Trochu jsem zpanikařil

Když si procházeli události posledních dnů, shromáždění v Závišově obýváku na jedné z jeho povinných schůzek, Lýdie si všimla, že přes neformální prostředí jejich sešlost působí jako profesionální porada.

Medard se svými sklony k administrativní práci získal roli sekretářky, zatímco ona musela usměrňoval a řídit jednotlivé vstupy a výstupy. Pan domácí už dávno ustoupil do pozadí, vždy ochotný vzdát se světla ramp ve prospěch těch, kterým jeviště svědčilo.

Což byla, jak si podrážděně všimla, Světlana, která, jak ještě podrážděněji zaznamenala, utrácela firemní peníze za sexy oblečky a působila tak vyzývavě, že by ji nejraději praštila.

„Kdyby sis alespoň nevycpávala podprsenku, šlapko jedna nestydatá,“ zamumlala pro sebe.

Ji samotnou malé poprsí netrápilo, ale nemohla popřít, že hluboký výstřih je past na mužské oči.

I přes to, že se blížil konec podzimu, Světlana na dokonalé kůži stále udržovala zlatavé opálení, ze kterého byla odhodlaná ukázat světu co nejvíc. Popuzená Lýdie po očku sledovala krátkou červenou minisukni, ale ať blondýnka přehazovala nohy jakkoliv, stále neodhalila sebemenší náznak kalhotek.

Kopretina by jí snad nedovolila chodit na ostro, přemýšlela zoufale, zdrcená pocitem, který nemohl být ničím jiným než přízemní žárlivostí.

Svinský Adonis, uvažovala, zatímco udržovala ztuhlý úsměv na rtech, který Světlana přívětivě a bezelstně opětovala. Je jasné, kdo je tu vítěz a kdo poražený.

Revizorčin záhadný bratr byl vysazený na blondýny a o zrzky neměl zájem. Alespoň tolik znělo oficiální vysvětlení. Ale Lýdie tušila, že Adonisovi zkrátka smrdí.

Styděla se, že nedokázala přestat brát modré pilulky. A jestliže nasládlý pach cítil Adonis, pak i Záviš musel vědět, že lhala, když tvrdila, že hormonální přípravek vysadila. Užívala ho každý třetí den, měla-li dojem, že se svět stává příliš směšným, aby ho ještě mohla snášet, aniž by se zalkla smíchy.

Zklamala jsem? Ani zdaleka, snažila sebe přesvědčit, můj milovaný mne nechává tančit ve své dlani. Láska ho nezajímá, pocit provinilosti může lépe využít a zneužít.

Nešlo nevidět, jak se každý snaží Závišovi zavděčit. Stával se středobodem jejich vesmíru, přizpůsoboval je svým potřebám.

Je jako můj otec, napadlo ji, až na to, že otcovy podřízené ovládá strach, zatímco my přirozeně toužíme po Závišově pochvale.

Když zkoumala proměny svého vztahu ke svému snoubenci, šokovalo ji, co nacházela. Od počáteční nechuti až po hlubokou důvěru, ke které z velké části přispěla svou bláznivou touhou se zamilovat a být jeho.

Být jeho, patřit mu!

Měla chuť vřískat smíchy. Jsem tak beznadějně staromódní, poslušná a skvěle vychovaná!

„Nad čím dumáš, nejko?“ zeptala se jí Světlana - a jak měla ve svém protivném zvyku, položila jí dlaň na koleno.

Ještě než ji Lýdie stačila setřást, zvedla výstražně i výsměšně prst. „Vydrž, já vím, že se ti protivím. Ale jak jinak chceš uspokojit budoucího chotě?“

Bylo těžké nepodlehnout prosluněnému šarmu. Navíc NT-vysílače zůstávaly položené na stole a Lištička ke slečně Světlaně neměla výhrady.

Když obsluhovala při jídle, Světlaně vždy nosila občerstvení jako druhé, čímž dávala jasně najevo, kdo se nachází v hierarchii Šesti společníků hned po Závišovi.

„Přemýšlím, že jako moderní emancipovaná žena bych si neměla libovat v pozici spokojené hospodyňky,“ řekla Lýdie upřímně - v naději, že ji světácká blondýnka podpoří.

„Četla jsi Stepfordské paničky od Levina?“

„Četla,“ přikývla Lýdie spokojeně, že alespoň v tomhle ji Světlana nezklamala. „Ano, přesně tuhle proměnu na sobě pozoruji,“ zašeptala významně. „Včera stříbronoska, ředitelka ústavu - dneska puťka u plotny.“

„Ještě se máš co snažit, abys dosáhla stavovského ideálu,“ poznamenala Světlana a rozbořila tak všechno, co si Lýdie namlouvala. Nejspíš takový druh metamorfózy nepovažovala za nic pohoršujícího, alespoň pokud šlo o jiné ženy.

