Kdo nebo co je Adonis?#
„Co to krucinál děláte!“
Gabriela, v té chvíli otočená k nim čelem, je vyděšeně pozorovala, ruce složené na prsou, jako by se bála, že ji budou chtít přizvat.
Se županem u nohou a nahá jako prst, Lýdie se klidně otočila a pokorně se uklonila: „Promiňte, slečno Gabrielo. Moje chyba. Kdybyste prosím mohla odejít.“
„E?“
„Nikam,“ zavrčel Záviš. „Budu ji potřebovat.“
„Tvrdili jste, že mne chcete adoptovat,“ vřískla Gabriela. „Ne, že mne budete…“
Záviš mávl znechuceně rukou.
„Pubertální představivost,“ ucedil a obrátil se k Lištičce, aby ji zase objal. „Budeme velice zdrženliví, ano? Zdá se, že můj vzácný host potřebuje jistý druh stimulace, aby se projevil. Lýdie, miláčku, slibuji, že k ničemu nedojde, ale bude pro tebe jednodušší, když svěříš kormidlo Lištičce.““
„Jaký host?“ zeptala se Gabriela podezíravě. „Tvůj Adonis?“
„Bratříček, génius, Adonis. Můžeme mu říkat, jak chceme,“ vzdychl si Záviš. „Pokud mi jistá osoba nelhala, měl by být schopný nám poradit ohledně nabití paměťových datadisků. Nicméně skutečnost, že se vynoří pouze, když mám na sobě, ehm, přítulnou osobu opačného pohlaví, vzbuzuje jisté pochyby o jeho odbornosti. Slabomyslný erotoman!“
„Ty chceš, abych s ním mluvila, když budeš, ehm, osahávat Lýdii?“
„Dal bych přednost jinému výrazu, ale ano.“
„To nesmíš!“
„Slečno Gabrielo,“ ozvala se Lištička a opět se uklonila. „Nemusíte se obávat. Pocity, které já a má paní zažíváme, jsou skrz na skrz příjemné. Zůstanou pro ni hezkou vzpomínkou.“
„Dost pochybuji!“
Zdá se, že Gabriela má o Lýdii opravdu starost, pomyslel si překvapeně Záviš. Vždycky měl dojem, že Gabriela náklonnost pouze předstírá, aby byla s Lýdií za dobře.
Netrpělivě se otočil.
„Lištičko, můžeš prosím zavolat svou paní, ať máme její výslovný souhlas.“
Sotva Lištička poslechla, změnilo se její držení těla, od velmi svolného k velmi napjatému.
„Ta proradná čubka!“ zaječela.
Možná jsem jí neměl dávat na výběr.
Ale Lýdie mu nehodlala nic vyčítat. Naopak omluvně drmolila. „Já se snažila, Záviši, já se moc snažila. Jenomže, když jsi začal být víc, ehm, průbojný, zpanikařila jsem. Ta vlezlá fena se hned rozhodla, že nejsem dost dospělá, abych zvládla trochu nepohodlí. Vykopla mne jako odpad… Co se děje, Stínošlápku?“
Malý nindža se vznášel nad imitací dřevěné podlahy a bušil hlavou o zem.
„Nesmíte si nic vyčítat a do ničeho se nutit,“ volal. „Tahle nehodná osoba nemá právo vám radit, ale proč nezrušit vaše zasnoubení? Proč byste měla trpět?“
„Ale já netrpím.“
Malá víla vyfoukla dým z čibuku.
„Rahimahallah, ať se nad ní smiluje bůh,“ poznamenala uštěpačně. „Lhát můžeš sobě, zlatíčko, ale ne Stínošlápkovi, který má všechna tvoje biodata. Jste oba k popukání.“
Lýdie se na ni ublíženě zadívala.
„Ode dneška přestávám s modrými pilulkami,“ prohlásila odhodlaně. „Ale slib mi, Záviši, že Lištička nebude mít naše poprvé.“
„Já bych se spíš bála, že jeho poprvé dostane nějaká ještěrka,“ podotkla malá víla a utekla před Závišem do bezpečné vzdálenosti. „Už mlčím, vaše rozhněvanosti, už mlčím. Netvařte se tak kysele.“
Když ji večer Lýdie natírala bioaktivním krémem, Gabriela uvažovala o bizarní scéně, která se odehrála v kuchyni. Ten, kterému Záviš říkal bratr se dostal do popředí a udržoval se ve vzrušeném stavu. Ne proto, že by byl slabomyslným erotomanem, jak ho Záviš podezříval, ale proto, že jinak neuměl překročit práh podvědomí.
Lištička, které Lýdie nerada propůjčila tělo, ho chladnokrevně udržovala na hladině, zelené oči stále chladné a netečné. Když bylo třeba, líbala Záviše na ústa, hladila ho, třela se o něj nahými stehny a předstírala záchvěvy vzrušení.
