I kdyby ses topil, předstírej, že plaveš

Zbytek dne probíhal jako vždy. Gabriela s Lýdií odjely na univerzitu taxíkem, zatímco Světlana s Jurajem se držela Lukášových Korzárů. Záviš už dávno vzdal myšlenku, že by bohyni Trojákovou posadil do auta s Lýdií.

Nejenže se ty dvě špatně snášely, ale Světlana dala jasně najevo, že se hodlá věnovat ušlechtilému úkolu - což, jak se ukázalo, se skládalo z narušení duševního stavu Lukáše Mechového a studia života dětí předposlední kategorie, jak Korzáry bezostyšně nazývala.

Patřilo ke kouzlu její osobnosti, že studenti z bronzáckých a plasťáckých rodin se nejenže neurazili, ale začali se k přezdívce Předposlední hrdě hlásit. Oni sami si představovali, že stoupají ode dna, zatímco zlé jazyky tvrdily, že jde o poslední zastávku před pádem do plasťáckého hnití.

Kolem deváté odešli Záviš s Medardem do budovy Herního Centra, kde se potkali se Snížkem, který se velmi kostrbatě snažil přeměnit na zuřivého profesionála. Byl ve své roli tak špatný, že si musel odskočit na záchod, odkud se vrátil dokonale proměněný a povznesený nad všechny starosti světa. Během půlhodinky, kdy Snížek hledal ztracenou rovnováhu, mu Záviš prohledal papíry a soubory na počítači, zatímco Medard hlídkoval na chodbě.

Pak vyzvedli korporátní tým, aby ho zavedli k hranicím šestého patra, nebo pokud možno ještě dále. Sedmé patro a Šesti společníky stanovený rekord zůstával v jejich městě nepřekonaný, ale Záviš se ze Snížkových dokumentů dozvěděl, že v jiných městech už existují týmy, které se blíží osmému patru.

To v něm vyvolalo pocit krize, protože tušil, že náskok, který si vybudovali, nebude stačit. I když pořád nechápal, proč korporace brání svým Hráčům ve splývání s jejich druhými já, nedělal si naděje, že takový stav vydrží dlouho.

Slabí jedinci jako Libuše Ťavolová nebo masér ze Šik&Šik museli zákonitě podlehnout vůli svých protějšků.

Pokud šlo o paměťové krystaly, Záviš se už podruhé nepokusil o jejich přepisování. Jako průvodce vydělávali více. Trápil ho jedině krystal, na kterém leželo tajemství psychoviru; neměl ale odvahu ho jakkoliv otevřít, protože přepis informací byl nespolehlivý a neopakovatelný proces.

Naštěstí se zdálo, že s Adonisem v hlavě se postup psychoviru zastavil - což ale nebyla žádná dobrá zpráva, protože Adonis, jakkoliv málo a zřídka se projevoval, sílil a úspěšně se usazoval v zákoutích Závišovy duše, kde soupeřil s přítomností Ještěra.

Nevěřím mu, ani trochu mu nevěřím, přemítal, když přikrčený v chodbách labyrintu a lhostejně procházel kolem zdejších přízraků. Ty na něj nikdy neútočily, pokud byl Ještěr u kormidla.

Adonis má plán! A na rozdíl od své připitomělé sestry Revizorky mi nehodlá dát šanci. Po čem jde? Chce ovládnout mé tělo a usadit se v našem světě? Nebo se chce vrátit, odkud přišel?

„Tihle byli dneska poslední!“

Bylo kolem čtvrté hodiny a oni se vrátili branou v pátém patře, rozloučili se se skupinou svých zákazníků, zčernalých od přízračích útoků. Medard se spokojeně rozvalil na lavičku a ležérně zamával jakési ženě, která měla na hlavě kadeřavý účes z bílých vlasů, čímž připomínala na dálku květák.

„Příšerná ženská,“ poznamenal potichu. „Minule mi dala co proto.“

„Ona vypadá, že tě vidí ráda.“

„Nakonec nebyla tak špatná, když dostala šanci,“ zabručel smířlivě Medard. „Ráda se plete do věcí, po kterých jí nic není.“

„Běž ji pozdravit,“ poručil mu Záviš. „Potřebujeme udržovat vztahy mezi zdejším osazenstvem.“

„Já?“

„Ona není žádná Olga Kubaljaková, nesežere tě. Rozehrej svůj šarm naplno, ať máš Lauře co vyprávět.“

Jakmile Medard odkráčel a srdečně se rozhlaholil, Záviš si rozepnul košili, aby ukázal stříbrnou známku. Tím si zajistil, aby ho nikdo nerušil. Scéna, kterou viděl, se od posledních událostí změnila. Týmy, které se hodlaly dostat do labyrintu za dračí branou, už neprováděly záhadná cvičení - místo toho se procházely a povzbuzovaly navzájem. Zvolna mezi nimi mizela třídní rozpolcenost: bronzáci se bezostyšně bavili s plasťáky.

Pouze stříbrní jako Plíhal ještě dbali na vlastní důstojnost a vyhledávali sobě rovné.