„Do ctihodné matróny máš hodně daleko,“ pokračovala důvěrně. „Tuhle jsem slyšela Šupáka nadávat, jaký po sobě necháváte s Gabrielou nepořádek. Jeho schizoidním sklonům lezete poctivě na nervy. Mimochodem, co hledá za sklenice? Už je s tím zatraceně otravný.“

„Netušíme!“

Gabriela, která jejich debatu sledovala, si vyměnila s Lýdií provinilý pohled.

Jednu ze tří Závišových sklenic měla na svědomí ona, druhou rozbila Lýdie. Všechny stopy pečlivě zametly a před Závišem se tvářily jako neviňátka, když se ten vítězoslavně vynořil s poslední - a zbylé (nenávratně ztracené) dvě hledal s pílí rodiče, kterému se zatoulaly drahé děti.

„Neruším vás?“

Předmět jejich úvah si odkašlal, aby dal najevo, že by měly věnovat pozornost shrnutí posledních událostí.

„Ale my posloucháme, Vaše Otravnosti,“ opáčila Světlana nonšalantně. „Zrovna jsi vykládal, jak se tady na barona vrhla černá vdova jménem Olga. A jak bychom si měli dávat pozor na nástrahy, ať už přicházejí v jakémkoliv slušivém balení.“

Přitom (podle Lýdie dost nejapně) nabídla svou postavu s dychtivostí nezadané kurtizány, aby zdůraznila vlastní slušivé balení.

Čubko! Šlapko! Rozhoďnožko!

„Nestačíme se divit, že Medard přežil,“ podotkla Gabriela jedovatě. „Měl by být snadnou obětí svých vilných choutek…“

„… a touhle dobou nadrogovanou hračkou a skákat ze střechy,“ přidala se Lýdie, aby držela dívčí partu, i když jí přišlo nevkusné si ze zarudlého vousáče střílet.

„Musel jsem utéct,“ přiznal Medard ostýchavě. Nicméně se zdálo, že ho pozornost ostatních těší. „Trochu jsem zpanikařil.“

„V každém případě úkol splnil,“ ozval se Záviš pochvalně. „Navštívil Libuši Ťavodovou, respektive její alter ego, vikomtesu z Údolí plchů. A teď dávejte prosím pozor…“

„Jsme jedno ucho,“ přihlásila se Světlana - a k Lýdiině hrůze nejenže nedala ruku pryč z jejího kolena, ale začala ji hladit po stehně. „I když bych dala přednost, kdybychom se chvíli věnovali naší Olze Kubaljakové. Její metody mne zajímají.“

„Chceš k ní do učení?“ zeptal se Juraj. „A přestaň obtěžovat Lýdii. Vadí jí to!“

„Ráda bych si vyměnila poznámky s jinou femme fatale,“ prohlásila Světlana vznešeně. „Do učení? Hm! Nepodceňuješ mne trochu, bratříčku? To ona potřebuje moji radu. Kdybych si ji vzala do parády, Medard by nikdy neutekl. A slušné dítě nemluví, když se baví dospělí,“ napomenula ho.

„Scuto ignorantiae tegor, gladio arrogantiae ferio,“ poznamenal Záviš.

Světlana mu věnovala líný úsměv a posunula ruku výš mezi Lýdiina stehna. „Přemýšlela jsem, odkud ten citát znám. Takže od vás, Vaše Pitomosti. Modeste ? À quoi bon, quand on peut être fabuleuse!“

„Co prosím?“ zeptal se zmatený Medard a obrátil se na svého jediného spojence, tichého Juraje.

„Štítem nevědomosti se kryji, mečem arogance sekám,“ přeložil mu mladík neochotně z latiny. „To dost málo vystihuje její nejapnou osobnost. Ona moc dobře ví, co dělá. Víc jí věřím, když tvrdí, že nemá důvod být skromná, když může být úžasná.“

„Děkuji, bratříčku.“

„To nebyla pochvala, nádhero, ale překlad! Dej pryč tu ruku!“

„Pokračujme,“ řekl Záviš a jeho šedé oči bez jiskřičky zájmu sklouzly na Lýdiiny nohy. „Medarde, prosím.“

„Za prvé,“ Medard se nadechl a zaujal strnulý postoj člověka, který chce působit sebevědomě tím, že se stane nafouknutou žábou.

„Libuše Ťavodová je v pořádku,“ řekl, když se vyfoukl. „Odmítla rychloléčbu na náklady První-Spořitelní a zůstává zavřená doma, nohu v sádře. Podle mne ji drží na uzdě vikomtesa, protože si neumím představit, že by ta ukřivděná chudinka dokázala ustát tlak ze strany toho křiváka Plíhala. Omlouvám se, Lýdie,“ dodal pak rychle, když si všiml, jak se Lýdie zatvářila. „Ale je to křivák, i když stříbronos.“

„Kašlu na Plíhala,“ zavrčela.

