Sem tušil, že špatně skončí!

„Sbohem a hodně štěstí.“

Snížek je opustil s provinilým pláčem, podobný na světáka, který opouští padlou ženu. Utekl, aniž by jim cokoliv vysvětlil. Medard ho sledoval s výrazem, do kterého se snažil vložit pohrdání. Víc jsme nemohli čekat, pomyslel si upjatě. Hřálo ho vědomí, že on by se uměl chovat lépe. Jak se pitomec jako on dostal k zaměstnání v korporaci, kdežto já skončil jako plasťák?

I když svým dětem rád zdůrazňoval, že svět je kruté a nespravedlivé místo, vždycky ho zaráželo, když se stal obětí. Jako například teď! Snad až na Světlanu, která se sportu vyhýbala ze zásady, tu byl každý vhodnější, aby vedl rozcvičku Šesti společníků.

Ovšem Záviš, jak to jen uměl, ho samozřejmě vyzval, aby se stal jejich předákem. „Ukaž nám, tygře, cviky řádného chlapa. Ať se zapotíme.“

Od chvíle, kdy se dostal do Hry, Medard se snažil pravidelně hýbat. Ne kvůli sobě, ale kvůli démonické manželce. Špatně snášel představu, že by se kdy Sylvie dozvěděla, že její hrdina, muž s postelovou výdrží maratonce, je ve druhém světě dýchavičný čtyřicátník, který se musí zastavit na schodech každé tři patra.

I když se situace začíná zlepšovat, připustil pyšně. Ne snad kvůli jeho snaze, ale proto, že ho Záviš zásoboval supertonickými nápoji, které rozpouštěly tuky a nahrazovaly je svaly. A také kvůli dietě, kterou jim naordinovala Světlana.

O přízeň démonické Sylvie se ale nemusel obávat.

Baron z Mechového kopce, který ho skoro nepouštěl ke kormidlu, zvláštně polevoval, když se ocitl s manželkou o samotě. Medard měl skoro pocit, že byl povolán, aby zbavil barona manželských povinností. Ale také se zdá, že mi pálí za Laurou, pomyslel si nakvašeně, když předstoupil před nastoupenou jednotku. Barone, vaše parketa! Mužstvo potřebuje pohyb!

Na okamžik skoro uvěřil, že se jeho druhé já opravdu projeví a ušetří ho té trapné nutnosti dělat ze sebe kašpara, ale mýlil se.

„Nebudeme pospíchat,“ řekl proto odevzdaně a začal kroužit hlavou. „Zleva doprava, zprava doleva. Ať se neporaníme,“ dodal, když cítil, jak se mu napínají svaly na šíji, které snad už léta nepoužil. Také mu velmi podezřele praskaly obratle.

Něco jiného bylo dělat ramena na Matyáše, který si svým odporem k tělesným aktivitám nezadal se Světlanou, a něco jiného bylo stát před takovým Jurajem, který každé ráno metal kozelce a pro zábavu dělal kliky na svých palcích, aby se pak dostal do krajně nepravděpodobné polohy, kdy stál na dlaních, nohy položené v ostrém úhlu ve vzduchu, a neúnavně se vytahoval nahoru a spouštěl dolů s takovým elánem, až i Lukáš málem projevil opatrnou ochotu ho v rámci možností napodobit.

Pak tu byla Lýdie Krajcarová, která provozovala jógu a dokázala své vysoké tělo poskládat do krabice od vysavače. Navíc měla vylepšené svaly stříbronose. Přesto nyní Medarda pozorně sledovala a poctivě kroužila hlavou, aniž by se posmívala.

Ovšem že se mi nebude posmívat. Plníme nějaký tajný Závišův plán.

Pokud se Medard něco naučil, pak vysledovat potížistův modus operandi. Určil mne do čela, protože jsem další pupkatý plasťák, jeden z mnoha. Nepřitahuji pozornost. On zatím může sledovat okolí a zjistit, co se děje.

