Ty jsi ta šáhlá holka z pohraničí?

Když poprvé ochutnala závrať z procesu, kterému se rozhodla říkat synchronizace, Gabriela se domnívala, že ona a její druhé já splývají proto, že jsou duševně spřízněné. Brzy ale pochopila, že to nemůže být ten pravý důvod, protože ona a její alter ego se místy výrazně lišily.

Obě dvě byly ctižádostivé a posedlé vlastním vzhledem. Ovšem Gabriela hodlala vyniknout na poli vědeckých disciplín, zatímco ta druhá toužila po společenském uznání. Gabriela považovala vzhled za známku postavení ve společnosti, kdežto ta druhá jej považovala za nástroj své smyslnosti.

Co se týče naší zaujatosti bolestí, uvažovala Gabriela dál, já mám bolest za zdroj motivace, zatímco ty ji máš za kratochvíli.

Nade vší pochybnost, mladší dcera barona z Mechového kopce byla záměrně škodolibá. Kde by Gabriela vyznávala zásadu „Žít a nechat žít!“, tam ona spěchala se svým maximem „Passio evocare et observare!“ čili „Vyvolat a sledovat utrpení!“

Ten hlavní rozdíl mezi námi je, že já jsem trpný, zatímco ty činný rod, pomyslela si Gabriela s nádechem sebeironie. Báječně se doplňujeme.

Tajně přitom Lýdii záviděla její Lištičku, která byla po všech stránkách brilantní, někdy až tak moc, že na ni Lýdie žárlila.

Na moderního člověka působily postavy ze Hry jako ze špatného filmu. Zdejší morální normy byly nastavené na jiných hodnotách. Mnozí studenti například se svými sluhy zacházelo jako se psy - a nikdo na tím nezvedal obočí. Sluhové zase šikanovali slabší kusy, na které je jejich páni nebo slečny vyslali.

Ve skupině profesorky Jezabel Neškodné se vytvořila přirozená hierarchie, na jejímž vrcholu stál Bachan z obchodního domu U pohodlné cesty a Gabriela. K nim se postupně přidávali další, kteří hledali ochranu před staršími studenty, studenty z lepších rodin a celou řadou šílenců, které okolí považovalo za nebezpečné.

Gabriela samotná rychle vklouzla do poslední kategorie. Její druhé já a její psychoaktivní bičík se neváhaly zapojit do každé rvačky.

„Ty jsi ta šáhlá holka z pohraničí?“ oslovil ji kdosi.

Studenti, zejména z méně ušlechtilých rodin, se drželi pohromadě, takže Gabriela s Bachanem vedli slušný zástup, ne nepodobní na matku husu s housaty.

„To jsem já,“ odpověděla a zvedla prsty složené do paroháče. „Jsem vznešená Satanova dcera. Co potřebuješ od mého majestátu, červe?“

Tenhle pozdrav odkoukala od Vrány, která se tak vítala s Lukášem a Košem. Za normálních okolností by se Gabriela s Lukášem Mechovým a jeho Korzáry nestýkala, ale její druhé já si Vránu oblíbila a ke Gabrielině hrůze začala napodobovat, včetně zájmu zájmu o satanismus a okultní praktiky. V šatníku ji přibyla spousta gotických doplňků, na kterými Záviš uznale kýval hlavou a Lýdie propukala ve své nezřízené a stále častější záchvaty smíchu.

„Satanova dcera? Kdo je Satan?“ zamračil se ten, který ji oslovil. „Vzpomínáš si, jak jsi urazila druhého syna vévody z Praříče?“

„Urazila?“ zeptala se nevinně. „Božidar se mi velmi způsobně omluvil za své přátele. Nezlobím se na něj.“

Zatímco on na ni zíral, jako by nevěřil svým uším, ona ho také zběžně přelétla pohledem. Zdejší studenty podle svých školních let nosili na uniformách nášivky, podle kterých se dalo poznat kdo je kdo. Tři pruhy na levém rameni naznačovaly, že jde o třeťáka. Byl to robustní chasník s krátkými vlasy, vypadal trochu jako pouliční rabiát zkřížený s aristokratickým synem. Ani zdaleka svým zevnějškem nedosahoval kvalit Božidara a jeho dvou přátel.

Zase žádný cukřík.

Gabriela měla slabost pro trochu zženštilé typy s dlouhými vlasy a drahým oblečením.

„Zdrží nás dlouho?“ zeptal se Bachan a rozhlížel se po školních zřízencích. „Víš, že nerad chodím pozdě. Spěcháme!“

Jako obvykle, když se dostali do potíží, tlouštík působil trochu nešťastně a trochu zvědavě. Jako pečlivě střežené dítě se nikdy předtím nedostal do situace, kde vládlo právo silnějšího. Za krátkou dobu, co strávil na zdejší akademii, viděl už dost šikany, aby ustoupil ze svých právnických pozic, přestal citovat školní řád, který tak či tak nikdo nedodržoval, a obecně si dával větší pozor. Kromě toho nesnášel pohled na krev.

