Jak oslavíme naše nečekané setkání?#
Další cesta vedla po mramorových schodech do podzemí. Kamenná dlažba vzbuzovala pocit neosobního chladu, málo pochopitelného, když venku se do budovy opíralo silné zářijové slunce a ze stěn rudě žhnuly infrazářiče - mlčenlivé svědectví toho, že v případě nouze by budova odolala i dělostřelectvu.
V tlumeném světle vše získávalo pekelný nádech, jako by sestupovali k branám očistce. Obrazy úspěšných a sebevědomých, které v předsíni nabádaly k povýšení na společenském žebříčku, získávaly jiný význam.
Obličeje, zvednuté k nebi, připomínaly kostelní fresky zatracených hříšníků, pohany Dantova očistce, kteří vědí, že ztratili božskou přízeň, ale stále věří v nebeské království, naplnění nadějí i závistí.
„Zdejší systémy,“ varovala je Lýdie, než vstoupili dovnitř, „útočí na podvědomí a umělá inteligence hodnotí výsledky.“
„Jak?“
„Když se nesvlečete, odhalíte slabost. Když se vzrušíte, odhalíte slabost. Když se rozzlobíte, odhalíte slabost. Totéž platí, když budete málo nebo příliš hamižní, ambiciózní či neteční. Každou odchylku zneužijí proti vám.“
„Jestliže je to tak,“ ozvala se Gabriela, která se snažila udržet hrdý postoj, byť když i slepý viděl, jak se cítí nesvá, „pak neexistuje způsob, jak je nekrmit osobními daty.“
„Samozřejmě. Kdyby ty systémy nebyly spolehlivé, Šik&Šik nebo Laguna by do nich neinvestovaly. Berte to tak, že chtějí vědět, s kým mají tu čest.“
„A to je dobré?“
„Vůbec ne,“ odtušila Lýdie a přátelsky objala Světlanu kolem ramen. Jen ztuhlá čelist a neupřímný úsměv napovídaly, jak moc se musí přemáhat. „Dobré je svoji slabost popřít. Nejlepší kamarádky, miláčku?“
„Že váháš, nejko,“ odpověděla Světlana tak vřele, že jeden by hádal, že ty dvě se znají roky.
Když sestupovaly po schodech, zavěšené do sebe a tiše si šeptaly, Juraj pochopil, že je Lýdie nechala s Gabrielou napospas, pravděpodobně úmyslně.
Kdyby nám nabídla pomoc, označila by nás jako vadné kusy. Ale co mi na tom krucinál záleží! Já se nikdy necpal mezi stříbronosy!
„Neměl by být takový problém blafovat,“ zamumlala Gabriela, „jenomže se třepu, celá špinavá.“
Špinavá? Jako pošpiněná slídivými kamerami? To je naivní interpretace.
Gabriela vyrostla v sirotčinci a byla na drsné zacházení zvyklá. Co jí může vadit? Moje maličkost?
Všiml si, že její černé oči neustále bloudí po nahých tělech dvou grácií, tvář staženou do útrpných nespokojených vrásek.
To je celá potíž? oddechl si Juraj s úlevou. Připadá si nedokonalá, když se porovná se sestrou a Lýdií? Jak ji vůbec napadlo se s nimi měřit?
Existovala celá řada objektivních důvodů, proč Gabriela nemohla dosáhnout standardů současné krásy. Před padesáti lety by ji kdekdo považoval za pohlednou, zejména když by se nalíčila a zvýraznila snědý půvab temperamentní jižanky.
Ten pravda neodpovídal odtažité povaze, ale to náhodný pozorovatel nemohl tušit. Nic jí nemohlo být víc cizí než tančit vášnivé flamenco za zvuku kytar..
A to bylo vše!
Neměla přístup k dietě, která by nezničila její pleť. Syntetická průmyslová strava chudých rodin, složená z náhražek, zvýrazňovačů chuti, konzervantů, sladidel a návykových látek, rychle dělala z lidí trosky; jejich buňky stárly a odumíraly, náchylné k defektům a rakovinovému bujení.
Gabrielu zachránilo, že si jí otec všiml včas. Za pár let by bylo pozdě.
Ale i tak mu otcovo pobláznění přišlo na hranici zvrácenosti. Ne proto, že Gabriela byla příliš mladá, ale proto, že z ní čpěla plasťácká nedostatečnost.