Dráždila ji Světlana a její vláčné pohyby na stehně, ale také vnímala, že její nepohodlí sleduje Záviš.

Vyzkoušeli dost různých prostředků, jak vyvolat vzájemnou citovou vazbu, že jeden další už mnoho neznamenal.

Když zůstali sami, vyřezala mu do zad svůj monogram skalpelem. Byl to mělký a opatrný řez, neporovnatelný s jizvami, které pokrývaly jeho tělo, a oba se shodli, že tudy cesta nevede - byť Lištička v hloubi jejího podvědomí srdečně nesouhlasila.

Tušila, že Záviš ji pozoruje proto, aby potvrdil nebo vyvrátil teorii malá víly o její touze být sledovaná, nikoliv dotýkaná.

„Zde je byt, ve kterém Libuše žije,“ pokračoval Medard rozpačitě a ukázal jim fotografie, které musel tajně pořídit na Závišův pokyn.

Ta ženská dbá na pořádek ještě méně než já, pomyslela si Lýdie s malicherným uspokojením.

Byt Libuše Ťavolové byl zmenšenou kopií bytu, ve kterém dříve žila a který se chystala pronajímat. Nemohla se k tomu ale odhodlat, protože tam zůstávalo spoustu maličkostí, ke kterým měla sentimentální vztah.

I drahá Libuše sbírala upomínkové předměty, ale o co menší měla prostor, o to větší měla sběratelský zápal.

„Fuj,“ komentovala Gabriela. „To je skládka?“

„Nechci nikoho obhajovat,“ ozval se Medard, „ale ona prochází těžkým obdobím. Opustil ji manžel…“

„A kdo by se mu divil,“ trvala Gabriela na svém. „Musel jsi tam, Medarde, zakopávat o ty krámy.“

„Hle, anděl pořádkumilovnosti se ozval,“ ušklíbl se Záviš a ukázal na talíře po občerstvení. „Dcero moje adoptovaná, co kdybys uklidila ze stolu, když tě cizí svinčík tolik pobuřuje?“

Gabriela, u které se její pokračující splynutí s mladší slečnou z Mechového kopce projevovalo tím, že si nechala narůst nehty, které si pilovala do špičky a barvila po vzoru Vrány na černo, aby pak na ně zadumaně hleděla, protože subkulturu gotů, satanistů a okultistů považovala za zoufale plasťácký projev, vstala, aby vyhověla. Lýdie si všimla, že Gabriela miluje každé připomenutí toho, že se ji chystají adoptovat.

Jí samotné přišlo divné mít dospělou dceru, sotva o deset let mladší, ale na druhou stranu uznávala, že systém adopcí má něco do sebe. Sotva bych mohla doufat, že můj potomek bude mít její kvality. Ona je intelektuálně báječná, jen ten černý lak by nosit nemusela.

Ne poprvé ji napadlo, že Gabrielina smířenost s výstřelky jejího druhého já pramení z touhy se odlišit od prosluněné Světlany. Jedna světlá, druhá tmavá.

„Ehm,“ pokračoval Medard, nešťastný, že si neumí udržet jejich pozornost.“Já bych tedy… Pokud by vám nevadilo…“

„Omlouvám se,“ řekla Lýdie a také se málem začervenala, protože málem dodala za celou naši rodinu.

„To je v pořádku, Lýdie,“ ozval se Medard snaživě. „Také mne zarazilo, když jsem poprvé viděl ten její byt. Obávám se, že se Libuše ztrácí ve svém, ehm, zoufalství. Válí se tam láhve s ginem, všude plné popelníky a kapesníčky. Z části za to může samozřejmě ta zlomená noha,“ dodal, aby Libuši omluvil, „a z části také to, že nechává hodně prostoru vikomtese, která, přiznejme si, není přivyklá, aby po sobě uklízela. Ale když jsem našim dámám kapku pomohl, i smetiště prokouklo.“

A hrdě ukázal další fotky, na kterých, jak si Lýdie zahanbeně uvědomila, prošel byt Libuše Ťavolové zázračnou proměnou. Staré krámy se ztratily, police zašlé prachem se blýskaly, nikde ani smítko a celý prostor se zdál náhle prostornější a útulnější.

„Udělal jsem pár změn,“ prohlásil Medard skromně - a aby své pořádkumilovnosti dodal zdání protřelosti, vysvětlil. „Přišlo mi, že když jí pomůžu s úklidem, získám si lépe její důvěru.“

Závišův pohled, upřený na Lýdiina stehna, náhle vyjadřoval patrné zklamání ze spolubydlících, které si k sobě neopatrně zanesl. „K čertu!“ zasténal jako raněné zvíře. „K čertu povídám!“

A i hlupák by poznal, že by obě krásky kdykoliv vyměnil za pořádkumilovného vousáče.