„Nezdržím vás, žádný strach,“ odpověděl místo Gabriely třeťák a vyhrnul si rukávy. „Slyšel jsem, že baron z Mechového kopce vyvinul působivé silové techniky. Bude to asi ubohá napodobenina toho, co používají skutečné ušlechtilé rody. Já jsem…“

„Moment,“ zarazila ho Gabriela. „Nechystáš se představit, že ne?“

„Samozřejmě že ano.“

„V žádném případě,“ uťala ho. „Nepotřebuji znát jméno každého komára, kterého rozplácnu o zeď. Slyšels mého milovaného přítele, spěcháme.“

S nepředstíranou náklonností se ovinula kolem Bachanova těžkopádného těla. Jakmile se schylovalo k násilí, Gabriela se naučila zmizet na hlubin podvědomí - ale i tak tiše trpěla, když cítila, jak se přilepila na vrstvu tuku. My dvě se nikdy neshodneme.

Tušila, že je zvána k synchronizaci, ale odolala pokušení. Synchronizace přinášela uspokojení a sdílení, ale kromě toho jí zamlžovala úsudek. Přiznejme si, že jsi poněkud primitivní stvoření, napadlo ji.

Měla absurdní dojem, že mluví na mladší a zaostalou sestru, kterou je zapotřebí neustále chránit. Tak si možná připadá Juraj, když doprovází Světlanu.

V poslední době na Juraje hodně myslela. Stále vzpomínala, jak kráčeli nazí podzemními chodbami Šik&Šik a jeho teplou pevnou ruku na svých zádech. Erotické představy většinou ignorovala, ale její druhé já se v nich vyžívalo. Primitivní stvoření, zopakovala nakvašeně. Přebytečné nízké pudy! Rudimentální zbytky nutkání k rozmnožení.

Mezitím třeťák pokrčil rameny.

„Když nechceš znát mé jméno, budiž,“ souhlasil lehce. „Místo toho se seznam s mými pěstmi.“

A krucinál!

Kdyby zůstala u kormidla, nejspíš by právě sbírala zuby na podlaze.

„Pozor,“ vykřikl vyděšeně Bachan a s ním i několik dalších, když už bylo pozdě. Ovšem, mladší dcera barona z Mechového kopce strávila dětství válkou s krvelačnými monstry a skautské motto: „Buď připraven, abys nebyl překvapen!“ jí bylo vlastní.

Pěst neškodně skončila ve zdi za ní a nechala po sobě hlubokou díru.

„Malý moment,“ řekla, když si všimla, že se třeťák chystá pokračovat. „Ještě jsem se nerozcvičila.“

„Pche!“

Ale ustoupil, když pochopil, že přišel o svůj moment překvapení. „No prosím.“

„Jsem zmatená,“ vysvětlila Gabriela. „Řekl jsi, že silové techniky mého otce se nemohou měřit s silovými technikami skutečně ušlechtilých klanů. Chtěl jsi mi naznačit, že ty nejsi z ušlechtilého klanu?“

S těmi slovy rozhořela vnitřní plamen a udeřila do zdi, hned vedle, kde přistála třeťákova rána. K baronovu tajemství patřilo i zpevnění kostí, kloubů a svalů pomocí vnitřního plamene, jinak by Juraj sotva mohl skákat z pětimetrové výšky a Gabriela by skončila s roztříštěnou dlaní. Takhle zanechala ve zdi působivý otvor, viditelně hlubší než třeťákova mělká díra.

„Pche,“ odplivl si její soupeř, trochu zaražený, ale hlavně dotčený, že ho zesměšnila. „Snad si nemyslíš, že jsem šel do plného? Muselas rozpálit vnitřní plamen jako výheň.“

„Pravda.“

Nijak zahanbená, že prohlédl její trik, druhá Gabriela si protřepala pravou ruku, která ji přece jen bolela. Na rozdíl od Kopretiny, neovládala příliš léčbu, a na rozdíl od Žaluda, neměla pro otcovy silové techniky valné nadání. Ovšem zbývalo jí ještě jedno eso v rukávu.

„Budeš žvanit nebo budeme pokračovat?“ zeptala se vyzývavě, jako by hodlala přistoupit na pěstní zápas. Ve skutečnosti ale vysunula své nehtodrápy z prstových lůžek a začala na nich syntetizovat první kapky růžové tekutiny. Byla to ředěná krev s příměsí látky, která se podobala svým složením na saponiny, dráždivý jed břečťanu.

