Narodila jsem se, abych šokovala

„Je předčasné slavit,“ řekla pak přísně a zvedla medicínskou berlu. „Vážení, dáme se do práce.“

Několik mladších noviců do místnosti nanosilo šedou kostní hmotu a tkáň vypěstovanou ve zdejších nádržích. Když Světlana látala Jolaniny střeva, z nedostatku jiného materiálu musela brát z Jolaniných svalů.

Zde žádné omezení z nouze neexistovalo. Léčení fungovalo jednoduše, ale každý postup se řídil přísnou logikou. Nikdo se zdánlivě nestaral o aseptické prostředí, ale jeden z účinků bílého debilizujícího světla byla důsledná sterilizace, usměrněná vnitřním plamenem bratra Celestýna.

Nikdo nepotřeboval moderní diagnostické přístroje, protože vnitřní plamen jim umožnil sledovat stav těla na nejnižší úrovni.

Jedno organické rozhraní dokáže nahradit kliniku s miliardovým rozpočtem, uvědomila si Světlana. Není se co divit, že korporace se zoufale snaží do Hry dostat.

Aby vůbec mohla zpracovat obrovské množství dat, která vnímala, využívala spojení s bohyní Ladou. I když už si zvykla na posvátný rauš, který přicházel, když léčila, nedokázala potlačit vedlejší příznaky, proto sama sebe slyšela, jak cituje střelné modlitby nebo zpívá krátké oslavné písně, ke kterým se zaníceně přidávaly okolní sestry a bratři.

Zatímco čistila z obnažené pokřivené čelisti hrboly po rakovinovém bujení, aby mohla vytvořit novou kost pomocí kostní hmoty, uvažovala, proč bohyně Lada (ať už byla čímkoliv nebo kýmkoliv) vyžaduje, aby léčbu doprovázela náboženská euforie.

Dokázala si představit, jak by její profesoři, který vždy zdůrazňovali chladný přístup, zdejší třeštění pohrdavě komentovali.

Každý ctihodný bratr nebo sestra musí mít vůli jako řemen, pomyslela si, když se ztěžka přemáhala, aby neupustila své místo a nezačala bláznivě křepčit, „jinak by neukočírovali blázny kolem sebe.“

Zaznamenala, že jeden z mladších noviců se rozběhl k oknu a málem vyskočil s roztaženýma rukama směrem k zářící soše bohyně Lady.

Naštěstí ho někdo stáhl nazpět a vykázal z místnosti. Za dveřmi chlapce zaslechla hlasitě naříkat, buď studem nebo z lítosti, že přišel o posvátnou moc medicínské berle.

„Ctihodná sestro, vy jste miláček naší sladké paní Lady, jste malířka vyvolená její rukou,“ komentovala sestra Myška s obdivem, když bylo lidské plátno vyčištěné a připravené k malbě.

Znetvořená tvář s prosvítající lebkou vypadala stále groteskně, nyní beze zbytků tkáně, jako by ji tisíce mravenců ohlodali a očistili. Obnažené zuby dodávaly pacientovi vzezření rozdováděného umrlce, vytaženého z hrobu, kde spal desítky let.

„Chval mne víc, miláčku, chval mne víc,“ zasmála se Světlana, která sbírala sílu a potlačovala účinky debilizujícího světla. Vzápětí pochopila, jakou udělala chybu. Únava na ni dopadla jako rána kladivem. „Krucinál!“

Kdosi před ní postavil narůžovělý nápoj, povzbuzující přípravek z rozdrceného rudého kamene. „Napijte se, prosím.“

„Já to svinstvo nechci,“ zavrčela. „Nehodlám skončit jako drahá Jolana. Mám svoje střeva ráda.“

I když jí hubatá zálesačka k srdci nepřirostla, cítila zdráhavý obdiv k jejímu sebeobětování.

„Ctihodná sestro,“ řekla Myška tiše. „Ten nápoj jsem připravila já sama. Ručím, že nemá nežádoucí účinky. Postaví vás na nohy, ať můžete pokračovat.“

Pokračovat? Nejraději bych se natáhla a spala až do večera, pomyslela si Světlana utahaně. Ale slíbila jsem svým lidem zázrak, tak se musím snažit. Jak tvrdí Stínošlápek: Povinnost je těžší než hora.