I mne mé předsudky formovaly, pomyslel si vztekle. Černovláska v něm vzbuzovala nádech odporu, který nesměl dát najevo, aby nerozbořil poslední zbytky dívčího sebevědomí.
Musí se mi líbit! napomenul se. Yo no le temo al castigo! Nebojím se trestu! dodal furiantsky a jemně ji chytil kolem pasu, tak důvěrně, jak jen to šlo.
„Můj táta má výborný vkus,“ zašeptal, zatímco ji vedl po schodech dolů, jeden mramorový stupeň po druhém, lichotku po lichotce, přímo tam, kde tušil muka pekelná.
Schodiště sestupovalo do podzemních prostor, které neměly s prodejem šatů nic společného. Uprostřed se nacházel modrý bazén s půdorysem ve tvaru květu. Z otevřených tlam chrličů, realistických soch zvířat, proudily prameny zeleně fosforeskující tekutiny.
„Živá voda,“ řekla Světlana užasle. „No páni!“
„Konečně ohromena, slečno Trojáková?“
Zpoza dórských sloupů vystoupil Benjamín Julius, doprovázený třemi bronzáky v bílých lázeňských dresech. Jeden z nich nesl tác se čtyřmi skleničkami.
„Ohromená takovým plýtváním,“ odsekla Světlana a ukázala na bazén, ve kterém se spokojeně vznášelo několik postav. „V nemocnicích se předepisuje v mililitrových baleních.“
„Vy jste zákazník podle mého gusta, slečno Trojáková. Mnozí ani netuší, jaké poklady zde nabízíme. Prosím, na zdraví!“
Ve skleničkách, které stály na stříbrném podnose, nebyla tato živá voda, k jejímuž zabarvení a záhadné záři měl Juraj odpor, ale bezbarvá tekutina, kterou uměl rozeznat.
„Ranní rosa,“ poznamenal ke Gabriele, kterou stále držel kolem pasu. „Opojná, ale neškodná.“
„Není neškodná,“ opravila ho a vzala si jednu. „Vysoce návyková, pokud vím.“ Ale stejně jako on do sebe sklenici dychtivě obrátila. Stát nazí jako prst před plně oblečeným Juliusem a jeho dvorní suitou je znervózňovalo.
A co hůř, zvědavě si je prohlíželi i lidé naložení v bazénu. Každý z nich měl kolem krku stříbrnou známku a nad jejich přítomností zvedal obočí.
„Nyní,“ prohlásil Julius, „si vás já a mí asistenti rozdělíme. Musíme se důkladně seznámit s vašimi těly, máme-li vás oblékat tak, jak se sluší na naši značku.“
Přitom se významně díval na Lýdii, jako by naznačoval, že ho neoklamala.
Světlana se pleskla do čela. „Já málem zapomněla, proč jsme sem přišli! Není se co divit, že máte tak málo zákazníků. To zdržování leze krkem!“
„Dáváme přednost kvalitě před kvantitou,“ odpověděl Julius a výhružně si promnul obrovské růžové dlaně. „Slečno Trojáková, vy jste výjimečná. Rád bych se vám věnoval osobně.“
„Poslužte si.“
Jako by chtěl vstoupit pouze tam, kde je odmítán, Benjamín Julius ztratil zájem a pokynul jedné ze svých asistentek, aby Světlanu odvedla na jedno z připravených masérských lehátek.
„Má přítelkyně má pravdu,“ poznamenala Lýdie a chladnokrevně ukázala na jediného mladíka ve skupině. „Tenhle mi vyhovuje. Musíte nás omluvit, Benjamíne, ale spěcháme,“ dodala pak, když si svou kořist odváděla stranou.
„Prosím, slečno Krajcarová. Jak je libo!“
Když je člověk dostatečně drzý, může si vybírat?
Juraj s Gabrielou, opět zanechaní napospas, si s hrůzou uvědomili, že na ně zbyli malá plavovlasá žena a strašidelný Benjamín, který, nyní když měl pouze kalhoty a bílé triko, připomínal postavou řezníka.
Jak moc se hodlají seznamovat s naším tělem? přemýšlel Juraj. Bylo mu jasné, že pokud by se nyní vydal ke zbývající asistence, Benjamín Julius by to vyhodnotil jako slabost a sáhl po něm.
Podíval se na Gabrielu a jako na povel od sebe odstoupili. Teď je to každý za sebe, signalizovali si. Nic osobního.
