, proti komu vás slečna Lýdie poštvala. Mladý pan Alfréd není existence, kterou můžete provokovat. Jsem jeho osobní asistentka.“

Ze způsobu její mluvy si troufal Záviš odhadnout, že pan Alfréd bude zlatý občan, protože jen zlatý uměl vzbudit ve stříbrných vzbudit takovou zbožnou úctu.

„Ještě jste se nerozhodla?“ zeptal se líbezně a ukázal na její čelenku. „Nebo jste ještě nezjistila, s kým máte tu čest?“

Byl si jistý, že žena prodlužuje jejich rozhovor, aby z umělé inteligence vytáhla dostupné data o svém soupeři. Oficiálně by neměla mít přístup k jeho statistikám, ale neoficiálně existovalo několik společností, které se zabývaly prodejem takových informací. Bylo by urážkou tajemného Alfréda, kdyby své sekretářce nezajistil přístup k alespoň k jedné duelové databázi.

„Nestojíte mi za námahu,“ odsekla. Ale na okamžik se zatvářila zmateně. Pokud Záviš něco uměl, pak létat pod radarem. Jeho profese vyžadovala, aby se neobjevoval v podobných seznamech, takže velká část jeho příjmů šla na vymazání těchto záznamů.

„Zdá se, že jste nikdo, o kterém není potřeba cokoliv vědět,“ usoudila žena, když ji umělá inteligence zklamala. Svým způsobem měla pravdu. Skutečný expert provokatér žil ze své pověsti, nikoliv z anonymity.

„Čili?“

„Nemám na vás čas,“ vyštěkla. „Vyřídíme naši věc rychle. Pěstní zápas tady a teď. Souhlasíte?“

Aniž by ve skutečnosti čekala na jeho souhlas, obrátila se na bledého prodavače a gestem ho vyzvala, aby šel s ní před obchod. „Vy tam! Budete můj sekundant. A netřeste se tolik, člověče. Nečekám od vás zázraky.“

Při fyzickém zápase, při které hrozilo, že jedna ze stran upadne do bezvědomí, sekundant měl právo vzdát se na místo duelanta.

„Zakazuji vám jakkoliv zasahovat,“ řekla žena a začala se vysvlékat do sportovního spodního prádla. Měla vyvinuté svaly s narudlým odstínem, který byl známkou pravidelného užívání supertonických nápojů. I když vypadala ladně a žensky, Záviš nepochyboval, že dokáže jedním úderem zabít vola. Supertonické tekutiny a podkožní implantáty, zpevňující úderové plochy, z ní dělaly nebezpečného protivníka.

Škoda, že si nevybrala šachy, pomyslel si trpce Záviš. Tak jsem mohl mít alespoň šanci.

„Pospěšte si,“ pobízela ho žena, která z jeho kyselého výrazu poznala, jak málo se mu zamlouvá její volba. „Mladý pán Alfréd nerad čeká. Kde je váš sekundant? Vyberte si nějakého a pojďme na to.“

„Malý moment. Řekl bych, že je už na cestě.“

Z Herního centra, naproti přes ulice, se vynořila známá postava vousáče. I na dálku Záviš rozeznal, že jeho nový známý sotva skrývá své rozjaření.

Takže úspěch? Záviš na něj zamával. Sotva Medard došel před obchod s elektronikou, kde uviděl Záviše a neznámou ženu, jak se připravují na něco, v čem rychle rozeznal formální duel, jeho nadšení se vytratilo.

„Co se přihodilo?“ zeptal se nervózně.

„Tamta dáma potřebuje dostat za vyučenou,“ prohodil nahlas Záviš a šeptem dodal. „Proto se od ní nechám zmlátit. Nespal jsem tolik dní, že sotva vidím. Jakmile budeš mít příležitost, hoď ručník do ringu.“

„Samozřejmě… Omlouvám se, paní,“ Medard se bojácně přikrčil, ale odhodlaně namířil paží na příhodný plácek, „naše strana nesouhlasí se zápasem na dlažbě. Přesuneme se na trávník.“

„Co? Máte strach?“

„Ehm? Tedy…“

„Jistěže máme strach,“ křikl Záviš furiantsky. „Mám strach, že vám ublížím.“

S těmi slovy se Záviš svlékl do kalhot a stejně jako ona si vyzul boty. Na příhodném trávníku se začal rozcvičovat, aniž by dbal na její netrpělivé pobízení. Jak se dalo čekat, sotva se novinka o duelu mezi stříbrnými rozkřikla, lidé začali opouštět řadu u Herního centra a přesouvali se k improvizovanému ringu.

