Hej, hezký pane!#
Kolona jezdců, vozů a pěších neuspěchaně mířila k hranicím rozsáhlého lesa. Cesta byla pevná, široká imitace kočičích hlav, z dálky věrohodná a působivě středověká.
Sotva se ale Juraj podíval zblízka, zjistil, že hladký povrch silnice tvoří průhledná pryskyřici podobná hmota, ve které jsou zalité útvary připomínající dlažební kostky.
S úžasem pozoroval, jak cesta zvolna pohlcuje veškerou nečistotu, která na ní spadne. Oblázek, zlomená větvička, nanesené listí - vše mizelo a ztrácelo se, jako by se propadalo do bažiny.
Jindy by Juraje takový pohled fascinoval, nyní ale otupěle hleděl na zázraky stvoření, protože ztratil schopnost se divit.
Sotva se ráno vyškrábali na koně a opustili hrad na Mechovém kopci, projeli několika vesnicemi, doprovázení rostoucí skupinou sedláků, řemeslníků a obchodníků.
„Hej, hezký pane,“ zavolala na něho mladá půvabná žena s výstřihem tak nevázaným, že ze své pozice v sedla viděl až k jejímu břichu. Na zádech nesla nůši s výrobky, které hodlala prodat ve městě.
Nestydatá ženština, pomyslelo si Jurajovo druhé já, zkroucené hanbou po konečky prstů. Juraj samotný, který pocházel z méně prudérní společnosti, proti výhledu nic nenamítal, hlavně proto, že měl jiné starosti.
Proč se tihle vesničané zdají bezbarví? uvažoval. Co jim schází?
„Co pro tebe můžu udělat, krásko?“ optal se tónem, který okopíroval od svého otce, populárního světáka z Koček v růžích.
„Hezký pane, tvůj kmán chce příliš,“ stěžovala si žena. „Abych vás mohla doprovázet, nestačí mu mé peníze, ale chce i mé tělo. To není spravedlivé, nemyslíš? Měl by chtít jen jedno nebo druhé.“
Vilná ženština, ozvalo se druhé já s despektem.
„Pokud si můžeš dovolit ochranu baronových mužů,“ řekl Juraj, „pak s tebou budeme zacházet s úctou jako s každým jiným platícím zákazníkem. Rozumíš?“
„Ne, pane,“ řekla žena zmateně.
Samozřejmě, že nerozumí, pomyslel si Juraj s povzdechem. Zdejší lidé neuvažují stejně jako já. Slovo zákazník se u nich nepojí s žádnými vymahatelnými právy.
Protože mu Světlana poradila, aby v takových případech ustoupil do pozadí a nechal své alter ego vyřešit situaci, poslechl její radu. Vzápětí mu z tváře zmizel úsměv.
„Počítám, že nepatříš k poddaným mého otce,“ řekl studeně a odtažitě. „Proto platíš za naši ochranu. Naše meče budou chránit tvůj život a šetřit tvou čest.“
„Pokud jde o mou čest,“ zamumlala žena, „pak já bych raději šetřila peníze. Peníze zmizí, ale moje čest se neošoupe.“
„Ty přízemní…“
Juraj rychle vystoupil do popředí, vykopl druhé já od kormidla a hodil jí pár mincí. „Jdi a kup si místo, krásko,“ řekl s úsměvem. „Pobavila jsi mne. Ale pamatuj si, že svou čest s žádným kmánem ošoupat nemusíš.“
Tohle bude veselé, napadlo ho. Byl připravený na cokoliv, ale nenapadlo ho, že bude tělo sdílet se zastydlým puberťákem, který se červenal, sotva na něho promluvila alespoň trochu atraktivní žena. Což byla potíž, protože ve Hře byla každá žena, byť sebestarší, atraktivní.
Přesto se žádná z nich nemohla měřit s baronkou a jejími dcerami. Nešlo o vzhled, ale o neurčitý nedostatek, který neuměl rozpoznat. Vesničankám chyběla jiskra, byly bezbarvé.