„Možná bychom měli takticky ustoupit,“ poznamenal nervózně Bachan. „Umění války vyžaduje, abychom přeskupili své síly, když narazíme na tvrdohlavého nepřítele. Navíc podle školního řádu…“

„Ty se do toho nepleť,“ doporučil mu třeťák. „Tahle holka vyprovokovala lidi, které si nemůže dovolit provokovat. Každý musí znát své místo a její padá hluboko, hluboko dolů, do stoky. Platí pro vás všechny,“ obrátil se na zbytek skupiny profesorky Jezabel Neškodné. „Rozmyslete si, s kým chcete, aby vás viděli. Jste kravská lejna, tak se snažte, abychom do vás nemuseli šlapat.“

Někteří pochopili a nenápadně se vzdálili. Jenom Bachan a pár věrných zůstalo na svých místech a Gabriela si pečlivě zapamatovala každého z nich. Mezi těmi, co se neztratili, byl i ten klouček, kterého zachránila před šikanou na nádvoří. Vypadal, pravda, že se rozpláče, ale pozice držel.

Dojemné, pomyslela si. Škoda, že váš neuteklo víc.

Pokud šlo o ni, měla zájem jen o bohatého Bachana, zbytek považovala za přítěž. Světlaně se možná zamlouvá, když ji pronásleduje smečka ctitelů, ale já mám jiný styl.

„…podle školního řádu,“ pokračoval náhle Bachan, „se na nedochvilnost nepohlíží shovívavě. Chtěl jsem tě jen varovat, kamaráde, že situace se nevyvíjí příznivě pro obě strany. My zmeškáme začátek hodiny a tebe odnesou na ošetřovnu. Neměl bys raději ustoupit? Co povíte, mí noví školní přátelé?“

Tlouštík se majestátně otočil a laskavě přehlédl smečku těch, kteří zůstali. Stejně jako Gabriela, i on si je chtěl zapamatovat.

Třeťák se zachechtal.

„Zdá se, že ti peníze zatemnily soudnost,“ poznamenal a dodal. „Jsou síly, před kterými se musí sklonit i bohatý obchodní dům. Varuji tě, neudělej chybu, že se jim postavíš.“

To je celkem vlídná výstraha, pomyslela si Gabriela. Zdá se, že ani vlivné rody a klany si nechtějí dům U pohodlné cesty znepřátelit.

„Dost řečí,“ řekla hlasitě. „Pokud chceme stihnout hodinu, musíme sebou hodit.“

„Ty už žádnou hodinu nestihneš!“

Další nečekaný útok a další díra ve zdi. Tentokrát ale Gabriela máchla rukou a nechala na třeťákově předloktí tři krvavé šrámy.

„Škrábeš jako kočka,“ zasmál se. „S tím mne neporazíš.“

Jak jejich boj pokračoval, škrábanců na jeho kůži přibývalo, zatímco on nedokázal ani jednou udeřit na uhýbající dívku. Příliš zkušený, aby se nechal vyvést z míry, snažil se ji vymanévrovat do uzavřeného výklenku, kde by neměla kam utéct. Tam ji chytil pod krkem a ona udělala totéž s ním.

„Nepřeceňuješ se?“ zasupěl a začal ji škrtit, trochu zmatený, že ona ho nenapodobila. Pouze cítil její drápy zabořené pod bradou.

„Jsem dcera své matky,“ poznamenala Gabriela sípavě, zatímco spalovala vnitřní plamen, aby udržela své hrdlo pevné. „A ty jsi už prohrál. Opravdu si myslíš, že nabídnout mi svůj krk byla ta nejchytřejší výměna? Podívej se na své ruce.“

Ty jsi mi ale prosťáček, napadlo Gabrielu, když poslušně poslechl a obrátil pozornost, kam potřebovala. Ve skutečnosti si nepřipadala ohrožená, ale hodlala si vychutnat své vítězství z bezprostřední blízkosti. Podle Lýdie cítí Lištička nejvyšší vzrušení, když její oběť umírá. To je trochu marnotratné! Jaképak potom repete?

Tentokrát neodmítla nabídku na synchronizaci a pobaveně vnímala, jak její druhá já s ní radostně sdílí svůj trumf, opravdu jako mladší sestra, která se hodlá zavděčit.

„Co jsi mi provedla?“ zakňučel třeťák. Z roztrhnuté kůže, kde se zaryly nehtodrápy, se jako nákaza šířila zarudlá vyrážka a pokrývala jeho tělo mapou červených skvrn. „Ty šílená čubko!“

„Šílená?“ zvedla Gabriela obočí, která neměla ráda logické nesmysly. „Prosím za prominutí, ale považuji své kroky za naprosto racionální. Připravila jsem pro tebe jed, dopravila jsem ho do tvého krevního řečiště, zatímco ty jsi mával pěstmi jako cvok, a nakonec jsem tě vylákala do pasti, která nyní zaklapla. Určitě chápeš, že momentálně tvůj imunitní systém stimuluji na samou hranici anafylaktického šoku - tvůj život záleží na mé shovívavosti. Kde jsem se podle tebe zachovala jako šílená?“ zeptala se zvědavě.

Protože ale její oběť neodpověděla, příliš zaměstnaná, aby se uvolnila z jejího sevření, obrátila se na Bachana. „Neudělala jsem nic šíleného, že ne?“