Adonis, syn Myrrhy a svého dědečka

Rozhlédl se jako štvané zvíře.

Jsem v pasti!

„Má tenhle obchod jiný východ?“ zeptal se rychle. Ať už měla dáma v masce jakýkoliv důvod mu kupovat šaty za milióny, nevěřil, že by mělo jít o nevinné laškování.

„M-možná.“

„Možná co?“

Prodavačka ztichla a nechala ho, ať si domyslí odpověď.

Když uteču, bude to ona, kdo zůstane, uvědomil si. Pokud zmizím jiným vchodem než vchodem pro zákazníky, dostane se do potíží.

„Rozumím,“ řekl a odložil šaty zpět na pult. „Až se budou ptát, proč jsem si ten balík nevzal, řekni, že nemám zájem.“

Místo aby souhlasila, malá prodavačka rázně přisunula šaty nazpět.

„N-nemůžete odmítnout, ctěný p-pane“ řekla naléhavě. „B-buďte rozumný, p-prosím. B-byla b-by vás škoda!“

Byla by mne škoda?

„Myslel jsem, že máš ze mne strach?“ zabručel. „Proč ten náhlý zájem o mé blaho?“

Když se začervenala, Juraj se zastyděl. Něco jiného bylo hrát roli zkaženého Tomáše Kocoura před krásnou Anjelikou a něco jiného být zachráněn nevinnou prodavačkou, kterou nejspíš dostal do maléru.

Ale já sám nevím, co se tady děje! Ale rozhodně není hloupá. Pochopila rychleji než já, že tady něco nehraje.

„Jak se jmenuješ, maličká?“ zeptal se.

„Říkají mi Hrdlička, ctěný p-pane. A nejsem tak m-maličká. Má rodina vlastní t-tento obchod,“ dodala a nadzvedla se na špičkách, aby mu dokázala jak svou výšku, tak i rodinné zázemí.

„Já…“ načal, ale nedořekl. Vzápětí ztratil vládu nad tělem.

„Já jsem jediný syn barona z Mechového kopce,“ představil se Žalud hrdě. Juraj trochu užasle zjistil, že ho jeho druhé já vykoplo od kormidla.

Krucinál, teď není čas na romantické komedie! Ostatně, tvůj pokus o námluvy stojí za starou belu.

Malá prodavačka se možná Žaludovi zamlouvala, ale ten se nezmohl na víc, než že na ni beze slova zíral a krvavě se červenal. Hrdlička zřejmě jeho výrazu báječně rozuměla, protože zrudla až po okraj krajkami zdobeného dekoltu.

No prosím, pomyslel si Juraj. Nač jsem se vůbec namáhal ti ukazovat, ty troubo, jak jednat s druhým pohlavím? Vždycky sebevědomě, ty stydlíne! Nikdy jako kašpar!

Zvědavě vyčkával, s čím jeho druhé já přijde. A čekal. A čekal.

„Buď klidná,“ řekl Žalud konečně a sáhl po balíku. „Zařídím, aby s tebou ta dáma byla spokojená. Převleču se tady a teď.“

I když se Hrdličce ulevilo, přece jen protočila panenky na jeho tady a teď.

„N-naši zákaznící se p-převlékají v k-komoře,“ ukázala vlevo. „P-první dveře, p-prosím. Ty d-druhé vedou na d-dvůr,“ dodala významně. Stále mu nabízela možnost utéct.

Tvé hrdinné rudnutí slaví úspěch, ušklíbl se Juraj. Tenhle ptáček je ochotný se pro tebe obětovat. Ne abys plácl nějakou hloupost.

„Neboj se,“ řekl Žalud, „já si dveře nespletu.“

Po další dlouhé minutě ticha.

„Děkuji ti, m-moje m-milá,“ zakoktal, zatímco zkoumal podlahu a špičky svých bot. „Půjdu.“

Dobrý pokus, zachechtal se Juraj, který ho napjatě poslouchal. Já z tebe vychovám světáka. To koktání a sklopené oči ti dodávají chlapecký šarm. Musíš být k zulíbání.

Protože ubohý Žalud vyčerpal svou slovní zásobu, Juraj ovládl tělo a zamířil se převléct. Oblek, který si odnesl, mu byl velký, ale sotva rozhořel vnitřní plamen, zjistil, že látka prošívaná platinovým vzorem se přizpůsobuje jeho proporcím.

Miluju kouzla a čáry, pomyslel si a spokojeně se sledoval v zrcadle. Nezískal punc středověkého galána, jak si představoval - místo toho viděl poněkud orientální postavu: dlouhý kabát s širokými rukávy, splývavou košili nad volnými kalhotami a kulatý klobouk, vše v odstínech slonové kosti, v křiklavé barvě, nad kterou ohrnoval nos.

