Tahle kniha není, čím se zdá být!

Sotva se osprchovala a pečlivě pověsila své oblečení, Světlana vklouzla do stylového pyžama Šik&Šik. Ona sama by dala přednost svůdné noční košili, ale Benjamín Julius zůstal nekompromisní. Se skřípáním zubů povolil, aby umělá inteligence pro ni navrhla rudé přiléhavé šaty a la svůdnice, i když, jak několikrát zdůraznil, Šik&Šik ve svých klientech nikdy nehledal sex appeal nýbrž výkonnost - ovšem, představa noční košile v Benjamínovi vzbuzovala takový odpor, že raději přistoupila na plichtu, i když se ve funkčním, leč málo smyslném pyžamu cítila jako v pytli brambor.

Ten chlap nemá žádný vkus, pomyslela si. Žádný div, že mu patří nejúspěšnější butik v branži.

Benjamína si už dávno stačila omotat kolem prstu a nechápala, proč z něj Lýdie měla takovou hrůzu. Jenom další stříbronos posedlý úspěchem. Nic výjimečného.

Kdyby drahý Benjamín tušil, kde budu v jeho pyžamu spát, nejspíš by mu praskla žíla, zachichotala se a zamávala směrem k protější stěně, na kterou Lukáš, dokud ještě byl na svém, vylepil plakáty metalových skupin.

Pod přísným zrakem zarostlých mužů, kteří bez výjimky zaujímaly pózy tak drsné, že se pod nimi odlupovala omítka, se schoulila pod přikrývku, která voněla bylinkami a jejím parfémem.

Z přízemí domu stále ještě slyšela vzrušené hlasy Mechových a povzbudivé naléhání Laury, před kterou Medard neuměl udržet jakékoliv tajemství. Nejenže prozradil, kdo si na něho počíhal, ale nyní ještě přehrával tu scénu se všemi podrobnosti, zcela bez ohledu na vlastní důstojnost.

„Safra, táto, já bych neutekl,“ křičel udatně Lukáš, který za normálních okolností málem vrazil do zdi, když se na něho Světlana usmála, a který raději přecházel na druhou stranu ulice, aby se vyhnul každé pěkné kůstce.

Ozvalo se několik tupých ran, což musely být pohlavky, kterými Medard své potomky častoval podle toho, který ho momentálně dráždil víc.

Laura litovala, že její manžel ze smrtelné pasti unikl.

„Podle mne se máš moc rád na to, aby ses vrhl ze střech střemhlav,“ poznamenala nemilosrdně. „Klidně sis mohl užít, ty zbabělče. Pak by ses mi jen vybrečel do polštáře a tahle Olga by ostrouhala.“

Chudák baron, pomyslela si Světlana, když usínala a zmocňovala se jí závrať, která vždy provázela přechod do Hry. Kopretino, hlídej.

Až donedávna se Šest společníků domnívali, že se jejich těla při vstupu do Hry vypínají, aby později zjistili, že ve spánku se pro jejich druhé já stává snadnější proniknout do reality. Zejména Žalud toho hojně využíval, když si dával dostaveníčka s Vránou pod okny jejího domu, což Juraje nešokovalo o nic méně než Gabrielu její černě nalakované nehty.

Kopretina nebyla tolik do větru a pokorně zůstávala zavřená v pokoji, kde si četla romány a psala o nich postřehy na sociálních sítích pod přezdívkou Leucanthemum.

Její příspěvky byly tak sentimentální a křečovité, že se z nich Světlaně obracel žaludek. Házela proto pod ně štiplavé komentáře, které Kopretina odrážela s trpělivostí a laskavostí světice.

Vzhledem k tomu, že Světlana měla u svého účtu deseti tisíce sledujících, získala novopečená bloggerka Leucanthemum větší pozornost, než by si (alespoň podle Světlany) zasloužila.

„A opět doma!“

Ve Hře právě začínal den a ona se ocitla ve svém úžasném apartmánu. Jako každý den ráno, i dnes vyšla na polonahá na terasu, aby se přivítala s megalomanskou sochou bohyně Lady a provedla spojovací rituál. Pak rozhořela svůj vnitřní plamen a chvíli se opájela pocitem síly, který s ním přicházel.

