Co je moje, nikdy nebude vaše, vy ochechule!

„Když svůj případ předložíš takto, zdáš se dokonale příčetná,“ odpověděl Bachan poctivě, sotva zvážil Gabrielinu otázku. „Ovšem…“

Nedokončil své ovšem, ale ani nemusel. Každý si na divokou mladší slečnu z Mechového kopce udělal názor.

„Je jako vzteklý pes,“ zašeptal nějaký kolemjdoucí. Šikana zde možná byla běžná, ale nenápaditá podle hesla: „Zkusím tě zmlátit a uvidíme, jestli se necháš.“ V sirotčinci Gabriela zažila horší, někdy šlo o dlouhodobý nápor, nenápadné stupňování napětí a psychologické hry.

Kvůli všudepřítomným kamerám se považovalo fyzické napadení za málo sofistikované. Někteří bulíci své oběti přivedli na samou hranu sebevraždy, zatímco vychovatelský sbor žil v domnění, že děti tvoří přátelský pár. Na sirotčinec vzpomínala jako na místo divokých citových výlevů, plné plačících tvorů, kterým příliš nerozuměla.

„Pusť!“

Vzpírající se třeťák podnikl několik pokusů se dostat z jejího sevření, ale jak panikařil, jeho vnitřní plamen ztratil sílu a on se nedokázal vymanit.

Třepotá se jako motýl v síti, pomyslela si, když se zájmem sledovala, jak se mění jeho biochemie. Nehtodrápy zabořenými v hrdle vnímala měnící se hodnoty adrenalinu, bílých krvinek a hormonální smršť. Zdá se, že za tři roky na akademii se něco naučil. Nicméně, kolem a kolem, jen mačká záchranná tlačítka.

Jeho úsilí bylo příliš náhodilé. Některé akce, které podnikl, bránily šíření jedu, jiné neměly účinek a další situaci zhoršovaly.

„Neměl bys tolik panikařit,“ napomenula ho. „Uklidni se. Vydržíš déle.“

Z její strany šlo o dobře míněnou radu, jenomže okolní studentky propukly ve vzrušený šepot.

„Pravá vnučka arcidémona!“

„Zlomyslná a krutá!“

„Má jí vydržel déle!“

Aby se vysvobodil, třeťák ji udeřil pěstí do břicha. Ale narušené soustředění mu znemožnilo použití silových technik, na které byl tolik hrdý. Navíc Gabriela měla vysoký práh bolesti.

„Vzdávám se,“ zavrčel a nakonec ochabl. „Vyhrálas. Nech mne jít!“

„Proč bych měla?“

Je to nějaké zdejší nepsané pravidlo? Jakmile se soupeř vzdá, nebudeme pokračovat? Trochu hloupé!

„Udělám, co mi řekneš,“ vysvětlil neochotně a dychtivě se zeptal. „Chceš peníze? Slyšel jsem, že jsi pumpla Theodorika.“

„Peníze? Kolik?“

„Mám v kapse deset stříbrných tolarů. Dám ti i víc.“

„Nepotřebuji peníze,“ řekla se sebezapřením. Záviš jí často nabádal, že se musí zbavit mentality chudé holky - ne snad, že by sám dával vhodný příklad, když se urputně snažil vysávat každého, na koho narazil. Nicméně, Bachan za Gabrielu ochotně platil účty - a ji ani na okamžik nenapadlo, že by si měla hrát na emancipovanou a nezávislou ženu.

„Předpokládám,“ pokračovala zamyšleně, „že by tě na mne nepoštvali, kdybys neměl určitou reputaci.“

„Nikdo mne nepoštval, jsem tady sám za sebe,“ řekl rychle. „Ale máš pravdu. Říkají mi Neporazitelný Bivoj.“

„Asi budeš muset změnit přezdívku,“ ušklíbla se a sklidila nevraživý pohled. „Co je? Přišlo mi, že jsi porazitelný docela snadno. Co takhle Purpurový Poraženec?“ navrhla a s odporem sledovala postupující vyrážku. Jak neestetické!