V tomhle kostýmu se za mnou budou otáčet i chlapi, pomyslel si. Nejenže světlá barva vypadala nápadně, ale nikdo ji tady nenosil. Až na tu dámu, která za mne zaplatila. Žena v bílém? Nemluvil o jedné takové Záviš?

Když vyšel ven z převlékárny, marnivě se ukázal Hrdličce, která ho po ženském způsobu upravila a narovnala záhyby.

„P-perfektní.“

„Děkuji, maličká,“ mrkl na ni Juraj, který se rozhodně nehodlal červenat.

Hrdlička rozhořčeně dupla.

„N-nejsem m-maličká!“

„Jsi maličká a roztomilá. Pověz mi,“ důvěrně se k ní naklonil. „Když přežiju další hodiny ve zdraví, budeš mít radost, když se za tebou stavím? Nemáš moc zákazníků, třeba bys uvítala, kdyby tě někdo rozveselil.“

„Vůbec n-nebudu mít r-radost,“ zamračila se a dodala, „když mi b-budete říkat m-maličká.“

„Chápu, maličká.“

„Vy jste zlý.“

„Zlý?“ škádlil ji. „Copak nevypadám jako anděl? Celý v bílém a se zlatými vlasy?“

Hrdlička ustoupila o tři kroky a založila ruce na hrudi: „S-sbohem! T-ta d-dáma čeká v cukrárně p-přes ulici.“

Zmínka o andělích dívku rozrušila. I slepý by si všiml, že se jí nezamlouvala.

Je něco špatného na andělech? dumal Juraj, když odcházel, překvapený tak chladným rozloučením. Neměl mnoho času nad tím přemýšlet, protože cíl jeho cesty se nacházel před ním, o několik desítek metrů dál.

Dáma s maskou seděla na venkovní terase cukrárny, která vypadala všelijak, jen ne středověce. Juraj si byl jistý, že by podobnou našel v Itálii na každém rohu.

Přesto bylo na cukrárně něco zvláštní, něco netypického až osamělého. Každý přecházel na druhou stranu ulice, jen aby se jí vyhnul; každý pospíchal kolem se sklopenýma očima a v hlubokém předklonu; každý se pak v bezpečné vzdálenosti zvědavě ohlédl a znovu uctivě uklonil.

Jako by se ti lidé neodvažovali nadechnout, jsou-li v její blízkosti, napadlo Juraje, když tu přízračnou scénu pozoroval.

Aby naznačil, že tu není místo pro kohokoliv dalšího, majitel cukrárny odstranil zbylé stoly, takže zůstala jen žena v masce a jedna prázdná židle.

Nyní přichází hrdina! Prosím, potlesk!

S pocitem nepatřičnosti, že míří výš, než mu přísluší, Juraj se posadil na připravené místo.

„Dobrý večer, pane Trojáku,“ řekla žena a zabořila lžičku do kopečku se zmrzlinou. „Nechal jste mne čekat dlouho. To je pro mne velmi nezvyklá zkušenost.“

Všechno je jednou poprvé, zavrčel by Tomáš Kocour, ale Juraj se neodvážil ani náznakem být neuctivý. Také ale potlačil touhu se pokorně omluvit. Očarovaně zíral na růžové rty pod maskou a nemohl se od nich odtrhnout.

„I pro mne to byla nezvyklá zkušenost,“ donutil se říct. „Chvíli mi trvalo, než jsem se, ehm, zorientoval. Žádná mi ještě nekoupila úbor. Chcete si mne prověřit? Od hlavy až k patě?“

„Jste drzý! Poznávám jeho školu. Kde je!“

„Kde je kdo?“ opáčil s námahou.

„Nedělejte hlupáka! Mluvím přirozeně o svém bratrovi, pane Trojáku.“

Bratr? Jaký bratr?

Měl dojem, že světlo ulice potemnělo a reflektory jeviště osvítily ženu s maskou. Kromě ní neuměl nic vnímat, na nic se soustředit. S její přítomností přicházela opilost, která pohlcovala každičkou buňku příčetnosti.

„Bratr?“ řekl bezmocně a potřásl hlavou.

„Vzpamatujte se, pane Trojáku,“ napomenula ho. „Z vašeho výstupu se slečnou z Lipové aleje bych soudila, že nebudete z těch, kteří blábolí v mé přítomnosti.“

Matně si vybavil jednu ze schůzek, které pořádal Záviš. Ta schůzka byla něčím výjimečná, ale čím? Lhostejný potížista popisoval s nebývalou pečlivostí půvab jedné ženy, mluvil o dokonalých ústech, až ho Světlana podezírala z fetišismu a navrhovala jedovatě Lýdii, aby si také pořídila rtíky a la kačer.

