Jsem možná ryšavá, ale ne hloupá

„Miluji, když mi muži platí,“ odpověděla Lištička a olízla si rty. „Ráda se nechám vyslýchat, když vy povedete výslech, pěkný pane.“

Nepřehrávej tolik! napomenula ji Lýdie, které to představení přišlo vulgární. Něco jiného bylo osahávat bicepsy statného strážce a něco jiného se bezostyšně nabízet jako povětrná ženská. Upřímně si přiznejme, že jenom jedna z nás má styl, zatímco té druhé schází.

Lištička ovšem její napomínaní neslyšela a důvěrně se ke švihákovi v černém přiblížila, smrtící jehlu schovanou v dlani. Druhou ruku položila na minci a nechala ji odpočívat na mužových prstech.

„Ptejte se, pěkný pane,“ řekla sladce. „Nechcete mne prohledat, zda neschovávám něco, co hledáte? Mám tady malý krámek, kde bychom měli soukromí.“

Když podle hesla, že pod svícnem bývá největší tma, ukázala na dveře, za kterými pokojně spal Raťafák, švihák se zamračil.

„Proto tu nejsme,“ odsekl. „Nezdržuj nás!“

„Šéfe, nebuďte na ni tak přísný,“ ozval se jeden z jeho kumpánů. „Zrzavé prý bývají vášnivé. Až vyřídíme toho potkana, můžeme si u ní v komůrce zašpásovat.“

Můžeme? Jako všichni na jedné hromadě? Lýdii neuniklo množné číslo. To máš z toho, že se tak nabízíš.

„Platíš také stříbrem?“ optala se Lištička, kterou nebylo tak snadné šokovat. „Jinak si nechej zajít chuť. Jsem možná ryšavá, ale ne hloupá.“

Tolik k naší reputaci, zaúpěla Lýdie. Budou si myslet, že jsi ty-víš-co! Že si tě můžou koupit.

„Mám zájem jen o to, co víš, ne o to, co máš pod sukní,“ řekl švihák. „Patříme k Bdícímu bratrstvu. Už jsi o nás slyšela?“

„Měla bych?“

„Kupujeme a prodáváme informace, jakékoliv informace, které se nám hodí. Ale zařizujeme i jiné služby,“ dodal významně. „Takové, které ti budou šité na míru.“

A to jaké? vyděsila se Lýdie. Nabízí snad, že mi bude dělat pasáka?

„Poslouchám,“ řekla Lištička klidně. Nyní byla řada na ní, aby se zamračila, protože švihák stáhl svou dlaň a s ní i nabídnutou minci.

„Nikdy jsem tě tady neviděl,“ promluvil a hbitě schoval peníz do kapsy. „Počítám, že máš nový krámek a žádné zákazníky. Co kdybych pro tebe zajistil odbyt?“

„Jestli chcete nahradit těžké stříbro lehkými sliby, jste na špatné adrese, pěkný pane. Už jsem řekla, že jsem ryšavá, ale ne hloupá.“

„Nesmysl. My vždycky držíme své slovo. Stačí, když mi povíš, co víš, a já se postarám, aby se o tvé homomedicíně dozvěděl každý teplý bratr široko daleko.“

„Je to homeopatie a já stojím o bohaté starší dámy,“ poznamenala Lištička suše.

„Cokoliv si poručíš,“ usmál se švihák, spokojený, že ušetřil tolar. „Máme tedy dohodu?“

„Možná. Záleží, co chcete vědět.“

„Hledáme zálesáka, který vypadá jako hnusný trpaslík. Má rudý ošklivý nos, škaredou hubu a nosí kouzelnou sekeru. Je zraněný a asi takto vysoký.“

Švihák naznačil výšku půldruhého metru od země, což by Raťafáka určitě urazilo.

„Takovou zrůdičku bych těžko přehlédla,“ zasmála se Lištička. „Trochu většího, ale opravdu škaredého chlapíka jsem zahlédla, jak kulhá k chrámovým dveřím. Když o tom tak přemýšlím, ta krev, co utírám, mohla být jeho. Váš kamarád, pěkný pane?“

„Ošidil nás a zaplatí za to. My neodpouštíme snadno. To si zapamatuj!“

„Zatím jste dostal, co jste chtěl, zatímco já nedostala nic než slib,“ ušklíbla se Lištička. „Jaképak potom odpouštění, pěkný pane! Mohla jsem vám ukázat vnitřek své komůrky, ale když jste držgrešle, klidně zůstaňte venku. Ještě něčím posloužím?“

„Říkáš, že šel do chrámu?“ zamračil se švihák.

