Když můžu já, můžete i vy!

CRR!

U venkovních dveří stál Medard a netrpělivě mačkal zvonek. I když byl oblečený do saka a pečlivě upravený (jako korporátní zaměstnanec, kterým nebyl), muselo se mu stát něco dramatického, protože ignoroval štěbetající ptáky ve voliéře a choval se jako člověk, pro kterého vlastní bezpečí přestalo hrát roli.

„Přestaň!“ zakřičel Záviš do interkomu. „Přestaň s tím zatraceným zvoněním. Dveře jsou otevřené. Pojď nahoru.“

„Kolega? Zaměstnanec? Zákazník?“ zeptala se zvědavě Lýdie. „Zdá se ve stresu.“

„Přítel.“

„Neumím si představit, že bys mohl mít nějaké,“ poznamenala Lýdie - a Záviše její schopnost číst v něm jako v otevřené knize začínala rozčilovat. Nemá nakonec pravdu? napadlo ho. De fakto, Medard není ničím víc než náhodným známým.

„Přesně tak,“ řekl chladně. „Potkali jsme se u Herního Centra.“

„Aha. Pak chápu, proč je rozrušený. Je to plasťák, že?“

Nebylo těžké pochopit, jak Lýdie uvažuje. Společnost brala plasťáky za neschopné úspěchu - a Hra se ukázala za hranou i pro někoho jako ona. Přesto Záviš nechápal, jak rozeznala Medardův občanský status. Je to jen otázka pozorovacích schopností? pomyslel si. Nebo jsem něco přehlédl?

Ale ať se namáhal sebevíc, ani ve chvíli, kdy Medard vstoupil do bytu, na něm nenašel nic zrazujícího - snad kromě faktu, že Medard nosil známku schovanou za bílou košilí.

„Záviši, já prostě nemůžu pokračovat,“ vyhrkl vousáč zničeně. Pak se zarazil a nevěřícně zíral na snídající ženu.

„Nevěděl jsem, že máš společnost,“ omluvil se. „Ehm, dobré ráno, slečno. Vpadl jsem sem jako velká voda.“

„Dobré ráno, pane,“ odvětila Lýdie a nabídla mu ruku. „Krajcarová Lýdie. Prosím, posaďte se,“ vybídla ho se samozřejmostí paní domu.

„Ta v tom umí chodit,“ ozvala se malá víla nepřátelsky. „Jeden by si myslel, že jí to tady patří.“

Lýdie se začervenala. „Promiň, Záviši. Neuvědomila jsem si, že…“

„V pořádku.“

Nemělo smysl se pozastavovat nad zvyky korporátní princezny, od malička vedené k samozřejmé nadřazenosti. Skromnost či ohleduplnost nepatřily mezi vlastnosti, které by její rodina požadovala za žádoucí.

Svým způsobem si vede, jak se předpokládá, pomyslel si Záviš. Medard se neodváží panikařit, aby si nezadal.

Vousáč, po krátké výměně zdvořilostí, si uvědomil totéž. „Můžeme si promluvit v soukromí?“ obrátil se na Záviše.

To víš, že ne. Nehodlám ti dopřát příležitost se sesypat, pomyslel si Záviš.

„To je zbytečné,“ řekl pak nahlas. „Pokud jde o Hru, s Lýdií jsme domlouvali vzájemnou spolupráci. Považuj ji za partnerku v našem podnikání.“

Postavená před hotovou věc, Lýdie neprotestovala. Alespoň k tomu je pocit nadřazenosti dobrý, pomyslel si Záviš. Ovšem, jak si poradit s druhým extrémem? S pocitem věčného selhání?

„Záviši, já prostě nemůžu pokračovat,“ zopakoval Medard. „Vím, že jsem tě zklamal.“

„Uklidni se,“ zavrčel Záviš a pohrdavě dodal. „Jako bys neměl co ztratit. Jde o tvoji vakcínu, ne o moji.“

„Nebuď takový,“ ozvala se Lýdie a konejšivě mu položila dlaň na rameno. „Jsem si jistá, že každá situace má řešení. Co kdyby nám pan Medard povyprávěl, co se přihodilo.“

„Budiž.“

Oba dva věděli, že důvěrné gesto znamená: Budu hrát s tebou, když ty budeš hrát se mnou.

