Ohavný Vesmíre, pobav mne více

„Při vší úctě, při vší povinné úctě, kterou mi řád ukládá, abych choval k vašemu stolci, Vaše Svatosti, přesně při téhle úctě, Vaše Svatosti, ani o chloupek víc, já, jako zástupce chrámové rady, prohlašuji, se všemi důsledky a pod světlem naší sladké paní Lady, že jste se naprosto a dokonale zbláznil!“

S načasováním, na které by Médeia Trojáková byla hrdá (své razantní vstupy na scénu milovala), do předsíně operačního sálu, kde vyčerpaně odpočívala Světlana a její novicové, vtrhla dvojice mužů.

První byl vysoký holohlavý bratr Ambrož, který rozhořčeně máchal pažemi a za rukáv obřadního roucha za sebou táhl malou postavičku samotného velekněze.

Zatímco ctihodný bratr Ambrož byl v obličeji celý brunátný a jeho lesklá pleš zářila jako infračervená zářivka, velekněz vypadal jako vyfouklá pneumatika. Místo obvyklého strniště zarůstal plnohodnotným vousem a kolem očí měl tmavé kruhy, že by si ho jeden spletl s černobílým Nosferatu.

„Já spal, Ambroži, já spal,“ opakoval bezmocně. „Cokoliv se děje, nařizuji, ať počká!“ dodal slabě a bez vnitřního přesvědčení.

„Jestliže Jeho Svatost zešílela, nic nepočká,“ zahřměl batr Ambrož a vybafl na ohromenou Světlanu, která ho sledovala z hloubi svého křesla. „Kde je? Nic jsi nezačala, že ne?“

Světlana, která po náročném výkonu dřímala a velice sympatizovala s veleknězem, mu věnovala otrávený pohled. „Tohle je mé oddělení, ctihodný bratře. Příště, než vejdeš, tak zaklepeš a zeptáš se, zda smíš vstoupit. Kdybys to udělal, dozvěděl by ses, že nesmíš a máš táhnout ke všem čertům.“

S uspokojením zaznamenala, že její novicové, byť trochu zaražení hrubou odpovědí, neváhají a bojovně se shlukují po její straně. Bratr Ambrož byl v chrámu velké zvíře, druhý za veleknězem.

„Jsi drzá, ctihodná sestro,“ zafuněl bratr Ambrož a posupně se rozhlédl kolem, „drzá a líná. Za celou svou kariéru jsem nezažil, aby se celé oddělení oddávalo, abych tak řekl, odpolední siestě. Šup, šup,“ zatleskal, „zpátky do práce! Budeme jednat o vrcholným záležitostech chrámu. Zůstat smí jen ctihodná sestra z Mechového kopce.“

Alespoň jsem pro něj ctihodná sestra a ne ctěná slečna, pomyslela si Světlana, která začínala rozeznávat jemné nuance ve zdejším oslovení.

„Co se děje?“ zamračil se bratr Ambrož, když se nikdo nehnul z místa. „Mám se snad opakovat?“

„Myšičko moje,“ protáhla se Světlana, aniž by se obtěžovala vstát. „Nabídni Jeho Svatosti a ctihodnému bratrovi ten svůj růžový dryák. Jeden potřebuje povzbudit a druhému udělá dobře všechen ten cukr. Pro Jeho Svatost doneste další křeslo.“

„A pro ctihodného bratra Ambrože?“ zeptal se jeden mladší novic snaživě. Byl to mladý klučina, který se pod vlivem záře medicínské hole chystal vyskočit z okna.

„Pro něj nic,“ rozhodla Světlana. „Zdá se mi příliš rozrušený, aby chápal smysl zaslouženého odpočinku. Proto mu odpustím i to, že se snaží poroučet ve výsostných vodách mého oddělení,“ dodala povzneseně.“

„Slyšel jste ji, Vaše Svatosti? A vy jste z ní udělal ctihodnou sestru,“ řekl vyčítavě bratr Ambrož. „Urozený původ jí vskutku nedodal na pokoře!“

„Alespoň bere ohledy na můj mizerný stav a netáhne mne přes tři patra,“ zabručel velekněz a vděčně se svalil do nabídnutého křesla. Chvíli se přemýšlivě díval na růžový nápoj, který mu nabídla sestra Myška, čichl k němu a opatrně si usrkl.

