Potřebuji váš výslovný souhlas!#
Najdete další člen posloupnosti: 2, 4, 8, …
„Šestnáct,“ zavrčel Záviš.
„Velmi dobře,“ pochválila ho sestra. „Můžeme zvýšit obtížnost?“
„Jen do toho!“
Z imaginárních jehel pod kůží vyrazil proud jedu.
*Určete, které číslo není prvočíslo: 2, 3, 23, 27?“
„Dvacet sedm.“
Když mi bylo patnáct, pomyslel si Záviš, přišlo mi snazší vydržet. Cítil, že je zalitý potem. Pokud se musel soustředit na otázku, využíval každou příležitost, aby se zahryzl do roubíku.
„Postoupíme?“
Dívčiny hnědé oči ho úpěnlivě prosily, aby nespěchal. Věděla, co bude následovat a nejspíš doufala v milosrdný odklad. Když získala svou bronzovou známku a gratulovala si, že dostala výš na společenském žebříčku, možná netušila, že její pozice bude obnášet pravidelné mučení pacientů.
Záviš si byl jistý, že proto ji na tuto pozici přidělili. Korporace neměly zájem o slabé povahy. Empatie a altruismus se staly překonanými modlami. Nakonec, skutečné práce zůstalo po období automatizace málo, a měl-li se člověk dostat mezi vyvolené, jeho charakterové vlastnosti hrály podstatnou roli ve výběru.
Už jen skutečnost, že získala bronzovou známku, napovídala, že prokázala dostatečnou míru morální otrlosti. Korporace své náborové sítě rozhazovaly po školách a jejich metody byly málokdy přímočaré. Výběrové zkoušky mívaly zjevnou a skrytou část, někdy při nich docházelo ke zraněním a úmrtím.
„Jako nešťastnou nehodu,“ zamumlal přes roubík, „máš za sebou ty?“
„Prosím, soustřeďte se, pane Velehradský,“ napomenula ho, snad v přesvědčení, že mluví z cesty.
„Většinou to bývá závod, test fyzické zdatnosti. Objeví se příležitost. Malé popostrčení, pád, někdy i uklouznutí. Ze svahu, ze skály. Nemám pravdu?“
„Pane Velehradský, prosím. Máte před sebou číselnou řadu.“
„Záznam na kamerách, o který se nikdo nezajímá. Obrovské gratulace od pořadatelů. Zbytečné stížnosti rodičů. Je to tak?“
Dříve než mohla mladší sestra pochopit, o čem hovoří, ozval se doktor Černodušný: „Myslím, že je zcela při smyslech. Pokračujte na další úroveň, sestro.“
Jed v žilách se změnil na tekutý oheň.
Lze sestrojit trojúhelník o stranách 3, 4 a 10?
„Ne,“ vyplivl Záviš jedno slovo a znovu se zakousl do roubíku.
Kuchyňská sůl má vzorek KCl nebo NaCl?
„NaCl.“
„Výborně,“ pochválil ho lékař a přistoupil k ovládání. „Vsadím se, že můžeme zvýšit sázky.“
„Pane doktore,“ ozvala se starší sestra, „na vyšší zatížení už nemusíme postupovat.“
„Nemusíme,“ usmál se lékař, „ale můžeme, pokud máme souhlas pacienta.“
„Nehrozí pak srdeční zástava?“ zeptala se mladší sestra.
„Jisté riziko tady je. Ale jak se říká: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Je v našem zájmu, abychom pana Velehradského otestovali co nejdůkladněji, máme-li do něj investovat čas a kapitál. Nedělejte si starosti, sestro. On se mnou bude souhlasit, že ano?“
„Bastarde!“
„Potřebuji váš výslovný souhlas,“ připomněl klidně lékař. „Zřetelný a jasný. Stačí prosté ano, pane Velehradský. A žádné triky, prosím.“
„Nebo také…“ načala mladší sestra. Bylo jasné, co se mu chystá poradit. Stejně jako ano, pak prosté ne by znamenalo konec. Pokud by dokončila, co se chystala říct, lékař by ji pravděpodobně doporučil na vyřazení z výplatního listiny.
