Jsi si jistá, že nejsi šílená?

Zatímco Jolana tančila, dupala a máchala rukama, oba dva její kumpáni na ni zírali jako na blázna. Naštěstí pro ně se zdálo, že i ještěři zůstávají perplex z nastalé situace, takže plichta pokračovala.

„Já nejsem blázen,“ zazpívala jejich společnice vysokým čistým hlasem. „Už mi docházejí síly a klepu se hrůzou. Přidejte se.“

„Jsi si jistá, že nejsi šílená?“

„Vůbec ne, vůbec ne,“ zpívala Jolana a rychle zašeptala. „Může mutant rozumět lidské řeči?“

„Pokud sežral lidský paměťový krystal, pak ano.“

„Pak mi nezbývá než zpívat dál a doufat, že se přidáte.“

„Přidat se?“

Pro jejího velitele byla myšlenka, že by se měl připojit k jejímu bláznění tak převratná, že se nezmohl na odpověď. Náhle třetí tichý člen jejich skupiny, který nespustil oči ze skalního převisu, nesměle zadupal a provedl několik neohrabaných prostocviků.

Je to křepčení nakažlivé? pomyslel si velitel. Ale protože tichého muže znal už roky, věděl, že ten by neztratil nervy. Když se také zahleděl nad skalní převis, cosi upoutalo jeho pozornost.

Živá skála?

Tam, v trhlině přímo nad hlavou zmutovaného varana, se pohnul kámen. Ne, to není kámen! To je člověk! Zálesák vyšší třídy! Jen dvakrát v životě velitel viděl měňavý oblek, a pokaždé jen na mužích a ženách, kteří patřili k honoraci mezi průzkumníky v divočině. Samotná látka se platila ve zlatých hřivnách, a ti, kteří si mohli dovolit ji nosit, bývali většinou sponzorovaní vznešenými domy a měli nárok na uctivé oslovení.

Kde by se v našem zapadákově vzal někdo takový? pomyslel si velitel. Jolana rozdmýchala vnitřní plamen, proto ho zahlédla jako první.

Velitel nevěděl, jestli se má smát nebo plakat. Jistě, Jolana mohla doufat, že neznámý zálesák přišel na pomoc a proto urputně odváděla pozornost ještěrů, ale její velitel si nedělal velké naděje. Pro takového odborníka nemusela záchrana bezvýznamné družiny stát na seznamu priorit. Dokonce mohlo být, že jeho úkol v Lese roztomilých kulíšků vyžadoval naprosté utajení, a pro svědky na jeho misi nebylo místo.

Kdyby neznámý chtěl pomoc, proč by se plížil nad hlavami, místo aby dal přednost bezpečnějšímu útoku z dálky? Ale přesto velitel nic nenamítal, spíš z nedostatku jiných možností, než pro cokoliv jiného.

Ve chvíli, kdy zmutovaný ještěr měl dost nedůstojných tanečků a rozevřel tlamu plnou masivních zubů, neznámý zálesák seskočil ze skály. Jeho měňavý oblek nedokázal na prudkou změnu, takže to vypadalo, že na se na ještěra zřítil kus kamene.

V jeho levé ruce problesklo modré světlo, které zvíře ochromilo, zatímco pravá ruka s dlouhým tesákem udeřila na ještěrovu šíji.

„Pal!“

Už nebylo na co čekat, proto dvojice zálesáků přestala dupat a vystřelila šípy. Ti, i přes svou zdánlivě línou náturu, reagovali jako vojenská jednotka a se zuřivým syčením se vrhli vpřed.

Strhla se krátká bitva, ve které varani získávali převahu. Jediné, co jim bránilo, se dostat ke třem zálesákům, byla Jolanina berle, která vysílala krátké ochromující blesky.

