Padněte na kolena před majestátem mého pána

Jedinou věcí, kterou si Gabriela byla jistá, bylo, že nikdy neměla přítelkyni, které by mohla věřit. Jako sirotek trávila čas před poučnými plakáty, ze kterých čerpala moudra jako: Přestaneš-li soupeřit, přestaneš žít! nebo Spolupracuj pouze ku svému prospěchu! Vychovatelé vyjeveným sirotkům četli verše, ze kterých plynulo, že údělem úspěšných je zůstat osamělý.

Když ji Evžen Troják odvezl ze sirotčince a představil své rodině, Gabriela se nejlépe cítila ve společnosti paní domu. Médeia Trojáková dávala najevo nelibost vždy, když ji viděla, což byl postoj, kterému Gabriela rozuměla. Juraj Troják se choval lhostejně, což byl zase postoj, který ocenila.

Co ji ale mátlo, byla prosluněná přítomnost Světlany Trojákové. Jako dnes si vybavovala scénu, kdy se poprvé potkaly: ona skromně postavená ve své plasťácké konfekci, vystavená svým budoucím sourozencům jako exponát, zatímco Světlana zářila svými zlatavými vlasy a bílým oblečkem na míru, zdravá a sebevědomá.

„Vítej, moje milovaná sestřičko,“ řekla a spěchala ji obejmout - a popřela tak všechno, čemu plasťáci věřili o stříbrných rodinách. „Slyšela jsem, že jsi génius.“

Gabriela se nikdy necítila tak vyděšená. Bála se, aby krásnou dívku neušpinila. Tehdy poprvé zblízka spatřila pleť ošetřenou bioaktivním krémem a propadla se do černých hlubin méněcennosti.

Nyní ale získala upřímnou přítelkyni.

„Kdy tady bude tvá sestra?“

Pohodlně rozvalená v posteli v cizí posteli ležela studentka v modravé školní uniformě. Měla tmavé vlasy stažené podél štíhlé hlavy, protáhlou čelist a výrazné oči, které připomínaly dravý hmyz.

Kudlanka líně zobala cukrovinky, které měla Gabriela od Bachana. Když zůstal mohutný dědic domu U pohodlné cesty o samotě o samotě, Tříjizvá měla za úkol na něj dohlížet pod záminkou, že navštěvuje Bachanovu chůvu. Od ní nosila plnou náruč sladkostí.

„Ta? Docela určitě se zpožděním,“ odpověděla Gabriela, zatímco se skláněla nad svým domácím úkolem. Věděla, že ve chvíli, kdy opustí Hru, její druhé já po škole ani nevzdechne. Nejlínější stvoření pod sluncem!

„Prý ji vysvětili na ctihodnou sestru,“ poznamenala Kudlanka zaujatě. „Gratuluji! Podle mne vykročila správným směrem. Dost nezvyklé,“ dodala pak zamyšleně.

Zdejší smetánka si pravda kariéry v léčitelském chrámu příliš necenila, ale Kudlanka uvažovala jinak. Podle Závišovy teorie musela patřit k předvoji Hráčů, za kterými stála jakási hrůzostrašná skupina zlatonosů.

Stačí, že víte, že Vita Aeterna existuje, ozval se Záviš v jejích vzpomínkách. Vyhýbejte se nebezpečí!

Jenomže Kudlanka měla spojení na otrokáře, kteří se neštítili obchodovat s paměťovými krystaly a kteří nejspíš měli na svědomí únos vikomtesy z Údolí plchů. Proto bylo zapotřebí s ní pěstovat dobré vztahy.