Pozoroval ji, jak odchází za baronovým výběrčím, handrkuje se s ním a ukazuje Jurajovým směrem. Když jí muž dovolil zaujmout místo v průvodu, Juraj si všiml, že vesničanka si drobné, které od něj dostala, nechala pro sebe. Proto si výběrčího nenápadně zavolal.
„Co ti pověděla?“ zeptal se.
„Řekla mi, že jste ji poslal vy, mladý pane,“ odpověděl výběrčí.
„Nic víc? Nezaplatila ti?“
„Ne.“
Proradná ženština, vedlo si svou druhé já.
„Mám ji vyhnat?“ zeptal se muž, když zaznamenal, že se Juraj zamračil.
„Nech ji být. Ale poruč jí, ať se lépe oblékne, má-li do čeho.“
„Jak poroučíte, mladý pane.“ Pak výběrčí váhavě dodal: „Přejete si ji večer poslat do vašeho stanu?“
Když slyšelo otázku, Jurajovo druhé já se rozsypalo na marné kousky. Ne! Ano!
„Není potřeba,“ řekl Juraj pevně - a měl co dělat, aby neprotočil panenky vzhůru k nebi. Jeho alter ego se hodilo, když bylo potřeba nasednout na koně nebo jednat s baronovými muži, ale pokud šlo, jak baronka Sylvie uštěpačně prohodila k Světlaně o biologické záležitosti, pak bylo lépe ho nechat na pozadí.
„Dej si na ni pozor,“ prohodil k muži. „Ta ženská je prohnaná. Ať se k ní nikdo z našich nehlásí. Žádné noční návštěvy!“
„Spolehněte se, mladý pane. Hned jsem věděl, že s ní budou potíže,“ dodal výběrčí jaksi zklamaně.
Zdejší lidé v sobě mají naivitu, která v naší společnosti chybí, pomyslel si Juraj. Zatímco výběrčího nejspíš nenapadlo, že by kráska mohla být nastrčený agent, Juraje zase ani nenapadlo, že by jí šlo o ušetření té trochy mincí.
Výpalné, které baronova kohorta vyžadovala, nebylo závratné - a i chudáci, kteří nosili hadry (nebo spíš stylizovaný oblek připomínající špinavé hadry) platili, aniž by mrkli okem.
Vsadil bych se, že jí šlo o moji pozornost. Noční návštěva ve stanu - a co potom? Jed? Nůž?
Když jim Gabriela prozradila, co našla v hradní věži s portréty hradních pánů a o zkracujícím se času jejich setrvání ve funkci, bylo jim jasné, že Hra nemá v úmyslu je nechat mírumilovně trávit čas se stříbrnou lžičkou v ústech.
Byť nemohli mluvit zcela otevřeně, přesto jim zdejší nastavení umožnilo hovořit v náznacích. Pokusili se varovat i Medarda, ale toho příliš okupovala jeho démonická žena, než aby se odvážili ho rušit.
Nemohli vyloučit, že baronka Sylvie je také Hráčem, nebo, jak Světlana opisem vyjádřila, podobná na nás, protože slova jako Hráč či Hra jednoduše v takové souvislosti systém nedovolil.
Gabrielu bůhvíproč ta domněnka rozrušila a dál se odmítala na to téma bavit.
Když rozčileně odcválala, Světlana poznamenala: „Její oči mne děsí. Je jiná, než ji známe.“
Jen jestli nežárlíš, pomyslel si Juraj, který dobře věděl o jejich vzájemné řevnivosti. Nyní, když Hra odstranila umělé rozdíly, bylo jisté, že jedna druhé nemá co vyčítat.
Proto se rozhodl odvést pozornost.
„Proč jsou vesničané bez jiskry?“ uvažoval nahlas. „Něco jim chybí. I naši muži nejsou takoví bezbarví.“
Napůl čekal, že se jich Světlana horlivě zastane, ale ta bez zájmu odtušila: „Chybí jim vnitřní plamen. To jsi nepoznal? Sotva v nich doutná.“
„Ne, nepoznal. Jak jsi mohla…?“
Ale Světlana neměla o další rozhovor zájem. Chovala se vůbec odtažitě, netypicky ponořená do sebe.