„Podívejte se, jaké má ta mrcha svaly. Ten šupák proti ní nemá šanci.“

„Myslíte?“

„Určitě. Nabízím dva ku jedné na Mrchu.“

„V tom případě tisíc na Šupáka.“

„Beru.“

Znudění kolemstojící využili příležitost a rychle uzavírali sázky. Stříbrná občanka se zamračila, když uslyšela, jak ji plasťáci pojmenovali, ale byla dost chytrá, aby se neohradila. Tady neměla co do činění s osamoceným prodavačem, ale s anonymní smečkou lidí, kteří se už dlouho smířili s tím, že nemají moc co ztratit.

„Zdá se, že vám nevěří ani plasťáci,“ podotkla výsměšně. „A to se jim tolik podobáte.“

„Hej kamaráde,“ Záviš zavolal na samozvaného bookmakera. „Můžu vsadit sám na sebe?“

„Proč ne,“ ušklíbl se muž, „pokud vám nevadí, že přijdete o peníze.“

Chlapík nepůsobil dvakrát důvěryhodně se svým potměšilým výrazem, ale velkohubě prohlásil: „Nebojte se, lidičky. Mám tu nejlepší pověst a nejvýhodnější kurzy ve městě.“

„Tady je deset tisíc,“ Záviš vytvořil virtuální bankovku a poslal ji Medardovi. „Běž za ním a uzavři sázku. Ale dej pozor, ať jde sázka přes systém. Kdybych náhodou vyhrál, nerad bych ztratil svůj dvojnásobek.“

Úctyhodný sázkař, který ho zaslechl, si poklepal na hrudník: „Já jsem, pane Šupáku, čestný chlapík. Jestli vyhrajete, vyplatím vás do koruny, a ještě sním ty ponožky, co smrdí u vašich bot.“

„Beru vás za slovo, kamaráde.“

Dav se rozchechtal a očividně se přidal na Závišovu stranu. Nikdo se nechystal fandit korporátní sekretářce, zejména když ta se k nim chovala s povýšenou arogancí.

„Pche,“ ucedila, když pochopila oč se Záviš snaží. „Loudíte o přízeň, kde se dá, co? Odhadli vás dobře na ubožáka bez sebeúcty.“

S pokrčením ramen Záviš skončil se svou rozcvičkou. Přízeň diváků nezněla jako velké terno, ale žena měla zjevně problémy překousnout neuctivé poznámky, které tu a tam zaznívaly na její adresu. Když by dav skandoval proti ní, mohla udělat chybu.

„Vsadil jsem, jak jsi chtěl,“ poznamenal Medard, když se vrátil. „Možná se pletu, ale nevypadáš moc sebejistě.“

„To také nejsem,“ ušklíbl se Záviš. „Ale vsázet na ni by mi neprošlo a navíc má prachmizerný kurs.“

„Dal jsem na tebe tisíc ze svého,“ poznamenal Medard. „Už kvůli mně ji musíš porazit.“

Ta slova Záviše překvapila. Znal se s Medardem teprve krátce a i tak by od něj nečekal smělá rozhodnutí. Víc než cokoli to vypadalo, že Medard hodlá povzbudit nového přítele.

„Není divu, že tě korporace nechtějí,“ poznamenal Záviš a poplácal ho po zádech. „Děláš hloupé a sentimentální investice.“

Na to Medard nedpověděl a odešel se domluvit s nešťastným prodavačem na podmínkách zápasu. Neměl ale moc šancí na úspěch, protože druhý sekundant jen bezmocně krčil rameny. Bylo to zřejmě poprvé, kdy se dostal do podobné situace.

Bronzovi a plastoví občané se sice také pouštěli do duelů, ale zdaleka ne tak často a zdaleka ne s takovou chutí. Nejen pro nedostatek odvahy, ale také proto, že neměli nárok na pokročilou zdravotnickou péči.

Pro ně by zlomená ruka nebo otevřená rána znamenala delší a bolestivý pobyt v nemocnici. Pro stříbrné a zlaté to bylo otázkou hodinové procedury na soukromé klinice.

Nakonec se ale ti dva dohodli, což využila Závišova soupeřka, aby rychle vstoupila do improvizovaného ringu a zvučně se ohlásila: „Xantipa Millerová, osobní asistentka v Asfaltové-Cestovní, vícenásobná šampiónka v pěstním zápase. Občanka druhé kategorie.“

Záviš ji napodobil, protože měl povinnost se formálně představit: „Záviš Velehradský, občan druhé kategorie na volné noze. Vícenásobný šampión v nespavosti.“

Propuklo další kolo smíchu.

Xantipa Millerová se zamračila: „Vy jste ale šašek. Tady nejste na soutěži ve vtipkování. To byste měl naději, ale tady a teď…“

Vyrazila do útoku, tak rychlého, že přihlížejím poklesla čelist. Někteří možná litovali, že se jí posmívali, protože předvedla hbitost, kterou většinou znali jen z internetových klipů.

„A jéje,“ zasténal kdosi. „Šupák je v háji!“

A Záviš byl první, kdo s anonymním hlasem souhlasil.