„Má sestra je pobožná nána,“ řekla Gabriela své novopečené přítelkyni. „Otec tvrdí, že po matce.“

„Musí ti závidět,“ podotkla Kudlanka. „Ty jsi vnučka arcidémona.“

„Ty ji neznáš,“ zabručela Gabriela. „Ona je jiná než ty nebo já.“

„V čem?“

„V čem? Ona se nemusí snažit, aby získala všechno, nač ukáže,“ řekla Gabriela trpce. „Ty si myslíš, že být vnučka Černoboga je terno. Jsem si jistá, že z její máti se vyklube ještě vznešenější existence.“

„Pročpak?“

„Protože!“ odsekla Gabriela, která si uvědomila, že se nechala unést a že prozrazuje, co by neměla. Když o tebe kdokoliv projeví upřímný zájem, předpokládej, že má postranní úmysly, zazněl jí v hlavě nabádavý Závišův hlas.

„Nechci vyzvídat,“ řekla Kudlanka konejšivě. „Ale už jsem ti navrhla, že ti můžu pomoct. I na druhé straně, pokud mi rozumíš,“ dodala a významně mrkla.

„Tady i tam se mi daří skvěle, děkuji pěkně,“ zabručela Gabriela a ukázala na stránku výpočtů. „Druháci nemají domácí práce? Ještě jsem tě neviděla šprtat se.“

„Šprtat se?“ zeptala se Kudlanka pohrdavě. „To tady není v módě. Drahá Leonora spoléhá na mou pomoc, aby proplula třeťákem. A docela upřímně, nač bych se namáhala? Se svým zázemím tuhle akademii zvládám levou zadní.“

„Hm, pravda.“

Zdejší obyvatelé neměli příliš vyvinuté abstraktní myšlení. Naštěstí akademie od nich nežádala mnoho. Velká část úkolů byla dobrovolná.

Pokud Kudlanka pracuje pro Vita Aaterna, proč se nesnaží jako já? Podle Závišových teorií je to zdejší biochemie, která tyhle zlatonosy láká. Nechtějí snad žít věčně? Nebo Hra nabízí jiné způsoby, jak dosáhnout nesmrtelnosti?

„Ctěné slečny?“

Ozvalo se nesmělé zaťukání. Dovnitř nakoukla Gabrielina spolubydlící, dívka z poctivé měšťanské rodiny, která velmi ohleduplně utekla z pokoje, sotva se jí Kudlanka rozvalila na posteli.

Ve skutečném světě by patřila k oslnivým kráskám, ale zde o ni nebyl valný zájem. Její vnitřní plamen plápolal na samotné hranici bezbarvosti. Jmenovala se Kateřina a pocházela z domu Bílých labutí. Měla krásnou ladnou šíji, velmi pokornou povahu a na zápěstí stopy po psychoaktivním bičíku.

„Ano, Kačenko?“

„Na nádvoří čeká tvoje starší sestra,“ řekla Kateřina s lehkou úklonou. Bachanovo tvrzení, že mají nárok na oslovení ctění, brali neurození studenti s rezervou.

Ne každý měl za sebou zázemí bohatého obchodního domu. A divokou mladší slečnu z Mechového kopce si netroufal provokovat nikdo. Neporazitelný Bivoj a jeho svědivá vyrážka odradila další dobrodruhy.

„Mělas pravdu, má zpoždění,“ řekla Kudlanka a bezděčně se podívala na zápěstí, kde opět nenašla své hodinky. „Blbý zvyk,“ ušklíbla se. „Jsem tady už přes rok, ale kdyby nebylo tebe, Gabrielo, nikdy bych si nevšimla, že dělám něco tak zjevně pitomého.“

Přes rok?

Hra se pro veřejnost otevřela před několika měsíci. Byla-li tu Kudlanka tak dlouho, Závišovo podezření by se potvrdilo. Otázka je, zda se prořekla, nebo mi chce naznačit, že za ní stojí vlivní lidé?

„Pojďme za sestrou,“ řekla Gabriela a vstala. „Vsadíme se?“

„O co?“

„Vsaďme se, že bude divadlo.“

„Divadlo?“

„Divadlo,“ potvrdila Gabriela suše. „Ještě jsem nezažila, aby odmítla příležitost okouzlit davy.“

„Kdo?“

„Má milovaná sestřička. Co se děje, Kačenko?“

„Ctěné slečny, smím jít s vámi?“ zeptala se Kateřina nesměle. Soužití s mladší slečnou z Mechové kopce by moderní člověk označil za trápení, ale ona byla hrdá na to, že sdílí pokoj s dcerou ze šlechetného rodu.