„A smrt lehčí než pírko,“ dodala nabručeně, když vypila růžovou břečku až do dna. Ať už byl Myščin lektvar neškodný nebo ne, rozhodně byl plný medu, až měla pocit, že polyká melasu. „Vodu, prosím,“ vyjekla, zděšená z výrazné sladké chuti.

I plasťácké limonády v sobě neutopí tolik cukru!

Musela ale přiznat, že účinek nastoupil postupně, rozhodně ne s razancí, jakou zažila, když ochutnala nápoj, který ji vnutila baronka Sylvie v lese Roztomilých kulíšků.

„Děkuji, miláčku,“ vzdychla, když vstala a poplácala Myšku po tvářičce. Pobaveně si všimla, že Celestýn je žárlivě pozoruje.

„Až budeš chtít, abych tě také poplácala,“ řekla mu líbezně a mrkla pravým okem, „musíš se napřed oholit.“

Zatímco Myška zrudla, Celestýn se plaše usmál a zašklebil se, jak se snažil světácké mrknutí oplatit. V žádném případě to nebyl pohledný muž, ale opravila si o něm mínění. Původně ho zařadila mezi suchary, jako byl bratr Benedikt.

„V každém případě si vedeš dobře. Vy všichni si vedete skvěle,“ pochválila svůj tým. Jste skvělé obecenstvo, dodala v duchu. Vždycky si dokázala získat srdce svých nohsledů, ale zde viděla známky fanatického zbožňování. Není divu, že jsem si vzpomněla na šmíráčka. Náš malý nindža hledí úplně stejně na Lýdii.

Nenadálá myšlenka na Lýdii Krajcarovou ji rozladila. Ta ryšavá chudinka mi leze krkem! Proč by také neměla! Jak si zasloužila, co dostala? Má Šupáka, Stínošlápka, vzala mi Gabrielu - a jako bonus získala nepřekonatelnou Lištičku.

S nadšením si uvědomila, že závidí. Konečně čistý lidský cit. Nefalšovaná závist! Jako bych se stávala člověkem: já, nádoba navenek horká a uvnitř mrazivá jako led.

„Budeme pokračovat,“ řekla a pružně se zvedla, náhle svěží a plná elánu. Dokážu Šupákovi, že se zrzkou udělal smrtelnou chybu. Co povíš, Kopretino moje?

Ke svému úžasu zachytila slabý náznak souhlasu. „Panenko skákavá,“ zamumlala, „vždyť ty máš pro Šupáka s Adonisem slabost - nebo tě okouzlilo zvířecí kouzlo samotného pána Ještěra? Dočista mi vypadlo, že ti schází vkus.“

Myška, která stála vedle ní, ztuhla jako socha. „Prosím, ctihodná sestro?“

„Nic, nic,“ mávla rukou Světlana. „Už jsi někoho nenáviděla proto, že má víc než ty, Myšičko moje?“

„Nikdy bych se neodvážila,“ odpověděla Myška vyděšeně, jako by ji obvinila z hrozného zločinu.

„Hloupá otázka, omlouvám se,“ přikývla Světlana, která pochopila, že se dotkla ženiných tajných představ. „Kdo by si pomyslel, že jsi tak ctižádostivá?“

A laškovně pokračovala:“Nejspíš bych neměl pít nic, co mi namícháš. Trochu jedu a je o jednu ctihodnou sestru méně. Což mi připomíná, že jsem se nikdy nezeptala, jak skončil ten chlapík, po kterém jsem zdědila svůj byt.“

„Ctihodná sestro!“ vykřikla Myška, dokonale a spravedlivě rozhořčená. „Sladká paní Lada vás miluje. Jak zvrhlé bych musela mít sny, abych chtěla něco tak příšerného? Jsme pouhými stíny vašeho slunce!“

„Máš pravdu, bohové mne milují,“ souhlasila Světlana trpce. „Naložili na mne více, než by měl smrtelník nést.“

Takových poznámek už udělala v životě tucty, ale nikdy ne s výsledkem jako tentokrát. Starší novicové se jeden po druhém lehce uklonili a bratr Celestýn, kterého by nikdy nepodezírala z přehnané zbožnosti, utrousil: „Ona přijde obdařená dary, pravé dítě štěstěny.“

Světlana se zachichotala.