„Náhoda a salonní triky,“ zamumlal. „Příště si dám pozor.“

„Prosím?“

„Než mne urážet, pověz, co pro tebe mám udělat,“ řekl a také nešťastně pozoroval rudé skvrny, které se roztahovaly od zápěstí až k paži. „Mohla bys přestat? Uznávám porážku. Čestné slovo.“

„Promiň.“

Ostražitě ustoupila, připravená na past.

„V léčení ti nepomůžu,“ poznamenala. „Mám jiné kvality.“

„Kvality, ano?“ zachechtal se s úlevou, že nehtodrápy zmizely z jeho hrdla. „Nechtěl bych, abys mne léčila, i kdybych byl na smrtelné posteli. Nejspíš bych se neměl škrábat, co?“ dodal a chytil se za zápěstí, aby nepodlehl nutkání si rozedřít kůži do krve. „Prosím, pospěš si se svým požadavkem, musím na ošetřovnu. Svědí mne celé tělo.“

Požadavkem? Co tak chtít, když ne peníze? Jeho tajné techniky, které stojí za starou bačkoru? Nějaká rodová tajemství? Věčnou loajalitu?

Gabriela byla velmi materialistická samotářka. Málokdy nacházela v jiných lidech cokoliv, po čem by toužila.

„Dobře, Neporazitelný Bivoji,“ řekla nakonec a ukázala na skupinu věrných, kteří se shlukli kolem Bachana. „Přijde mi, že se vyznáš ve rvačkách. Nemám ani čas, ani chuť se starat o hejno vyděšených jelimánků. Když si s nimi někdo začne, zakročíš.“

„Nemůžu se starat o prváky,“ odporoval otráveně. „Kdekdo s nimi bude laškovat každou chvilku. Musím někdy spát a studovat.“

„Máš otočené priority,“ upozornila ho. „Studium přichází na prvním místě.“

„Děkuji za radu, drahá máti,“ ušklíbl se a zamířil nenápadně prstem doprava. „Já být na tvém místě dám si raději pozor, aby mi někdo neukradl husu, co snáší zlatá vejce. Taková malá rada zdarma.“

Když se otočila, spatřila, že ze zástupu přihlížejících se oddělily tři dívky. Vedla je studentka se třemi proužky na levém rameni a klanovou výšivkou pod ní. Její školní uniforma byla upravená na míru, takže sledovala přikázaný střih, ale od obyčejných uniforem se odlišovala jako nebe od pekla. Výjimečná látka s platinovým vyšíváním naznačovala, že jde o psychoaktivní šaty.

Za takto bohatě vybavenou dívkou kráčely dvě další, obě bez klanového emblému, ale zjevně z bohatého domu. Každá z nich měla na své uniformě platinové vyšívání. Vyzařovaly takřka hmatatelné kouzlo, ze kterého se okolním chlapcům a dívkám stahoval žaludek.

Trojice mířila k Bachanovi, který si rozpačitě oprašoval klopy svého hedvábného obleku a nenápadně vypínal hrudník.

„Nemyslím, že si svého sponsora udržíš dlouho,“ poznamenal Bivoj. „To je Leonora, první dcera hraběte z Podlubí a Mrzce. Rod v úpadku, který by nic neznamenal a vypařil by se postupně do zapomnění nebýt…“

„Nebýt čeho?“ zeptala se Gabriela pobouřeně. Co je moje, nikdy nebude vaše, vy ochechule!

Nikdy předtím necítila žárlivost, protože vyvinutá forma sebelásky nevyžadovala, aby se bála o svou milovanou, ale nyní se v ní bouřil vražedný vztek. Aniž by si to uvědomila, vysunula nehtodrápy, ze kterých začala odkapávat hustá rudá tekutina, připomínající sirup.

„Nebýt jejich styků s otrokáři,“ zašeptal Bivoj. „Alespoň tolik se proslýchá. Nemůžeš se na ně vrhnout,“ dodal rychle. „Jen bys svého sponsora vyděsila. A jsou i jiné důvody!“

„Co jsi najednou na mojí straně?“ zeptala se chladně. „Dostals od ní kopačky?“

„Některým tvým slovům nerozumím. Ještě jsi mi neprozradila, kdo je Satan. Co jsou kopačky?“

„Měls na ni zálusk a ona ti dala košem,“ vysvětlila Gabriela.