S kapkou ironie ke svým nadlidským schopnostem se chytila za výstupek ve zdi a vytáhla se jednou rukou až ke stropu. To byla oblíbená Jurajova kratochvíle, na kterou ona se svými štíhlými pažemi neměla ve skutečném světě ani pomyšlení.

Škoda, že mne tajemství baronových silových technik nezajímá, pomyslela si. Ať na nimi bádá můj milovaný bratříček.

„Ehm, ehm.“

Z vedlejší terasy se ozvalo nesmělé zakašlání. Když se snesla na dlažbu a ohlédla se, v ranním světle zazářila pleš ctihodného bratra Ambrože. I on byl téměř nahý, kolem pasu nesl osušku a v ruce držel medicínskou berli. Neobvyklý úsměv na jeho kožené tváři, jako pozůstatek náboženského rauše, rychle mizel, když ho rozevlátě pozdravila.

„Zdá se,“ řekl rozpačitě, „že jsme sousedé, ctihodná sestro z Mechového kopce. Ehm, nejsem zvyklý, abych tu potkával ženu. Jinak bych se oblékal vhodněji.“

„Jsme oba doktoři,“ odpověděla nevzrušeně a začala se přitahovat druhou rukou, aby si užila krajně nepravděpodobný pocit nadlidské síly. „Jaká můžeme mít před sebou tajemství?“

Pak mu věnovala dlouhý pohled. „Na muže svého věku jsi v dobré kondici. Chtěl bys, abych tě vyšetřila? Hádat se s veleknězem musí být únavné, tvoje ubohé nervy musí trpět,“ dodala sžíravě.

„Doktoři?“ zeptal se zaraženě.

„Léčitelé,“ opravila se otráveně. Šupák by už zase šílel, že jsem se prozradila. Jsem nemehlo konspirace.

„Ach tak!“

Skoro se zdálo, že bratr Ambrož ztratil notnou část své hádavé trnitosti, sotva odložil své šaty. „Čeká mne návštěva mého oddělení,“ řekl a pak cosi zamumlal.

„Prosím? Nerozuměla jsem.“

„Že budu muset jít. Pospíchám!“

„A ta druhá část tvého proslovu, bratře Ambroži?“ zeptala se sladce a přistoupila k zábradlí, aby se dostala do jeho blízkosti. Okamžitě ustoupil do bezpečí otevřených dveří jako vyplašený jezevec.

Divím se, že zastydlý Benedikt nepatří do jeho oddělení, pomyslela si. Zvláštní, kde se bere zdejší důraz na cudnost.

„Ta část, kdy jsi zmínil našeho prťavého velekněze. Pokud se nepletu,“ Světlana měla uši jako netopýr, „povídals, že není divu, že Jeho Svatost má slabost pro mé oblé kvality. Kterou oblast medicíny jsi myslel oblými kvalitami, ctihodný bratře?“

„Žádnou,“ vyštěkl, než utekl do přítmí svého pokoje. „Špatně jsi slyšela. A mluv uctivěji o Jeho Svatosti.“

„A rozhodně se mu takhle neukazuj,“ zahulákal z bezpečí své ložnice. „Je to starý chlípník!“

To se rozumí sama sebou, pomyslela si, která si o vnitřním naprogramování lidských těl nedělala iluze a s chutí ho využívala ke svému prospěchu.

Protože se do Hry dostala po šesté, měla ještě chvíli čas, aby se přehrabovala v soukromých zásuvkách ctihodného bratra, který zde bydlel před ní a o kterém mlčky předpokládala, že je mrtvý.

Doufala, že najde něco jako soukromý deník, který jí napoví, od koho dostal její předchůdce sbírku hlianské poezie s výhružným věnováním, ale čekalo ji zklamání.

Zatímco v klasických románech mrtví lidé po sobě zanechávali stopy, které bylo možné rozklíčovat, tento ctihodný bratr zanechal za sebou nenápaditou sbírku knih, drobností a jednu krabici s kameny, do kterých vyryl nápisy a data ze svých cest.