A nebo jsi zkrátka masochistka, uzavřela pro sebe Gabriela. Ona sama experimentovala s bičíkem na sobě, ale její druhé já dávala přednost mučení druhých.

„Posluž si,“ řekla lhostejně. „Když už nic, ona alespoň vyléčí tvé ruce.“

„Co je s nimi?“ zeptala se Kudlanka.

„Nic, ctěná slečno,“ řekla rychle Kateřina a navlékla si rukavičky, aby zakryla dlouhé zarudlé šrámy. „Pomáhám slečně z Mechového kopce s jejími programy.“

Kudlanka nesouhlasně zakroutila hlavou, když pochopila, jaké programy myslí. „Ty na ní experimentuješ?“

Gabriela, která s metodami svého druhého já, obvykle nesouhlasila, ucítila nával pyšné hrdosti. Líbí se mi v lidech vyvolávat hrůzu a odpor?

„Víceméně,“ přikývla. „Domnívám se, že bolest povzbuzuje k vyšším výkonům. Kačenka je mi vděčná, že ano?“

„Ano,“ odpověděla beze stopy ironie Kateřina a uklonila se. „Jsem velmi vděčná, že se o mne staráš.“

„To je zrůdné!“ podotkla Kudlanka.

„Opravdu?“

To zní dost nepatřičně od holky, která možná zabíjí studenty pro jejich paměťové krystaly, pomyslela si Gabriela, zatímco si přes ramena přehazovala přes ramena krátký pláštík a z vyřezávané skříňky u postele vytáhla svůj bičík.

„Půjdeme?“ zeptala se a přes rameno prohodila: „Nebo tě můj koníček příliš pohoršuje, kamarádko moje?“

„Neblázni! Nebudu se plést do tvých záležitostí.“

„Já si nestěžuji, ctěná slečno,“ podotkla Kateřina, která si Kudlančino pohoršení spletla se soucitem.

Pokud opravdu vraždí, pak vraždí Kudlančino druhé já, pomyslela si Gabriela. Možná že korporátní Hráči se bojí synchronizace, aby se vyhnuli nepříjemným povinnostem. Taková Libuše Ťavolové vnutila vikomtese celý svůj zpackaný život.

Tři dívky prošly bohatě zdobenou chodbou akademie, pod kýčovitými freskami, na kterých hrdinové a hrdinky zabíjeli zdejší megafaunu. Kateřina poslušně šlapala za nimi, zatímco Kudlanka s Gabrielou se vedly za ruce, aby daly najevo své přátelství.

I když to byla Kudlanka, kdo jí první nabídl dlaň, Gabriela si všimla, že se dívka trochu ošívá. Je ze stříbrné rodiny? Bojí se mých nehtodrápů? Nebo jen předstírá, aby mne ukolébala?

Závišovo učení u ní dopadalo na úrodnou půdu. Že nikomu nesmí věřit se naučila už v sirotčinci, proto jí nedělalo potíže podezřívat z nepřátelských pohnutek kohokoliv. Jako vždy, když opustila bezpečí svého pokoje, vybídla své dřímající druhé já k synchronizaci. Vůbec se netoužila sama prát nebo přetlačovat se studenty, kteří se hodlali zavděčit Božidarovi, druhému synovi vévody z Praříče.

Jakmile obě splynuly, cítila se mnohem lépe. Narovnala se a s královskou shovívavostí procházela patrem ložnic, kde spolu s Bachanem vládli. Zapomenutý bičík v její pravé ruce ožil vnitřním plamenem.

