Kariéra gigola zaklepala na mé dveře#
„Roztleskávačky,“ pokračoval raději, „jsou spoře oděné holčičky, které tancují před zraky opilých mužů.“
„A to tvrdíte, že nemáte špinavé myšlenky!“
„Nezodpovídám za to, co se děje v cizích hlavách, ctěná slečno,“ oplatil jí s úsměvem. „Řemeslo roztleskávaček je nevinné. Tancují v kratičkých sukénkách a upjatých úborech. V bezpečné vzdálenosti od svých diváků, musím podotknout.“
Juraj významně přejel pohledem délku mezi kasárenskou zdí a loukou. „Vůbec nevím, proč jsem si je vybavil. V každém případě, říká se, že kouzlo roztleskávaček tkví v jejich množství. Čím více, tím lépe. Mužské oko je vnímá jako hejno půvabných bytostí, byť by samy o sobě byly nehezké.“
„V tom případě je od vás odvážné, že vůbec vycházíte bez doprovodu,“ poznamenala jedovatě Anjelika, které se dotklo, co naznačil. „Nejste žádný krasavec! Jsem snad já nehezká?“
„Vůbec ne! Jste jako kreslená panenka.“
Jen si tě vystavit na poličce a raději si urazit prsty, než se tě dotknout.
„Kreslená? Domníváte se, že používám líčidla?“
„Líčidla?“
Juraj se k ní naklonil a prohlížel si její tvář z bezprostřední blízkosti. To už bylo na Žaluda příliš. Chtěl utéct a někam se zahrabat!
Je to jen pěkná holka, napomenul ho Juraj. Nemusíš kvůli ní tak vyvádět. Musím ale uznat že dokonalá.
„Lehké stopy šminek,“ poznamenal, když se napřímil. „Pouhé zvýraznění vaší přirozené krásy. Nic, zač byste se měla stydět. Dávám vám osm bodů z deseti.“
„Osm!“ vykřikly obě ženy rozhořčeně.
„Už jsem viděl hezčí,“ zalhal pohotově. „Sedm by bylo málo a devět zase moc.“
Krásnou tvář zahalily mraky a kdysi modré nebe slibovalo bouřku.
„Pane, původně jsem vás chtěla varovat, že pokud vás můj snoubenec uvidí takto blízko, neskončíte dobře,“ zasyčela Anjelika. „Ale nyní trvám na tom, aby pomstil moji čest. Sám jste si vykopal hrob. Budu tvrdit, že jste se mne pokusil políbit.“
Juraj odstoupil stranou, velmi zvolna, přičemž nezapomněl pošimrat pyšně zvednutou bradičku. Od zkroušeného Žaluda vycítil něco, co mohlo velmi dobře být odevzdáním se osudu. Ani to, že se dotýkal hedvábné a něžné pleti, ho neumělo rozveselit. Jsme vyřízení! vysílal na všech vlnových pásmech.
„Velmi dobře,“ řekl Juraj. „Konečně jsme jeden od druhého dostali, co jsme potřebovali.“
Zvědavost pro jednou zvítězila nad rozhořčením.
„Cože?“ zeptala se Anjelika. „Vy jste snad chtěl něco jiného než mne zesměšnit, pane? Jaký byl tedy váš hanebný cíl?“
I její komorná nastavila ouška.
„Můj cíl byl navýsost hanebný!“ souhlasil Juraj. „Nechci vás ale děsit.“
„Jen povídejte!“
„Když jinak nedáte…“
S hlubokou úklonou se Juraj vydal k východu z parku. Než odešel, přes rameno prohodil: „Doufám, že svého snoubence nemilujete přespříliš. Hodlám mu totiž řádně vyprášit kožich.“
„Proč?“
„Protože musím,“ pokrčil Juraj rameny. „Jinak, obávám se, mne tady nikdo nebude brát vážně. Hahaha!“
Vyloudil ze sebe skřehotavý smích skutečného padoucha a spokojeně si hvízdal na cestičce vysypané štěrkem.
Jako žádný řádný umělec, ani Juraj nebyl se svou etudou příliš spokojený. Když se procházel po ulicích města, bádal nad svým výkonem a nacházel řadu míst, které mohl vylepšit.
Jeho otec ho vždycky učil, že improvizují jen neumětelové. Dobrá improvizace je variace na staré téma, říkával. Proto i Juraj použil jednu ze scén z Koček v trní, pouze ji převedl do archaického hávu galantních šermířů a vypůjčil si satanský smích z černobílých filmů.
Jen jestli jsem to kapánek nepřehnal, dumal nešťastně. Nerad bych vypadal směšně. V každém případě, chybí tu moje milovaná sestra, aby mne kritizovala.