„Revizorka,“ vypravil ze sebe. „Vy jste Revizorka, Adonisova sestra.“

V duchu musel Závišovi zatleskat. Jen muž chladný jako kámen dokázal tohle snášet. Krása, která způsobuje fyzickou bolest, pomyslel si. I když byl Žalud méně vnímavý k vnitřnímu plameni než Kopretina, přesto byl vnímavější než většina zdejšího obyvatelstva. Nyní si připadal jako dítě s nemocí motýlích křídel. Ta ženská je jako pekelná výheň! Spaluje mne!

„Adonis? To je kdo?“ zeptala se.

„Adonis, syn Myrrhy a svého dědečka,“ řekl mechanicky. „Milenec bohyně Persefoné a bohyně Afrodité.“

„Stále blábolíte! Jak někdo může být synem svého dědečka? Já se ptám na bratra! Kde je? Nebo ještě lépe: Kde je ten prokletý bastard Velehradský?“

„V lese Roztomilých kulíšků! Mezi monstry.“

Její rozhořčení ho málem srazilo ze židle.

„To já přece vím,“ zavrčela, „že zůstal mezi svými zvířecími miláčky. Pane Trojáku, já se ptám, proč nepřivedl mého bratr do civilizace, zpět za mnou? Ani na okamžik neuvěřím, že můj citlivý bratr si užívá společnost dvou zmutovaných samic a kohorty příšer. Udělala jsem strašlivou chybu, že jsem poslechla velectěnou paní,“ zanaříkala. „Můj nebohý bratře! Komu jsem tě jen svěřila!“

Připitomělá! vzpomněl si Juraj. Záviš o ní řekl, že je připitomělá. Jistě, z pohledu potížisty musí každý takový projev působit dětinsky.

On sám se ale toužil nabídnout, že se vrátí zpět do nebezpečného lesa a Záviše přivede. Zároveň se v něm zmáhala rostoucí žárlivost na Adonise. Ať bratr nebo ne, chci, aby myslela jen na mne! Možná bych ho měl zabít.

„Iracionální,“ zasténal.

„Prosím?“

„Pře-stá-vám mys-let ro-zum-ně,“ slabikoval namáhavě. „Ztlumte to, krucinál!“

Teprve nyní si uvědomila, co dělá a ovládla svůj vnitřní plamen.

„Poznávám Velehradského školu,“ řekla mírně. „Měl byste být na sebe hrdý, pane Trojáků. Mnoho mužů a žen mi v této chvíli už líbalo nohy.“

Líbat nohy! Juraj se musel přidržet židle, aby je nenásledoval, za tak dobrý nápad to považoval.

„Pochopila jsem správně,“ pokračovala Revizorka, „že ten, kterého jste pojmenovali Adonis, je můj bratr? Je v pořádku?“

„V naprostém,“ řekl rychle. Tolik soudnosti mu zůstalo, aby Revizorce nevysvětloval okolnosti, za jakých Adonis vystupoval na světlo světa. Když jim po dlouhém přemlouvání Gabriela prozradila, čeho byla svědkem, šokovala kdekoho. Tedy až na Světlanu, která velmi kvitovala, že Adonis dává přednost jí před Lýdií a ochotně se nabídla, že bude asistovat při jeho vyvolávání.

„Zachoval si svou osobnost a vzpomínky?“ zeptala se Revizorka úzkostlivě.

„Pokud mohu soudit, pak ano.“

„Děkuji.“

V očích pod maskou se objevily dojaté slzy a Juraje napadla celá řada nesmyslů: od básnické touhy je slíbat až po žárlivou vendetu proti Adonisovi. Krom toho vysloveně toužil být tím, pro koho ona bude plakat.

Jestli je tady někdo připitomělý, jsem to já!

Snažil se vybičovat do vzteku a pohrdání, aby mu ty dvě emoce dodaly sílu. Rozhořel vnitřní plamen, vlil ho do svalů a náhle zjistil, že v ruce svírá ulomený kus židle.

„Stačilo se zeptat,“ vyhrkl s námahou a ukázal na své nové šaty. „Nemusela jste proto utrácet peníze. Byl bych vám rád odpověděl.“

„Každý muž mi rád odpovídá, proto jsem peníze neutrácela,“ řekla klidně. „Potkala jsem jen dva, kteří dokáží vzdorovat mému kouzlu.“

„Pak by vám měli říkat Kirké,“ zabručel.