„Kam jinam by měl jít, když krvácí? Za mnou snad? Musel by mi platit zlatem, abych mu ukázala své dívčí poklady.“

„K čertu! Budeme tedy muset počkat, až vyjde ven.“

Jeden z nohsledů ho zatahal za rukáv a nenápadně ukázal na chrámového strážce, který dořešil potyčku a vracel se zpět.

„Neblázni, šéfe,“ zašeptal. „Tady ho nemůžeme vyřídit.“

Než švihák stačil odpovědět, mohutný strážce, který měl víc svalů než rozumu, došel k závěru, že mu někdo leze do zelí a spěšně se vydal za nimi.

„Vy tři,“ vykřikl a zvedl svou palici, aby dal najevo, kdo je tady autorita. „Co tu děláte? Nikdo z vás nevypadá, že by potřeboval požehnání naší sladké paní Lady.“

„Copak jsi slepý? Já jsem podle tebe zdravý jako rybička?“

Obvázaný muž mu ukázal ránu, kterou způsobila Raťafákova sekera.

„Přesně tak,“ přidal se švihák. „Kamarád je těžce pochroumaný. Ten lotr, co ho má na svědomí, utekl a my máme podezření, že se schovává v chrámu.“

„Chceš naznačit, že chrám schovává zločince?“

„To jistě ne. Ale ten lotr je také raněný.“

„Aha,“ strážce si je výsměšně změřil. „Takže vy tři jste se zuby nehty ubránili jednomu maníkovi, kterého teď lovíte? Proč mám dojem, že mi lžete? Nebylo to náhodou tak, že vy tři jste ho přepadli a on vám utekl?“

„Patříme k Bdícímu bratrstvu.“

BUCH! BUCH! BUCH!

Strážce důležitě udeřil palicí do podlahy.

„V našich očích jste všichni potřební, kteří hledají útěchu,“ řekl vznešeně. „Nepleteme se do záležitostí sekt. Toto je plovoucí ostrov Chrámu sladké paní Lady a tady platí naše pravidla. Proč vůbec obtěžujete naše nájemníky?“

Strážce se zamanévroval mezi Lištičku a šviháka, aby dal najevo, co mu vadí.

„Jen jsme si přátelsky povídali, nic závadného.“

„Nemám rád takové přátelské povídání. Co si máš co povídat, když tvůj kamarád má smrt na jazyku? Nejspíš na tom nebudete tak zle. Pokud nepotřebuje ošetření, ať nezabírá místo jiným.“

„Ale on potřebuje ošetření. Jen jsme se ptali tady slečny na cestu.“

„Na cestu, ano? Není Bdící bratrstvo sekta, která se chlubí, že všechno ví a všechno zná?“

„Všechno víme a známe, protože se nestydíme zeptat,“ opáčil švihák ostře. Pak s přehnanou starostlivostí chytil nohsleda pod paží: „Pojď, kamaráde, brzy budeš v pořádku. A ty, děvče,“ obrátil se na podpatku, „si zapamatuj mé jméno. Říkají mi Rejnok a jsem jeden z mistrů své sekty. My své slovo držíme.“

„Zatracení lumpové,“ prohlásil strážce a sledoval je nepřátelským pohledem, jak odcházejí. „Dávej si na ně pozor, má milá. Ten chlap, co jim velí, je od pohledu křivák. Vypadá směšně v tom klobouku, co povíš?“

Lištička se skromně usmívala, zatímco zašeptala velitelským tónem: „Běž rychle upozornit bratra Benedikta. Chci s ním okamžitě mluvit ohledně své bezpečnosti. Dále mu pověz, že mám v krámu raněného zálesáka, kterého ti tři hledají. Určitě se pokusí někoho podplatit a zjistit, jestli je Raťafák uvnitř chrámu. Ať jim poví, že ho přijali na lůžkové oddělení.“

„Cože?“

„Co se divíš? Jindy můžeme špásovat, ale tihle tři ohrožují zájmy mého velectěného pána. Okamžitě běž za bratrem Benediktem. Neřekli ti snad, že mne máš poslouchat, bambulo?“

Chrám přirozeně nikomu nevysvětlil, kdo je Lištička a jaké má postavení. Zdejší strážci pouze věděli, že pokud bude mít jakékoliv požadavky, musí okamžitě upozornit bratra Benedikta. Aby se neprozradila, Lištička se rozhodla schovávat za autoritu nejmenovaného pána a nechala strážce, ať si její příběh sami domyslí.