„Dobroučké,“ spokojeně zamlaskal. „Tvůj recept, dítě?“

„Má specialita,“ rozzářila se Myška. „Ale naší ctihodné sestře se zdá moc sladký.“

„Ctihodná sestra si musí hlídat postavu,“ poznamenal velekněz, zadíval se na Světlaniny překřížené nohy a pokračoval až k jejímu výstřihu, kde chyběla cudná plachetka. „Budu sem muset chodit častěji. Omlouvám se, že jsem tě zanedbával, ctihodná sestro. Léčení mé milé Jolany zabralo, jak sama uznáš, hodně mého času a sil. A pak tu byla ta zpropadená rakovina. Můj majstrštyk, pokud dovolíš. Tři dlouhé dny a noci jsem honil metastáze.“

„Obdivuhodný výkon, Vaše Svatosti,“ přikývla Světlana uznale. „Viděla jsem výsledek a nevěřila vlastním očím. Sebral jste toho chlapa hrobníkovi z lopaty.“

„Děkuji, děkuji. Tady Ambrož mne přesvědčil, abych případ vzal. Jistě neměl postranní úmysly,“ dodal velekněz posměšně, „když mi lichotil, že chrám potřebuje nový zázrak pro větší slávu naší sladké paní Lady.“

„Oba se shodneme, že se na svou pozici nehodíte,“ zabručel bratr Ambrož. „Ale jako léčitel jste z nás nejzdatnější.“

„Dost možná,“ souhlasil unaveně velekněz a obrátil do sebe růžový dryák. „Moc dobré! Proč jsme vůbec tady, ctihodný bratře. Čím jsem opět pobouřil tvé citlivé svědomí?“

Slovo opět velekněz zdůraznil.

„Rakovina!“

„To není nic nového pod sluncem. Kvůli ní jsi mne budil nemusel.“

„Naproti všem očekáváním jste vyléčil nevyléčitelný případ,“ zaburácel bratr Ambrož, jako by nadřízeného obviňoval. „Je to pravda?“

„Děkuji, Ambroži, za slova chvály a i za tu malou dávku důvěry, kterou máš k mým schopnostem. Celá ta věc mne dost vyčerpala, proto bych raději, kdybys gratulace odložil na později. Ehm, sestro Myško,“ natáhl se a ukázal na sklenici, kterou starší novicka stále držela v ruce. „Mohl bych poprosit o nášup? Obávám se, že pro bratra Ambrože by bylo tvého božského nápoje škoda. Ten je živý jako čertík z krabičky.“

„Vy máte ale odvahu, Vaše Svatosti!“

„V čempak, Ambroži?“

„Tváříte se, jako byste netušil, co jste provedl.“

„Chtěl jsi říct, co jsem opět provedl,“ opravil ho velekněz. „Tvou nelibost probouzím už více než dvacet let. Nediv se, že nemám přehled.“

„Ano, dvacet let pokoušíte mou trpělivost, Vaše Svatosti,“ zaryčel bratr Ambrož. „Přísahám, že mne dráždíte schválně.“

„Samozřejmě, dráždím tě, abys mne budil v tuhle nehoráznou dobu!“

„Už je dávno po poledni.“

„Skončil jsem s pacientem v sedm hodin ráno,“ podrážděně syčel velekněz. „K mému úřadu mít úctu nemusíš, ale můj spánek je posvátný. Lidé z jeho nedostatku blázní.“

„Přijde mi, že ani jeden z vás toho moc nenaspí,“ přidala se jedovatě Světlana, která by nejraději svou návštěvu vykopla ze dveří a pokračovala ve svém šlofíku. „Jste blázni oba dva,“ dodala pro sebe.

Bratr Ambrož jí věnoval velmi nepřátelský pohled, ale nenechal se rušit.

„Hned, jak jsem se dozvěděl, co jste zase provedl, Vaše Svatosti, spěchal jsem za vámi.“

„Obdivuhodná horlivost!“

„A musím se zeptat,“ bratr Ambrož zde zvýšil hlas, „zda je pravda, že jste triumf našeho chrámu, vrchol našeho umění…“

„Mého umění, prosím pěkně,“ ozval se velekněz uštěpačně.

