A nejsem žádný proklatý normál

Nad divočinou se vznášela létající loď. Bylo to pomalé břichaté dřevěné plavidlo, bohatě zdobené a vyřezávané. Už z dálky vypadalo tak těžké a bytelné, že by jeden hádal, že se potopí i na vodě, natož aby plulo ve vzduchu, kde svou neohrabaností připomínalo dávno zapomenuté vzducholodě.

Na velitelském můstku, hned vedle větry ošlehaného zamračeného a nevrlého kapitána, který na své okolí vrčel tónem podrážděného vlka, stáli tři mladíci: jeden v bílém, druhý v blankytné modré a třetí v kadetské, na míru šité uniformě.

„Vznášet se vysoko nad zemí, to byl vždycky můj sen,“ zadumaně prohlásil druhý mladý pán z Prachovců, kterému Juraj už neřekl jinak než Prachovec, a zuřivě dodal: „Ovšem někteří z nás se vznášejí víc než jiní. Gratuluji, můj pane.“

Byla to asi desátá gratulace v řadě, ale ubohý Prachovec stále ještě nevyčerpal hloubku svého rozhořčení. On ani jeho věrný soudruh Krabatý nechtěli mít s Jurajem nic společného, a už vůbec ne, co se dozvěděli, že Juraj vstoupil do služeb velectěné gubernátorky.

Juraj, který měl svých starostí dost, stručně kývl. „Děkuji, můj věrný příteli. Nikdy by mne nenapadlo, že mí oddaní budou dva lítostiví normálové. Čekal bych, že budeš víc ctižádostivý.“

„Možná jsem ctižádostivý, ale nejsem sebevrah. Bohové vědí, kdy se zřítíme!“

„Tahle loď se nezřítí,“ zavrčel kapitán a zle se na Prachovce podíval. „Ale už jsem hodil pár chlápků, co pitomě žvanili, přes palubu.“

„Aspoň mi zkrátíte utrpení, pane kapitáne,“ řekl rychle Prachovec a omluvil se. „Nechtěl jsem se vás dotknout.“

„Je ale pravda,“ podotkl Azimír, třetí z jejich trojice, „že létající lodě nemají dobrou pověst.“

Kapitán, který dobře věděl, s kým má tu čest, se rozhodl moudře mlčet, pouze si odplivl velkou hnědou slinu a ubalil si chomáč trávy s hrubou solí, což byla zdejší náhrada žvýkaček.

„Otázkou zůstává, můj drahý švagře,“ pokračoval Azimír zadumaně, „co myslíš tím svým normálem a proč jsou pro tebe tak užiteční? Druhý pán z Prachovců nebo ten druhý, co stál s tebou, mi nepřijdou, že by jakkoliv vynikali.“

Juraj si povzdechl. Vůbec netušil, proč se Azimír dobrovolně přihlásil na tuhle výpravu, ale velice dobře tušil, proč mu říká švagře.

Jestli vážně doufáš, že tě zbavím krásné Anjeliky, pláčeš na špatném hrobě, pomyslel si rozmrzele.

„Bingo!“ odpověděl raději. „Na vysvětlenou stačí, že Prachovec a Krabatý dokonale ztělesňují mé pojetí normála. Prachovec je na to dokonce hrdý. Touží se za každou cenu od mé maličkosti lišit a zůstat beznadějně bezvýznamný, šedivý jako myš. Někteří tvrdí, že nemůžeš najít lepší podřízené. Nikdy tě nepřerostou a nezastíní!“

„Blázne!“ zahučel Prachovec. „Praštěný blázně!“

„Ticho, pane,“ napomenul ho kapitán. Mladší kadet byl jediný, na koho si zde troufl. Druhý byl prvním synem vévody a třetí chráněncem samotné Revizorky, oblečený v bílém - a jako takový figura nahánějící hrůzu a děs.

Povýšil jsem, povýšil jsem! napadlo Juraje. I když oficiálně zůstával pouze starším kadetem, prostým embryem důstojníka, jeho sněhobílé šaty ho vyzvedly nad většinu zdejší populace.

Šaty mne pozvedly a šaty mne i pohřbí! dodal pochmurně.

Létající loď byla plná vojáků z kasáren, na rychlo shromážděný oddíl, který Revizorka poslala na trestnou výpravu proti otrokářům.

Záviš se spletl, pomyslel si Juraj, kterého bolela hlava. Gubernátorka nehodlala otrokáře nechat být, to jenom má připitomělá paní chtěla sloučit příjemné s užitečným. Posílá mne do divočiny, abych přivedl ztraceného bratříčka.