Být mimo dosah Světlaniny prosluněné přítomnosti nebylo tak osvobozující, jak si vždycky namlouval. Náhle mu scházela její rozčilující sebejistota.
Bez ní si připadám neúplný! napadlo ho. A v duchu ji slyšel, jak mu odpovídá: Beze mne se neobejdeš, bratříčku můj nesvéprávný!
„K čertu s tebou, nádhero!“ vykřikl nahlas.
V té chvíli se nacházel v podivuhodné pohádkové představě o středověkém krámku. Více než cokoliv obchod připomínal moderní butik ve fantastických kulisách, spíše takovou hru na staré časy než skutečný originál.
Obchod byl prostorný a vzdušný, plný světla, které sem proudilo z vitrážových oken. Oproti současným butikům tenhle nenabízel velký výběr, šatů bylo málo, zato ale stály víc, než si mohl dovolit.
Maličká prodavačka, hezká jako obrázek a nervózní jako týraná kočka, sebou trhla, sotva uslyšela, jak posílá Světlanu do horoucích pekel.
Juraj jí rychle věnoval úklonu a široký úsměv. „Omlouvám se, maličká, to nebylo na tebe. Jen jsem si vzpomněl na osobu, která mi pije krev.“
„S-samozřejmě, c-ctěný p-pane.“
Nemusíš hned koktat, pomyslel si Juraj, trochu dotčený, že jeho šarm nezabral. Pak zahlédl svůj odraz v jednom ze zdejších zrcadel a musel uznat, že vypadá tak trochu jako lupič.
Na ulici měl příležitost řadu roztodivných figur, ale jeho vzhled byl i na zdejší poměry výstřední. Pokud se na kohokoliv podobal, pak na hodně zašlého Viléma z Máchova Máje. Možná mu chyběl romantický plnovous, zato ale mu nescházela čupřina zlatých vlasů, které se vzpíraly česání a odstávaly do všech stran. Navíc, jak si všimla i Anjelika, jeho šaty měly své nejlepší za sebou.
„Jsem jako krteček - možná špinavý, ale naprosto neškodný,“ zabručel. „Pocházím z dobrého rodu z pohraničí.“
Ani tím ubohou prodavačku neuklidnil. Naopak, zmínka o pohraničí ji přesvědčila, že má co do činění s divochem.
Když bude dost vyděšená, dá mi slevu? uvažoval, zatímco zkoumal nejlevnější plášť, který tu byl k mání. Kdyby ho koupil, musel by se hodně uskrovnit.
Jsem chudý jako kostelní myš. Není divu, že na mne Anjelika a její služka shlížely.
Juraj možná nesdílel Světlaninu vášeň pro nakupování, ale musel uznat, zejména když pozoroval zázračné účinky značky Šik&Šik, že šaty dělají člověka.
Jaký smysl má nový plášť, když zbytek zůstane starý? Záviš má pravdu. Musíme najít způsob, jak vydělat peníze - nejenom v našem podsvětě, ale i tady.
Zatímco dumal, zda si pořídit plášť a zakrýt jím jiné nedostatky, do obchodu vešla nová zákaznice. Koutkem oka zahlédl ženskou postavu s maskou na obličeji, víc jí ale nevěnoval pozornost, ponořený do vlastních potíží.
„D-dobré odpoledne, ctěná p-paní,“ zaslechl.
Ta chudinka se nejspíš zajíká od narození, pomyslel si, spokojený, že mluvnické potíže malé prodavačky nesouvisí s jeho osobou.
Když jednala s novou příchozí, zdálo se, že prodavačka úplně ztratila schopnost souvislé řeči. Pro Juraje to byla nová zkušenost. S koktáním jako takovým se člověk setkal jen na jevišti nebo ve filmu. Společnost velmi dbala, aby zjevné lidské nedostatky potlačovala. Hra předsudky netrpěla a své postavy vykreslovala s náležitou barvitostí.
K čertu s tím! rozhodl se nakonec, když zákaznice v masce zmizela a zavřely se za ní dveře. Líná huba, holé neštěstí.
Vzal šedý prošívaný plášť, jehož podstatnou kvalitu tvořila cenovka, totiž nejnižší dostupná, a nesl ho za třesoucí se prodavačkou. Snažil se ji přitom nevyděsit.
„Maličká, ja nekoušu,“ řekl zoufale, když zahlédl, jak se její černé oči rozšířily a objevily se v nich slzy. „Jak sis všimla, jsem zdaleka a potřebuji odbornou pomoc. Povězme, že mám hluboko do kapsy. Napadlo mne, že bych na první nákup mohl dostat slevu. Co povíš?
„S-slevu?“
Tady asi letáky s akční nabídkou nerozdávají, napadlo ho. Krize nadvýroby je ještě nepostihla.