„…vrchol našeho umění poslal k zde přítomné novopečené ctihodné sestře? Aby dokončila, co vy jste začal? Od našeho nejzkušenější léčitele k naší nejméně zdatné léčitelce. Jestliže tohle není vrchol bláznovství, pak nevím, co by mohl ten zpropadený vrchol být.“

„Nejsem nejméně zdatná,“ protestovala Světlana uraženě. „Vrchol bláznovství by bylo poslat pacienta k ctihodné sestře Agátě. To by ses pak rozčiloval oprávněně, ctihodný bratře.“

„Ty mlč,“ obořil se na ni. „Chválím sladkou paní Ladu pro tvou lenost, byť si ji protivím. Nešklebte se, prosím. Myslel jsem, že si protivím lenost, ne naší sladkou paní! Chvála tvé lenosti, ctihodná sestro! Někdo pilný by mohl začít i pracovat a náš velkolepý den by skončil na hnoji kvůli tvému nedostatku zkušeností.“

„Jsem ráda, že tě má lenost potěšila,“ ucedila Světlana a zarazila rukou Celestýna a Myšku, kteří se chystali protestovat. „Pokud dovolíš, hodlám ve svých odporných návycích pokračovat.“

Nechala spadnout svá těžká víčka a s nimi i hlavu, což ho podráždilo.

„Kde je?“ zavrčel bratr Ambrož.

„Kde je kdo?“

„Dnes ráno sem nechala Jeho Svatost dovést pacienta. Já se ptám, kde ten pacient je. Nenechám pošpinit pověst chrámu nešikovností protekčního děcka. Okamžitě ho odvezu na své oddělení.“

„Protekčního?“

Světlana měla chuť se zasmát. Ne snad že by nebyla protekčním děckem, ale byl to právě ctihodný bratr Ambrož a velekněz, kdo tlačili na její nenadálé a předčasné vysvěcení, aby vyhověli Lištiččiným požadavkům.

„Cokoliv, pokud pak přestaneš hulákat,“ zamumlala. „Pacient, o kterém mluvíš, je na sále. Támhle!“

„Na sále?“ zděsil se. „Nezačala jsi na něm pracovat, doufám.“

„Něco málo.“

Bratr Ambrož se chytil za hlavu a pak spustil ruce, jako by si uvědomil, že už nemá vlasy, které by si v zoufalství vytrhal.

„Šílenství, hotové šílenství,“ zakřičel. „Musím ho okamžitě vidět.“

„Jak je ctěná libost. Nikdo tě nedrží.“

Aniž by čekal, až jej někdo doprovodí, bratr Ambrož vtrhl na sál, jako by se bál, že za minutu bude pozdě. Jeho nejhorší obavy se nejspíš naplnily, protože uslyšeli něco, co připomínalo kvílení nad rodinnou ztrátou. Jakkoliv absurdní se to zdálo, Světlana se nemohla zbavit dojmu, že slyší muže okradeného v metru.

„Pomoc! Zloděj! Krádež! Někdo ho čajzl!“

„Čajzl co? „ zavřískala nazpátek.

„Pacienta? Náš triumf! Naše prvenství.“

Světlana se bezmocně podívala po svých novicích a na velekněze. Každý pokrčil rameny.

„Ten chlap se zbláznil!“ řekla nakonec.

„Nepřekvapilo by mne to,“ zamumlal velekněz a natáhl ruku k Myšce, aby mu pomohla z křesla. Když vstal, pevně se k ní přitiskl. Sotva bratr Celestýn přikvačil s podobným úmyslem za ní, Světlana jen mávla rukou: „Vstanu sama! Je ne suis pas un vieux papy chaud.“

S překladem se neobtěžovala, protože tušila, že by i její věrní špatně snášeli, že označila Jeho Svatost za nadrženého dědouška.

Ať už to byl Myščin povzbuzující nápoj nebo její měkké tělo, velekněz se přestal podobat na vyfouklou pneumatiku a plnovous na bradě se mu hezky naježil.