„Jak se vede, pane Velehradský,“ řekl velitel týmu První-Spořitelní, když si s úlevou všiml, že není v místnosti sám ze své občanské kategorie a hbitě se uvelebil na lavičku vedle Záviše. Bezděčně si zamnul silné žilnaté ruce, jak byl rád, že může naplnit podstatu úsloví, že vrána k vráně sedá.

„Velice slušně, děkuji za optání,“ opáčil Záviš znuděně. „A vám, Abraháme?“

„Také dobře.“

„Slyšel jsem, že jste měli nějaké ztráty v týmu.“

„Člověk pracuje s tím, co má,“ pokrčil rameny Plíhal. „Někteří naši zaměstnanci si představují, že budou brát, aniž by museli dávat.“

„Já osobně zastávám názor, že kvalitu zaměstnanců určuje kvalita vedení,“ odfrkl Záviš. „Za družstvo vždycky zodpovídá trenér, nemyslíte?“

„Moje řeč,“ souhlasil Plíhal bohorovně. „Jenom se podívejte, jak upadla disciplína, když svěřili týmy občanům třetí kategorie. Nebo čtvrté,“ dodal zlomyslně a zahleděl se na Medarda, který už měl kolem sebe hlouček známých, povětšinou plasťáků.

„Řekl bych, že některé si stojí slušně,“ poznamenal Záviš a ukázal na tabuli, kde stále vedlo Šest společníků celkové pořadí.

Jedna nula na body.

Jako správný sportovec, i Plíhal neuznával prohru.

„Jen neusnout na vavřínech, příteli,“ zavrčel. „Tohle není sprint, ale běh na dlouhou trať.“

První ze základních pouček: I kdyby ses topil, předstírej, že plaveš!

Záviš věděl, že Plíhalův tým zoufale potřebuje novou krev. Jedním z důvodů, proč Libuše Ťavolová ustupovala vikomtese, byl neustálý korporátní tlak, aby si nechala vyhojit zlomenou nohu ve specializované klinice a vrátila se na pozici. Vikomtesa ale telefony z oddělení lidských zdrojů bohorovně odmítala.

„Když jsme se poprvé potkali, Abraháme, měl jste zájem o spolupráci,“ řekl Záviš raději. „Ale neozval jste se.“

„Nedaří se mi přesvědčit nadřízené. V organizaci se ozývají hlasy, které spolupráci s vámi vyloženě odmítají. Staré křivdy a tak dále.“

„Chápu.“

„Oba dva děláme svou práci,“ poznamenal filosoficky Plíhal, aby naznačil, že si nemají co vyčítat. Záviš sdílel tytéž výhrady jako První-Spořitelní, ale byl zvědavý, oč Plíhalovi jde.

„Prý tady chodí člověk, který si říká Plavec,“ pokračoval Plíhal. „Znáte ten typ, co si říká nezávislý agent? Práce všeho druhu. Prý vykupuje paměťové krystaly.“

„Ano? Docela upřímně se přiznám, že Šest společníků nabíjení datadisků nezajímá.“

Protože nemáme jinou možnost, doplnil Záviš v duchu. Nabíjení datadisků byla otravná a nevděčná činnost; bylo snazší vydělávat peníze doprovodem korporátních týmů. Světlana prohlásila, že něco tak nudného už nikdy nehodlá podstoupit a ostatní s ní mlčky souhlasili, včetně Záviše.

„Nemluvím o datadiscích, mluvím o krystalech,“ opravil ho Plíhal dychtivě. „Koupím jakékoliv množství za vyšší než tržní cenu.“

„Jak?“

„V hotovosti. Převodem. Jakkoli.“

„Ptám se, jak vám můžu krystal předat? Je to předmět ze Hry,“ vyplivl Záviš, znechucený sám sebou, že mu zjevně utekla důležitá maličkost. „Virtuální! Nehmotný! Neuchopitelný!“

„Vy to nevíte?“

Plíhal nadzvedl obočí, aby dal najevo, že má navrch. „Zaostáváte, kamaráde,“ dodal vítězně.

Jedna jedna na body!

„Budu se muset zeptat toho Plavce. Náš ředitel s ním má výborné styky,“ řekl Záviš lhostejně, byť se ho Plíhalovo drobné vítězství dotklo. „Medarde! Haló, kamaráde! Potřebuji…“

„Klid! Klid! Nemusíte obtěžovat tu svoji plasťáckou loutku,“ řekl Plíhal rychle. „Nejde o žádné velké tajemství. Za druhou dračí bránou, v obýváku, jak říkají plasťáci (a bohužel i někteří mí kolegové) lze předat paměťové krystaly, které se uloží do něčeho, čemu se říká hc-portmonka. Váš firemní poradce vám nic neřekl?“

„Náš firemní poradce má řadu velmi zvláštních rysů,“ prohlásil Záviš. I jemu docházely teorie, které by vysvětlovaly, proč Snížek tolik sabotuje jemu svěřené zákazníky.