„Pane Medarde,“ pokračovala Lýdie, „my tušíme, co od Hry čekat. Ale věřte, že každá výzva spolu nese i příležitost. Umím si představit, v jaké jste situaci. Já sama prožívám totéž!“

„Totéž? Opravdu totéž?“ Medard se zmučeně usadil. „Nejsem si jistý. Vsadím se, že jste svobodná.“

„Svobodná?“

Jeho dva posluchači se svorně zamračili.

„O rodinu se bát nemusíte,“ řekla Lýdie nakonec. „Jim žádná monstra neublíží.“

„Monstra? Jaká monstra?“

„Vy jste žádná nepotkal?“

Lýdie se zachvěla, snad při představě, co horšího mohlo ubohého Medarda rozrušit. Popravy? Mučírna? Hrůzy, které se vzpírají přirozenosti?

„Pochopte, jsem ženatý,“ naléhal Medard. „Mám děti. Jsou hranice, za které prostě nemůžu a nechci zajít.“

Hranice, za které nelze zajít? uvažoval Záviš. Jde o kapitoly z lidské historie, o kterých tvrdíme, že jsme je překonali?

Společnost se považovala za civilizovanou, chránila své mladé jakéhokoliv postavení - a jestliže se zbavovala nepotřebných a neužitečných, pak v odloučení nemocnice. Kdo nedosáhl na vakcínu, nezasloužil si zdroje a umíral na následky vlastní neschopnosti. Oficiální filozofie hlásala, že vina leží na občanech.

Victor numquam cedit. Vítěz se nevzdává.

Zábavní průmysl natáčel seriály se svalnatými vikingy, které jejich diváci hltali rozvalení na pohovce. Pokud by je ale měli napodobit, vyzvraceli by střeva.

Stal se Medard ve Hře nájezdníkem? Chtěli po něm, aby vraždil bez rozdílu? Napichoval novorozence na kopí? Vypaloval vesnice? Zmermocnil sotva rozkvetlé panny?

Lýdie dospěla ke stejnému závěru, protože zbledla a rázně odsunula nedojezený talíř.

„Vyprávějte, prosím,“ vybídla jemně Medarda, připravená na nejhorší.

„Nevím, jak začít,“ odpověděl vousáč. „Jsem ženatý muž, chápejte. Má osobní historie, přiznávám, je jedno velké selhání, ale nikdy bych neklesl natolik, abych zradil Lauru. Ona je to nejlepší, co mne v životě potkalo.“

Musí být, pomyslel si Záviš, když snáší takový uzlíček sebemrskačství.

„Mluvil jsem s ní,“ poznamenal. „Udělala na mne dojem. Doufám, že jsi neměl pak problémy.“

„Ne, ne. Naopak, ona miluje nové lidi. Myslím, že se v mojí přítomnosti trochu nudí,“ dodal poctivě.

„Jistě, ale mluvme o Hře. Co se stalo?“

„Když jsem usnul, probudil jsem se v manželské posteli, v luxusní posteli s nebesy. Vedle mne leží žena, krásná žena a chová se důvěrně, velice důvěrně, pokud mi rozumíte. A já, ještě zmatený, jsem ji nechal a ještě hůř - než jsem si uvědomil, co se děje… Víte, to jsem nebyl já, ale nějaká moje část si myslela, že je to moje manželka a že to, k čemu má dojít, je přirozené, takříkajíc zákonné.“

„Ha,“ ozvala se Lýdie a zaryla ostré nehty do Závišova ramene. „Děsíte mne! Virtuální nevěra!“

Medard si její rozpoložení špatně vyložil a pochmurně pokračoval: „A co hůř, i když jsem se vzpamatoval, stále mne cosi nutilo pokračovat. Já… Víte, Laura i já už nejsme nejmladší, věk se na nás podepsal, že ano. Ale tam jsem se cítil plný síly a ta žena - oslnivá kráska. Možná už v mém věku, přes čtyřicet, ale všechno na ní bylo dokonalé, skoro královské. Upřímně, Laura na sebe tolik nedbá, jako bronzák nemá ani prostředky, aby si mohla dovolit kosmetiku stříbrných nebo zlatých, ale ta žena a i já - viděl jsem nás v zrcadle, oba dva úžasní jako zlatonosové. Byl jsem jiný než tady,“ dodal Medard lítostivě a stydlivě dodal: „Najednou mne napadlo, že se nechci nikdy vrátit do svého těla. Zapomenout na svou mizernou existenci a zůstat tam navěky… Jsem sám sobě odporný!“ vykřikl. „Jsem hnusný zrádce! Raději chcípnu na VIUR, než podlehnout pokušení. Hra není pro mne. Musíš mne, Záviši, pochopit.“

