Ten, který chodí stíny!

Když Záviš usnul, Lýdie se vrhla na vytvoření nového avatara. Tentokrát dostala na výběr mezi panenkou, zelenou chlupatou housenkou a zakuklenou figurkou. Ani jedna volba ji nenadchla.

„Proč mám takovou smůlu?“ postěžovala si nahlas směrem k malé víle, která ji pozorovala pohodlně usazená na zahrádce miniaturního domečku.

„Nejde o vzhled, stříbrná slečno,“ řekla malá víla, „ale o projev hlubokého podvědomí. Svým způsobem,“ dodala štiplavě, „ses posunula. Minule jsi skončila s pitomým čoklem.“

„Takže chci být sexy barbína?“

„Možná. Nebo se cítíš jako hnusná housenka, ze které se má vylíhnout překrásný motýl.“

To malá víla pronesla tak pochybovačně, že se Lýdie urazila.

„Co ta poslední možnost?“

„Tajuplný nindža? Kdo ví! Odmítám plýtvat výpočetní kapacitu na tvůj psychologický profil. Zkus se rozpitvat sama. Vy lidé si to užíváte. Zamořili jste internet svými zbytečnými problémy.“

Zbytečné problémy?

Lýdie si vzpomněla na matku, jak leží u bazénu, popíjí koktejl a unuděně poslouchá výklady dcery, jak každý musí být užitečný pro společnost. Stát se konkubínou zlatonose je svým způsobem také řešení, pomyslela si s pohrdáním. Ale tak hluboce jsem ještě neklesla.

Rázným gestem odsunula panenku stranou a soustředila se na housenku.

„Opravdu se z ní vylíhne motýl?“

„Časem určitě,“ poznamenala malá víla. „Vy lidé potřebujete mít iluzi vývoje. Utrácíte milióny za kosmetické změny.“

S hořkosladkou vzpomínkou na účet za pamlsky a doplňky pro psa se Lýdie otřásla odporem.

„Děkuji, nechci,“ odsekla a zaměřila se na poslední figurku. Avatar, zabalený do černočerného trikotu a kukly, ze které mu vykukovaly velké tmavé oči, jí klidně vracel pohled. „Co ty jsi zač?“

„Jsem nindža - ten, který chodí stíny,“ odpověděl avatar tichým hlasem dospívajího chlapce. „Řeším problémy. Navždy.“

Svá slova doprovodil prudkým pohybem ruky. Z dlaně mu vyletěl vrhací nůž, který se zabořil do virtuálního houští. Ozval se hlasitý výkřik a pak zlověstné ticho.

„Ohromné!“

Malá víla se rozesmála tak, až spadla ze zahradní židličky. Roztrpčená Lýdie si přála, aby ji mohla uškrtit. Zabte ji někdo!

„Jak poroučíš, má paní.“

Malý nindža se hluboce uklonil a ponořil se do podlahy. Vzápětí se objevil za malou vílou, ostrou katanu v pravé ruce. Než stačil zaútočit, malá víla unuděně mávla kouzelnou hůlkou a nad nindžou se objevilo obří kladivo, které ho několika údery zabušilo do podlahy jako hřebík.

Zabořený bojovník se pracně vysoukal z díry a oprášil si hlínu z kalhot. „Zklamal jsem,“ řekl hrobovým hlasem. „Ale přísahám, že jednou vám, paní, přinesu její hlavu.“

„Dokážeš ho vycvičit?“ zeptala se Lýdie pochybovačně.

„Projev potlačených sklonů k agresivitě,“ poznamenala malá víla pochvalně. „S takovým materiálem se dá pracovat… Ovšem,“ dodala pak a přísně se na Lýdii zadívala, „ty se také musíš snažit.“

„Buď si jistá, že druhého avatara už nerozmazlím.“

„Mluvím o něčem jiném, stříbrná slečno. V kufříku nosíš už týden poklad. Není na čase ho rozbalit?“

Poklad?

Když Lýdie otevřela svůj zničený kožený kufr a vyskládala na stůl probodané dokumenty, zůstala uvnitř jen kartónová krabice s logem HC.

