Nikdo nemůže být tak neschopný

Snížek se toho dne překonával. Jestliže se snažil dokázat, že je dokonalý budižkničemu, pak uspěl na deset bodů z deseti. Svá selhání omlouval větami jako: „Zdá se, že zase změnily systém.“ nebo „Možná máte dojem, že jsem pomalý, ale kdybyste viděli některé mé kolegy.“

A to byly ještě chvíle, kdy působil příčetným dojmem. Několikrát se mu stalo, že ztratil niť a zabral se do svého telefonu, odkud na něj vyskakovaly tisíce upozornění.

V jeden slavný okamžik, za který ho Světlana srdečně pochválila, ukázal Jurajovi fotku svalnatého mladíka ve velmi odvážné póze, oděného do čistého nic, a zeptal se: „Řekl bych, že se vám podobá, pane Trojáku. Není to váš příbuzný?“

„Nevzpomínám si, že by se mí příbuzní takhle oblékali,“ odtušil Juraj ledově. „Jak dlouho nás budete zdržovat?“

Když Snížek dokončil svůj velkolepý úkol a získal přístup do jedné z místností a upozornil je, že poplatek je několik tisíc za každou načatou hodinu. Přesnou sumu se mu nepodařilo z obrazovky odečíst a Lýdie ho proto podezírala, že umí počítat pouze jedna, dva, tři a hodně.

Z nějakého důvodu ji Snížkovo řádění ani nepopuzovalo, ani nerozesmávalo. Nemohla přestat myslet na Martina Souška a jeho dojemnou (a pro ni nepředstavitelnou) lásku k trosce, které říkal moje matka.

Nemohla se zbavit trpké pachuti z toho, jak Záviš naivního mladíka vodil za nos. Možná jsem také v jeho očích důvěřivá káča, kterou oklame a využije.

I ona přitom dostala svůj díl v podvádění. Jeden ze soukromých učitel ji a Darinu nutil, aby žebraly o peníze na ulici a učily se přizpůsobit okolnosti ve svůj prospěch. Ale co ona s Darinou měla za hru, pro Záviše se stalo způsobem obživy a snad i uměním.

Někdy mu dávala za vinu, že ji poštval proti Darině, která, ať tak či onak, jí byla ze všech nevlastních sourozenců nejbližší. Rozuměla, proč ji vybral na odstřel, ale někdy se bála, že Záviš ji tak chtěl odstřihnout od rodiny, aby ji měl pouze pro sebe.

S mým otcem se také netouží setkat. S mou matkou jakbysmet.

Ale ať přemýšlela, jak přemýšlela, nepřišla na nic, v čem by mohla Závišovi být užitečná. Z jeho řečí pochopila, že její rodinu považuje za trapný odraz korporátního světa a otcovu a bratrovu zlatou známku komentoval slovy, že by oba dva udělali lépe, kdyby se jí vzdali.

Jednou se ho dokonce zeptala, zda ji miluje a byla připravena na upřímné ne. On ale odpověděl, dost lhostejně na její vkus, že ano. Když se ho optala, co si pod tím má představit, řekl, že k ní cítí závazek a lítost.

„To je dost zvláštní pojetí lásky,“ odpověděla dotčeně.

„Také jsem dost zvláštní člověk,“ odpověděl s úsměvem. „Nesmíš se zlobit, má milá, že jsem upřímný. Žena, která mne laskavě vychovala, mi vryla do kůže řadu pravidel. Velice důrazně lpěla na jejich dodržování..“

Náhle změnil hlas do hlubokého důrazného tónu. „Jakýkoliv vztah, můj malý Záviši, musíš předstírat, nikdy prožívat. Pokud se nepletu,“ vyhrnul si košili a ukázal na křížový vzor, který se táhl od pupku až k podbřišku, „byla to tahle jizva.“

„Ta ženská byla netvor!“

„Ona by se nehádala,“ suše poznamenal Záviš. „Pouze by namítla, že spojovala příjemné s užitečným.“

Nebylo poprvé, co se vynořily jeho vzpomínky a nebylo poprvé, co přitom zlověstně hleděl na Gabrielu. Jednou se ho zeptala, zda nemá v plánu vzít nůž a totéž provést i jí. „Přirozeně doprovázené vlastní sadou pravidel,“ dodala uštěpačně. „Bylo by to také spojení příjemného s užitečným?“

Když to řekla, zarazila se, protože pronikla do oblastí, o kterých se on zjevně domníval, že je před ní utajil.