„Ano, slevu,“ přikývl.
„M-my s-slevy neposkytujeme. O-odpusťte mi prosím, p-pane. Ale m-mohu vám ten plášť přibalit z-zdarma k vašemu b-balíku. B-bude to v p-pořádku?“
Když ukázala na připravený stoh šatů na pultě, Juraj se vyjádřil a la Medard.
„E?“ řekl slabě a důrazněji dodal. „E?“
Při vědomí, že soužití s Medardem má na něj špatný vliv, rychle dodal: „Omlouvám se, špatně jsem spal. Většinou nevydávám tak trapné zvuky. Tedy, co je to za balík? Proč by mi měl patřit?“
„Vše je zaplaceno. P-prosím, pane, n-nedělejte mi potíže. V-vemte si p-prosím, co chcete.“
Co chci? To je nějaké nedorozumění, pomyslel si zaraženě. Chová se, jako bych na ni mířil brokovnicí a chtěl, aby mi otevřela kasu!
„Možná tě zmátlo mé oblečení,“ řekl a ustoupil, aby ukázal prázdné dlaně, „ale jsem počestný syn barona z pohraničí. Nepřišel jsem tě oloupit.“
Teď ji vyděsil o stupínek výš. Na čele se jí objevily kapky potu.
„S-samozřejmě že ne. N-nikdy bych se neodvážila n-naznačit n-nic p-podobného.“
„Čili ten balík?“ napověděl ji s pocitem, že se někam dostávají.
„Z-zaplatila ho vznešená dáma p-před vámi. P-pro vás.“
„Ta dáma s maskou?“
„Ano,“ odpověděla s úlevou. „M-máte si je obléct, p-prosím.“
„Aha! Rozumím.“
Se širokým úsměvem se Juraj probíral tajemným balíkem. Toužíš mít svého kolouška vystrojeného od hlavy k patě, pomyslel si, když nahmatal kalhoty, spodní prádlo, košili, rukavice a plášť, vše sebrané z polic, kam se ani neodvážil pohlédnout. Ceny tam začínaly ve zlatých hřivnách.
Když se špičkoval s půvabnou Anjelikou, přece jen se ho dotklo, když naznačila, že není žádný krasavec. On sám byl se svým zdejším vzhledem (tedy až na neposlušné vlasy) spokojený.
A zřejmě nejsem sám, dodal samolibě. Kariéra gigola zaklepala na mé dveře.
Snažil si vybavit dámu s maskou, ale kromě toho, že byla oblečená do světlých splývavých šatů a pohybovala se velmi tiše, si nevzpomněl na žádné další podrobnosti.
V každém případě si libuje v bílé barvě, zamračil si. Dost nepraktická volba!
„Ta látka dlouho nevydrží,“ poznamenal pro sebe. „V kasárnách bude hned po ní.“
„T-to v žádném p-případě,“ zaprotestovala prodavačka a hbitě mu ukázala na platinové vyšívání. „S-samočistící schopnosti, p-prvotřídní kvalita.“
„To jsou kouzelné šaty?“
Jestli si měl vybrat mezi slovem kouzelné a psychoaktivní, dával bez ostychu přednost prvnímu výrazu. Posedlost Gabriely hledat ve zdejších náležitostech vědecký smysl nechápal.
Malá prodavačka s ním zřejmě souhlasila.
„P-přesně tak, ctěný p-pane. Kouzelné! T-ty nejlepší, co nabízíme.
Tady se trochu zarazil. Aniž bychom se podceňovali, oslovil Žaluda s neblahým tušením, opravdu si zasloužíme takovou investici? Nerad bych si připadal jako laciná holka, ale vystačil bych i s pláštěm, který držím v ruce.
Původně se domníval, že jde o jakýsi zdejší zvyk. Bohatá dáma mu koupí šaty, což by v jeho světě mohlo odpovídat nezávaznému (nebo možná i závaznému) pozvání na drink.
„Ty nejlepší?“ zopakoval podezřívavě. „Jen tak mezi námi, maličká, smím vědět, kolik za mne ta laskavá dáma utratila?“
„P-přes p-padesát zlatých, ctěný p-pane!“
„P-přes p-padesát zlatých?“ zakoktal tentokrát i Juraj.
Převedeno na koruny, šlo o výbavu v řádech miliónů. S tím se ani (podle jeho názoru) předražený Šik&Šik nemohl rovnat.
Zoufale pohlédl na malou prodavačku a ta mu pohled výmluvně opětovala, aniž by sklopila své velké černé oči. Zdálo se mu, že v nich čte kapku úlevy doprovázené vítězoslavnou větou: Konečně ti došlo, jaký jsi trouba?