„Tohle?“

„Co jiného?“

„Mám se přihlásit tady a teď?“

V cizím bytě a s cízím mužem vedle sebe? dodala pro sebe. Při vzpomínce, jak nelibě snášel Velehradský její přítomnost, se cítila trapně a nepatřičně. Stejně jako on, i ona byla zvyklá na soukromí svého bytu.

„Alespoň budeš mít záminku, proč tady zůstat,“ ušklíbla se malá víla.

„Záminku? Já nepotřebuju žádnou záminku.“

„Samozřejmě. V tom případě děkujeme a tam jsou dveře.“

Ona ví, že nechci zůstat sama, uvědomila si Lýdie. Nemám přátele, kterým bych mohla věřit. Mí známí vyznávají sobeckou filosofii společnosti.

Avataři znali jen myšlenky svého majitele, ale Lýdie věřila, že malá trapitelka v ní čte jako v knize. Chci, aby mi někdo pomohl. Někdo, komu ještě zbylo srdce.

Zastyděla se, když si vzpomněla, s jakým pohrdáním hleděla na nečekaný projev soucitu malé víly, když se chystala utratit virtuálního psa.

Pokud Velehradský nemá s mým přepadením nic společného, uvažovala, pak je jediným, ve kterém má situace dokáže vzbudit lítost.

S trpkou nechutí si vzpomněla na Jakuba Lízala. Spolupracovala s ním déle než rok na univerzitním projektu a řadila ho mezi přátele. Přesto se nezmohl na nic jiného, než na bezzubé volání o pomoc, když jí šlo o život.

„Žádný strach,“ ozvala se malá víla a ukázala na zdrceného nindžu. „Když necháš tady Stínošlápka na stráži, vždycky může zavolat policii. Ne snad že by měl můj pán o tebe osobní zájem,“ dodala pyšně. „Ale když budeš ve Hře, třeba ho přesvědčíš, aby se o tebe postaral.“

„Směšné,“ ozval se nindža. „Ty mi nemůžeš dávat jména.“

„Budu tě cvičit,“ odfrkla malá víla. „Budu tvůj instruktor. Za to jsem placená. Zatím ses moc nepředvedl.“

Lýdie, vděčná, že jí nikdo nevěnuje pozornost, se zamyslela: Velehradský opravdu klade důraz na Hru. Ale i to mohl být jen trik.

Když ale rozbalila krabičku s vysílačem, všimla si, že stejná leží u Závišovy postele.

„Budeš mne hlídat, ehm, Stínošlápku?“ zeptala se nejistě.

„Spolehněte se, má paní.“

S nepříjemným pocitem, že možná dělá chybu, Lýdie se položila na pohovku v obývacím pokoji a pro jistotu za sebou zamknula prosklené dveře.

Možná bych měla počkat, napadlo ji, když usínala. Proč vstupovat do Hry, když mne někdo chce zabít v reálném světě?

…

Venku hvízdal vítr a šumělo listí.

Probudila se v kabině, zdobené ornamenty vyřezanými do vzácného dřeva. Lýdie, která žila v plastovém světě, se užasle rozhlédla a pohladila hladký povrch sekretáře, překvapená svými ostrými smysly, neotupenými virtuální realitou.

Co se tady stalo? Katastrofa?

Kabina nesla známky pohromy. Nacházely se zde dvě postele: menší a obyčejnější, na které Lýdie ležela, a velkolepá postel z nebesy, ze které zbyly jen roztříštěné trosky - nějaká síla promáčkla stěnu místnosti a rozdrtila všechno, co se nacházelo v cestě. Na bílém prostěradle uschly stopy krve, ale nikde žádné tělo, pouze jakési kameny, na kterými mávla rukou.

Otevřely se dveře a dovnitř vtrhl muž. „Jste vzhůru, slečno? Máme potíže!“

„Neumíš klepat,“ utrhla se na něj, více překvapená než vyděšená. Tohle je Hra, opakovala se. Nehrozí mi žádné nebezpečí.