„Ptejte se, slečno Gabrielo,“ vyzvala po pěti minutách přihlížející dívku. „Myslím, že jsem ho stabilizovala.“
Stabilizovala?
„Děkuji, Lištičko,“ vypravila ze sebe namáhavě. Co dál, krucinál? Ani její druhé já, mnohem nevázanější než ona sama, nevědělo jak pokračovat.
„Jste tam, pane Adonisi?“ zeptala se váhavě.
„Přítomen, mé dítě.“
Velehradského hlava se v té chvíli nacházela mezi ženskými pažemi a jeho hlas zněl dušeně.
Dítě? Bude mi dvacet! pomyslela si Gabriela uraženě. Světlana je o rok starší a klidně se s ní miliskoval!
„Nevadí vám, jak vám říkám?“ pokračovala.
„Adonis? Nevadí mi alias, ale některá jména jsou horší než jiná. Kdo nebo co je Adonis?“
Na rozdíl od Trojákových, Gabriela nebyla zběhlá v humanitních vědách. Příběh krásného syna Kinyra a Myrrhy podala velmi kuse a snažila se vynechat podrobnosti, které by mohly jejich návštěvníka urazit.
„Muž, o kterého se dělí dvě bohyně,“ pověděl muž zamyšleně Velehradského ústy. „Kdo ale bude mou Persefonou a kdo mou Afrodítou? Ty?“ usmál se na Lištičku, která mu ochotně vyšla vstříc. „A kde nyní jsem? V podsvětí?“
„Pokud jsem dobře rozuměla, vy nás označujete jako podsvět,“ podotkla suše Gabriela. „Pokud chcete, můžeme být vaším Tartarem.“
„Tartar? Velmi trefné! Dobře, mé dítě, budu tedy Adonisem. Frivolní jméno pro frivolní okolnosti,“ zamumlal a věnoval se dál Lištičce.
„Mohl byste přestat?“
Těžko říct, co mi vadí víc, uvažovala Gabriela. Zda Lištička, která s Lýdiiným tělem zachází jako s tělem prostitutky. Nebo Velehradský, který se jí dotýká.
„Nemůžu přestat,“ vysvětlil Adonis. „Okupuji ty části mozku, které předtím obsadil ten plaz. Přestane-li mne ona dráždit, vytratím se se do podvědomí. Nakonec jsem tady proto, že mne on potřebuje.“
„To zní svědomitě,“ ušklíbla se.
„Má sestra naslouchala našeptávání gubernátorky a vrátila mne mezi živé. Mám-li jí pomoct, musím pomoct jemu.“
Vysoké intriky! Do čeho jiného by se také mohl zaplést takový potížista, vzdychla si Gabriela. I když Velehradský stručně shrnul události týkající se megamamuta a revizorky v masce, nechal si spoustu pro sebe.
„Víte, jak nabít paměťové datadisky?“ zeptala se.
„Co jsou paměťové datadisky?“
A je to! Proč by měl vůbec tušit, o čem se bavíme!
„Ve vašem světě jsou minerály, kterým říkáte paměťové krystaly. V našem jsou paměťové datadisky, na které, jak se domníváme, lze informace z krystalů uložit. F-fuj! P-přestaňte L-Lýdii o-oblizovat!“ zakoktala.
„Rád bych,“ odtušil, „ale stále se dělím o své místo s Ještěrem. Toto nepatří do arzenálu mých milostných technik.“
„Mluvme raději k věci.“
„S radostí. Ujišťuji tě, že lízat metabolity její hormonální léčby mi nechává pachuť v ústech. Ta zlatovláska chutnala lépe.“
„Světlana bude nadšená,“ ujistila ho Gabriela. „Máte pro nás nějakou radu?“
„Ano, samozřejmě. Bavíme se o prostém přenosu dat v binární soustavě. Když se podsvět otevírá ke sloučení, první se objeví komunikační technologie. Jak se jmenuje o vás?“
„Pravděpodobně NT-vysílače.“
„Pak víš všechno, co potřebuješ vědět.“
„Kdyby to bylo tak jednoduché, Lýdie by se nemusela obětovat. Když existuje komunikace, proč by někdo dělal s přenosem tajnosti?“
„Dvě příčiny.“
Záviš položil dlaně Lýdii na prsa, jako by chtěl zdůraznit dvojitost svého prohlášení.
„Prosím!“
„Může být, že elita vašeho podsvěta hodlá přístup do našeho světa monopolizovat.“
„Určitě ano.“
Tolik bylo v souladu s řadou Velehradského teorií. Získat náskok před ostatními se zlatonosům podobalo.