Navyklým gestem si hodlal prohrábnout hřívu zlatých neposlušných vlasů. Narazil ale na složitě propletený účes, prokládaný zlatými jehlami a sponami.

A ještě mne učesala jako panenku, zaskřípal zuby, když si vzpomněl na první úkol, který musel ráno podstoupit. Revizorka, které očarovaný plukovník přenechal vlastní bohatě zařízený pokoj, si ho zavolala na kobereček

„Velehradský a jeho monstra se vydali na cestu,“ řekla spokojeně, když ukázala na dřevěnou polstrovanou židli uprostřed místnosti. Ona sama byla oblečená v zářivých šatech a v něžných dlouhých prstech držela kartáč. Ve všech podrobnostech zůstávala žensky dokonalá. „Posaďte se, můj milý, nemáme času nazbyt. Zařídila jsem, abyste si vysloužil první ostruhy.“

Při té vzpomínce se červenal. Byl jsem jako čokl, po kterém chtějí aport, zasténal. Ve skutečnosti si příliš nepamatoval. Revizorka na něj mluvila, zatímco prohrabovala jeho vlasy, dotýkala se ho a česala, nejvíc podobná na tříletou holčičku, která se mazlí s novou hračkou.

Ve chvíli zoufalství vyvolal ochránce a průhledná podoba Světlany nad jeho hlavou ho opět zklamala.

„Recede! vyštěkla. Fratrem meum durum ac insipientem efficis.“

„Jste pozoruhodně nadaný, můj milý,“ prohlásila Revizorka, zřejmě nijak překvapená, že se jí snažit vzdorovat. „Váš ochránce mluví, byť mu není rozumět. Je to snad nějaká řeč, pane Trojáku?“

„Ano!“

O míře jeho zhloupnutí svědčilo i to, že Světlanina slova ochotně přeložil, včetně jazykové doušky.

„Řekla, že máte odstoupit, neboť mne činíte tvrdým a nerozumným. Použila insipientem namísto stultus, což je znak církevní latiny. Nejspíš chtěla vyjádřit…“

„Chápu, že ve vašem světě vzdělání nezanedbávají, pane Trojáku,“ přerušila ho Revizorka nevzrušeně. „Vysvětlete mi raději, jak vás činím tvrdým. Všimla jsem si, že máte ztuhlou šíji,“ dodala nevinně. „Pokuste se uvolnit, prosím.“

Byl by vysvětlil, jak se anatomicky mýlí, ale naštěstí kdosi zaklepal na dveře.

Po vyzvání do místnosti vtrhl plukovník, který si dychtivě nakrucoval dlouhé navoskované kníry a zamračil se, když poznal, že nebude s Revizorkou sám.

„Má paní, létající loď právě přistála na nádvoří. Shromáždil jsem všechny vojáky, kolik se jich vleze dovnitř, aby loď nepřetížili. Kdo povede výpravu?“

„Mladý pán z Mechového kopce, kdo jiný,“ řekla Revizorka a zálibně si prohlížela své dílo. Byla tak blízko, že Juraj hleděl do modrých průzračných očích, které bez nadsázky připomínaly třpytící se diamanty. Jaká neuvěřitelná tvář se musí skrývat pod její maskou, napadlo ho.

„Mladý pán z Mechové kopce?“ zopakoval plukovník, kterého ani nenapadlo protestovat. „Bude to nebezpečná výprava. Město, které se odvážilo vzdorovat vůli naší velectěné paní musí být zničeno. Za každou cenu,“ dodal přísně a zdůraznil. „I za cenu vašeho života, pane starší kadete!“

„Vynasnažím se, abych vás nezklamal, plukovníku,“ odsekl Juraj. Copak ten člověk vážně neumí vyvolat ochránce, aby úplně nezbláznil? Žárlí jako poslední Talián! Vždyť mne bezostyšně posílá pro smrt!

Aby mu osladila truchlivou vyhlídku, Revizorka ho doprovodila na nádvoří, kde už čekali shromáždění vojáci; s nimi povstávali velmi neochotní Prachovec s Krabatým a Azimír, syn vévody, doprovázený kohortou svých nohsledů.

„Snažte se přežít, můj milý,“ řekla kráska, aniž by si všímala, jak jejího chráněnce přítomní muži probodávají pohledem. Pak přidala: „Návrat mého bratra je váš hlavní úkol, rozumíte? Už jsem dlouho trpěla vzpurnost pana Velehradského. Musí se sklonit před mou vůlí.“

To jistě!