„Dost!“

Když situace vypadala beznadějně, neznámý zálesák, který skončil s mutantem, se jim vrhl na pomoc. Bez ohledu na vlastní bezpečí se vrhl do chumlu ještěrů a rozdával rány nalevo napravo. S nepřátelským syčením před ním netvoři ustupovali jako oheň před vodou, pak se rozběhli a ztratili v lese.

„Děkujeme, ctěný pane,“ poděkoval velitel. Když se ale k němu neznámý otočil, další slova mu uvízla v hrdle.

„Ten šílenec spaluje rudé kameny!“ vykřikla Jolana a vzápětí si zakryla ústla dlaní. „Promiňte, ctěný pane, mám vnitřní zrak a nemohla jsem si nevšimnout, že…“

Na mužově tváří byly znát známky šílenství, nekontrolovaná divokost v polopřítomném pohledu, vyceněných zubech a zrychleném dechu.

„Ty!“ obrátil se na ni.

„Ano, ctěný pane?“

„Ty víš?“ Muž si poklepal na břicho.

„Ano, ctěný pane. Jsem skoro certifikovaná léčitelka chrámu,“ prohlásila Jolana s nádechem pýchy. „Hoří ve vás rudý kámen. Nechápu, jak se to mohlo stát.“

„Snědl jsem,“ prohlásil neznámý.

„Snědl jste ho? Snad omylem,“ Jolana řekla v naději, že jde o pouhou náhodu. Ale neznámý potřásl hlavou a natáhl se k ní s vystrčenou čelistí, ve které kmital jazyk, ve zpodobnění varaního větření. „Snědl jsem rudý kámen… šedý krystal….“

„Proč byste to dělal?“

„Proč ne?“

„Promiňte, ctěný pane, jistě jste měl své důvody. Já jen, že se všeobecně ví, jaké jsou následky.“

„Následky?“

Neznámý měl zjevné potíže se soustředit na věty, které říkala. Není se co divit, pomyslela si Jolana. Zázrak je, že zůstal alespoň trochu příčetný.

„Jak se jmenujete, ctěný pane?“ zeptala se, aby ho vytrhla z netvoří divokosti. „Jaké máte jméno, ctěný pane?“

„Jméno?“

„Ano, jméno,“ opakovala trpělivě. Bylo velice málo, co si pamatovala z chrámových lekcí o tom, jak postupovat v takových příkladech. Obecně se nepředpokládalo, že by kdokoliv udělal něco tak hloupého, pouze snad v případech, kdy šlo o život. Chápu, proč by chtěl spálit rudý kámen. Ale proč vstřebat pamětový krystal?

„Záviš, jsem Záviš,“ řekl neznámý. „Pomáhá mi… Ty mluvíš… Ty co?“

Pomáhá mu, když spolu mluvíme? Ty co? Chce vědět, co jsem nebo kdo jsem?

„Jsem Jolana, ctěný pane Záviši. Toto jsou mí přátelé. Jsme zálesáci.“

„Oni žádné jméno?“ zeptal se s téměř lidským úšklebkem. Jolana si nebyla jistá, zda je dobrý nápad mu pomáhat se vzpamatovat. Velitel jí signalizoval, aby o nich prozradila co nejméně, což byl běžný postup, když zálesáci jednali s lidmi, u kterých si nebyli jistí, zda nemají nepřátelské úmysly.

„Mluv dál, ty,“ napomenul ji, když si všiml, že mlčí. „Jména ne důležitá. Mluv jenom o já.“

Jenom o něm? Jde o pokročilou formu narcisismu? Mám mu lichotit?

„Ctěný pán Záviš má potíže se vyjadřovat,“ ozval se velitel, když si všiml, že Jolana zaraženě váhá. „Myslím, že chce, abys popsala jeho stav. Použij vnitřní zrak.“

„Aha, omlouvám se. Pokud vás mám vyšetřit, ctěný pane Záviši, pak na vás musím použít svou berlu.“

„Berlu? Ta hůl, co máš? Kouzelná?“

Kouzelná? Jolanu zarazil rozpor mezi jeho slovy a jeho pokročilým vybavením. Odborník by neměl používat slovo kouzelná, když mluvil o její berli. Tak se vyjadřovali pouze prosťáčci, pro které vše, čemu nerozuměli, se stávalo kouzlem.