„Můj příchod, zdá se, předpověděly posvátné knihy,“ poznamenala. „Buďte si ale jistí, že já se nenarodila z panny, ani nad mou kolébkou nezářila nebeská vlasatice. Dáme se do práce, co povíte?“

Nikdo sice netušil, o čem mluví, ale už si na její výstřednost zvykli. Nyní přišel na řadu skutečně náročný úkol. Obnovit a vytvarovat kosti, pak na ně nanést měkké tkáně. Naštěstí velkou část toho nehorázně složitého díla si vzala na sebe medicínská berle a program, poskytnutý z božského serveru.

Když bílé kosti zarůstaly čerstvým masem a postupně se plnily krví, Světlana měla dojem, že modlitbičky vysílané k poctě sladké paní Lady jsou v zásadě malá cena za takový výkon.

Když svou práci dokončovala, dojatí novicové vzlykali a do rukávu si utírali slzy.

„Nikdy jsem neviděl nic takového,“ šeptal bratr Celestýn. „Pracujete přesně jako stroj, ctihodná sestro. Skutečně se podobá na obrázek, který jste nakreslila.“

Což nebyla ani tak pocta jejím medicínským, jako spíše sochařským dovednostem.

Světlana náhle zavrávorala a rychle přerušila program.

„Je mi líto,“ řekla slabě a bylo jí tak mdlo, že byla vděčná, že ji kdosi podpírá zezadu a vede do křesla, „ale tohle nedokončím. Myško, dokážeš pokračovat s jeho kůží, když ti půjčím svou berlu?“

„Já?“

Myška prudce vrtěla hlavou. „Netroufám si. Mohla bych něco zkazit.“

„To jsme dvě,“ odsekla Světlana. „Celestýne, nyní je čas, aby mne zastoupil slovutný pan Někdo. Jistě se hlásíš dobrovolně.“

Na okamžik se zdálo, že i bratr Celestýn skromně odmítne (a tím by vyčerpal počet schopných noviců, kterým mohla úkol zadat), aby se pak zhluboka nadechl, zhluboka vydechl a s výrazem obětovaného mučedníka sáhl po medicínské berli. Když se rozhořel jeho vnitřní plamen, neopakovalo se bohatýrská záře, jako když berlu spustila samotná Světlana.

„Pro slávu sladké paní Lady,“ zamumlal, stejně zklamaný jako všichni ostatní, když pozoroval ten rozdíl. „Nadání mé v porovnání s nadáním tvým je mizivé,“ dodal hořce. „Jsme skutečně pouhými stíny.“

Jeho vnitřní plamen nevydržel dlouho. Jako skomírající baterie slábl a slábl, takže Celestýn musel ustoupit a rozhodným gestem předal štafetu Myšce. Ta se neodvážila odmítnout a bojovala celou hodinu, zatímco ostatní novicové pomáhali.

„Dál nemůžeme pokračovat,“ řekl Celestýn mrzutě. „A přitom zbývá tak málo. Kdybys, ctihodná sestro, alespoň na okamžik vstala…“

„Trhni si nohou,“ zabručela Světlana, která místy nedůstojně klimbala, operace neoperace. „Jsem na dně. Zítra je také den.“

„Ctihodná sestra má pravdu,“ zastala se jí Myška, která se na nohách držela silou vůle. „Zítra je také den.“

„Na druhou stranu,“ Světlana, která nesnášela, když za ni kdokoliv orodoval, ztěžka vstala. „Je suis née pour choquer.“

„Už zase blábolí,“ vyčítavě zašeptala Myška Celestýnovi. „A to je tvoje chyba. Vůbec ctihodnou sestru nešetříš.“

„Narodila jsem se, abych šokovala,“ přeložila Světlana a natáhla se po medicínské berli. „To ale neznamená, že neblábolím. Hahaha! Dej sem, má milá. Pro slávu sladké paní Lady cokoliv.“