Žena, to je plémě hadí

Když konečně vyšel z kasáren, oddechl si. Byl to osvobozující, ale také nepatřičný pocit. Kam vůbec patřím? uvažoval. Nestal jsem se bijcem v kleci, škola mne nebaví, jít bok po boku s bratry ve zbrani, jak to tady pozoruji, asi také nebude moje parketa.

Toužil být o samotě, ale zároveň se nedokázal zbavit rodinné manýry být středem pozornosti. Můj otec je komediant, matka se vyžívá v tragédii; i sestra si přeje, aby jí oddané hordy tleskaly. Proč já bych měl být výjimka?

Přesto se poslední dobou cítil více ukotvený. Těšilo ho, když poslouchal Záviše a jeho lekce; platonicky obdivoval Lýdii, která svým klidným a odtažitým chováním představovala ostrý protiklad k histriónské povaze jeho matky; vzrušovalo ho, když prolézal smrtelně nebezpečným bludištěm Herního Centra.

Jed v mých žilách je dobrodružství, pomyslel si, možná proto, aby si nemusel přiznat, že kdo dává jeho současnému životu smysl, je prostomyslný a stydlivý Žalud. Jeho druhé já ho potřebovalo - a být pro někoho užitečný Juraje jaksi naplňovalo.

„Tak co, kamaráde, ponoříme se do víru velkoměsta?“ zamumlal a furiantsky si přehodil příliš teplý plášť přes ramena. „Žádná nám neodolá.“

Levá ruka mu zacukala na znamení, že i Žalud se připojuje: ukazováčkem v rukavici namířil na malé prostranství parku pod stěnou kasáren.

„Nepovídej mi, že hodláš začít právě s ní? Vážně navrhuji, abychom tuhle slečnu Anjeliku vynechali. Experto crede! Tvařme se, že neexistuje, a ušetříme si spoustu problémů.“

Žalud prosebně zaklepal levou rukou o břicho.

„Doufám, že jsi jen zvědavý, jak ta údajná kráska vypadá. Nečekej, že se jí budeme dvořit.“

Když levá ruka ukázala zdvižený palec, Juraj se vtělil do světácké postavy Tomáše Kocoura a křivácky se usmál. „Jak si přeješ, bratře. Zapamatuj si pravidlo číslo jedna: Žena, to je plémě hadí. Toho uštkne, kdo ji hladí.“

S těmi slovy se přehoupl přes okraj kamenného mostu, na kterém stál, a seskočil pět metrů dolů, na břeh malé říčky. Před dopadem rozhořel vnitřní plamen a zesílil tělo, aby si nezlámal kosti.

Mít nadlidské schopnosti je osvěžující, pomyslel si. Škoda, že neumím létat.

„Bravo!“ zaslechl z oken kasáren. „Skočit z takové výšky!“

„Kdo to byl?“ vykřikl kdosi, aby ho slyšeli i v ostatních místnostech.

„Starší kadet z Mechového kopce,“ zakřičel kdosi nazpátek.

„Který klan?“

„Mechový kopec nepatří k žádnému klanu. Je to nezávislý rod z pohraničí.“

„Vážně? Takový zapadákov?“

„Možná zapadákov, ale baron z Mechového kopce je proslulý nadlidskou silou. Jablko nepadlo daleko od stromu.“

Juraj se uklonil jako na pódiu a vydal se na přilehlou louku, kde své ležení rozbila přehlížená snoubenka prvního syna vévody z Praříče, sličná Anjelika.

„Kam ten lotr jde?“ zaslechl za sebou. „Mám snad vlčí mlhu? Ne snad za ní?“

„Ten bastard si troufá!“ křikl kdosi závistivě.

„Bravo!“ ozvalo se z prvního okna. „Tomu říkám odvaha.“

„Hned bych se přidal!“

„Tak proč nejdeš? Jsou to jen dva patra dolů.“

„Proč? Protože nemám vycházky. Jinak byste mne museli držet, abyste mne zastavili.“

„Kecale nejapný!“

Mluvkové u oken, vojáci i kadeti, vítali nový vývoj situace s nadšením. Krásná slečna, co trpělivě vyšívá, nabízela působivý, ale nudný výjev.

Nesmím zklamat obecenstvo, pomyslel si Juraj. Ne nadarmo byl synem herce. Zaujmout diváky byla ta snazší část, těžší bylo udržet jejich zájem a dotáhnout spektákl do konce, na který budou přihlížející vzpomínat.