Ani jeden se netoužil stát kusem hovězího v těch obrovských prackách.
Vítězná strategie je jasná, pomyslel si Juraj, stačí se nabídnout. V té chvíli jsem v bezpečí. Julius jde jen po kusech na odstřel.
Ale odhodlat se a dobrovolně vystoupit z řady bylo jako vrhnout se do propasti střemhlav. Ovšem, oba vycházíme z předpokladu, že ta žena je menším z obou zel.
Pokusil se o dlouhý zkoumavý pohled a la Lýdie, jen aby narazil na bariéru netečnosti.
Na té ženě nebylo nic zvláštního. Byť nosila bronzovou známku, tělo i pokožku měla pěkné, možná získané díky práci pro Šik&Šik. Ve tváři jí ale chyběl jakýkoliv výraz; dávala tak najevo, že to není ona, kdo rozhoduje, kdo kam patří.
Přihlas se, nabádal sám sebe, ale jeho nohy se odmítaly hnout. Místo toho vystoupila Gabriela a hlasitě vyhrkla: „Předpokládám, že jsem na řadě.“
Cože!
Juraj proklel sám sebe. Jak jsem si mohl kdy myslet, že se starám o dámu v nesnázích? Prohrál jsem, protože jsem podcenil soupeřku!
Jak se dalo předpokládat, Julius si vybral nejváhavější vkus.
„Prosím, Juraji, tudy.“
Krucinál, ten chlap mne oslovil křestním jménem! Všechny ostatní oslovoval příjmením!
Byly určité hranice, za které se Juraj nehodlal nechat dotlačit.
„Jistě, Benjamíne, jak si přeješ,“ zamumlal, užaslý nad svojí odvahou.
Položil se na masérské lehátko, zvědavý, co bude dál. Ranní rosa začínala působit a rozlévala se v podobě vítězného tepla od břicha až po konečky prstů.
Julius si z pomocného stolku vzal bílé latexové rukavice a s obtížemi si je natáhl na obří prsty, které se podobaly buřtům. Pak do nich uchopil jedovatě zelený marker a nakreslil na Jurajově těle čáru od hrdla až k podbřišku.
„Budeme provádět anatomický skan,“ vysvětlil Julius a rozvážně pokrýval kůži liniemi a oblouky. Když nebyl se svým dílem spokojeným, drhl zelenou barvu drsným hadříkem namočený v páchnoucí chemikálii. „Malé nepohodlí ti nepřekáží, že ne?“
Znovu mi tyká? Chce mne donutit, abych odsud utekl?
I hlupák by poznal, že Julius své zákazníky úmyslně nešetří, jako by je vybízel: Nechcete-li, můžete jít.
Jsem pomalovaný jako vepř na porážku, pomyslel si Juraj a čekal, že Julius si vezme nůž, aby ho naporcoval.
Místo toho musel vlézt do kabiny, kde se s rozpřaženými rukami nechal oskenovat sestavou laserů a kamer.
Julius si jeho data prohlížel na obrazovce a nespokojeně pomlaskával. Chce, abych se cítil méněcenný? Já, kterého považují za školního poloboha?
Ale bobtnající obavy ze selhání se nedaly zastavit. Ve chvíli, kdy se užuž hodlal zeptat, co je s ním v nepořádku, ho zachránil rozruch u vedlejšího masérského lehátka.
„Ty závistivá mrcho!“
„Slečno Darino, tady ne!“
„A kde tedy? Kdy budu mít příležitost si to s ní vyřídit?“
Svět je vskutku malé místo!
Když se ohlédl, Juraj zjistil, že zírá na dvě půlky svalnatého zadku. Nad mocnými hýžděmi se tyčila široká ramena světlovlasé ženy - a ta žena nebyla nikým jiným než Xantipou Millerovou, stříbronoskou, která rozkopla betonový sloupek, když měla duel se Závišem Velehradským.
Spolu s ní tam stála mladá kráska - na rozdíl od Xantipy cudně zabalená do bílé osušky - a tato žena byla půvabnější kopií Lýdie Krajcarové. Jen rozzuřené oči neměla zelené, ale modré. Rusé navlhlé vlasy jí padaly hluboko do zad v naprostém popření ideálu stříbronosů, pro které byl krátký sestřih známkou efektivity.
„Tak, co drahá sestro,“ promluvila jedovatě, „jak oslavíme naše nečekané setkání?“