„V zásadě stačí,“ vysvětloval Plíhal, „abychom došli k jakémukoliv obýváku a provedli transakci. Zaručuji se, že zaplatím mnohem víc, než by vám nabídl Plavec nebo kdokoliv další.“

„Kolik chcete? A jaké? Mám širokou nabídku. Malé, střední nebo velké?“

„Ještě jednou, prosím!“

„Ptám se, jakou velikost chcete.“

„Vy máte i jiné než malé?“ zeptal se Plíhal ohromeně.

„Záleží na nabídce,“ pokrčil Záviš rameny. „Pochybuji, že byste se na mne obrátil, kdybyste měl dojem, že Šest společníků je další obyčejná firma se zvláštním zařazením. Jestli jste četl poslední žebříček, víte, jak si stojíme.“

„Hm. Ať tak či tak, jiné než malé nesměníme,“ řekl Plíhal, když se uklidnil. „Číslo patra ovlivňuje velikost směny. Všichni se plahočíme na začátku, bohužel.“

„Dobře. Kolik chcete malých?“

„Jakékoliv množství, pět, deset, patnáct. Jednotná cena deset tisíc za kus. Plavec nabízí osm, pokud vím.“

„Prodám sto za milión a půl.“

„Cože?“

„Množstevní přirážka,“ ušklíbl se Záviš. „Předpokládám, že První-Spořitelní si může dovolit nepatrné navýšení.“

„Nepatrné? Plus padesát procent?“

„Zaměstnanec finanční instituce a umí počítat?“ vzdychl si Záviš. „Vás je, kamaráde, škoda.“

„Odpusťte si tu ironii,“ usekl Plíhal. „Opravdu nabízíte sto?“

„Nebo deset za cenu, kterou jste nabídl. Vyberte si!“

„O jaký druh krystalů jde?“ zeptal se Plíhal.

„Všehochuť.“

Záviš neměl nejmenší touhu prozradit, že jde o část dědictví po lesapánovi. O malé paměťové krystaly neměla monstra zájem. Levá a Pravá dokonce odmítaly i lidské paměťové krystaly, které nebyly ženské.

„Všehochuť?“ naléhal Plíhal. „Alespoň mi naznačte původ.“

„Všechno, co najdete v divočině. Stačí?“

„Jsou mezi nimi i monstra?“

„Většina.“

„Beru.“

Zdá se, že jsem cenu podstřelil, vynadal si Záviš, když viděl, jak snadno Plíhal souhlasil. Zvláštní. Ve Hře je řemeslo zálesáků poslední z posledních, každý na ně hledí svrchu. Inu, jak říkala ta stará čarodějnice: ti, kteří drží společnost nad vodou, si zaslouží nejméně.

„Kdy směnu provedeme?“ zeptal se a snažil se nevypadat příliš dychtivě. Ani nepotřeboval, aby mu malá víla, která jejich rozhovor dychtivě sledovala, nepředvedla, jak zoufale vyškrabává poslední zbytky peněz ze dna královské pokladnice.

„Zítra, pozítří?“ navrhl Plíhal. Byl od hlavy až k patě pokrytý modřinami, protože se před chvílí vrátil z výletu za druhou dračí bránu. Ani on nebyl ze železa a potřeboval alespoň týdenní odpočinek.

„Hodí se mi dnes,“ řekl Záviš nemilosrdně. „Víte, Abraháme, napadlo mne, že jste souhlasil příliš snadno. Mám dobré vztahy s Technika-Zahradní a Krása-Styl. Když mi dáte čas do zítra, můžu se zeptat, zda by nesmlouvali.“

„Nesmysl! Kdo by vám nabídl víc než banka! Ale jste neskutečně tvrdý chlap, Záviši,“ dodal Plíhal obdivně, kterému se do labyrintu dnes rozhodně nechtělo. „Dnes jste byl za branou s tím svým plasťákem dvakrát - a klidně půjdete ještě jednou? Jak to děláte? Za kolik prodáte tohle své tajemství?“

Sledujete nás, co? Pozorujete cvrkot?

Kdyby zoufale nepotřeboval peníze, Záviš by si nikdy nedovolil tolik zářit. Sice pochyboval, že by kdokoliv dokázal napodobit jeho proměnu v Ještěra, ale i Medard s baronem snášeli přízraky pozoruhodně dobře - příliš dobře, aby unikli bádavým očím korporátních a mafiánských špiclů.

Všechno jedno, vzdychl si. Dny létání pod radarem jsou nenávratně pryč.

„Půjdeme dnes, Abraháme,“ řekl nahlas. S uspokojením zaznamenal, že představa dalšího výletu za dračí hlavu Plíhala vyděsila. „Jen vy a já. Budete mít báječnou příležitost pomstít svou korporaci. Když se z našeho společného výletu nevrátím, První-Spořitelní z vás možná udělá dalšího zlatohlávka. Lákavá nabídka, ne? Stojí za trochu nepohodlí.“

Sloužilo k Plíhalově ctí, že ten zavrtěl hlavou: „Bude mi stačit, když mne bezpečně dovedete tam i nazpátek, Záviši. Já hraji poctivě.“

Zatímco já musím pokrýt výdaje, pomyslel si Záviš, když se zvedal. Tolik k mému odhodlání držet se od První-Spořitelní co nejdál. Kdo ví, kdo prohrál a kdo vyhrál tenhle mač.