„Všechno je tady takové krotké,“ poznamenala nespokojeně. „Myslela jsem, že si užiji větší legraci.“

„Tady není pohraničí,“ podotkla Kudlanka, která překvapeně zaznamenala změnu v Gabrielině držení těla. „Chceš se snad zase bít?“

„Samozřejmě. Pro větší slávu našeho pána Satana.“

„Aha. Copak nechápeš, že tady nikdo neví, kdo Satan je?“

„Pak je naučím ctít jeho velikost,“ odsekla Gabriela. „Podívej!“

Rozhořela svůj vnitřní plamen, pustila Kudlanku a nad hlavu zvedla zaťatou levou ruku se vztyčeným malíčkem a ukazováčkem.

Nejtrapnější okamžik mého krátké života, pomyslela si Gabriela. Celá chodba studentů užasle zírala, zatímco se nad ní se objevila hlava krásného muže s trnovou korunou a pod ním nahé svalnaté torzo s neznatelným náznakem černých křídel. Muž měl zavřené oči, ze kterých vytékaly krvavé slzy, nad vysokým čelem dlouhé černé lokny, z nich vyrůstaly silné zakroucené rohy.

„Padněte na kolena před majestátem mého pána,“ zakřičela nadšeně.

Já chci umřít, zasténala Gabriela. Na tomhle jsi pracovala, místo aby ses šprtala? Co to je? Padlý anděl?

I když si nedělala valné naděje, že by její druhé já, když hospodařilo s jejím tělem, se věnovalo ušlechtilým koníčkům, ochránce v podobě komiksového pána pekel ji nenadchnul.

„Kdo je to?“ zeptala se zmatená Kudlanka. „Černobog?“

„Alespoň ty bys měla být chytřejší,“ urazila se synchronizovaná Gabriela. „Copak nepoznáš právoplatného pána pekel?“

Řízlého notnou dávkou primitivná popkultury, dodala Gabriela, která zažívala velmi rozporuplné pocity.

„Ona vytvořila ochránce!“ ozval se kdosi nadšeně.

„Skutečný ochránce u prváka!“

„Ať žije mladší slečna z Mechového kopce!“

„Bravo! Bravo!“

Aniž by šetřila své zraněné dlaně, Kateřina z domu Bílých labutí tleskala jako o život.

„To má být Satan?“ optala se nevěřícně Kudlanka. „Kdes k němu přišla?“

„Ve špatné společnosti,“ odfrkla Gabriela a proklela Vránu do čtvrtého kolena. Ať už Kudlanka pocházela z kterékoliv společenské vrstvy, rozhodně nepřišla do styku s rebely tohoto druhu. Stříbrná společnost, za jiných okolností velmi pragmatická, se oddávala nejhorším druhům krasodušství (alespoň podle Světlany).

„Vždycky jsem si myslela, že Satan představuje princip opozice, sílu protikladu, názorový protiproud,“ podotkla Kudlanka a velice opatrně, aby svou novou přítelkyni nenaštvala, pokračovala. „Ten tvůj ochránce působí trochu přízemně, skoro jako…“

Odněkud se sdílených vzpomínek se Gabriele vybavila Vrána, jak nesměle otevírá složku s výkresy a s posvátnou úctou vytahuje svoji krajně erotizované zpodobnění pána pekel, včetně obřího přirození.

„…ztělesnění nejnižších pudů, za které se máme stydět,“ zopakovala slova, které Vrána tehdy řekla, byť se červenala i pod bledým make-upem.

Pokud šlo o Gabrielu, ta se náboženství vždy vyhýbala. Nejen proto, že na pověry a nadpřirozené síly nevěřila, ale i proto, že víra v bohy a démony spolehlivě prozrazovala plasťáky.

Nejhorší bylo, že čím déle se na rohatého krasavce dívala, tím víc se jí zamlouval - navzdory tomu, co jí napovídal dobrý vkus.

Alespoň, že mé druhé já mělo dost rozumu, aby ho vykreslilo jen po pupek. Má zdejší pověst je prachmizerná. Neprospělo by jí, kdybych chodila s ochráncem, který mává na všechny strany mamutím bimbasem.