„Pojďme za tím příšerným idiotem,“ zamumlal a omluvně se otočil na Světlanu. „Bratr Ambrož si bere dobro chrámu až příliš k srdci. Někdy ho podezřívám, že trpí pokročilým stádiem velikášství - kdesi uvnitř je přesvědčený o tom, že kromě něj je tady každý beznadějný hňup, včetně mé maličkosti.“

„Hm.“

Příliš unavená, aby mu cokoliv vyvracela, Světlana se mátožně vlekla ke dveřím.

„Zvládla jsi to?“ zeptal se tiše velekněz. „Neměl jsem jinou možnost, než toho chudáka předat tobě, má milá. Velice si cením tvého talentu v této oblasti. Sledoval jsem případy, které ti ostatní oddělení posílala a vedla sis více než skvěle.“

„Uvidíte sám,“ řekly Světlana i Kopretina zároveň, obě potěšené jeho chválou.

„Není to jen otázka talentu,“ dodal zamyšleně. „Nikdo další zde nemá tolik nezdravého sebevědomí jako ty. Snad až na bratra Ambrože by mne všichni zdvořile odmítli.“

„Tak proč ne bratr Ambrož?“ zeptala se nakvašeně. Ona své sebevědomí nepovažovala za nezdravé. Také by ses mohl naučit kdy mluvit a kdy mlčet, ty starý papriko!

Velekněz se otřásl.

„Jednou jsem mu podobný úkol svěřil,“ vysvětlil. „Výtečně ho zpackal! Výsledek připomínal tlamu mrože zkříženého s krávou - ta dáma se dodnes nevzpamatovala z pohledu do zrcadla. No nic, jsme tady! Co tady provádíš, Ambroži, za nejapné skotačení?“

„Hledám pacienta!“

Operační sál nebyl největší a uprostřed stálo lůžko s mužem, který byl až po bradu zakrytý plachtou a pokojně spal. Přesto se bratr Ambrož tvářil, že ho nevidí, a zoufale smejčil po celé místnosti, jako by se chybějící osoba mohla zmenšit a vypařit škvírou v okně.

„Přestaň,“ napomenul ho velekněz. „Ten, koho hledáš, leží tady - jsi snad slepý?“

„Mám zrak v naprostém pořádku,“ odbyl ho bratr Ambrož. „Četl jsem lékařskou zprávu, prosím. Muž v posledním stádiu rakoviny nevypadá takto. Sotva bude mít tak růžové tvářičky.“

Velekněz se zvolna přišoural k lůžku, obešel ho a zkoumavě se zahleděl na růžové tvářičky, které tolik dráždily bratra Ambrože.

„Pamatuji si ho jinak,“ poznamenal. „Ale pochybuji, že by si stěžoval. Vynikající práce, ctihodná sestro.“

„Děkuji,“ kývla Světlana. „Snažila jsem se.“

„To je nějaký hloupý žert, Vaše Svatosti?“ zeptal se bratr Ambrož a s náhlým podezřením se zeptal: „Vy dva jste si ze mne vystřelili?“

„Nikdy bych si nedovolil si střílet z pevné opory našeho chrámu, Ambroži. Musíš se přesvědčit sám. Když poodhrneš plachtu, pochopíš.“

„Pochybuji,“ zasupěl bratr Ambrož, ale udělal, co mu velekněz poradil. Rychlými kroky přistoupil k lůžku a netrpělivě odhalil celé nahé tělo, které leželo pod plachtou.

„Tohle! Tohle! Tohle!“

Všem se naskytl groteskní pohled na vychrtlou, vyschlou mumii, pouhé kosti a kůže. Jen dech, který zvedal vystupující žebra, potvrzoval, že jde o živého tvora. Ta skutečně groteskní, neuvěřitelná část ale začínala nad krkem, kde zřetelná linie dělila nové tkáně od starých. Nezasvěcený divák by měl oprávněný dojem, že někdo vzal starou mrtvolu a narouboval na ni mladičkou hlavu, uřezanou sotva dvacetiletému chlapci.

„Tohle!“ zopakoval bratr Ambrož. „Tohle je nemožné! Jak dlouho jsi na něm pracovala, ctihodná sestro?“

„Až příliš dlouho na můj vkus,“ opáčila Světlana, která ze srdce nesnášela jakoukoliv soustavnou činnost.