Když pak byl daleko (byť ne v bezpečí) na palubě létající lodě, Juraje rozbolela hlava. Já určitě přemluvím Záviše, aby se vrátil i s Adonisem za mou krásnou paní! Ona je vážně připitomělá.

Takové byly jeho černočerné myšlenky, když se vznášel vysoko nad zemí, už nějakou tu hodinu nad nekonečnou divočinou.

„Spřádáš válečné plány, švagře?“ zeptal se ho Azimír. „Abych pravdu pověděl, marně dumám, jak s našimi chabými silami slavně zvítězíme. To místo, o kterém se bavíme, si drží nezávislost mnoho let - sídlí tam významné sekty, které kupují otroky a otrokyně, které v Červánkovém Městě neseženeš. Jedna létající loď je neohrozí. Možná jednoho každého z nás zajmou a prodají jako plemenného hřebce do zdejších množíren.“

„Zdá se, že tě ta představa těší.“

„Otec mne pravděpodobně vykoupí,“ pokrčil Azimír rameny. „Mezitím budu obhospodařovat desítky dívek a dělat jim děti. Linie klanu z Praříče je žádaná.“

Juraj se ušklíbl.

„Až se probudíš ze svých vlhkých snů,“ poznamenal, „vysvětli to své těšení a bažení věrným, co tě následovali. Mají za sebou také tatínka ze vznešeného rodu? Vykoupí je někdo?“

„Já je nepřemlouval, aby šli za mnou. Jsou to vesměs, ehm, normálové. Něco jako tady ten tvůj Prachovec.“

„Jsem druhý mladý pán z Prachovců, děkuji pěkně,“ zavrčel Prachovec. „A nejsem žádný proklatý normál.“

„Já myslel, že jsi na to hrdý, pane Prachovče,“ řekl vlídně Azimír. „Tady švagr tě velice chválil. A propos, švagře, tobě snad nepřekáží, že tě zahrnuji do blízké rodiny? Nyní, když jsi mne připravil o moji nevěstu, cítím, že jsme spříznění.“

„Vůbec ne, švagříčku!“

Juraj měl dost zkušeností se Světlanou, aby se nechal doběhnout tak průhlednou záminkou.

Důvěrně položil ruku na Azimírovo rameno a stiskl ho baronskou silou, až se vévodskému synovi podlomila kolena. „Nikdy jsem neměl bratra, ale v tobě nacházím spřízněnou duši. Bojím se ovšem, že rodinné zvyky rodů z pohraničí jsou drsné. Nemůžu po tobě chtít, abys je snášel.“

Přitlačil, až málem drtil klíční kost.

„Pro tebe cokoliv, drahý švagře,“ zaskřípal zuby Azimír, který odmítal dát najevo bolest. „Buď si jistý, že dohlédnu, aby ses sličné Anjelice vrátil ve zdraví. Nestyď se ale utržit pár úderů do hlavy - lépe tě připraví na manželský život.“

„Alespoň jeden chápe, proč ses nechal tak snadno spráskat,“ řekl Juraj a ukázal do míst, kde se nacházely zdejší záchody. „Tady máme ale skutečného kandidáta na ženění, dokonalou trosku bez naděje.“

Ze záchodů vycházela pobledlá figura kadeta; mládenec ztratil snad desetinu své váhy a šaty na něm visely jako na hadrovém panákovi; držel se u dřevěných stěn a zarputile hleděl na špičky černých bot.

„Co je Krabatému?“ zeptal se Juraj zvědavě. „Už zase zvrací?“

„Příště, až vezmeš své normály na palubu, můj pane,“ odsekl jedovatě Prachovec, „se prosím ujisti, že tví normálové dobře snáší výšky. Došly mu léky. Bojí se, že spadneme. Bez urážky, pane kapitáne,“ dodal omluvně.

„No jo, vždycky se nejdou takoví, co mají slabší žaludek,“ bohorovně souhlasil kapitán a odplivl hutnou slinu do míst, která za ta léta získalo hezkou hnědou barvu. „Jednou jsem se s lodí dostal do takového větru, že mi jeden cestující umřel.“

„Na slabý žaludek?“

„Ne. Rozbil si hlavu o strop, když se loď krapánek propadla. Ve vzduchu člověk nikdy neví. Sám netuším, jestli je bezpečnější zůstat na palubě nebo uvnitř. Když se propadneme o pár desítek metrů, všechno lítá.“

„Aha.“

Jako jeden muž se každý z nich pevně chytil zábradlí.