„Takže sis všimla,“ řekl. „Ano, Gabriela je té ženské podobná. A víc než v jednom směru. Musíš ale pochopit, že ona si mne vybrala, protože jsem byl jiný. Podle ní mi nescházelo to, co ona postrádala.“

„Jsem zvědavá. Notná dávka masochismu?“

„Altruismus,“ zasmál se. „Těžké uvěřit, že ano? Nejspíš jsem jako dítě měl jiné kvality.“

Altruismus? Ze všem možný povahových vlastností?

Převalovala to slovo na jazyku, až vyprázdnila jeho význam a musela se podívat do slovníku.

Altruismus je způsob jednání, který spočívá v upřednostňování potřeb a zájmů druhých lidí nad vlastními. Jedná se o nesobecké chování, které je zaměřeno na pomoc ostatním, často bez očekávání jakékoliv odměny nebo protislužby. Altruismus může mít mnoho podob - od drobných každodenních činů laskavosti až po významné oběti pro dobro ostatních.

„Altruismus,“ vyprskla, když odcházeli ze Snížkovy kanceláře. Ona a on se vedli - přes všechno vzájemné nepohodlí - za ruce.

„Ano, má milá?“ zeptal se zvědavě.

„Nic, jenom taková malá společná vzpomínka. Napadlo mne, zda tvá láska ke mně není aktem sebeobětování.“

„V to doufám,“ přiznal klidně. „Byl bych nerad, kdyby to bylo naopak.“

Takže si můžu vybrat, pomyslela si trpce. Buď mne miluje povinnou něhou, s jakou kdysi příbuzní pečovali o nemohoucí stařenky - nebo mne rafinovaně využívá. Co je horší?

Raději se ale nepouštěla do další debaty, protože netoužila slyšet jeho zhodnocení. Nejspíš by mi vysvětlil, že se objevil v pravý čas na pravém místě, aby vyplnil mou potřebu se zamilovat. A nejspíš by měl pravdu.

Jestliže někdy snila o muži, snila o někom jiném. Vždycky (velmi romanticky) věřila, že svou pravou lásku pozná. Představovala si scénu jako z filmu, kdy se jí dotkne neznámý muž a ona zjistí, že jeho dotek v ní nevyvolává návaly nevolnosti, ale uspokojivé pocity klidu a míru.

Zatím cítím jen strach a chvění, ušklíbla se jako pravověrný Ještěr.

Záviš si její grimasy všiml a prudce vzhlédl.

„Prosím, netvař se tak kysele,“ požádal ji. „Kde jsi k tomu přišla, prosím? Bolí tě zuby?“

Dvakrát ji zacukala levá paže, což znamenalo, že Lištičku něco pobavilo. „Omlouvám se, můj pane.“

Komorná převzala kormidlo a s půvabnou úklonou přistoupila blíž. „Bolí mne srdce. Už jste nás dlouho nedržel v náruči.“

Ty sis vybrala chvilku! stěžovala si Lýdie. Nemohla si nevšimnout, jaké zájmeno Lištička použila. Nás!

Někdy si přála, aby si mohla se svým druhým já vyjasnit vzájemný vztah. Zkoušela jí psát dlouhé dopisy, ale jediné, čeho se dočkala, byla zdvořilá a krátká odpověď: Sloužím a poslouchám.

Ať chci nebo nechci, domyslela se Lýdie nespokojeně.

„Jsme tady,“ ozval se Snížek, když spolu došli do pátého patra. „Odtud musíte sami. Dál nemám povolený přístup.“

„Kde to jsme?“ optala se Světlana a nakrčila nosík. „Na sportovním hřišti?“

Ocitli se v prostorném místnosti, ne nepodobné na vnitřní prostory chrámu bohyně Lady.

Když se skromně postavili stranou do jednoho zdobeného výklenku, přímo pod tlamu monstra, které nejspíš pocházelo z těžkotonážní třídy lesapánů, začali pozorovat své okolí. Vidět, ale nebýt viděn byla jedna z pouček, které jim Záviš vtloukal do hlavy.