„Ten bastard,“ procedila Lýdie mezi zuby a Záviš vykřikl bolestí, jak se mu její nehty zaryly pod kůži. „Postel s nebesy? Manželka? Věřil bys tomu?“

„Máte pravdu, slečno,“ pokýval Medard hlavou. „Máte mne plné právo odsoudit.“

„Odsoudit? No jistě, co jiného?“ zasyčela Lýdie rozzlobeně. „Když si pomyslím, že jsem na vás plýtvala soucitem.“

„Rozumím.“

„Ani náhodou nerozumíte. Víte, čím jsme prošli my? Chtěli mne zabít. Já zabila člověka. Honil mne mamut veliký jako dům. A vy tady pláčete nad manželskou postelí!“

„Mamut velký jako dům? Zabít?“

Poněkud těžkopádně vousáč začínal chápat, že příčina Lýdiina rozhořčení leží jinde. Vzápětí se na něho sesypala lavina.

„Člověk se nestačí divit,“ burácela Lýdie, „jak málo stačí, aby někdo rezignoval na záchranu života, když nebezpečí představuje malý mikroskopický virus, notabene takový, který udeří náhodně. Někteří plasťáci žijí do padesátky a někteří i déle, klidně i třicet let po poslední vakcinaci. Jsou dokonce takoví, kteří na VIUR nevěří, protože vyhráli v desetiprocentní loterii a jsou imunní. Ale statistiky říkají, že sedmdesát procent plasťáků umírají pět až deset let po posledním očkování.“

„Slečno Krajcarová,“ protestoval Medard, „já ta čísla znám. Pracoval jsem pro korporace.“

„A ejhle,“ nenechala se rušit Lýdie, „tady máme exemplář trouby, který se odhodlal nechat ženu a děti napospas téhle prašivé společnosti, protože nedokáže překousnout, že by musel postoupit tête-à-tête s virtuální postavou, s množinou jedniček a nul.“

„Virtuální postavou? Ujišťuji vás, že na ní nebylo nic virtuálního. Byla velice hmatatelná. A nešlo o žádné tetatet, ať už myslíte cokoliv, ale o plnou invazi do jejích, ehm, intimních partií.“

„Kdykoliv bych se s vámi vyměnila,“ ujistila ho. „Včera mi hrozila invaze nože a večer se mnou hodlaly laškovat šípy. Velmi intimně! Pak nás měl rozdupat mamut.“

Aby znázornila situaci, Lýdie vstala a šlapala na hustém koberci.

„Zdá se mi,“ pokračovala, „že by vám prospělo skutečné ohrožení - pak byste si vážil toho, co máte. Berte to zkrátka tak, že budete ve Hře pokračovat. Když můžu já, můžete i vy.“

Jakmile tirádu zakončila svou oslnivou logickou figurou, Lýdie nedala prostor Medardovi, ohromenému po konečky prstů, k sebeobraně a odešla do šatny, kde se začala obouvat.

„Čas jít do práce,“ oznámila rázně, otevřela dveře a zarazila se. Záviše napadlo, že rozhořčenou amazonku šokoval obraz, který jí ukázalo nástěnné zrcadlo. V divokém rozvášnění si pocuchala účes a kabát saka si zapnula ob jeden knoflík.

Ale přesto nepodnikla pokus o nápravu.

„Jsme partneři?“ obrátila se spíše na Záviše než na Medarda.

„Zdá se.“

„V tom případě,“ zaváhala, „co tahle malá procházka, mí noví společníci?“

A i slepý by poznal, že Lýdie, navzdory své sebevědomé proklamaci, má strach vyrazit do ulic sama.