Jako tichý blázen, pomyslel si, když od ní odjížděl. Vypadá zdrogovaná.
Připadalo mu, že zůstává jediný, kdo si uvědomuje vážnost situace. Po setkání s kráskou, o které byl přesvědčený, že se ho snažila svést, byl jako na trní.
Když jim Medard dával školení, zmínil se, že Hra na Lýdii čekala dobrý týden, než se spustil příchod čtveráků.
Sotva jsme se my přihlásili, ztrácíme bezpečné zázemí, uvažoval. Je tohle náhoda?
Postupovali k nekonečnému zelenému pásmu, kterému místní dali název Les roztomilých kulíšků. Juraj si pod lesem představoval něco jako větší remízek, zatímco tohle byl bezbřehý oceán, kde vesnice a hrad tvořily pouhý ostrov.
„Aj, mladý pane,“ vzdychl si výběrčí, který se držel po jeho boku. „Aj, mladý pane!“
Při pohledu na mužův utrápený výraz, Juraje napadala řada etických otázek, na které neměl odpovědi. Lidé ve Hře se pohybovali, hovořili a jednali jako rozumné bytosti z masa a kosti, ne jako předprogramované entity, na kterých nezáleželo.
„Co se děje, ehm, Ignáci?“ zeptal se měkce.
„Ten prokletý les, mladý pane. Slyším, jak si na nás bestie brousí zuby. Ta zvířata nás nenávidí.“
„Já vím,“ odpověděl Juraj nepřítomně. Podle Medarda popisoval Záviš Les roztomilých kulíšků jako bitevní pole, plné šelem, které se na člověka vrhaly v mnoha podobách a formách.
„Neměla by být cesta bezpečná?“ zeptal se.
„Mladý pane, tam jde o kejhák kdekoliv a kdykoliv. Mého dobrého bratra kousl pavouk velký jako lidská hlava. Přísahal mi, že na něj ta chlupatá mrcha mrkla. Mějte protijed vždycky po ruce.“
Ignác si významně poklepal na koženou brašnu, kterou nosil na opasku. Juraj by ta slova odbyl jako mysliveckou latinu, ale sotva se přiblížili k prvním stromům, každý v družině zmlkl a rozhostilo se tíživé ticho.
I vesničané, do té chvíle hluční a ukvokaní jako slepice, se uklidnili a shlukli se vystrašeného stáda, sotva se objevila cedule.
Les roztomilých kulíšků Neopouštějte silnice! Ve správě administrátorky Červánkového města
Ze stínu se vynořila skupina mužů v zelených maskovaných oblecích a špičatých čepkách s bažantím pírkem.
„Jsem Rudolf, zástupce cechmistra gildy Bažantů,“ řekl první z nich a krátce se uklonil před Medardem a jeho ženou. „Naše gilda má tu čest, ctěný pane, provést vás a vaši rodinu do Červánkového města. Zde je mé pověření.“
Medard muže mlčky pozoroval a neučinil žádný pokus nabízené dokumenty převzít.
„To je směšné,“ ozvala se baronka Sylvie. „O nikoho jsme nežádali. Máme vlastní zálesáky. Chce snad někdo naznačit, že baron z Mechového kopce potřebuje ochranu na vlastním území? Tohle je rutinní přeprava.“
„S vaším dovolením, ctěná paní,“ odpověděl Rudolf s hlubokým povzdechem. Nejspíš podobnou reakci čekal. „Byl jsem informován, že toto není rutinní cesta. A to z mnoha důvodů.“
„Pak si je vyslechněme,“ řekl baron a zarazil další námitky své démonické ženy. Bylo to poprvé, co Juraj slyšel Medarda ve Hře promluvit a překvapilo ho, jak na něj zapůsobil ten hluboký autoritativní hlas. Skrze druhé já ucítil, jak je jeho alter ego hrdé na barona. Juraj nikdy necítil ani zlomek té hrdosti, když šlo o Evžena Trojáka.
Ovšem, můj otec je slávou posedlý komediant, pomyslel si uštěpačně. Kdežto baron je otužilý válečník - když nebudeme počítat, že v něm vězí Medard Mechový, prachobyčejný plasťák.