„Ano, kouzelná,“ přikývla. „Pro některé,“ dodala, aby si nezadala.

„Já také umím…“

S téměř dětinským nadšením, aby dokázal, že nelže, Záviš zvedl levou ruku a nechal v dlani explodovat záblesk modrého světla.

Tři zálesáci sebou trhli a ustoupili stranou. „Viděla jsi to?“ zašeptal velitel. „Jolano, snaž se ho nerozzuřit, nebo jsme mrtví.“

S přikývnutím si Jolana pomyslela, že ocitnout se proti přesile varanů nebyla ta nejstrašnější věc, která je dneska potkala. Napůl šílený odborník, který se dokáže sotva vyjádřit, ale silou vůle vyvolá omračující výboj, je děsil více.

Záviš se zamračil: „Nemusíte strach. Ty, kouzelná hůl a kouzlo. Mluv jenom o mně. Ty skoro chrám.“

Nové ušklíbnutí. I když měl záhadný Záviš potíže formulovat věty, neuniklo mu, jak se Jolana označila za skoro certifikovanou.

Takže rozumí i složitým slovům a chápe ironii, pomyslela si a nahlas prohásila: „Nyní vás vyšetřím, ctěný pane. Buďte prosím klidný.“

Aktivovala diagnostickou funkci své berle a pomalými pohyby skenovala Záviše, který ji zvědavě pozoroval. Čím více se soustředil na vnější podněty, tím více se vytrácela jeho divoká nepříčetnost.

„Rudý kámen už dohořívá,“ vydechla s úlevou. „Napáchal určité škody, ale nic co by nedokázal léčitel napravit.“

„Ty?“

„Já? Ne!“ vyhrkla vyděšeně. Copak nechápe, co znamená skoro certifikovaná? Jistě, můžu se potulovat po lese s berlou, ale léčit někoho s jeho postavením by mne nadobro vyřídilo.

„Zdá se,“ pokračovala rychle, „že máte DNA s ještěří stopou. Bylo štěstí v neštěstí, že jste spolkl kámen i krystal zároveň. Jinak by vám kámen vypálil vnitřnosti.“

„DNA?“ zeptal se Záviš nevěřícně a ukázal na berlu: „Není kouzlo?“

„Ovšemže ne,“ odpověděla Jolana trochu uraženě. „Musí na vás působit paměťový krystal, který jste spolkl. Jinak byste na kouzla nevěřil.“

Tentokrát Záviš vypadal víc pobaveně než zmateně. Něco si pro sebe zamumlal a pak stiskl kámen na svém prstenu.

„Mnohorozměrný prostor,“ vykřikli tři zálesáci bez sebe závistí. Ani v chrámu, ve kterém Jolana studovala, neviděla tak luxusní verzi mnohorozměrného prostoru. Měli bychom tohohle Záviše varovat, pomyslela si, nebo ho někdo okrade. Myslí si, že jsme tak poctiví nebo že pro něho nepředstavujeme hrozbu?

Mezitím Záviš vytáhl na světlo rudý kámen, paměťový krystal a bochník chleba. Pak se zeptal: „Jaká cena?“

„Řekl bych,“ ozval se tiše velitel, „že ctěný pan Záviš musí být cizinec. Tím by se hodně vysvětlilo.“

Jolana přikývla a ukázala na chléb: „Dvacet měděných grošů. Rudé kameny se prodávají ve stříbrných tolarech a paměťové krystaly podle dat, které obsahují. Tenhle má vysokou informační hustotu, takže bych si myslela, že byste za něj mohl dostat i zlatou hřivnu, možná i víc. Ale dokud ho nějaký znalec nedekóduje, pak těžko soudit.“