Ale nebyla si jistá. Neznámý, kterého pokládala za počítačem vytvořenou postavu, působil znepokojivě skutečně. Oblečený do zdobené uniformy, vypadal jako mladý voják nižší hodnosti, snad člen ozbrojené stráže, určený pro ozdobu než skutečný boj.

„Promiňte, slečno, nechtěl jsem rušit vaše truchlení.“

„Truchlení?“

„Vaše ubohá paní,“ ukázal voják na krvavou postel. „Věřím, že netrpěla.“

A já věřím, že je mi to šumák, ozvalo se v Lydiině hlavě. Užasle zkoumala svou myšlenku. Přirozeně, neměla důvod se rozplývat nad virtuální tragédií, ale cynické poznámky nepatřily do jejího arsenálu.

„Co se stalo?“

Voják jí věnoval napůl soucitný a napůl podrážděný pohled. „Ztroskotali jsme. Něco nás napadlo, když jsme letěli nad tímhle proklatým lesem. Přežili jsme jen vy a já. Je to už týden,“ dodal jako by naznačoval, že Lýdie by se mohla smířit se skutečností.

Týden? Před týdnem jsem se zastavila v Herním Centru. Čekala Hra, až se přihlásím?

Pochopila nevyslovenou výtku.

„Omlouvám se,“ řekla a rázně vstala z postele. Podlaha se pod ní zahoupala a ozvalo se vrzání a praskání dřeva.

„Uvízli jsme mezi stromy,“ poznamenal voják. „Buďte opatrná.“

Jaká loď létá nad lesem a ztroskotá mezi stromy?

Procházeli nakloněnou chodbou a opírali se o vykládané stěny, zatímco pod chodidly jim skřípalo sklo z rozbitých obrazů.

Komorná? pomyslela si Lýdie, uvězněná v živůtku a nadýchaných sukní. Je ze mne služka?

Nikdy virtuální hry nehrála, zejména proto, že by otec takové aktivity požadoval za nežádoucí mrhání času, ale tolik věděla, že hráči si zábavu představují jinak.

„Opatrně!“ vykřikl voják, když se s nimi houpla podlaha.

„Au,“ uklouzla a spadla do střepů dlaněmi napřed. Ucítila prudká bolest a do očí jí vyhrkly slzy, dlaně měla okamžitě zalité rudou krví.

„Svatá prostoto! Dávejte prosím pozor.“

Zdrženlivá zdvořilost zakrývala pohrdání. Musím mu lézt krkem, napadlo Lýdii. Zdá se, že má svoje starosti. Já jsem přítěž.

Přesto ji chytil za dlaně a opatrně vytahoval kusy skla zpod odchlípnuté kůže.

„Alespoň nebrečíte,“ usmál se. „Máte jemné ruce. Ztroskotat s takovou kráskou byl vždycky můj sen.“

Je vyděšený, uvědomila si. Pod maskou úsměvu ucítila hmatatelný strach. Bylo to nakažlivé. Ve Hře jí rozhodně hrozilo nebezpečí. Reálná pulzující bolest dokazovala, že zranění nebo smrt ve Hře budou děsivé.

„Co se děje?“ optala se a vytrhla se mu. „Nepotřebuji ošetřovatele.“

Fascinovaná bolestí ani nezaznamenala, že se její tělo pohybuje a mluví, aniž by sama chtěla. Pod žebry se jí rozhořel plamen, který jako živý tvor dosáhl na poraněné prsty a krátkými záchvěvy zatahoval otevřené rány.

„Já jen… Vy jste… Jak můžete…?“

„Pojďme,“ odsekla neznámá entita v Lýdiině těle, podrážděná vojákovým úžasem. „Neptej se a nepovím ti žádnou lež. Co máme za problém?“

„Myslím, že k nám míří mrchožrouti.“

„Mrchožrouti?“

„Lidé,“ voják řekl pochmurně. „Vsadím se, že mají zálusk na lodní náklad. A velice pochybuju, že nechají svědky.“