„Jestli mi nebylo líp doma u telky,“ uslyšel Medard od svých sousedů vpravo. Oba dva patřili podle pohledu do jeho sorty, něco nad třicet pět let, otcové od rodin, bez očkování a ještě odhodlaní zvrátit nepříznivou situaci. Místo aby se na korporátní instrukce vykašlali, jak by udělal každý pravověrný plasťák smířený s osudem, oni se probírali cvičebním plánem a proklínali jejich autora.

„Prý nemám bejt spokojenej, dokud se mý čelo nedotkne mejch kolen,“ stěžoval si jeden. „Mý čelo je vod mých kolen vzdálený asi jak Země vod Měsíce.“

„To je skoro tři sta devadesát tisíc kilometrů,“ zachechtal se druhý.

„Asi tak.“

Oba nejspíš patřili k tomu druhu, co svůj čas marnili u naučných pořadů a namlouvali si, že se tak vzdělávají, aby zlepšili své postavení na trhu práce. Při vzpomínce na Snížka a jeho katastrofální neschopnost, Medard chápal, že korporace hledají jiné kvality.

„Psst!“

Záviš mu naznačil, ať se posouvá jejich směrem a přitom na něj významně mrkl.

Navázat kontakt? Rozumím, signalizoval Medard nazpět mohutným pokyvováním, které jeho svěřenci hned napodobili. Asi jsem měl také mrknout.

„Hej, bratři,“ zavolal a zvedl paže nad hlavu. „Pakárna, co?“

„Příšerná.“

Oba plasťáci nikdy neprošli Závišovým školením v nedůvěřivosti. Místo aby našlapovali opatrně, jako každý z pečlivě trénovaných Šesti společníků, s vehemencí slona skočili do nachystané pasti.

„Taky vás nutěj tady pytlíkovat?“ optal se první. „Dost k vzteku. Si připadám marnej. Vy ste tu za co?“

„Nás zlanařila Krása-Styl,“ ukázal druhý na logo na své sportovní uniformě, jako by se nemohl dočkat, až jim vyslepičí všechno, co chtějí vědět. „Fajnová frajle před hokejovým klubem, jestli kapíruješ, bratře. Prý nebudeme litovat. Už teď bych byl raději doma. Samotnej klub stojí za prd, ale tohle teda saje fest.“

Hokejový klub? Saje fest?

Medard, který se domníval, že hantýrku svého společenské třídy ovládá, se ztrácel v překladu. Lukáš mi musí udělat slovník moderního žargonu.

„Dyť jo,“ ozval se Záviš, stříbrnou známku schovanou za límcem košile. „Sme tady jak tajtrlíci. Hokej je vo kejhák vám povím. Dali vám aspoň ňáký povzbuzovadlo?“

„Si piš že ne. Sme na tom hůř, než ta frajle. Ta se může sjíždět nám před vočima, ale my ani kapku. Prej bysme si zavařili.“

„To samý tady,“ přikývl Záviš nespokojeně. „Má todle pytlíkování ňákej smysl, co povíte, bratři? Nás sebrali před tejdnem na ulici, prej jestli nehrajeme hokej. Eště nám ani nedali firemní bundy, páč polovina podle nich vodpadne.“

„Se neboj,“ těšil ho první plasťák. „Jenom kecy. Maj nedostatek takovej jak sme my. Si na nás jeden bronzák vyskakoval, tak sem se postavil na zadní a voni ho na hodinu vylili.“

Zakroutil hlavou, jako by nemohl uvěřit vlastní moci. „Sme něco jako šlechta, ti povím. Jen chtěj, abysme hráli hokej a podávali raport. Celý naše rodiny přestěhovali na lepší. Jinak sme jim volný. Teda až na tuhle šaškárnu,“ ukázal na brožuru, kterou držel v ruce. „Voni taky moc nevědí, tak žebraj vo informace, kde se dá. Tadle maličkost je přišla na těžký prachy. A vobávám se, že je napálili.“

„Neke?“

„Fakt,“ potvrdil plasťák a rafinovaně se poklepal na nos. „Nejsme úplně marní, kapišto? Se koukáme celou dobu na tamtoho stříbrnýho bose a čumíme, jak se ty jeho cviky lišej vod našich. Prodali našim solidní aušus.“