„Pět hodin,“ ozval se snaživě bratr Celestýn a celý se nafoukl pýchou. „Setrvala v přízni naší sladké paní Lady pět dlouhých hodin.“

Jinými slovy, byla jsem pět hodin v posvátném rauši, pomyslela si Světlana, kterou to zjištění příliš nepotěšilo. Není divu, že jsem celá vyžvýkaná.

I velekněz se zamračil a zatímco užaslý bratr Ambrož pomocí své medicínské berle studoval jejího pacienta, Jeho Svatost za ní přišla a zaklepala jí berlí na čelo.

„Au!“

„Musím tě vyšetřit - a ne že by se mi chtělo,“ zabručel. „Mám za sebou náročný zákrok a nejsem nejmladší.“

Mám se vysvléct, abych tě povzbudila? pomyslela si Světlana. Vděčně vnímala, jak ji bílé světlo zkoumá od hlavy až k patě. „Tak co?“

„Předepíšu ti dlouhý odpočinek,“ odpověděl a zamyšleně pokračoval. „Už jednou jsem se zeptal, ale zeptám se ještě jednou. Kdo byla tvá matka, ctihodná sestro?“

„Má matka?“

Světlana chápala, že se jí neptá na Médeiu Trojákovou, ale na záhadnou první manželku barona z Mechového kopce. Naštěstí se otěží ujala Kopretina, která s uctivou úklonou odpověděla: „Otec o ní nikdy nemluví. Je s ní něco v nepořádku?“

Sotva velekněz zavrtěl hlavou a chystal se odpovědět, ozval se bratr Ambrož, který skončil se svým zkoumáním.

„Odpočinout? Ani náhodou!“ vypískl nadšeně. „Ctihodná sestra z Mechového kopce musí práci dokončit. Tenhle pacient se stane živoucím důkazem zázračné síly naší sladké paní. A to vše díky…“

„Jistě, jistě,“ mávl potěšený velekněz skromně rukou. „Dnes už jsi mne vychválil dost, drahý Ambroži. Já vím, že jsi nikdy nezpochybňoval mé odborné schopnosti.“

„…díky ctihodné sestře,“ zamračil se bratr Ambrož. „Při vší úctě, Vaše Svatosti, vy jste jen vyléčil rakovinu. Tím si reklamu neuděláme.“

Velekněz se zamračil: „Jakže? Važ slova!“

„Vaše Svatosti, z odborného hlediska jste dokázal nemožné, nikdo netvrdí opak, ale přiznejme se, že tohle byl výjimečný případ. Dnes a denně léčíme pacienty, u kterých podchytíme zhoubné bujení včas.“

„Co tím chceš říct?“ zeptal se velekněz popudlivě. „Když tě tak poslouchám, promarnil jsem tři dny úplně zbytečně. Dokázal jsem podle tebe zázrak, který nikoho nezajímá.“

„To jistě ne, Vaše Svatosti, našim kolegům z jiných chrámů vytřeme zrak, ovšem…“ Zde bratr Ambrož zaváhal, ať už pro efekt nebo proto, že nechtěl svého představeného rozzlobit více, než bylo zdrávo. „Široká veřejnost bude mít jiný názor.“

„Rád bych věděl proč!“

„Protože ne každý má rakovinu, ale ještě jsem nenašel ženu, která by byla spokojená se svým vzhledem. Ctihodná sestra z Mechového kopce bude na roztrhání.“

„Hahaha!“

I přes svou únavu a nehoráznou chuť si lehnout třeba na podlahu, Světlana se rozchechtala: „Nevšímejte si mne, Vaše Svatosti a ctihodný bratře Ambroži. Jsem bez sebe štěstím, že můžu přispět k větší slávě našeho chrámu. Naprosto a dokonale šťastná, šťastná jako blecha, věřte mi.“

Nemohla se ale přestat smát. Jestliže Lýdie přinesla do Hry pochybné kouzlo homeopatické medicíny, stane se mým osudem, abych jako první vyvolená chrámu nabídla zdejším postavám svody a nástrahy plastické chirurgie? Jak byla ta báseň?

Naříkám nad žitím,
co plyne plytce,
Ohavný Vesmíre,
pobav mne více.

Zbytečný lidský prach
z umrlčí drti,
Ohavný Vesmíre,
nudíš mne k smrti.