„Rozumím,“ řekl strážce, když si vzpomněl, že mu Lištička opravdu chce a může rozkazovat.

„Tak mi zopakuj, co po tobě chci.“

„Mám jít za bratrem Benediktem na lůžkové oddělení…“

„Bratr Benedikt není na lůžkovém oddělení. Ty ho musíš najít. Co potom?“

„Zálesák Pravák nebo Kravák ti leží v posteli. A ti tři ho hledají.“

„Téměř správně, až na to, že tvůj Kravák se jmenuje Raťafák, je raněný, já ho ošetřila a ti tři ho chtějí zabít. Neleží v mé posteli, ale na mojí lavici, kterou mi zničil. Dál?“

„Bratr Benedikt má ty tři podplatit. Proč by je měl podplácet?“

Lištička spráskla ruce.

„Ti tři se pokusí někoho podplatit, aby se dozvěděli, jestli je Raťafák uvnitř,“ vysvětlila se zaťatými zuby. „Ať si bratr Benedikt vezme jejich peníze a poví jim, že Raťafák je na lůžkovém oddělení a hned tak ho nepropustí. Rozumíš?“

„Samozřejmě. Mohla bys mi to zopakovat od začátku?“

Tváří v tvář tak zbytnělému sebevědomí, Lištička zalomila rukama, vrátila se do obchodu a napsala vzkaz pro bratra Benedikta na papír.

„To bylo zbytečné,“ řekl strážce uraženě. „Nemusíš si o toho svého Rafáka dělat starosti. Jako by ho ti tři už našli.“

„Oni ho přece nesmí najít!“ vykřikla Lištička zoufale. „Prosím, předej můj vzkaz bratru Benediktovi. Hlavně mu nic nevysvětluj.“

Roztomilý hlupáček, pomyslela si Lýdie, která Lištiččino podráždění sledovala s hlubokým uspokojením. Už si všimla, že zdejší postavy, zejména ty s nerozvinutým vnitřním plamenem, jsou poměrně jednoduché. I naši plasťáci je trumfnou. Může to být jeden z důvodů, proč jsou tak otevření posedlosti? Získávají v nás intelektuální vzpruhu?

Připadala si jako kuna v kurníku a ten pocit se jí zamlouval. Uvědomila si, že má sklony se na zdejší obyvatelstvo dívat s lehkým pohrdáním, jako na tvory podřazené. V přísně rozdělené společnosti bylo vše jednodušší. Pouze moderní lidé doufali v rovnoprávnost; navzdory tisícům příkladům, které jim dokazovaly opak.

Ještě chvíli se budu srovnávat s domorodci a uvěřím v břímě bílého muže, vysmála se sama sobě. Jakápak nadřazenost! Lištička nebo baronka Sylvie mne kdykoliv roznesou na kopytech. Ti, co se měří s nejhloupějšími, stávají se ve svých očích giganty.

Pokorně se vrátila k péči o pavouky. Když skládala malé mrkavce do jejich komůrek a dívala se na ně, jak bojují a požírají své sourozence, vzpomněla si na Darinu a jejich směšnou válku. I já jsem titěrná, jedna z mnoha. Vy, mí maličcí, jste mým obrazem, mou připomínkou, jak jsem nicotná a bezvýznamná.

A poprvé pocítila ke svým svěřencům něco, co připomínalo něžnou náklonnost. Jako by v ní povolila ledová krusta, rozostřilo se jí vědomí a ona si vybavila vzpomínku, kterou nikdy neprožila. S hrůzou si uvědomila, že vstoupila do první části synchronizace a připravuje se na splynutí se svým druhým já.