Všechno záleží na tom, jak bude naše hrdinka spolupracovat.

Když kráčel po pohádkové trávě, která se svou kvalitou vyrovnala kobercům s vysokým vlasem a mu bylo líto po ní dupat v kožených botách, po očku sledoval urozenou slečnu a její doprovod.

Přinejmenším mám co do činění s holkou, která ví co dělá.

Slečna Anjelika přistoupila ke své roli s rozvahou. Usadila se naproti kasárenským oknům, na lavici si nechala položit silnou deku, aby netrpěly její sedavé půlky, a šaty zvolila s výrazným vzorem, aby se ten donesl až k vzdáleným očím kadetům, snad jako úlitba pro ty, kteří neměli po ruce dalekohledy.

„Dokonalé zátiší,“ podotkl pochvalně, sotva přišel na doslech a bezostyšně si prohlížel Anjeliku i její komornou. „Nemám co bych vytkl vašemu aranžmá, ctěná slečno. Snad jen bych navrhoval přenést lavici, na které sedíte, před ten tmavší keř, co vypadá jako Dřišťál Thunbergův. Lépe tak vynikne světlá látka vašich šatů a jiné vaše, ehm, přednosti.“

Nebylo se co divit, že přihlížející muži se nedostali k té části, kde by mohli hodnotit duševní vlohy slečny Anjeliky. I Juraj musel neustále zápasit s nedočkavým Žaludem, který se dral ke kormidlu, aby nasměroval pohled k mléčným polokoulím, které se boulily ve výstřizích obou žen, paní i služky.

„Tak obří nadání se často nevidí,“ zamumlal Juraj a důsledně dbal, aby jako slušně vychovaný muž své éry hleděl Anjelice do hnědých klidných očí.

Dívka nepřestávala šít, když tázavě promluvila: „Přejete si, pane?“

„Nepřeji si vůbec nic,“ prohlásil Juraj a uklonil se jako nedůtklivý Cyrano, aby svým širákem zametl zem. „Šel jsem kolem a napadlo mne, že vám nabídnu společnost. Musíte se cítit osamělá, ctěná slečno.“

Anjelika si ho kriticky změřila, nakrčila nosík a poznamenala štiplavě: „Jste špinavý, pane kadete.“

Aniž by se nechal vyvést z míry, Juraj před ní dlouze zkoumal svůj plášť a kalhoty, plné zašlých skvrn, které se Ignácovi nepodařilo odstranit ani přes horlivé praní a kartáčování.

„Rod z Mechového kopce je chudý, slečno,“ prohlásil vesele a důvěrně vynechal přívlastek ctěná, aby jí oplatil, že na něj zhlíží. „Cesta přes les Roztomilých kulíšků byla plná nástrah a nebezpečí. To mé šaty zanechalo v žalostném stavu a má peněženka mi nedovoluje sjednat nápravu.“

Jeho rodina skutečně neměla peníze nazbyt. Baron se snažil zajistit každému dítěti psychoaktivní předmět, a to ho téměř zruinovalo.

„Jste drzý, ctěný pane. Proč vůbec obtěžujete naši slečnu?“

To promluvila komorná slečny Anjeliky.

„I když máš ústa, drž je zavřená, když se baví dva z lepšího rodu,“ napomenul ji Juraj a zjemnil svou výtku úsměvem, zatímco zkoumal půvaby slečny Anjeliky, aby ukojil Žaludovy choutky. Jeho rozpoložení souznělo se škodolibým Mefistofelem:

Z očí jim, blude, spusť se zas!
A pomněte, jak žertovat zná ďas

(J. W. Goethe: Faust)

Budu tvým soukromým pekelníkem, pomyslel si zlomyslně.

„Copak já obtěžuji ctěnou slečnu?“ zvolal pak. Hodlal do svého představení vložit desítky hodin, která strávil na otcových hereckých zkouškách. „Právě naopak! Ona obtěžuje mne!“

„Jakže?“

Tohle ani služka, ani paní nečekaly.