Bezmocně sledovala, jak se Leonora tanečním krokem postavila před Bachana, svůj doprovod rozložený po křídlech, jako by vedla útok na nepřítele. Tlouštík zrudl a na čele se mu objevily kulaté kapky potu. Tolik půvabu ho přivádělo do rozpaků a on se zoufale snažil držet pozice. Za ním stála skupina věrných, kteří na Leonořinu skupinu zírali s otevřenými ústy. Pouze jeden z nich se mračil, i když se neodvažoval nic namítat.

Gabriela poznala kluka, kterého šikanoval Theodorikův sluha. Alespoň jeden, co neztratil rozum!

„Vypaluješ podlahu,“ upozornil ji Bivoj. Na místa, kde spadly kapky tmavě rudé tekutiny z nehtodrápů, se zvedaly obláčky kouře. I samoopravovací schopnosti podlahy nestačily a pod Gabrielou zůstávaly šedivé skvrny.

„A ne, neměl jsem zálusk na hraběcí dceru,“ dodal rychle, „tak vysoko si netroufám. Nejsem šílenec, abych si nabíhal dobrovolně na vidle. Ta černovláska vlevo od ní je moje sestřenice. Když minulý rok nastoupila do školy, ochraňoval jsem ji, dokud neskončila u té čubky otrokářské.“

„Co je špatného na otrokářství?“

Kromě nehospodárnosti, nepohodlí a pracnosti, dodala v duchu. Jí se představa vlastnit cokoliv živého protivila, protože vlastnit vyžadovalo péči. Oč jednoduší je vypustit dobytek na pastvu, nechat ho toulat a vybírat desátek v podobě odvedené práce.

Zcela chápala, proč moderní společnost nahradila kovové okovy neviditelnými řetězy půjček a závazků. Svoboda je chiméra, vzpomněla si na Závišovu přednášku a jeho dodatek: Ti, kteří v ni věří, jsou duševně méněcenní.

„A co není špatného na otrokářství!“ zavrčel Bivoj, velmi překvapivě uvědomělý. Byl zcela zaujatý přítomností tří grácií, že si ani nevšiml, že se navzdory svému přesvědčení urputně škrábe po celém těle.

Gabriela ho chytila za zápěstí a napomenula: „Nech toho, skončíš s infekcí nebo otravou krve. A pokračuj! Překáží ti, že její rodina prodává otroky a tvá sestřenice se s ní zapletla?“

„Skoro! Jenomže její rodina údajně prodává i muže a ženy s rozvinutým vnitřním plamenem. Jestli si nedáš pozor, skončíš na černém trhu v aukci. Několik studentů kolem Leonory už zmizelo. Nikdo neví, kam se poděli, ale ví se, že se jí postavili do cesty.“

„Rozumím.“

„Opravdu? Poslouchej, mladší slečno z Mechového kopce,“ řekl nedůtklivě. „Třeba máš dojem, že jsi úžasná, protože jsi vyřídila moji maličkost. Já jsem ale mřenka ve srovnání se štikami jako Leonora nebo syn vévody z Praříče. Oni se s tebou nebudou rvát, žádný poctivý souboj, žádná rvačka na školní chodbě. Když si s tebou neporadí takový jako já, nechají tě sledovat rodinnými zabijáky. Pak jen rána do hlavy a ejhle, zítra se probudíš jako lidský dobytek. Vzhledem ke svému původu bys neměla přitahovat její pozornost.“

Můj původ? Ovšem, drahý dědeček arcidémon.

„Kolik bych stála?“ zeptala se zaujatě.

„Stovky zlatých hřiven, pokrevní linie Černoboga je žádaná,“ řekl a protočil panenky, když si všiml, jak potěšeně se tváří. Nemohl vědět, že Věra Šouravá odhadovala Světlaninu cenu jen na desítky zlatých hřiven a Gabriela se nyní považovala za vítěze. „Budu muset jít,“ připomněl se. „Už víš, co se mnou?“

Gabriela zavrtěla hlavou. „Nic mne nenapadá.“

„Já své dluhy splácím,“ prohlásil hrdě. „Až budeš potřebovat mé pěsti, zavolej mne.“

„Aha,“ opáčila s takovým nezájmem, že Neporazitelný Bivoj musel své křehké ego posbírat ze země, než odkráčel pryč.