„Buď ticho, slepice,“ utrhl se na ni Záviš. „Nepleť se do věcí, kterým nerozumíš. Jestli chce pokračovat, ať pokračuje on. No tak, doktůrku, čekám. Oba víme, oč tady jde.“
„Jak si přejete.“
Po krátkém zaváhání se lékař postavil za ovládací panel: „Mám tedy váš souhlas pokračovat?“
„Beze všeho.“
„Ano nebo ne?“
„Ano.“
Jakmile se páka dostala na vyšší stupeň, Závišovo tělo se vzepjalo do oblouku. Bolest byla tak nesnesitelná, že se mu zatmělo před očima.
„Pane Velehradský, přečtěte si prosím otázku a odpovězte. Na Měsíci…“
Na Měsíci budete lehčí nebo těžší?
Záviš se soustředil na písmena, která se ztrácela v mlze.
„Těžší… Chci říct lehčí.“
„Potřebuji jednoznačnou odpověď. Prosím, ještě jednou.“
„Lehčí, k čertu.“
„Prosím, ještě jednou. Pouze jedno slovo.“
„Lehčí!“
„Začínáte dělat chyby,“ upozornil ho laskavě lékař. „Jde o fyziku základní školy. Velmi snadné úlohy. Máte snad problémy s fyzikou?“
„Ani v nejmenším,“ ucedil Záviš. „Pokračujme!“
„Armáda nebo korporace?“
Dříve než mohl odpovědět, Záviš se zarazil. Tohle nebyla otázka ze zkušebního monitoru. Šlo o trik, kterým se lékař chystal zjistit, do které sféry vlivu Záviš patří. Soustředil se raději na monitor.
Rovnoramenná páka. Závaží 1 kg na jedné straně. Jaké závaží umístíme na druhou stranu, aby byla páka v rovnováze?
„Jeden kilogram.“
„Chcete dál pokračovat, pane Velehradský?“
„Ne.“
„Jste si jistý?“
„Táhni do pekel!“
„Tak ano nebo ne?“
„Ano.“
„Beru to jako informovaný souhlas,“ upozornil ho lékař a rychle posunul zátěž o jeden stupeň. Záviš mohl vinit jen sám sebe, že naletěl na tak laciný trik.
„Pane doktore!“
S vyděšeným výkřikem obou sester se Záviš ponořil do agónie. Tohle bylo víc než dokázal snést, natož odpovídat na otázky.
Nervová indukce způsobovala prudkou bolest, která nezanechávala stopy a v mírných dávkách neohrozila životní funkce. To ale neznamenalo, že ji lidský mozek dokázal snášet. Když se Záviš probral, zjistil, že lékař a obě sestry se plně věnují jeho oživování. Popruhy na jeho zápěstí někdo uvolnil a na paži měl čerstvou náplast po injekci.
Ať už si myslel o korporátních zaměstnancích cokoliv, musel uznat, že jde o skutečné profesionály. Přesto nepospíchal, aby dal najevo, že je při vědomí; místo toho zvažoval, jak dál postupovat.
Doktor Černodušný, byť měl zájem na spolupráci, zašel skutečně daleko. Kdo by se nyní divil, kdyby ho Záviš v budoucnosti odmítl. Přirozeně, lékař mohl mít tajné cíle, například dát najevo Závišovi, kdo je tady pánem, vnutit mu pocit podřízenosti, zejména potom, co mu Záviš několikrát překazil plány.
Ale takový vývoj situace nebyl pravděpodobný. Jestliže Hra měla tajemství, o kterých potenciální Hráči nesměli vědět, pak možná lékař sledoval vlastní agendu. Je bolest klíč k zvýšení mých šancí na úspěch?
Stimulace pomocí nervové indukce se považovala za pokročilou technologii, občas doporučovanou při rozvoji nervové soustavy. Jakkoliv se to běžnému smrtelníkovi mohlo zdát neuvěřitelné, existovaly procedury, ne nepodobné mučení, za které princové a princezny korporací platili jmění, jen aby dostali své reakce na vyšší úroveň.
„Jak se cítíte?“ zeptal se lékař, když Záviš otevřel oči. „Na chvilku jsme se báli, že jsme vás ztratili.“
„Bylo to nutné?“
I když Závišovým slovům nebylo rozumět, hlavně díky krvi, kterou plival do přiloženého umyvadla a nepuchlým ústům, lékař přikývl. Mezi nimi panovala jistá míra porozumění.
„Velmi nutné. Doporučoval bych vám se přihlásit do Hry co nejdříve,“ poznamenal. „S tak skvělým začátkem by bylo škoda promarnit svou příležitost. Málokdy se může pochlubit tak báječnou… ehm, mírou kompatibility.“
Eufemismus míra kompatibility zněl jako výsměch.