„Přicházím si stěžovat,“ pokračoval Juraj. „Vaše přítomnost ruší výcvik. Jsem velitelem světnice a vsadím se, že mí mladší kadeti neopisují vojenský řád, jak dostali za úkol. Místo toho vyklonění z okna hltají vaše vnady.“

„A jak je to můj problém?“ zeptala se Anjelika. „Mé důvody, proč jsem zde, jsou ryze soukromé.“

„Slyšel jsem cosi o nějakém romantickém nesmyslu,“ ušklíbl se Juraj. „Jsem si ovšem jistý, že jediný, kdo se neobtěžuje vyhlédnout z okna, je právě první syn vévody z Praříče.“

„Romantický nesmysl!“ vykřikla pohoršeně služka a položila si ruce na hruď. „Copak vy nemáte srdce, ctěný pane? Její láska každého dojímá.“

„Gesto působivé!“ pochválil ji. „Slova ale průměrná. O lásce umí žvatlat každý. Nesmíte tolik přehánět, nebo zastíníte svoji paní.“

„Co myslíte?“

„Má milá, nejednáte se slepcem.“

Juraj si je opět výsměšně prohlížel, zcela ponořený do své role. Žalud mezitím panikařil. Takhle si své dostaveníčko s krásnou Anjelikou nepředstavoval.

Klid, chlapče, holky mají rády zlé kluky, konejšil ho Juraj. Máš ovšem smůlu, že mé soužití s matkou a sestrou ze mne vychovalo misogyna.

„Jste sladká dvojice,“ pokračoval. „Slyšeli jste někdy o kouzlu roztleskávaček?“

„Roztleskávaček? Nebuďte hrubý, pane.“

Když viděl jejich zaražené a uražené pohledy, ověřil si, že ani jedna z nich není Hráčem. Hráč by věděl, o čem se mluví.

Moje chyba! napomenul se vzápětí. Tohle by se Závišovi nelíbilo. Patřit kterákoliv z nich do našeho podsvěta, poznala by, s kým má tu čest. Prozradil bych se jako poslední trouba.

„Roztleskávačka není sprosté slovo,“ vysvětlil.

Pak se důvěrně naklonil k Anjelice. Žalud okamžitě zkolaboval, když ucítil její vůni. „Pošeptejte mi, ctěná slečno, co jste si pod tím představila, a já vám prozradím víc. Jsem jedno velké ucho.“

„A také špinavý chlap,“ odpověděla Anjelika s letmým pousmáním, aniž by se odtáhla, „proto máte špinavé myšlenky. Napadlo mne, že ta vaše roztleskávačka patří mezi ně. Tolik k mému vysvětlení. A teď jste na řadě vy! Co je to vaše kouzlo?“

„Jak mohu mít nečisté představy, když stojím tak blízko vaší krásy?“ ušklíbl se a přiblížil se ještě víc. Opět se neodtáhla. „Je ve vás snad něco, co by je mělo vzbuzovat?“

„Chlapi jsou chlípná stvoření. To ale víte sám nejlépe. Jinak byste mi nefuněl na krk.“

„Nejsem ani za mák chlípný,“ odsekl Juraj a napřímil se. „Mám duši umělce, velmi zvídavou a dětskou. Jsem si ale jistý, že ti, kteří na vás hledí z oken, si vás představují jedině svlečenou.“

I když poslední slova zašeptal, služka je stejně zaslechla a vyděšeně nadskočila: „To překračuje veškeré meze! Jak se opovažujete?“

„Nech ho být,“ napomenula ji Anjelika mírně. „Můj snoubenec si mne nevšímá, ale ani on nemůže přehlížet, že mne svádí cizí muž. Měli bychom našemu příteli poděkovat. Díky němu dosáhnu, oč se tady už týden marně snažím.“

„To je snad pravda,“ přikývla služka a zamračila se. „Ale i tak považuji jeho chování za nepřístojné. Navíc nám nic neprozradil o kouzlu těch pochybných ženštin.“

„Roztleskávaček,“ opravil ji Juraj. „Ale nemýlíš se, má milá, v slabomyslných mužích roztleskávačky vyvolávají tytéž horečnaté představy, jaké ty a tvá slečna vyvoláváte v nadržených kadetech a vojácích tam za tou zdí.“

„Nadržených! Važte slova!“ zvolala služka pohoršeně.

Anjelika se potěšeně usmála.

„Nezodpovídám za to, co se děje v cizích hlavách, ctěný pane,“ řekla. „Představy, o kterých hovoříte, smím a chci probouzet jedině v mém milovaném Adrianovi, synu vévody z Praříče.“

A proto se tady vystavuješ na očích všech s vycpaným výstřihem? ušklíbl se Juraj v duchu. Nemohl si nevzpomenout na matku. I ona se tvářila podobně potěšeně, když předstírala nevinný soucit, sotva se dozvěděla, že její žárlivý ctitel pobodal druhého. Já nejsem za nic zodpovědná! Jejich rozhodnutí a chyba!