Přímo před nimi byla skupina korporátních Hráčů, snadno rozeznatelných podle odznáčků s logem svých mateřských firem. Manželé Drbohlavovi uspěli ve svém náboru a Technika-Zahradní zde měla tým tří plasťáků a bronzové ženy. Ta nyní rozpačitě vedla něco, co připomínalo rozcvičku sprinterů před nástupem na závodní dráhu.

Plasťáci už dávno odvykli tělesné námaze a ona sama také vypadala navyklá na pohodlný život v kanceláři. Každý z nich se nemotorně snažil dotknout špiček svých nohou, což doprovázeli dlouhými steny a rudnutím v obličeji, aniž by jejich snaha byla korunovaná úspěchem.

„A ještě jednou, vedete si výborně,“ zavelela. „Nádech a výdech! Až na zem, pánové. Až na zem.“

Dávala jim však prachmizerný případ. I slepý by poznal, že napodobuje tón a nadšení firemních roztleskávaček, ale bez patřičného zápalu a figury.

Hned vedle zápolil jiný korporátní tým v podobném složení. Podle brožury, protože neměli nikoho, kdo by je vedl, dva plasťáci válčili se cviky na protažení a náramně nadávali.

Ne všechny skupinky měly amatérský přístup. Opodál se připravoval jiný tým, vedený mužem s krátkým sestřihem; byl to stříbronos, který se strojovou přesností vedl armádní rozcvičku.

„Nahoru, dolů!“ křičel. „Jste nejlepší! Podívejte se kolem sebe. Břídil vedle břídila. První-Spořitelní vyžaduje plné nasazení. Neprodáváme sekačky, neprodáváme konfekci, nabízíme finanční služby. Jsme elita bankovního světa.“

První-Spořitelní?

Lýdie si nemohla pomoct, aby se neotřásla. Koucký ji v soukromí prozradil výsledek Závišova útoku na tuto korporaci a přidal pár pikantních podobností.

Podle něj Závišův zákazník nikdy nečekal, že útok bude úspěšný a že dva zlatonosové ztratí občanskou známku.

„Mělo jít o běžné požďuchování. Já způsobím potíže tobě, protože tys způsobil nějaké mně. S odstřelováním občanů první kategorie se nepočítalo, možná tak s jedním stříbrným. Nikdo si neumí vysvětlit, proč pan Velehradský vtrhl na První-Spořitelní jako vzteklý pes. Jeho lidé zlikvidovali dvě pobočky. Ztráta důvěry, zpronevěra, korupce. Zákazník pana Velehradského celou operaci odpískal, protože hrozil pád třetího domu a oni dostali strach, že zašli příliš daleko.“

Nyní před sebou měla stříbronose První-Spořitelní a vedla se za ruku s mužem, kterého korporace po právu považovala za arcinepřítele.

„Co budeme dělat?“ zeptala se tiše, levou ruku v kabelce na rukojeti nože.

„Také se rozcvičíme,“ odtušil Záviš, aniž by věnoval První-Spořitelní další pozornost.

„Proč?“ optala se Světlana otráveně, kterou drama s potížisty zcela minulo. „Dnes už jsem, Vaše Otravnosti, cvičila. Žalud na mne dohlédl. Vsadím se, že si to užíval.“

„Proč?“ přidal se Medard a po očku se koukal, jak se jeden plasťák skácel na zem, sotva se postavil na jednu nohu a druhou balancoval ve vzduchu. „Víš, co jsme celá rodina na dietě, cítím se všelijak.“

„Ptáte se proč? Budeme cvičit, protože cvičí všichni,“ odpověděl Záviš a nevraživě se optal Snížka. „Nezapomněl jsi na něco, můj nesdílný Alibabo? Třeba malé vysvětlení toho, co se tady děje.“

„Já dál nesmím,“ řekl Snížek s rozpaky a slzami v očích. „Jsem tady poprvé. Nikdo z mých zákazníků si ještě zvláštní místnost neobjednal. Měl jsem vás přivést a pustit vás dovnitř. Co je za vraty, netuším.“

Juraj protočil panenky a hlasitě zašeptal: „Nikdo nemůže být tak neschopný!“