„Byl jsi poutník, žádný proutník,“ ušklíbla se pohrdavě. Ona sama v přemísťování z bodu A do bodu B rozkoš nenacházela. Považovala turistiku za vznešeně maskovanou snahu zabít úmorný čas lidského žití.

Chvíli si četla ve sbírce básní, stále pobavená zoufalým nářkem neznámého básníka nad nedostatkem uznání jak ze strany čtenářů, tak i krásných žen, kterým střídavě lichotil nebo vyčítal.

Byl jsem chlap,
to bylo včera.
Teď jsem snad
jen mužem pera.

Zrovna, když přemítala, jak by pokračovala ve stejném duchu, byť sama na houpačkové stavy netrpěla, zaklapal někdo na dveře.

„Dále,“ zavolala netrpělivě. Ona sama by nikdy nezůstala v nezamčeném bytě, ale Kopretina byla přivyklá, že do jejího pokoje na rodinném hradě vstupovaly služky a sluhové, když řídila domácnost, že se se zámkem neobtěžovala.

„Sladká paní Lado!“ vykřikla Myška vyděšeně, když vtrhla dovnitř se svým nerozlučným kolegou. „Vy jste nahá! Jeronýme, zakryj si okamžitě oči!“

„Cože?“

Jak Světlana sáhla na svou hruď, aby se přesvědčila, že ucítí tenkou látku noční košile, spadla jí kniha, kterou držela v ruce. V zoufalé snaze ji zachytit se sklonila a sáhla po ní. I když ji prsty nedokázala zachytit, její vnitřní plamen se protáhl, dotkl se knihy a zastavil ji několik centimetrů nad zemí.

„Ohó,“ řekla a užasle sledovala levitující knihu. „Viděla jsi?“

Myška k ní stála otočená zády a zakrývala dlaněmi tvář protestujícímu Jeronýmovi.

„Ne, nic jsem neviděla, ctihodná sestro,“ řekla rychle. „A bratr Jeroným už vůbec ne. Při sladké paní Ladě, běžte se převléct.“

„Já nemluvím o….“

Než stačila dokončit, Kopretina, která už málokdy zasahovala do jejich společných záležitostí, vystartovala a vykopla ji od kormidla.

Ty květino zastydlá! protestovala Světlana. Nejsem přece nahá!

K jejímu úžasu se Kopretina neběžela schovat do ložnice, nýbrž uvolnila vnitřní plamen, nechala knihu spadnout, sebrala ji a schovala za zády, jako by nechtěla, aby Myška a Jeroným spatřili, jak se sbírka básní vznáší ve vzduchu.

„Neotáčejte se,“ řekla podivně napjatým hlasem. „Bude lepší, když počkáte venku. Velice se stydím. Chci říct, jsem ještě rozespalá a ne dost, ehm, svůdná pro mužské oči.“

Vůbec nezníš jako já, podotkla Světlana. Jsi příšerně křečovitá. Na to ti dva neskočí… Ale snažíš se, chválím tě jako zaostalé dítě, dodala v duchu, víc zaražená než pobavená snahou Kopretiny nenarušit rozmarný obraz, který pro ně Světlana v chrámu vybudovala.

I byť měla ke svému druhému já tisíce výhrad, rozhodně netoužila, aby si vycvičila svou špatnou kopii. Jakmile starší novicové zmizeli za dveřmi, Kopretina vytáhla knihu na světlo a nešetrně odhrnula přebal. Pod tmavou kůží se objevily nitky platinové pavučiny.

„Psychoaktivní předmět,“ řekla Kopretina do prázdného pokoje, aby ji Světlana slyšela. „Tahle kniha není, čím se zdá být!“

Po tak dramatickém prohlášení se stáhla do pozadí, jako by přenechávala pole té chytřejší. Aby ji nezklamala, Světlana kradmými pohyby, které by v divácích vzbudily podezření na sto metrů, schovala básně do skrýše, kde je přechovával původní majitel, a divadelním šeptem prohlásila: „Máš naprostou pravdu! Tenhle proklatý relikt nikdy neměl spatřit světlo světa.“

A pak se klidně a nevzrušeně odešla převléct.