„Čili tady jsme skončili?“
„Co se mne týká pak ano,“ usmál se lékař. „Sestra s vámi provede několik dalších testů, ale to skutečně podstatné máte za sebou.“
„Hm.“
S chladným kývnutím, ke kterému se musel přinutit, se Záviš otočil k sestrám a poznamenal: „Tady vidíte, co jste si vybraly. Věřte mi, že dostat se ke stříbru vás bude stát víc… Prosím, vraťte mi můj identifikátor.“
Starší sestra mu mlčky podala stříbrnou známku a kysele pronesla: „Nemyslete si, že si neumíme domyslet, jak jste přišel vy k té své. Pokud nepracujete pro korporace, pak alternativy jsou jen horší.“
Bez komentáře, protože doktor Černodušný neustále naslouchal a nebylo třeba mu poskytnout jakékoliv vodítka, Záviš si pověsil známku kolem krku.
S pocitem deja vu si trpce uvědomil, že se opakuje stejný scénář jako před dvaceti lety. Být vybraný mezi tisíci žadateli mu lichotilo. Nakonec, ten zástup dychtivých žadatelů byl skutečný, stejně jako lékařův zájem o jeho osobu. Za celou dobu si na svou nespavost ani nevzpomněl. A pokud šlo o vyhodnocení jeho testů?
„Měl jste pravdu, pane doktore,“ ozvala se jako na povel mladší sestra, dychtivá dát najevo loajalitu po předchozí chybě. „Pan Velehradský překonal všechny dosavadní kandidáty.“
„Jak se také dalo čekat. Jsme na vás pyšní, Záviši.“
Jak jinak, pomyslel si Záviš. Brnkáme na strunu výjimečnosti.
Překonat ostatní, postoupit o další stupeň, stát se lepším. Společnost založená na rozdělení jednotlivých skupin obyvatelstva dovedla systém soutěžení k dokonalosti.
Jen hlupák by opovrhl novou příležitostí. Záviš věděl, že ke své stříbrné známce se dostal jen shodou okolností, šťastnou náhodou než čímkoliv jiným. Lidé s jeho zázemím byly vděční na bronzový stupeň, pokud přímo neustrnuli na plastové příčce občana, jehož přínos pro společnost byl tak mizivý, že po letech ponižování neměl nárok ani na obnovovací vakcínu.
Problém byl, že občan si nemohl udržet dosažený stupeň věčně. Každý rok umělá inteligence vyhodnocovala bodový systém a rozdělovala nové občanské identifikátory.
I když samotná kritéria byla držena v tajnosti a měla údajně zahrnovat řadu samostatných parametrů, většinu zlatých a stříbrných občanů tvořili rodiny spojené s korporacemi, popřípadě jejich dlouhodobí vysoce postavení zaměstnance. Dalšími způsobilými byli politici, úředníci, lékaři, právníci, vyšší armádní a policejní šarže - a také členové mafií, kteří měli prostředky jak svůj společenský status udržovat přes uměle vytvářené pozice, ze kterých odváděli daně.
Mimo systém stály dočasně děti; ty v pátnácti letech získávaly barevnou známku Občana-Kandidáta, kterou si udržovaly do chvíle než opustily školu. Pokud se následně neuměly stát užitečnými podle kritérií společenského užitku, skončily s plastovou známkou kolem krku a s vyhlídkou na několik pár let života, dokud nepropadne jejich poslední očkování.
Výjimku z pravidla obdržely ženy s dětmi mladšími dvanácti let. Pro muže zůstávala jedinou příležitostí pro postoupení na bronzový stupeň služba v armádě nebo jiných rizikových profesí. Ty ale bývaly omezeny věkovým stropem, takže muži nad čtyřicet let se mezi držiteli plastových známek vyskytovali jen zřídka.
Ale i ženy s plastovou známkou musely po druhém těhotenství postoupit nucenou sterilizaci, aby nevyčerpávaly zdroje společnosti. Proto v chudých rodinách býval mezi dětmi dvanáctiletý odstup, který zajišťoval přežití alespoň jednoho z rodičů.
Lidé s neobnoveným očkováním mívali zpravidla naději na pět až deset let života, dokud nepodlehli nové mutaci VIUR.