„Jenže my víme svoje,“ přidal se hrdě druhý. „Tváříme se, jak bysme spadli z višně, ale píšeme si všecko, co tam dělaj. Chceme těm korporátům vokázat, že si svý platy zasloužíme.“

„Dlabat na ně,“ usekl procítěně Medard. „Mně vylili, i dyž sem lítal jak hadr ve větru. Dvě děcka na krku, žádný vočkování. Vyždímat a zahodit jak smradlavou fusekli, povídám.“

„Máš recht, bratře,“ souhlasil první a konečně se dostal k tomu, aby si je důkladně prohlédl. „Vy ste teda fajnová grupa,“ řekl, ale stále bez kapky podezření. „Hezký holky. Študentky, že?“

Protože Lýdie schovala svou známku a la Záviš a vypadala dost mladá, aby prošla jako občan-kandidát, kývla. Světlana přátelsky zamávala a pověděla: „Ahoj, chlapci! Ocitli jsme se tady poprvé. Nemáte nějaký doporučení pro bezradné chudinky?“

„Držte se nás,“ první plasťák, byť o dobrých patnáct let starší než ona, se potěšeně zazubil a přešel na školní mluvu, aby dokázal, že se umí vyjadřovat podle situace. „Opravdu, kamarádi, zůstaňte s námi. My, bohabojní plasťáci, držíme při sobě. Tohle jsem řekl těm druhým, ale oni si nedali poradit. Asi byli na nás moc nóbl.“

„Jakým druhým?“

„Než jste přišli, přišli tři mladí. Nevím, ke komu patřili, ale byli to studenti jako vy. Ani se moc nerozhýbali a šli za bránu. Dost sebevražda.“

Sebevražda?

Medard, který žil v domnění, že riskovat život bude jen v baronově těle, nervózně polkl.

„Hrozí nějaké nebezpečí?“ zeptal se a úplně zapomněl na lingua franca svého kmene.

„Jo, jo,“ pokýval hlavou rozšafně druhý, který se neobtěžoval mluvit spisovně - anebo to už nedokázal. „Dyž dostaneš pecku, můžou tě složit. Pak se na tebe sesypou a jakejs byl. Tady se na záchranný akce nehraje.“

Pecku? Sesypou? Kdo? Co?

„Přesně tak. My hrajeme piánko, žádná křeč,“ vysvětlil první. „Sice nám naše frajle vysvětlila, že čím výš, tím líp, ale já jí pověděl: Pusinko, tady vo náš kejhák a vaše prachy. První volný dveře a sme uvnitř. Žádný rekordy nebo mý děcka nebudou mít tátu a vy přijdete vo celej váš slavnej tým. Vostatně, co budeme chodit kolem horký kaše,“ dodal náhle obchodním tónem, „nevybavujeme se s váma jen tak. My sme dva a vás je šest. Půjdeme spolu. Ukážeme vám co a jak - a vy nám necháte první volný kvartýr. Zbytek je na vás.“

Podle toho, jak se plasťák rozpačitě zatvářil, Medard uhodl, že ten zbytek bude zatraceně nebezpečný. Není se co divit, že se Snížek s námi tak tklivě loučil. Oč tady jde? Měli jsme jen vyšlapat do zvláštní místnosti a pokusit se tam nabít paměťové datadisky.

Jako na potvrzení jeho černých předtuch se otevřela vrata, která vedla do vyšších pater, a z nich se vypotácela skupina tří mladých lidí. Každý z nich měl na tváři masku, jak bylo zvykem u Hráčů, kteří z nějakého důvodů nechtěli, aby ostatní znali jejich totožnost.

Vypadali jako by prošli válkou, byť jejich sportovní kombinézy (k Medardově velké úlevě) neměly na sobě stopy krve. Dva mladíci drželi pod paží dívku, pokrytou obrovským množstvím temných podlitin. I oni sami měli stopy, připomínající bití, na holých pažích a třásli se únavou.

„To sou ta děcka, krucinál,“ vykřikl první plasťák. „Sem tušil, že špatně skončí!“