„Mnozí to zkoušeli a většinou selhali,“ podotkl Adonis. „Nikdo si neudrží pramen pro sebe, když se bortí přehrada. Velká voda smete všechno.“
„To zní jako recept na katastrofu.“
„Samozřejmě. Co jiného? S velkými změnami přicházejí velká krveprolití.““
Gabrielu zamrazilo, když ho slyšela. Se Světlanou často žertovaly na téma Záviš a jeho konspirační teorie. Ale Adonisova nevzrušená řeč plná zlověstných narážek z nich dělala krotké vyprávění muže bez fantazie.
„Co ten druhý důvod?“ zeptala se raději.
„Když podsvět získá komunikační zařízení, získává výrobní postup, nic víc.“
„Chcete říct, že NT-vysílače umíme sestrojit, ale nerozumíme jim.“
„Jste takoví malí roztomilí divoši, kterým z nebe spadl zázrak. Není divu, že nemáte ponětí, jak ho používat.“
To bude náhon na Velehradského mlýn, pomyslela si. Vysvětlilo se, proč byla Lýdie ochotná snášet Lištiččinu invazi do svého soukromí a proč ji Velehradský tak snadno obětoval. To je obrovské, nepředstavitelně obrovské. Technologie nadřazené civilizace. A Hra je vstupní brána někam, kam nás posílají jako Lajky do vesmíru, zvědaví, s čím se vrátíme.
„Malý moment.“
Odběhla do ložnice, odkud se vynořila s NT-vysílačem v ruce.
„To bylo zbytečné,“ usadil ji Adonis. „Nezbývá mi moc času, mé dítě. Jestliže chceš přenést data do vašeho světa, musíš jít tam, kde je nejsilnější signál a experimentovat při plném vědomí.“
„Ale jak!“
„Jde o prostý binární přenos. Nikdo po tobě nechce, abys těm datům rozuměla. Tolik bys měla chápat i ty, má malá Gabrielo.“
I když hovořila tatáž osoba, tón hlasu se náhle změnil.
„Záviši?“
„Ano, přítomen.“
Sledovala ho, jak se sklání pro pohozený župan a podává ho nahé Lýdii. „Pro dnešek bylo vzrušení až moc,“ poznamenal. „Naštěstí se nám podařilo získat, co jsme potřebovali.“
„Opravdu?“ zeptaly se obě ženy užasle.
„Opravdu. Vzpomínáš si, Lýdie, co ti radil Koucký? Stejně jako mně Snížek?“
„Abychom pronajali prostory v budově Herního Centra?“
„Ano. A co řekl náš prostopášný Adonis? Abychom šli kam?“
„Tam, kde je signál nejsilnější.“
„Bingo! Už jsem se bál, že trocha obscénního okultismu poškodilo vaše mozkové závity.“
„Ten pronájem je nehorázně drahý,“ protestovala Lýdie. „Šest společníků nemá žádné příjmy.“
„A nebudeme mít, dokud nenabijeme svůj první datadisk,“ odsekl Velehradský. „Má drahá, uvědom si, že jsem u konce s dechem. Zbývá mi týden nebo možná měsíc, než se já i Adonis vytratíme. Zůstane tu s vámi jen Ještěr. I ten nevydrží dlouho, až se můj mozek rozpustí na kaši. A ty, malá ufňukaná, nech toho naříkání!“
Poslední věta patřila malé víle, která, jak Gabriela pochopila, nenesla perspektivu svého zániku právě hrdinsky.
„Já…“ načala proto. „Je mi líto.“
„Šetři soucitem, budoucí dceruško,“ doporučil jí Velehradský zlomyslně. „V nejhorším případě s tebou zůstane Lýdie a můj podíl v Šesti společnících. Některá štědrá korporace se ráda postará, abys netrpěla nouzí.“
„Nesmysl,“ ozvala se rázně Lýdie. „Přece jsem neutrpěla osud horší než smrt pro nic za nic. Promiň, miláčku, z části jsem si to i užila, přirozeně.“
Čeká se, že povíš nápodobně, ty troubo, nabádala Gabriela Velehradského, ale ten lhostejně mlčel. Ne, to není lhostejnost, to je smíření. Už žádné sliby pro ubohou snoubenku. On věří, že nepřežije do konce roku. Vždyť tvrdil, že máme vše, co potřebujeme pro přenos. Binární přenos, nic složitého. A od gubernátorky získal lék.
Pak si uvědomila, co on zřejmě pochopil okamžitě. I kdyby se podařilo lék na psychovirus přenést, šlo by jen o soubor jedniček a nul. Takový soubor mohli prodat a získat peníze, ale nedokázali ho rozšifrovat. Představa, že by kód nahráli do zdejšího počítače a zobrazila se jim srozumitelná data, patřila do hloupých zahraničních filmů.
„Co budeme dělat?“ zeptala se zoufale. Neměla Velehradského v lásce, ale také nechtěla přijít o své nově nabyté zázemí.
„Teď?“
Velehradský se podíval na hodinky. Blížila se šestá.
„Vrátíme se Hry. Co jiného?“